Anika, dívka dvou tváří (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Anika, dívka dvou tváří

Autor : hater   7. července 2007   Postavy
třetí lístek

Dál kráčeli lesní cestou a Bivojovy myšlenky se zatoulaly k Anice, dívce, která se právě před chvílí zvonivě smála čarodějově zábavné historce. Byla jejich třetím společníkem a šla s nimi, protože jí Bivoj slíbil nový život. A teď měl až nad hlavu problémů s čarodějem a jeho průzkumnou výpravou. Ale co si navařil, tak to si musí sníst. Jak k tomu vůbec došlo, že jí to slíbil? Stejně si jen pořád na něco stěžovala. Bivoj potřásl hlavou a pomalu se ponořil do vzpomínek.
Menethés mu slíbil ukázat město a také svůj slib plnil. Bral barbara na večírky, do společnosti, ale i do chudinských čtvrtí, škol, obchodů, dílen řemeslníků, ukázal mu kanalizační systém, který umožňoval městu neutopit se ve vlastních výkalech. Bivoj chápal pomalu, ale čaroděj byl trpělivý učitel. Když se jeho pobyt zde začínal chýlit ke konci a on už nevěděl na co se ptát, přišel za Menethésem posel od knížete. Jeho syn byl unesen a vyděrači žádali výkupné. Chtěli peníze a chtěli propuštění svých kamarádů z vězení.
Čaroděj se rozhodl pomoci a vzal sebou i barbara. Vypátrat úkryt únosců nebylo snadné, ale když se chýlila noc ke konci, stáli společně před místností, ve které se skrýval unesený s posledním únoscem. Alespoň podle čaroděje zbýval jediný. Ostatní už zneškodnili. Vstoupili dovnitř s tasenými zbraněmi připraveni na všechno. V malé místnosti byla nízká dřevěná židle a na ní připoutaný mladík se zavázanýma očima. Na krku měl přiloženou ostrou, tenkou dýku. Zbraň držela ona. Ta dívka z uličky, ta která jej první den ve městě vylákala a chtěla oloupit. Ta která jej zradila.

Byla stejně okouzlující jako předtím. Smrtící ocelová zbraň v ruce k ní neodmyslitelně patřila a teď když jí viděl v nebezpečné situaci pochopil, že riskuje celý život.
Uhlově černé, po ramena dlouhé vlasy tolik kontrastující s bledostí pletí měla nyní spletené do copu. Tmavě modré, téměř fialové oči si je nyní ostražitě prohlížely, ale Bivoj si pamatoval jak umí být neodolatelné. Její tvář byla kulatá a mírný úsměv rudých, výrazných rtů smyslnou vzpomínku jen podporoval. Tenkrát na sobě měla zelené šaty, které zvýrazňovaly její zcela ženské rysy. Nyní tu však stála v jednoduchém tmavém oblečení, v kalhotách a košili bez rukávů. Nebyla to již společnice s neodolatelným úsměvem a uhrančivým pohledem, nýbrž divoká a nebezpečná šelma připravená bojovat o život. Nebyla to žádná změkčilá panička z vyšší společnosti, velmi dobře věděla co dělá a co je v sázce. Hrot dýky u chlapcova krku se leskl a odrážel odhodlání v jejích očích.

"Nepřibližujte se nebo zemře," řekla jistě a tvrdě. Nebylo pochyb o tom, že svou vyhrůžku myslí smrtelně vážně.
"Nemá to smysl," odpověděl Menethés s ledovým klidem, "Když ho zabiješ, nedostanete výkupné a skončíš na šibenici. Pokud to přežiješ. Tvoje jediná šance je nechat ho jít."
"Když ho pustím, tak mně stejně zabijete," odfrkla pohrdavě, "navíc nechcete, aby zemřel, já jsem ta, která si bude klást podmínky." její hlas nepřipouštěl odpor.
"Nesplníme je," odpověděl prostě čaroděj, "přišli jsme pro něj a chceme aby žil. Přesto nejsme ochotni se nechat vydírat. Nezáleží nám na tobě a když ho pustíš, necháme tě jít."
"A co z toho?" Na tváři se jí objevil opět ten okouzlující úsměv, přestože hlas zůstal ledový jako ostří její dýky, "Jak dlouho asi budu žít, až se můj zaměstnavatel dozví, že jsem jej zradila?"
Menethés zaváhal a dívka toho využila k dalšímu výpadu: "Jak vidíš nemám co ztratit. Tvou nabídku nemohu přijmout, i kdybych chtěla. Takže ustupte a nechte nás projít!" Přitlačila ostří dýky na krk uneseného, takže se objevila první kapka krve. Chlapec široce rozevřel oči a zalapal po dechu.
Chvíli nehybně stáli a pak udělal Bivoj krok vpřed. Díval se jí přímo do očí a řekl: "Pak tedy musíš odejít."
"Mám odtud odejít? Opustit svůj domov?" Na tváři se jí objevil zvláštní výraz, "A kam?"
Kam by mohl chtít jít? Prolétlo v té chvíli Bivojovi hlavou. Co je vlastně zač?

Anika se na Bivoje dívala s podezřením a se špetkou zájmu. Ano, vždy přemýšlela o tom, že odejde. Ale její místo bylo zde. Ve městě. Narodila se tady. Její rodiče zemřeli při požáru a ona zůstala sama. Musela se o sebe postarat a to je v osmi letech těžké. Neměla kde bydlet a neměla co jíst. Bloudila ulicemi města a živila se tím co našla, spala kde se dalo. Nejdřív se snažila vydělat si umýváním nádobí alespoň na jídlo, ale lidé jí okradli. Smáli se. Pak začala žebrat a postupně poznávala život na ulici. Rychle pochopila, že je lepší být s někým než být na všechno úplně sama a přidala se k Brokově partě. Nejdříve jen žebrala, ale pak začala i krást. Nebylo na tom nic špatné. Musela přece přežít a ať raději hladoví oni než ona. Věděla, že nemá smysl okrádat někoho chudého, ten nic nemá a také nechtěla, aby se někdo měl opravdu špatně. Věděla jaké to je mít hlad. A ti bohatší si své ztráty snadno nahradí.
Brokova parta se skládala z povětšinou nepříliš přívětivě vypadajících chlapíků. Děvčata většinou skončila jako děvky a to Anika nechtěla. Těžce na sobě pracovala, aby dokázala vydělat pro partu dost i jinak. Ženské rysy se u ní začaly objevovat brzo a ona rychle pochopila jak zapůsobit na muže. Jak být žádaná a zároveň jak to udělat, aby se po ní nesápal každý úchyl, kterého potká. Od své jediné, opravdové přítelkyně se také naučila jak se rychle a účinně bránit. Postupně se stala nepostradatelnou součástí nekalé činnosti Brokovy skupiny. Naučila se, že nejdříve je nutné sledovat oběť. Pozorovat její rutinní činnost a najít si nejvhodnější okamžik. Při tomto sledování a hledání potenciálních slabin měla čas přemýšlet o svém a jejich způsobu života. Postupně pochopila rozdíl mezi sebou a jimi. Ona byla parazit žijící z jejich blahobytu a oni se hloupě nechávali napálit. Nejdříve si myslela, že ona je ten vítěz, ten chytrý, ten kdo oklame svého protivníka a vyhraje souboj. Ale později poznala, že její výhra není úplně přesně to co chce. Ano, měla se mnohem lépe než dříve a pohodlí jí nechybělo. Její život nebyl nudný, naopak byl zajímavý a každý večer trochu jiný. Cenou pak bylo skrývat se před těmi, které podvedla. Přesto však věděla, že v koutku duše touží po něčem jiném.
Někdy s až nepochopitelnou závistí pozorovala jiné ženy, ty které měly rodinu a děti. Co z toho, mít hromadu harantů a starat se o ně? A mít chlapa, který tě zmlátí pokaždé, když přijde domů? Ptala se sebe sama a neuměla odpovědět. Ne, něco takové opravdu nechtěla.

"Daleko odtud," řekl divoch a v jeho pohledu se objevila zvláštní touha, touha po něčem co zjevně velmi miloval. "Tam, kde nejsou vysoké městské zdi, špinavé ulice, žebráci a zloději. Tam kde platí jasné a neúprosné zákony divočiny. Tam kde přežívá silnější. Do chladivé náruče staletých lesů, k chladivým a křišťálově čistým bystřinám, do míst kde příroda poskytuje dostatek potravy a živobytí pro ty kdo si je zaslouží a ostatním poskytne milosrdnou smrt."

Slova toho muže jí hluboce zasáhla. Ne, že by pro ni představa tvrdé dřiny a neznámého prostředí přitahovala. Někde hluboko v lesích by byla jistě ztracená a neschopná se o sebe postarat. Přesto tu byl způsob jakým to řekl. A to jak se předtím zachoval. Nechápala ho. Tehdy v té uličce jej podvedla, chtěla okrást a on to věděl. Jaký osud by jí však čekal, kdyby se otočil a odešel stejně jako Menethés? Brok se snadno rozčilil a když nedostal to co chtěl, zabíjel. Bylo mu jedno koho. Dělal to stejně snadno, jako ona uměla jediným úsměvem svést muže.
Čaroděj se otočil a odcházel beze slova, ale divoch zůstal stát. Neodvážila se tehdy říct ani slovo a jen na něj prosebně hleděla. Neodcházej prosím, opakovala si v duchu jako nějaké zaklínadlo.
"Stůj!" Vykřikl Brok, ale čaroděj se ani neohlédl. Ucítila jak se dýka v Brokově ruce chvěje hněvem. Bivoj se také začal otáčet a čas se zastavil. Tak takové jsou poslední vteřiny před smrtí, pomyslela si ještě a cítila, jak se Brokovým tělem šíří nastupující záchvat zlosti. Pak ale vzduchem prolétlo něco černé, po tváři se jí rozlilo teplo a smrtící sevření povolilo. Oštěp z rukou divokého bojovníka s nehezkým křupnutím proletěl obličejem jejího bývalého vůdce, přišpendlil jej ke stěně a ona sama se zhroutila k zemi. Vytáhl svou zbraň, tělo se bezduše zřítilo vedle ní a on se otočil ní ní. Teď se mi pomstí za zradu a také mně zabije, pomyslela si. Divoch se však ladně jako šelma otočil a uličku opustil. To bylo tehdy. Našla si nového šéfa a tak se dostala do této šlamastiky. Nový šéf nebyl jen tak někdo. To nebyla parta malých podvodníčků a Anika doufala, že se tak dostane k něčemu víc, než jen okrádání návštěvníků města. A dostala. Ale co teď? Věděl ten chlap vůbec co jí právě nabízel? Každá žena po tom alespoň v koutku duše toužila. Že se objeví neporazitelný hrdina na bílém koni, zachrání jí před nebezpečím a odvede jí sebou, pryč, daleko za štěstím. Anika však byla trpce zkoušená holka z ulice a velmi dobře věděla, že to jsou jen pohádky.
Přesto vábená tím pohledem plným touhy a lásky se nevěřícně zeptala: "Chceš říct, že mně odvedeš daleko z města, tam kde na mně dlouhé ruce místních zabijáků nedosáhnou a dáš mi novou šanci žít? Mně? Zlodějce?" Věděla, že ten pohled patří jeho domovu a něco divoce hořící vevnitř toužilo po tom, aby znovu patřil jí. Jako ten první večer.
Barbar jí okamžik zamračeně pozoroval a pak nekompromisně řekl: "Už nebudeš zlodějka. Tam odkud jsem je každý kdo krade tvrdě trestán. Všichni musí jednat v zájmu celé skupiny. Držet pohromadě. Když se však budeš snažit, může to být tvá druhá šance. Když ne, ... " Nedořekl, ale bylo jasné, že v takovém případě to nebude vůbec snadné.
"A ty jistě zrovna odjíždíš tím směrem a můžeš mně doprovodit?" ptala se dál stále s představou rytíře v blyštivé zbroji a dovolila, aby do jejího hlasu pronikla ironie.
"Ne," odpověděl bez váhání, "chtěl jsem tu ještě několik dní zůstat, ale pokud toho chlapce pustíš, budu za dvě hodiny, za svítání stát u východní brány a odvedu tě za tvou druhou šancí."
Říkal to tak klidně a Anika zoufale nechtěla jeho nabídku přijmout. Jiné cesty však nebylo. Ať udělá cokoli, nový šéf jí neodpustí, že přežila. Zabije-li toho chlapce, stane se nejhledanějším zločincem v knížectví. Toho rána opustila město, svůj domov a vydala se do širého světa. U brány, kromě barbara čekal i čaroděj. Vydal se na nějaký průzkum do stejné oblasti. Netušila co jí čeká tam na konci cesty, ale vrátit se nemohla dříve než za půl roku. Raději později a nebo vůbec. Raději se vyhýbat větším městům a možná ani to nepomůže. Lidé se kterými se zapletla, měli dlouhé prsty a často dosáhli i velmi daleko.
Její tělo bylo uvyklé fyzické námaze a tak se cestování rychle přizpůsobilo. Čaroděj stále o něčem mluvil a bylo snadné se s ním bavit. Občas se jí snažil svádět, ale ona šikovně uhýbala. Tak aby se neurazil a vlastně se z toho stala hra, kterou jí bavilo hrát. Horší to bylo s barbarem. Příliš toho nenamluvil a když něco řekl, byla to většinou kritika toho jak se chovají. Do rozhovorů se příliš nezapojoval a to ani večer, když unavení seděli u ohně. Jen se díval do plamenů a zdálo se, že o něčem přemýšlí. Anika dokázala u každého nějakým způsobem poznat co chce, po čem touží a podle toho jednat. Tento muž však pro ní byl záhadou. Občas zachytila jeho pohled, ale nebyla si jistá, co znamená. Možná nebyla tak štíhlá jako šlechtičny z večírků, ale není ani ošklivá a potřebovala mít pocit, že se někomu líbí. Kromě čaroděje, kterému se zjevně líbila úplně každá. Když si posteskla po teplé posteli či jiné městské vymoženosti, dostalo se jí jen káravého pohledu. Vlastně nejvíce se od Bivoje dozvěděla ten první večer, kdy přišel do města. Nenávidí ji, za to co mu udělala? Proč jí tedy pomáhá a vede ke svým lidem? A co udělá až tam přijdou?

Další články v kategorii Postavy:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Laethé - 31. srpna 2008 02:55
Laethé

Líbí se Vám tato postava? Nominujte ji do právě vznikajícího tištěného Aragornského sborníku!

http://www.aragorn.cz/diskuze/aragornsky-sbornik/

(omlouvám se za reklamu, ale nominovaných postav je zatím žalostně málo)
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

Dart - 10. července 2007 18:56
Dart

Vlastne by som reagoval podobne ako si to napísal a to sa mi na tom práve tak páčilo.

Na tvoju otázku sa však nedá odpovedať len jednostranne. Cez chat by to vyzeralo inak ako cez fórum. Ale áno. V oboch prípadoch by som uhral niečo podobné. Napokon je to tá istá osoba. Akurát, že v prvom prípade by to bolo zbrklejšie a zaváhania by sa odrážali v reálnom čase (ak opomeniem rýchlosť písania), zatiaľ čo pri fóre, by to bolo uvážlivejšie a precítenejšie.

hater - 10. července 2007 16:54
hater

Dart 7. července 2007 14:26
kazdopadne diky za pochvalu ;-) ovsem mam jednu takovou otazecku: umel by jsi zahrat onu slecnu, kdyz by na to prislo? ;-)

Dart - 7. července 2007 14:26
Dart

Veľmi pekné spracovanie a precítenie oboch strán. Kde tu by sa dala vylepšiť štylistika, no je to zanedbateľná drobnosť, ktorá by už len mala vplyv na úroveň diela a nie na jeho spracovanie.

Perfektná práca.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog