#660000 (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

#660000

Autor : Amthauer   29. srpna 2011   Povídky
Kdysi jsem tady už na toto téma psal, tak teď trochu jinak. Nebojte se, je to krátičké a nenáročné, taková momentka, řekl bych.

Skoro dětské prstíky se rychle pohybují a zavazují šňůrky pod bradou. Čepec pokrývá uhlazené vlásky a s rudými šaty dokonale ladí. Už jen vzít utěrkou překrytý košík do ruky, pak pusu od mámy a děvče může vyrazit. Ztrácí se pomalu po lesní cestě, matka se vrací domů, jde na půdu, vůbec nespěchá, dojde tam, hlavou se jí honí spousta věcí, je jí líto, že ji nakonec takhle dcera najde, co se dá ale dělat, zpátky už své rozhodnutí nevezme; provaz se propne a bosé nohy se vrzajíc houpou nad zemí.

Děvče jde pěšinou, píská si písničku, od níž už ani nezná slova, les začíná tmavnout; písnička se zadrhává v hrdle, holka kýve už jen naprázdno košíkem do neexistujícího rytmu, tiká očima po houštinách; stíny se stahují, chtějí ji rozmačkat, nalákat do šera a pozřít. Na okamžik ztuhne; zahlédla snad v ostružiní pohyb? Napíná oči tím směrem, ten pocit něčí přítomnosti, jakési podivné přítomnosti něčeho, co se rádo dívá, od čeho neví, co čekat, co myslí docela jinak, než ona, její máma, nebo než jiný obyčejný člověk. Zatřepe hlavou a zamrká: pouze se asi něco jejím vystrašeným očím muselo zdát, to jen stínohra listů, kmenů a šlahounů si hrála s její dětskou představivostí. 

Otočí se a už tedy nevidí, jak se trnovím smýkne mohutné černavé vlčí tělo, jak se bestie vrací zpátky do černé hlubiny hvozdu, jak skrývá své temnorudě žhnoucí oči do hlubokého porostu a tlamu stahuje do něčeho, co by snad znalec zvířat nazval divokým úsměvem. Toto však není prosté zvíře, tento tvor, chlupáč větší, než vlci obvykle bývají, má snad srdce prohnilé morem, snad jeho mozek posedl démon, snad mu v něm vyrašila nebývalá a přesto naprosto nepochopitelná inteligence; taková inteligence, jaká se brouzdá těmi nejčernějšími kouty vesmíru, či v hlubinách tak temných, že i kámen je v nich svírán strachy. Snad ten ďábel dokáže z pachu lidského strachu vyčíst celou mrzkou minulost i budoucnost své oběti, snad jeho plamenné zorničky vidí jiným tvorům až do hloubky duše, tak či tak již ví, kam má děvče namířeno, ví o dobrotivé stařence, ví o její chalupě, ví o tom všem a běží lesem, využívá nečistých sil a je rychlejší, než soumrak, který padá do kraje.

Děvče přichází na mýtinu, na které stojí chaloupka, a zase se zarazí: něco není v pořádku, teď to je cítit tak intenzivně, že by se nejradši otočila a běžela nazpátek, pryč z tohoto místa, kde je tak děsivé ticho, kde se ani lístek nehne, kde ptáci mlčí a domek stojí jak vztyčený prst umrlce, ale to nemůže, maminka ji poslala s buchtami, vyčinila by jí a navíc se stejně chce vrátit domů až dlouho poté, co přijde její otec, chce se tak vyhnout tomu, že ji bude zas osahávat při večerním koupání a před usnutím. 

Vykročí zas k chýši, jde pomalu po cestě, teď už vidí, že dveře jsou mírně pootevřené, za okny je šero a žádný pohyb, komín jako by se vysmíval jejím napjatým instinktům. Vkročí do dveří, nesměle zavolá na babičku, udělá ještě dva kroky, dlaždice jsou trochu umaštěné od čehosi, snad od oleje, i když je to tmavší, ze světnice jde podivný zápach, málem se tam dívka bojí nahlédnout a pak se náhle zastaví, uvědomí si, teď už docela bez pochyb, že to něco stojí za ní, otočí se a v tu chvíli jí na ramena dopadnou velké černé tlapy.

Je noc a na chaloupku, která tam stojí bez rozsvícených petrolejek jak staré mauzoleum, padne trocha mihotavého světla. Je to otec, nese svítilnu, oči má zmáčené slzami, u opasku sekeru, neboť se ještě ani nepřevlékl z dřevorubeckého, jde ke vstupním dveřím, chce své matce a dceři říct tu hroznou zprávu, formuluje si v hlavě slova, otevírá dveře, podlaha je od krve, ve zdi jsou zalomené nehty malého dítěte a trocha krve od křečovitého boje, na zemi něco vlasů. Bere do ruky sekeru, rozhlíží se, slyší svůj ztěžklý dech a srdce ho až bolestivě bije zevnitř do hrudi, vchází do světnice, babička je mrtvá a bez končetin v koutě, dívka se na něj dívá vytřeštěnýma očima, možná ještě trochu vnímá, ale už ani nemá sílu křičet, z břicha jí lezou vnitřnosti a v těch se probírá zkrvaveným čumákem vlčí bestie.

Vrhnou se proti sobě skoro naráz, ostří sekery proráží lebku šelmy a drápy trhají průdušnici muže. Vlk umírá tařka hned, ztráceje z očí rudý opar, dřevorubec se pak plazí ke své dceři, jednu ruku zcela zmáčenou krví na svému krku, který se bláhově snaží svírat, druhou zatlačuje dívce oči, omlouvá se jí v duchu za všechny své zločiny, ale omluvy mrtvé holce jsou málo co platné, poslední myšlenka, co ho pak napadne, je na peklo, do kterého musí nepochybně přijít, pak ztrácí vědomí a upadá do černoty.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek #660000?
Charlotte (4.50*), Lin81 (5.00*), Luksiso (3.50*), Sebas (4.50*), TheDave (4.00*), XxxYyy (4.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Amthauer - 5. října 2011 22:36
Amthauer

Zob 5. října 2011 18:24
Ovšemže. :)
- What is a life devoid of strife?

Nefrete - 5. října 2011 19:25
Nefrete

Zob 5. října 2011 18:24
To působí věrohodně.:)
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Zob - 5. října 2011 18:24
Zob

hater 4. září 2011 20:44
Promiňte za offtopic.
#660000 je hexový zápis RGB barvy, v desítkách to je (102, 0, 0). Tedy je to jakási červená barva. Rudý opar, rudé šaty, rudý odlesk v očích - tipl jsem si správně?
---

Luksiso - 12. září 2011 17:57
Luksiso

Tento článek se mi dosti líbil. Je to opravdu taková momentka ale stojí za zamyšlení.

Amthauer - 4. září 2011 20:46
Amthauer

hater 4. září 2011 20:44
Toť otázka. ;)
- What is a life devoid of strife?

hater - 4. září 2011 20:44
hater

Proč 660000?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog