Beze jména (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Beze jména

Autor : hartal   31. března 2010   Povídky
Apocalyptica, krabka cigár a hlava plná bordela..

„Zkurvená děvko! Vypadni z mýho baráku a už se nevracej!“

Slza.

Třas rukou.

Pocity? Strach. Tíseň, svírající žaludek.

Bolest. Uvědomuje si nesnesitelnou bolest. Malý svět kolem se najednou zachvěl, zmenšil. Všechno je nějak jiné. Co se to jen děje? Barvy se mění, místy se mažou. Chce potravu. Potřebuje ji. Jinak zemře. Je slabý, dlouho nedostal živiny. Chce se pohnout, dát o sobě vědět. Ale vše je nějak malé, nemůže. Aspoň párkrát zatřepe nohou.

Špína. Rozbitý vypínač. Seru na to. Všude svinec, všude prázdný pytlíky, injekční stříkačky.. Nasrat. Cigáro. Kouř. Odpočinu si, za půl hoďky jdu k Mikovi.

Konečně je to tu. Jakési zvláštní opojení. Někdy je to příjemné, jindy ne. Někdy toho je strašně moc. Nemůže se bránit. Chtělo by utéct, schovat se. Vystavět bariéru, přes kterou to neprojde. Ale nejde to. Tak to snáší. Teď toho moc není. Po chvíli zase pohyb. Ne moc dlouho. Jen chvilku.

Asi ti je, ty zasraný hovado, úplně jedno že se dusím a za chvilku tě pobliju. Slzy. Bolest. Jen si vzdychej. Jednou to budeš ty kdo bude jiným kreténům vykuřovat péra jen za to, že tě nechaj žít a šlapat, abys měl na fet. Pusť mi, kurva zatraceně tu hlavu, potřebuju dýchat.

Všechno je zas jiné. Rozmazané. Jednou moc malé, jindy velké. Kope. Chce živiny. Umírá. Místo toho jen přichází o poslední energii, co ještě má. Najednou přichází ta druhá věc, která se čas od času děje. První pocit opojení, který dneska zažil bývá nepříjemný, ale tohle je něco úplně jiného. Dokonalost která se stává nepopsatelnou. Cítí se úžasně, dokonce i potřeba živin se ztratila.

Tep tep tep kurva tep.. Všechno v prdeli, rozmotaná hlava, svět rozmázlý na mých červených stehnech. Tep tep TEP TEP! Ztrácí se všechno okolo. Stěna vypadá jak podchod v zapadlé čtvrti. Poblitá, zechcaná a poplivaná. TEP TEP TEP!

Kde je moje hlava?

Neuvažuj. Nepřemýšlej. Zasranci sou všude okolo, ty jim kouříš péra a pak fetuješ. Sakra, zas kope. Taťka mě vyhodil z baráku. Z bytu mě asi vyhoďí taky.ádherně rozmazaný barvy všude okolo. Miluju tenhle svět.

Miluju tenhle svět. Miluju když mě Mike dusí. Miluju fet.

„Kde sou mý prachy, děvko?“

Co ti na to asi mám říct. Můžu ti dát tak polovinu, jinak nebudu mít kde bydlet.

„Máš pět vteřin abys vysolila moje prachy, jinak ti tadyhle Jose udělá z ksichtu strouhadlo na brambory!“

Aha. Co teď? Co mám kurva dělat,co mám kurva dělat, co mám..“

„čtyři…“

Pocit kdy žiletka protrhuje kůži na tváři, zařezává se tak hluboko že drhne o zuby a bere s sebou i kusy dásně si asi málokdo dokáže dělat, zvlášť když Vám na rukou klečí tak tunové hovadí, čili přítok krve je nemožný. Neřvala jsem. Slzy mi tekly, a to přímo do ran, ale stejně jsem neřvala. Ozvalo se bouchnutí dveřmi. Jsou pryč. Myslím že mi ještě něco řekli než odešli, ale nevnímala jsem.

To co se dělo posledních několik chvil tu ještě nebylo. Obrovská Váha promáčkla stěnu jeho malého světa.Vše se smrsklo a tlačilo. Přišla bolest. Nemohlo kopat, pohnout se, nemohlo vůbec nic. A bylo to horší. Vše okolo se třáslo a když ta váha, zabraňující pohybu zmizela, roztřáslo se to ještě víc. Připadalo mu, že se vše nějak ztrácí.

Bezmoc. Zoufalství. Ohromné návaly agrese. Chuť rozbíjet, možná zbít. Rozházet nábytek, rozmlátit si ruku o stěnu..

Sedět v čekárně je fakt nuda. Nesnáším čekárny, smrdí to tu, všichni jsou ti děsně tiší a divní. Zavolali si mě dovnitř. Klasický smrad doktořiny. Kecy, kecy, podepisování, prachy až pak.. A pak to přišlo.

Něco se děje.

Kurva…

Vše se mele, přelívá, rozplývá. Každý vjem který už funguje,pracuje chvilku nezávisle na jiných, jindy se spojí do jednoho a vše se roztočí v jednom velkém víru. Chce kopnout, ale nohy neposlouchají. Chce se pohnout, ale nic nefunguje. Co se to děje? Co se to děje?

Našlapuje. Potichu, jako myška. Zírá před sebe, čas od času z oka vyrazí slza, která pomaličku brázdí tvář. Neví kam jde. Slyší zvuky, ale nepřiřazuje je k ničemu co zná. Slova jakoby někdo hodil do mixéru a stal se z nich salát nepořádku. Myšlenky odletěly s ptáky do teplých krajin. Prostě jen jde…

A pak přišel klid. Už žádné ono nebylo.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Beze jména?
Bechy (4.00*), Zob (3.50*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Adien - 7. dubna 2010 15:01
Adien

Heh, přečetla jsem si povídku (nepochopila), pak komentáře, znova povídku...
ono je to fakt dobrý! smutný, nevím jak moc realistický...ale líbí se mi to
Otevřete okno upírovi......

hater - 4. dubna 2010 14:26
hater

Takhle: Kdyby člověk hned od začátku věděl, o čem to je, tak by to bylo mnohem zajímavější. Přechody mezi jednotlivými pohledy obou osob jsem velmi nezřetelné a čtenář si je uvědomuje až když se dočte do půlky odstavce. Když se pak dočte na konec odstavce a přijde zase přechod na jiný pohled... tomuhle by asi pomohla kurzíva, která se ztratila způsobem "schválení". Kromě toho je v textu pár překlepů.

Tyhlety nedostatky však autor mohl odstranit, protože to bylo vráceno k přepracování před čtrnácti dny s tím, že jsem o to žádal. Kdyby byl autor ochoten se se mnou o tom bavit.

Ale na druhou stranu, tohle dílo jede úspěšně po soutěžích, má hromadu kladných, nebo aspoň částečně kladných recenzí a ohlasů.
Kde třeba? Na internetu to visí na písmákovi a tam moc kladných ohlasů není:

http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=349348

S prvními třemi třeba celkem souhlasím.

Pak bychom se mohli bavit o pointě a o čem ten článek vlastně je. Podle mého názoru se jedná o pohled na to, jak nízko může člověk klesnout. Ona se touží mít dobře, ale prostředky, které zvolila jsou extrémní. Má se chvíli opravdu dobře a chvíli opravdu hrozně. Kromě toho má dítě a to prožívá její úděl s ní. Extrémy však mláďata snášejí hůře než dospělí a tak dítě na konci příběhu logicky umírá.

Není vypíchnutá žádná pointa. Je to prostě jen popis toho, co se stalo jedné "holce" a vemte si z toho co chcete.

Zob - 31. března 2010 22:00
Zob

Nevím, mě to příjde docela dobré. Takové rychlé, rozmazané, plné bídy a beznaděje, jaký život pouliční děvky je. Dokonce to navozuje atmosféru pocitů při aplikaci drogy, i když objektivně - nevím - nemám s čím srovnat. I ten dojezd byl docela k světu.

Část logická a formální už tak dobrá samozřejmě není. Ty odstavce tak daleko od sebe být rozhodně nemusí, to je to první co mě trklo. Občas taky uletí čárka a uvozovky, ale to čert vem, to se dá časem vypilovat - a ruku na srdce, taky mi občas nějaká ta diakritika ulítne.
Všiml jsem si někde, myslím, i překlepu.
Myslím, že jinak to celé je takové hrozně nepřehledné a nejasné, k čemuž se musí při čtení přistupovat - člověk to musí nechat na sebe působit, nehledat v tom moc logiku nebo nějakou ohromující pointu. Myslím, že šlo o dojem.
---

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog