Anděl Apokalypsy (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Anděl Apokalypsy

Autor : Saggitta   4. srpna 2009   Povídky
V soudný den přijde, aby zvěstoval konec světa...

Stojí ve vysoké budově a shlíží na svět pod sebou z proskleného okna. Mladá dívka s překrásnou tváří, dlouhými světlými vlasy a bledou pletí. Vypadá zhruba na osmnáct, ale pohled do jejích hlubokých modrých očí prozrazuje, že ve skutečnosti jí je mnohem víc. Obyčejný člověk nikdy nepochopí tu směs pocitů, která se jí v těch dvou čirých studánkách odráží, ani nemůže. Tuto výsadu mají pouze andělé.
Pozoruje tu spoustu lidí, které má před sebou jako na dlani. Ač je teprve časné ráno, ulice už jsou téměř zaplněné. Každý někam pospíchá, má svůj cíl a toho se drží, a na ostatní přitom nebere nejmenší ohled. Do práce, pro čerstvé pečivo… Každý den znovu a znovu, hekticky a stereotypně. Položila drobnou dlaň na hladké sklo, skoro jako by i cítila jeho chlad. Přejížděla prsty po leštěném povrchu a přemýšlela, co by asi tak cítil obyčejný člověk na jejím místě. A ačkoliv jí bylo, na rozdíl od něj, souzeno dnešní den přežít, stejně by si s ním ráda místo vyměnila. Už jen pro to, aby poznala, jaké to je, cítit. Jenže to už nikdy nebude možné, ne po dnešku. Smutně, melancholicky si povzdechla a nechala dlaň sklouznout zpět ke svému boku.
Někdo za jejími zády si tiše odkašlal. Zaostřila na sklo a spatřila v něm odraz muže, stojícího za ní. Černovlasý mladík, mohlo mu být kolem 20 let, si ji se zájmem prohlížel. Otočila se čelem k němu a nasadila přátelský úsměv, za kterým by jen málokdo hledal úzkostlivě skrývaný smutek.
„Ahoj,“ usmál se na ni mladík.
„Ahoj,“ odpověděla překvapeně dívka, ještě se jí nikdy nestalo, že by ji někdo jen tak sám od sebe oslovil. Byla zvědavá, co bude následovat. Lidská rasa ji vždycky svým způsobem fascinovala, trávila hodiny pozorováním jejich chování. Sledovala, jak se seznamují, setkávají, hádají, usmiřují, jak se nenávidí a milují. Snila o tom, jaké by to bylo, být člověkem. Cítit radost, lásku, cítit teplo kůže někoho blízkého. Andělé, jako byla ona, neměli abstraktní city. Když se dotkli sami sebe nebo jiného anděla, cítili pevnost a tvar jeho těla i poddajnost a jemnost jeho kůže, ale to bylo všechno. Necítili teplo, které z dotyčného mělo sálat, ani jeho vůni. Byl to pro ně jen jakýsi pohybující se předmět, bez vůně, chuti, teploty. Stejně tak necítili ani radost, štěstí či smutek.
Když někdo žije dlouhou dobu v Ráji, kde je všechno krásné a dokonalé, po nějakém čase úplně zapomene, co to krása či štěstí vlastně je. Vidí to všude kolem sebe a postupem času to začne brát jako samozřejmost, tím pádem z něj všechny tyhle city vymizí. Podobně jako když člověk vejde do zakouřené místnosti, zpočátku má pocit že se zde nedá dýchat, ale netrvá dlouho a zvykne si, přestane dusivý smog vnímat. I u této dívky to bylo stejné. Ovšem ve chvíli, kdy jí sdělili její úděl, a ona začala lidské rase věnovat trochu více pozornosti, některé z pocitů se vrátily. Lidé jí učarovali, a ona začala snít o tom, jaké by to bylo, stát se člověkem, alespoň na okamžik. Ve chvíli, kdy lidstvo překročilo tu imaginární hranici mezi spásou a zatracením, s nimi již naprosto soucítila. Cítila smutek, soustrast a tichou, bezvýchodnou melancholii, když sledovala ty lidské bytosti, které, aniž by cokoliv tušily, směřují přímo do záhuby.
„Ty nejsi zdejší, že ne? Nikdy jsem tě tu neviděl,“ začal konverzaci mladík. Dívka zavrtí hlavou.
„Ne, přijela jsem jen na návštěvu… Krátkou návštěvu.“ Muž chápavě pokýval hlavou.
„Já jsem Marek,“ představil se poté. „Koho jsi tady přijela navštívit?“ zeptal se spíše ze zdvořilosti. Usmála se na něj.
„Nikoho konkrétního, chtěla jsem si jen prohlédnout tohle město…“
„Aha,“ pousmál se a rozpačitě se zaškrabal na zátylku. „Jestli chceš, můžu tě tu provést, znám to tady celkem dobře. Víš, napadlo mě… Nechtěla bys někam zajít? Na kafe nebo tak… Můžeme třeba zítra, jestli se ti to dneska nehodí…“ Pod tíhou jeho prosebného pohledu se musela smát, alespoň v duchu. Pak jí došlo, o co ji mladík žádá. O tomhle jsem přece snila, tak dlouho… Ale neměla bych to dělat. Mám přece zakázáno navazovat jakékoliv přímé styky se smrtelníky… Už tím, že s ním teď mluvím, jsem se provinila. Ale bylo to silnější než ona.
„Půjdu ráda, třeba hned. Zítra by už mohlo být pozdě,“ dodala mnohoznačně s okouzlujícím úsměvem.
Nejprve zašli na slíbenou kávu, později se přesunuli do vinárny. Dívka byla mladíkem okouzlená, tam nahoře se nikdy s nikým takovým nesetkala. S někým tak bezprostředním, upřímným a bezstarostným. S někým, kdo by se o ni tolik zajímal. Bohužel, nebylo toho moc, co by mu o sobě mohla říct, vymyslela si proto imaginární rodiče a sourozence. Chtěl vědět všechno do nejmenších detailů, popustila proto uzdu své fantasii a v duchu přitom zažívala něco, co ještě nikdy nepoznala. Pocit, jaké to je, být dobývána, oslňována a ve středu pozornosti. Užívala si to, jak jen mohla, a na přísná pravidla, která jí vštěpovali do hlavy před jejím přeřazením na Zemi, už vůbec nemyslela. Usrkla vína a s překvapením zjistila, že pociťuje cosi jako trpkou chuť. Toto poznání ji ohromilo. Vždyť my přece… My necítíme… Byla zmatená, ale zvědavost zvítězila. Znovu a znovu ochutnávala opojný nápoj, až se jí začala mírně točit hlava. Smála se čím dál víc, měla pocit, že konečně začala žít. Jakoby řetězy, které ji poutaly po dlouhá staletí, najednou opadly. A ona byla konečně volná. Zapomněla na svůj úděl, zapomněla i na to, čím vlastně je a veškerou svou pozornost soustředila na muže před sebou. Ten se konečně osmělil k prvnímu dotyku.
Natáhl k ní ruku a vzal její dlaň do své. Dívka ztuhla. Jako by ji zasáhl blesk, vytřeštila oči a pootevřela ústa údivem. Mladík si to vyložil jako projev nesouhlasu, proto ruku ihned stáhl s omluvným úsměvem.
„Promiň, to jsem asi neměl…“ Jenže dívka ho nevnímala. Stále jí v hlavě zůstal ten okamžik, kdy se jejich ruce dotkly, a ona ucítila teplo jeho kůže. Bylo to tak… neskutečné a příjemné, jako nic z toho, co dosud poznala. Instinktivně natáhla ruku po té jeho.
„Ne, prosím… Udělej to znovu,“ poprosila ho jako v transu. Pátravě a nechápavě se na ni zadíval, pak ale splnil její přání. Jejich dlaně se znovu dotkly a dívka byla jako u vytržení. To teplo… Přátelské a tak upřímné… Tak lidské. Mladík opatrně natáhl i druhou ruku a lehce přejel dívce po tváři. Blaženě přivřela oči, nemohla se toho pocitu nabažit. A to byl teprve začátek.
Když z ní později ve svém bytě sundával postupně všechny části oblečení, nemyslela na následky. Věděla, že za tohle ji stihne trest, možná i věčné zatracení. Ale tohle, jeho dotyky, horkost a vůně jeho kůže, jeho zrychlený dech a divoce bušící srdce, tohle za to stojí. Bylo to dlouhé, něžné a nádherné.
Leželi vedle sebe a dívali se jeden druhému do očí. Dívka prsty přejížděla po jeho tváři a snažila si ji přitom zapamatovat, aby ji i za sto let před sebou viděla tak jasně a zřetelně jako teď.
„To bylo to nejkrásnější, co jsem kdy zažila…“ pronesla šeptem. Mladík se usmál a pohladil ji po vlasech.
„I pro mě, má drahá.“ Položil jí hlavu na prsa a za chvilku usnul. Přitiskla svou tvář k jeho vlasům a zhluboka vdechovala jejich omamnou vůni. Leželi tak hodinu, možná dvě, ztratila úplně pojem o čase.
Slunce pozvolna zapadalo, přicházel soumrak. Dívka ho sledovala a hladila přitom svého lidského přítele po tváři. Byla připravená. Vtiskla mu poslední polibek na rozloučenou a ve chvíli, kdy se brány pekel otevřely, ho k sobě přitiskla. Ani se neprobudil. Na zem dopadlo pár kapek deště, jako alegorie andělských slz a bělostná křídla se rozpadla v prach. Chlapec a dívka, obyčejná dívka, zemřeli spojeni v nekonečném objetí. Jejich konec byl rychlý a milosrdný.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Anděl Apokalypsy?
hater, hrnecek, LadyShade, lexus

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

lexus - 5. srpna 2009 21:39
lexus

Moc pěkné, rozhodně zajímavý námět na povídku a zpracování je "téměř" dokonalý...ale někde mi tam trošku chyběla ta poslední kapka...jinak moc hezký
Pohrajou Roling stones, dodávka bude na střeše v příkopu a my se budem tlemit až budem zvracet!

Saggitta - 5. srpna 2009 21:36
Saggitta

hater 4. srpna 2009 19:52 Inspirací? Píseň od Aleše Brichty, Anděl posledního soudu... Sice jen okrajová inspirace námětem ale i tak...někdy si ji poslechni je to vážně síla :-)
Stejně jak pot či slina I krev je jen tekutina A proto vždycky poteče...

hater - 4. srpna 2009 19:52
hater

Jaké je to být člověkem? Může to být krásné? A proč, kdy? Tohle jsou otázky, kterými se zabývá tato povídka. Poskytuje pohled někoho, kdo to nezná a ukazuje na něm, jak jsme všichni ponořeni do vlastního stereotypu. Pak očima hlavní hrdinky poznáváme, že v tom stereotypu je krása, kterou můžeme poznat a mít.
A zajímavý je konec :-)

Zajímalo by mně, co bylo inspirací pro tuto povídku, jestli teda nejsem příliš smělý? :-)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog