Andělé, ďáblové a nacisté (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Andělé, ďáblové a nacisté

Autor : Amthauer   9. srpna 2008   Povídky
Überplaneta plná Schützstaffel, starší dílko, snad bude "špásovat" ;)

Došel jsem k oknu, zapřel se dlaněmi o rám a pohlédl ven skrze průhledný überplast. Kam až oko mohlo dohlédnout jsem viděl jen ostré zuby namodralých skal, nekonečné sněžné pláně, pochmurné ve vší své šedi a bledosti. Spíše jsem si představoval kvílení větru v miliónech štěrbin a temných jeskyň. Planeta opuštěná bohem, napadlo mě. A na ní lidé opuštění bohem. Pohlédl jsem na nedaleké křídlo západních laboratoří. Na strohé a bílé plastové zdi jakoby krvavě zářil hákový kříž. Zavřel jsem na chvíli oči. Jakoby se mi před očima rychle přeblesklo několik obrazů. Potom jsem se otočil směrem ke hlasu, který na mně mluvil.
„Jsi v pohodě? Celý se klepeš,“ říkal ten muž.
Je mu jedno, jestli žiji nebo ne. Prostě mě jenom potřebují, protože nikdo jiný do těch prokletých jeskyní nechce. Já koneckonců taky ne, ale když si mám volit mezi tím, abych tam šel a abych tu ztvrdl další dva měsíce, volím jeskyni. Těsněji jsem si přitáhl límec těžkého kabátu.
„Je tu prostě jenom zima,“ řekl jsem a uhnul přitom s pohledem.
„Chtěl jsem ti říct, že operátor už je připravený, takže…“
„Jo,“ řekl jsem a smutně ho plácl dlaní po rameni, „ať už to je za mnou.“
Mlčky vylovil ze svého kabátu termosku a hodil mi ji. Zabručel jsem díky a vydal se za ním opuštěnými chodbami.
V celém komplexu teď přes Vánoce zůstalo jenom osm lidí. Lidských trosek, kterým je jedno, že jsou v tom nejpitomějším koutě vesmíru na zapadlé planetě, ze které nekouká nic dobrého a která pohlcuje finance i lidi jenom proto, že si to Führer přeje.
„Myslíš že tam najdeme, co Adolf tak strašně chce?“ pronesl jsem.
„To doufám, protože jinak nás tady sežerou blechy zaživa,“ řekl Jürgen.
Chvíli jsem jen tak vnímal kovové zdi a terminály, jenž jsme míjeli. Naslouchal jsem klepání našich podrážek o železnou podlahu. Potom jsem trochu tišeji opět promluvil.
„Myslíš, že to je pravda, že si to chce vyzvednout osobně?“
Podíval se na mě. I jemu z toho všeho běhal mráz po zádech – nejdřív ty povídačky, že Führer osobně přiletí sem, potom plasmová stopa po federální lodi zachycena sondou na Fichtu 5.
„Musí to být zatraceně důležité, když kvůli tomu letí do takové prdele vesmíru.“
„Jo,“ a Jürgen poslal hutný flusanec do kouta.
Ale strach z mystické postavy Adolfa Hitlera stále visel nad námi jako zatuchlý vzduch v hrobě. Každý se bál té děsivé postavy, bledé a hubené, více než čtyři sta let u vlády. Mezi lidmi a vojáky existovala spousta teorií o jeho dlouhověkosti, jediná však byla uznávaná téměř všude a to i věrohodnými lidmi. A to byla zrovna ta nejděsivější ze všech. Koho by koneckonců neděsilo, že jeho „krásnou zemi plnou svobody a možností pro každého“ vede zrůdný a krvežíznivý upír? Na konci druhé světové války jich prý po světě běhalo hodně, tak proč by nějaký nekousl zrovna jeho? I když většina lidí spíše zastává názor, že se nechal kousnout dobrovolně. Ale to vše také můžou být domněnky. Moc přemýšlím a to bych neměl. Kdo moc přemýšlí, nemůže spát. A když už usne, může se klidně probudit podřezaný. Ale to už jsme došli do místnosti s termálním vrtákem, který teď pokojně visel u stropu a jakoby si hrdě prohlížel své dílo přímo pod sebou.
Shodil jsem ze sebe kabát a začal si pomalu oblékat standardní průzkumný oblek. Jürgen mi ho dopnul a potom mi na pravé zápěstí přidal malé zařízení, obepínající ruku pásky.
„V tom máš baterku, druhou ti dám na pravé rameno, vedle kamery. Asi ztratíme signál, ale možná taky ne,“ vysvětloval Jürgen a instaloval mi na krk, tvář a ucho komunikátor. Na jedno oko mi přilepil elektronickou čočku, kabelem propojenou s počítačem, jenž jsem nesl na hrudi. Na boku čočky byly dva posuvníky. Zkusil jsem jeden a detailně si přiblížil druhý konec místnosti. Druhým jsem se přepnul nejdřív do infra a potom ještě ultra vidění.
„Je to všechno zastaralé, ale co bys chtěl od výbavy téhle díry…“
„Jo,“ řekl jsem, „výsledky průzkumů chtějí, ale že by nás nějak materiálně podpořili…“
Nakonec mi Jürgen podal pistoli, pažbou napřed.
„To si děláš srandu, ne?“ podíval jsem se na něj.
Zavrtěl hlavou.
„Já vím, podle všeho jsme ve vesmíru sami, ale člověk nikdy neví, ne?“
„Nebudu si brát pistoli,“ řekl jsem rozhodně.
„Dobře, řeknu ti to tak…“
Jürgen se ke mně naklonil a přešel do neznatelného šepotu: „Ať už hledáme cokoliv, normální to nebude. Neřekli nám, co hledáme, protože nechtěli, ať to zjistíme. Myslíš, že nás nechají o tom vyprávět?“
„Ty myslíš že…“
Zděsil jsem se. Jürgen přišel ještě blíž a ujistil se, že operátor zrovna dělá něco jiného.
„Viděl jsem tvoje spisy, Heinrichu,“ řekl mi šeptem. „Vím, proč jsi tady a proč nejsi mrtvý. Co pro tebe teď znamená život?“
„Jenom trápení, které nemůžu ukončit, protože na to nemám žaludek,“ přiznal jsem.
„A co kdyby ti někdo nabídl to všechno odčinit? Můžeš napravit své chyby.“
„Nevíš o čem mluvíš,“ řekl jsem skoro zlostně, nastoupil do výtahu a zavřel mříž.
Ještě než operátor stiskl tlačítko a odeslal mně dolů, přitiskl se Jürgen k mříži a šeptem pronesl: „Ta věc střílí bezplášťovou protipancéřovou munici. Kulky lítají rychleji než zvuk. Na koho vystřelíš, ten nemůže přežít. A některé velké věci může ovlivnit i bezvýznamný člověk.“
Hodil mi pistoli k nohám, na kovovou podlahu výtahu.
„Bylo mi ctí, chlape,“ řekl.
„Hej, ještě se uvidíme!“
„No jasně,“ řekl nepřesvědčivě a tentokrát uhnul on pohledem.
Kabina se s rachotem spouštěla níž a níž. Celou tu dobu jsem musel přemýšlet nad Jürgenovými slovy a dívat se na tu tiše ležící zbraň. Jeho pohled mě pořád tak mrazil. Takový odevzdaný pohled, jakoby u mrtvoly. Čekal snad, že zemře dřív než já se vrátím? Asi jo. Teď už není potřebný – mně bude navigovat operátor. Čeká, že ho zabijí a já až se vrátím zastřelím Führera. Už dost přemýšlení. Výtah se zastavil. Čekal jsem na operátorovy pokyny, ale ve sluchátku zněl jen šum. Fajn, takže jsem přeci jenom mimo kontakt. Vytáhl jsem si nepotřebný špunt z ucha a nechal ho viset na rameni. Rozsvítil jsem obě baterky a vystoupil z výtahu. Potom jsem zaseknul lano, zavěsil se a začal odvíjet. Klesal jsem temnou přirozenou šachtou do nezměrných hloubek, ale pořád musel myslet na Jürgena a jeho slova. Odepnul jsem se z lana a seskočil na pevné podloží – byl jsem v temné podzemní dutině. Přesně jsem věděl, kterým směrem mám jít – probírali jsme to snad tisíckrát. Podíval jsem se na levou ruku, kde do tmy zářil displej přístroje měřícího radioaktivitu přede mnou. Rozkazy z hora totiž zněly hledat velké zahuštění radioaktivních prvků. Na první pohled to vypadalo jako obyčejné podzemní jaderné smetiště, což by bylo jinde normální. Jenže tohle „smetiště“ bylo na této planetě mnohem dřív než nás tady Hitler poslal. Obešel jsem velkou jámu v zemi a opatrně našlapoval dál.
Přestal jsem už počítat čas, když jsem konečně dosáhl konce. Nasadil jsem si protiradiační helmu a utěsnil oblek. Po dalším necelém kilometru jsem konečně vstoupil do velké síně s vysoko položeným stropem. Hned po vstupu mě ozářilo bílé světlo, takže jsem rovnou vypnul baterky. Jestli v tomhle podzemí je něco důležitého, je to tady. Pomalu jsem šel mezi kameny a opatrně se rozhlížel. Slyšel jsem svůj vlastní dech a tlukot srdce. Vtom jsem to spatřil, když jsem nahlédl za jeden z kamenů. O stěnu se tam opíral sedící muž – nijak nechráněný proti radiaci, v hnědém plášti halícím mu celé tělo vyjma měkkých rysů obličeje, jemuž však dominovaly dva oční důlky, tam kde měly být oči.
„Kdo jsi a proč přicházíš,“ zašeptal zlomeným hlasem.
Sundal jsem si helmu a odhodil ji do kouta. Vytrhl jsem z počítače všechny kablíky a zahodil komunikátor i oční čočku. Nadechl jsem se radiací prosyceného vzduchu.
„Co jsi, sakra, zač?“ řekl jsem tiše.
„Poslal tě sem Hitler? Jdeš mě zabít?“
Neodpověděl jsem, ale místo toho si sedl naproti němu a mlčel.
„Přišel jsem ti pomoct,“ řekl jsem asi po minutě ticha. „Kdo jsi?“
„Cítím z tebe upřímnost. Smím znát tvé jméno?“
„Heinrich,“ řekl jsem.
„Já jsem Hisseel. Cítím, že tě něco trápí, Heinrichu. Co je to?“
„Minulost.“
„Co jsi udělal v minulosti?“
Náhle mi připadalo úplně přirozené s ním rozmlouvat. Zde, v radioaktivních jeskyních, hluboko pod povrchem nejbezvýznamnější planety ve vesmíru.
„Když jsem viděl, že je prohra neodvratná, zradil jsem přátele a dal se k nacistům. Nikdo mi od té doby nevěří a občas se hnusím i sám sobě.“
„Co si přeješ ze všeho nejvíc?“ ptal se Hisseel.
„Odčinit to. Nemůžu oživit ty, co jsou mrtví, ale můžu k nim poslat ty, co by měli být mrtví.“
„Co uděláš?“ zeptal se.
„Zastřelím Hitlera.“
„Neublíží mu olovo.“
Věřil jsem mu. A také jsem začínal věřit tomu, že zde zemřu. Vložil jsem hlavu do dlaní. Slovo zoufalství bezvadně vystihovalo mé rozpoložení.
„Byl jsem jediný, kdo měl tu moc ho zabít a nezvládl jsem to.“
Tázavě jsem se po muži podíval a on se jal vysvětlovat.
„Od pradávna jsou lidé doprovázeni různými elementy – elementárním dobrem a také elementárním zlem. Já jsem jeden z prvorozených andělů, spasitelů lidí a zachránce těch, kdož ztrácejí naději. Našim zlým, kontrastním protějškem jsou upíři – obsahující veškerou lidskou špatnost. Mohl jsem to čekat, že právě s někým takovým se spřáhne Hitler. Sešel se s posledním z vyhynulé rasy upírů – s temným Gorthoogem. Gorthoog měl právě dost síly na infikování jednoho člověka a tak jej kousl a udělal z Hitlera sobě rovného upíra. Snažil jsem se jako poslední z rasy andělů napravit toto zlo. Ale zklamal jsem. Oslepen jsem se dal na útěk prostorem. Putoval jsem přes půlku vesmíru, jen abych tady mohl slepý a slabý dokonat. A vidíš – Hitler mně i tady našel. Zabije mě a tebe taky, protože jsi svědek.“
„To už je opravdu všechno ztraceno? Dobro nemůže vyhrát?“ řekl jsem zoufale.
„Ale může. Nejen upíři se mohou množit. Můžu ti dát všechny mé schopnosti a udělat z tebe anděla. Uděláš to, co já jsem nedokázal. Zabiješ všechny upíry. Jsi připraven přijmout tuto zodpovědnost?“
„Jsem-li toho hoden?“
Anděl kývl hlavou a uchopil mé temeno do svých dlaní. Cítil jsem jak se do mě přelévá nadzemská síla. Každá kapka krve ve mně jakoby vřela mocí, celé tělo jakoby toužilo vzlétnout vstříc slunci, které jsem už nikdy neměl vidět. Povstal jsem a pohrdavě se podíval na anděla.
„Věděl jsem, že jsi hlupák, Hisseeli. Ale, že by jsi byl až zas takový hlupák, to jsem skutečně netušil.“
„Cože?“ nechápal anděl.
Vycenil jsem ostré zuby a sklonil se k sedícímu andělovi: „Škoda, že nemůžeš vidět můj úsměv… …bratře.“
„Gorthoog? Jak… ?“
Smál jsem se kovovým smíchem.
„No tak, kdo z nejstarších, prvorozených, bratrů, je teď ten silnější? Miláček Hisseel, kterého otec zahrnoval veškerou láskou a kterému předpovídal budoucnost plnou vítězství? Nebo Gorthoog Nechtěný?“ (můj hlas nechtěně přecházel do zvířecího vrčení) „Uvězněný v černotě, tajený, nenáviděný, nepovšimnutý, miliony let temnoty změněný na krvelačné monstrum? No tak, mluv, kdo bude vládnout světu? Mí, nebo tví synové?“
„Ne!“ křičel Hisseel. „Nemůžeš…“
„Proč ne? Můžu! S mými a také tvými schopnostmi jsem mocnější než jakákoliv jiná osobnost! Jsem überanděl. A ty jsi jen ubohá troska!“
Vrazil jsem mu prsty do hrudi, vytrhl diamantové srdce a zuřivě ho rozdrtil v zubech. Časy se mění, ale vláda zla už bude stálá. O to se postarám.
Zatím nad povrchem
Hitler rozrazil dveře a vrazil do místnosti. Když Jürgen spatřil jeho bledou tvář s černorudým knírkem a planoucím pohledem, klesl na kolena a začal se modlit.
„Vstaň!“ přikázal Führer.
Do místnosti napochodovalo dvanáct jeho elitních SS cyborgů. Zaujali strategické postoje a s robotům vlastní strnulostí se už ani nepohnuli.
„Jak postupuje operace?“ zeptal se Hitler operátora.
„Nemáme spojení, pane, nemůžu už nic dělat.“
„Dobře, zabít,“ štěkl Hitler.
Jeden z cyborgů namířil na překvapeného operátora a vystřelil. Muži vyletěl mozek z hlavy a rozstříkl se po zdi. Jürgen začal couvat místností. Führer chtěl zrovna vynést další ortel smrti, když tu se pohnul výtah. Jen tedy Jürgena odhodil do kouta a netrpělivě čekal u šachty. Jürgen narazil na zeď a jeho kost v noze křupla. Výtah dojel až nahoru a před Hitlerem stanul Heinrich – beze všeho strachu.
Díval jsem se mu do očí a on nechápal, proč ze mě cítí takovou hrozbu. Došlo mu to až vzápětí.
„Ty?!“ vykřikl. „Gorthoog?“
„Ano já,“ zasyčel jsem a vystoupil z výtahu.
„Ve své paranoie a zuřivém hledání posledního anděla jsi mi velmi pomohl. Dovedl jsi mě až k němu, až k mému bratrovi, kterého jsem tolik toužil zabít. Byl jsi dobrý služebník. Ale teď už jsi nepotřebný.“
„Was?“ bylo poslední slovo na rtech umírajícího Hitlera.
Odhodil jsem jeho zlámané tělo bokem a předstoupil před SS cyborgy.
„Od této chvíle jsem Führerem já! Rozumíte?“ řekl jsem mocným hlasem.
„Heil Gorthoog!“ zaburácel cyborgův hlas a jeho pravice vystřelila kupředu.
A já jsem se smál tím nejpodlejším a nejzvrácenějším smíchem. Ano, byl jsem znechucen sám sebou, ale dělalo mi to obrovské potěšení. Zaslechl jsem, jak se za mnou kulhá Jürgen.
„Heinrichu?“ zaznělo z jeho úst udiveně.
„První věcí, kterou udělám,“ řekl jsem směrem ke cyborgům a následně se prudce otočil, tasil pistoli a odstřelil Jürgena jako psa „bude úplné vyhlazení lidské rasy.“
Jürgen spadl po hlavě dolů do šachty.
„Jdeme,“ řekl jsem cyborgům a vyšel směrem k hangáru.
Cyborgové šli první, já jsem zůstal v místnosti sám a naposled se rozhlédl po místnosti plné krve. A bude jí ještě víc, pomyslel jsem si.
Vtom jsem zaslechl nějaké funění. Ze šachty po laně šplhal Jürgen. Asi jsem ho špatně zasáhl a on se potom chytil lana. To je teda výkon. Stáli jsme proti sobě a měřili se pohledy – já, všemocný kříženec anděla a upíra a on – obyčejný nicotný člověk. Jürgen ze sebe strhl kabát a já spatřil neprůstřelnou vestu.
„Odkdy nosí technici neprůstřelné vesty?“ zavrčel jsem.
„Dobře, Heinrichu,“ řekl Jürgen. „Nehrál jsi se mnou fér, ale ani já ne. Já taky nejsem technik. Andělé měli vždy pomocníky mezi lidmi – Lovce Upírů. Ti byli ale vyhubeni v koncentračních táborech za druhé světové války. Zůstal jen jeden a ten své tajemné poslání předal synovi a ten zase svému synovi. Já jsem dvanáctý v této řadě a jsem velmi šťastný, že má celoživotní dřina, kdy jsem se snažil ze všech sil zjistit, kde by jen mohl onen děsivý Gorthoog být, byla konečně k něčemu.“
„Byl jsi tu ve správnou chvíli, to je fakt,“ uznal jsem.
„Mí agenti zjistili, že Hitler tady bude hledat posledního anděla. Napadlo mě, že přitom budeš určitě taky, tak jsem podobně jako ty zfalšoval pár papírů a nechal se tady coby technik přidělit. Teď mé svaté poslání dosáhlo konce.“
„Konce ano,“ řekl jsem a pozvedl pistoli. „Zemřeš a já budu žít.“
„Ano, Gorthoogu, máš pravdu. Z tohoto boje nevyjdu jako vítěz. Ale ty taky ne. Zapomínáš totiž, že dobro na rozdíl do zla, nemusí přežít, aby mohlo vyhrát.“
A stala se spousta věcí. Vystřelil jsem. Jürgen vytáhl z kapsy detonátor. Zemřel. Stiskl tlačítko. Celá planeta zanikla v mohutné explozi roztrženého überplasmového jádra. A ze mě, mocného überanděla se staly jen částice poletující vesmírným prostorem.
Moc je prostě jako hmotnost. Když je jí příliš, zhroutí se sama do sebe.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Andělé, ďáblové a nacisté?
Anael, Annox (5.00*), Bogina, kucik

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Laethé - 10. srpna 2008 16:40
Laethé

nápad pěkný, svět pěkný... ale, ach, to neustálé vysvětlování...
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

Annox - 9. srpna 2008 17:34
Annox

No, nejvíce jsi mě dostal tím Naci-světem. :-D
Moderní realista uznává pouze pesimistický optimismus.

Amthauer - 9. srpna 2008 00:39
Amthauer

Když to zpětně čtu, musím se nad sebou pousmát. Opakující se slova, chyby v mě/mně a podivná stylistika.
- What is a life devoid of strife?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog