Au(ro)ry (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Au(ro)ry

Autor : Diuk   27. dubna 2013   Předměty
Duhové koule soustředěné magie, které může živý hráč či NPC získat, a potom podle potřeby využít.

Kapitola I:

"Sestřičko, slyšíš mě?"
"Poslouchám tě, můj drahý bratře. Stále tě poslouchám."
"To je dobře. Víš, zdál se mi sen..."
"Ano? Jaký sen?"
"Že jsem spadl z oblohy."
"To nebyl sen, bratře."

Znovu jsem se probudil a upíral pohled na špičku svého nosu. Tedy, kdyby ta kulatá bambula nějakou špičku měla. Co se stalo a proč jsem tady, jsem si nějak nepamatoval. Ale zbytek vědomostí byl naštěstí neporušen.
Léčebna, ve které jsem se zrovna nacházel, byla známa spartánsky nevybavenými pokoji, a tak kromě dřevěné postele, na které jsem ležel, a stolu, u něhož spala na židli má milovaná sestřička, nebylo kolem nic k vidění. Už mi bylo lépe, nohy přestaly svědit, vlastně, cítil jsem se docela svěží.
Ještě chvíli jsem prohlížel strop a okolí, obdivoval děravé stěny z tenkého dřeva, a potom se rozhodl. Vstal jsem.
Inu, bylo to asi To poslední, co jsem udělal, protože jsem se probudil u postele v krkolomné poloze, a tak druhý pokus vstát byl proveden pomaleji a s větším citem k sobě samému. Když jsem stál, tak místnost vypadala ještě menší než z postele, hlavou jsem se takřka dotýkal stropu. Sestřička stále spala, musela být unavená, jedinou společnost jí dělalo mé já a napůl ohořelá svíčka na stole. Sfoukl jsem ji, východ najdu i po paměti, ale nejdřív jsem ji prohledal. Měla to, co jsem chtěl a co bylo mé. Rodinné dědictví, víte? My se nemáme moc rádi.

Po tmě jsem přešel ke dveřím a potichu je otevřel. Asi by ranhojiče moc nepotěšilo vidět svého pacienta oblečeného pouze v bílých spodkách, jak jde po jejich chodbách s úmyslem co nejrychleji utéct. Zakymácel jsem se. Ta blbá světlovlasá ženská mi musela něco ve spánku podat, nával únavy se dostavil strašně nečekaně, až jsem se musel opřít o zárubeň dveří a vydýchat se. Potil jsem se, a to jsem přešel sotva místnost, to dostanu infarkt dřív, než dorazím k východu. Zatraceně.

No, nebylo to tak těžké, jak jsem si myslel, tedy dostat se na chodbu myslím, pro jistotu jsem se opíral o zeď a při chůzi si dával pravidelné přestávky, ale každým krokem jsem cítil, jak mé tělo sílí. Když jsem procházel kolem zrcadla, neopomněl jsem se podívat. Ten, kdo mi pohled oplácel, byl otylý padesátník s vráskami kolem úst a očí, jenž se často smál a popíjel. Mastné vlasy po ramena, kombinace zrzavé a kaštanově hnědé, tlusté ruce podobné dvěma chlupatým šunkám a zadek velký jako almara, inu, nikdy jsem nebyl zrovna hezoun a bídou naše rodina netrpěla, ale přesto jsem se sám sobě líbil, asi stejně jako člověk s jizvami od beďarů. Zvyknete si.

Něco tomu chybělo, ach ano, byl jsem holý jako dítě a sám jako prst, zvedl jsem tedy ruce (můj protějšek v zrcadle to napodobil) a připnul si na krk ukradený amulet, tedy, ukradený, patřil mi, takže vlastně jen znovuzískaný. Velký obdélníkový safír živé modré barvy vsazený do nejkvalitnějšího zlata, moje vůle a moje dědictví. Víc oblečení jsem už nepotřeboval.

Šlo se mi už lépe, amulet se znovu spojil s mým tělem, navyklý na moji životní energii pouze obnovil předešlé pouto získané nošením a časem s ním stráveným, a dodával mi potřebnou energii. V naší rodině měl každý jeden, safír, rubín, smaragd, mohl bych vypočítat desítku kamenů, a každý dával svému nositeli jiné pasivní a aktivní schopnosti. Zašklebil jsem se. Já měl ten nejlepší, samozřejmě.

Dostat se přes zavřené dveře mi trvalo déle, než jsem si myslel. Neohrabané prsty držely nalezený drát a rýpaly se s ním v zámku tak dlouho, že jsem už uvažoval o tom, že to prostě vzdám a vrátím se zpátky do pokoje. Počkám, než se sestra probudí, falešně se usměje a já budu uvažovat nad tím, že ji o hlavu přerazím postel. Mít správný amulet, tak bych to možná i dokázal. Jenže i ona měla jeden, zelený granát v platině. Aura v něm uvězněná jí propůjčovala schopnost rozkazovat nepřipraveným nebo nedokonale se soustředěným lidem, a jako kdyby toho nebylo dost, zvládla skvěle vrhat zelené blesky. Potvora.

Ha, zámek cvakl, pot ze mě leje, ale beru za kliku a vcházím do další chodby. Ještě chvíle a mé nohy pleskají po borových schodech dolů do haly. Tady je už více zařízení, měsíční světlo pronikající stropním oknem ozařovalo matný lustr, tlustý koberec, skříně a vitríny a také sestřičku, stojící před hlavními dveřmi jako tichý anděl škodolibosti. Sakra, musela to vzít oklikou, má přece klíče, proč jsem jí je já hlupák nevzal...

"Samvěde," zvolala melodicky; jasně, že mě zahlédla scházet dolů po schodišti. Narovnal jsem se, už jsem byl natolik silný, že jsem k chůzi nepotřeboval žádnou oporu.
"Emily," zavrněl jsem a snažil se vypadat důstojněji, než jsem byl. V jejích zelených šatech a krátkém pláštíku vypadala přece jen lépe než já, každopádně měla umyté a krásně rovné vlasy snad po pás. A ano, i amulet měla pečlivě nasazený na krku. A spolu s tím měla i Auroru, malou duhovou kouli energie, kterou amulet načerpá z okolí, a potom si ji může majitel uložit na místo, kde ji bude používat. Emily uměla pálit zelené blesky a ty sesílala rukou, takže koule bude vložená někde tam...
"Hledáš tohle, bratříčku?" zvedla levou ruku v tmavé rukavičce a prohlédla si duhovou kouli, napůl vyčnívající z ruky. Ze své zkušenosti jsem věděl, že to nebolelo, bylo to jako horký vzduch, který vás stále hřeje na jednom a tom samém místě. Vlastník amuletu mohl s tou koulí dělat, co se mu líbilo, vlastně jako kdyby neexistovala, mohl si ji vsadit do hlavy, do nohou, ale přesto vždy část vyčnívala do prostoru. Celá zakrýt nikdy nešla.
"Přiznám se ti, že jsem uvažoval nad tím, co s tím budeš chtít dělat." Má Aurora/duhová koule ještě nebyla utvořena, neměl jsem amulet na krku minimálně několik dní, bude to ještě chvíli trvat, než vezme dostatek energie z okolí a umožní mi to.
"Chtěla bych, abys odtud neodcházel," svěsila ruku, ale já věděl, že je připravena okamžitě zaútočit. Já mezitím došel na konečnou, tedy na poslední schod.
"Proč? Za jakým účelem mě tady držíš?"
"Víš, jak otec nesnáší, když nějaký člen rodiny zemře." Zavrtěla hlavou. "K ničemu mě nenuť, prosím."
"Já chci pouze vědět proč? Copak je to tak důležité?" Kdy byly ty časy, kdy jsem stál na posledním schodě; jsem pod ním a ještě jsem ušel dva kroky. Ruka s Aurorou se jí zachvěla, já se zase zastavil.
"Otec chce učinit volbu." povzdechla si nakonec.
"Aha." přikývl jsem. Zrovna se dostavila další vlna slabosti a já byl rád, že stojím. "A to je tak důležité mě tady držet? Víš, že mě to nikdy moc nezajímalo."
"Ano, jenže tentokrát to bude jiné, tentokrát někdo... zemře."
"Cože?" vykřikl jsem a hleděl na ni jako na šílence. Slabost byla ta tam, tepalo mi v lebce a cítil jsem, jak mi buší srdce. Aurora byla už takřka připravená, věděl jsem to, v myšlenkách jsem viděl, jak se pomalu duha utváří kolem mého amuletu. Ona to viděla také, zvedla ruku, ale to já už běžel, energie z amuletu, tedy její Aura, se mi rozproudila v těle jako běsnící vodopád a já se ocitl jedním skokem u ní, musela být překvapená, co všechno jsem dokázal se svým tlustým tělem udělat. Pravou rukou jsem ji chňapl za zápěstí, aby nemohla použít Auroru, zatímco druhou jsem jí sevřel hrdlo. Moje špalíkovité, tučné prsty držely pevně. "Jak to myslíš, že bude někdo zabit, to jste se pomátli?" zakřičel jsem jí do obličeje a zacloumal s ní, až mě udivovala její lehkost, jako pírko, a v mém sevření visela jako loutka, hlavu smutně svěšenou. "Při volbě nesmí nikdo zemřít!" Bylo to neslýchané, aby se stalo něco takového. A musela by to být mocná osoba, neboť otec byl opravdu zkušený čaroděj a vlastnil taktéž jeden amulet, jednu Auru a jednu Auroru. Jenže ta jeho byla z diamantu a, dobře, přiznám se, že tu moji by snadno porazila. Vládl totiž magnetizmu.

Jenže teď mě opouštěly zbytky příčetnosti, při volbě se v našem prostorném sále utvoří na zemi ornament, kterým bude vzýváno mocné stvoření z jiného světa. Pokud při ní někdo zemře a krev zkropí povrch, och, mohlo by to zrušit ochranu kruhu a bestie by se mohla uvolnit... čím silnější by byla životní energie v krvi, tím větší mají šanci...
"Vy, vy chcete zabít otce." vyplivl jsem, těžko se mi dýchalo nad tou zradou. Ano, neměli jsme se rádi, panovaly mezi námi krevní msty, ale tohle, tohle bylo... bylo... nenacházel jsem slov. Znovu jsem jí zacloumal. "Kdo v tom má prsty?!" Zvedla ke mně své hnědé oči, naprosto klidná.
"Pusť mě, běž zpátky do pokoje a usni!" rozkázala chladně a já pozdě ucítil, jak si mé tělo podmanila. Ten její zatracený amulet... zatímco jsem běsnil, tak si oťukávala mé bariéry (jasně, že jsem žádné neměl), a potom zakročila. Tu zlost vyvolala záměrně tím nejjednodušším, sdělila mi její plán, blbka blbá.

Povolil jsem sevření, mé tělo se mechanicky otočilo, a zatímco jsem se v mysli vzpouzel a bránil, vykročil jsem zpět ke schodům. Ach, kdybych tak měl zlatý sfén, který měla Vioféna. Jeho Aura jí propůjčovala možnost aktivního a velice silného krátkodobého štítu, který rušil veškeré účinky magie v jejím okolí. Jenže... já ho neměl, já měl zatracený safír, který mi propůjčoval velké množství energie a magie. Také proto byly mé Aurory nejsilnější a nejrychleji se nabíjely...

Až skoro v pokoji jsem zjistil, že mě nenásleduje, naopak, musela se vzdalovat, protože kouzlo začalo pomalu slábnout a já si uvědomil, co opravdu dělám. Pustil jsem kliku, otočil se zpátky do chodby, a potom upadl, když se jedna má noha rozhodla, že vstoupí do pokoje bez mého vědomí. Hodnou chvíli jsem se přehraboval v hlavě, třídil myšlenky a postupně ovládal zpět celé své tělo. Možná z té dnešní namáhavé práce zhubnu.

Opět na nohou klusaje nočním domem do haly jsem znovu ucítil známky její síly. Holka pitomá, přecenila své schopnosti, má Aurora už byla připravena, těsně před amuletem se převalovala kulička tekoucí magie duhové barvy, kterou jsem uchopil - byla suchá a teplá, měl jsem pocit, že kdybych zmáčkl, tak by mi prsty prostě prošly skrz. Vložil jsem si ji z boku do hlavy, kousek za spánek, polovina kuličky zmizela v těle a druhá polovina zářila do prostoru. Já vím, trošku trapné, ale co se dá dělat, portály neumí stavět jen tak někdo, i když jen portály na místa, která jsem někdy navštívil. Kroky se blížily k hlavním dveřím po štěrkové příjezdové cestě. Emily se vracela, asi poslala holuba se zprávou, a teď mě ještě pro jistotu zkontroluje, zda je všechno v pořádku. Měla být obezřetnější. Zavřel jsem oči a zamyslel se, pátral jsem ve vzpomínkách a na světlo přítomnosti vytáhl sál, ve kterém jsem byl naposled před pěti lety. Široký, vysoký, se zdobenými a pozlacenými stěnami, s podlahou z jednolité vrstvy mramoru, se stoly a obrazy, s lampami a svíčkami, s vysokými, barevnými okny.
Představa před víčky jako kdyby ožila, její okraje se roztřepily a sál začal nabírat tvar, Aurora v hlavě se roztepala do rytmu mého srdce, ucítil jsem, jak si bere energii z okolí a z mé Aury, vzpomínka se stala tak ostrou jako obraz, jako okno do nové reality. A já udělal krok a holé chodidlo dokročilo na studený mramor.
"Né..." slyšel jsem za sebou Emily. Musela vejít do místnosti ve chvíli, kdy se já přesunul, mohl to být zvláštní pocit vidět někoho jak průhlední, až naprosto zmizí.

Další články v kategorii Předměty:

Kdo hodnotil článek Au(ro)ry?
Chrille (5.00*), Loira De Moon (5.00*), Marcela (4.00*), ziero (5.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog