Bivoj (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Bivoj

Autor : hater   7. dubna 2007   Postavy
Barbar, první z trojlístku

Po jasné, modré obloze kroužil dravý pták. Slunce jen před chvílí vystoupalo nad obzor a v jeho světlých paprscích bylo možné prohlédnout krajinu hluboko dole, spatřit pohyb a najít kořist. Dole na okraji lesa se skutečně něco pohnulo. Dravec začal pomalu klesat, aby neztratil příliš výšky a zároveň, aby poznal, co je objekt jeho zájmu zač. Rychle si uvědomil, že to je větší než jeho obvyklá kořist a přesto slétl ještě kousek níž, aby si to mohl lépe prohlédnout.

Z lesa vystoupili na stezku tři osoby, lidé. Kráčeli vedle sebe zabráni v živém rozhovoru. Dravý pták v té chvíli ztratil zájem a začal opět stoupat. K trojici pod ním dolehl jen jeho výkřik. První ze skupiny se na okamžik zastavil, zastínil si dlaní obličej a snažil se zahlédnout vznešeného dravce.

Je to muž vyšší postavy s nímž si na první pohled neradno zahrávat. Jeho úzká tvář je ošlehaná větrem a opálená do bronzova. Vévodí jí velký, téměř orlí nos, který doplňují malé, ocelově šedé oči. Pod nimi jsou plné rty a nepříliš častý úsměv odhalí i řadu silných, bílých zubů. Mužovy krátké, hnědé vlasy neposlušně trčí do všech stran. Je oblečený do kožešin, které jsou za současného počasí možná trochu více teplé než je vhodné. Má na sobě tlustou, tmavohnědou vestu bez rukávů z druhé strany podšitou teplou kožešinou a světlehnědé, kožené kalhoty. Na nohách má pečlivě sešité, ale již obnošené mokasíny stejné barvy. V pravé ruce třímá kovový oštěp, jehož konec se v ranním slunci jasně leskne. Dále je ozbrojen kulatým, dřevěným štítem, který mu visí na zádech připevněný na batohu a loveckým tesákem na černém opasku s červenou výšivkou.

Jeho bystré oči na obloze rychle našly dravého ptáka a na okamžik se s ním spojily.

"On je jako já," pomyslel si v duchu Bivoj, "divoký, nezkrotný, neporazitelný ve svém prostředí. Ale když vstoupím do civilizace, je to jako kdybych přišel o křídla a musel se belhat po zemi."

Uvědomil si, že živý rozhovor jeho společníků ustal ukončený otázkou směřovanou na něj. Neodpověděl a vykročil dál. Oni byli z města, byli civilizace, takzvaný pokrok, všechno proti čemu bojoval. Byli nedílnou součástí toho kolotoče, který znamenal konec jeho způsobu života. Civilizace se šířila pomalu, ale nezastavitelně. Krok za krokem ukrajuje z divočiny a proměňuje ji na lidské mraveniště, ve kterém se na každém rohu žijící bytosti setkávají s pohrdáním, lží, ponížením a zlobou. V přírodě mělo všechno jasné pravidla. Bojovat a žít. Kdo prohrál, zemřel. Žádné ponížení ani pohrdání, žádné slitování.

Tak jej vychovávali od mládí. Byl tím, čím se narodil, hrdým dítětem divočiny a jako takový musel splnit ten úkol.

Sevřel pevněji své celo kovové kopí. Našel ho za zvláštních okolností, musel si jej zasloužit a tehdy byl pověřen posláním. Úkolem, který jej velice tížil, a který nevěděl jak vyřešit. Chtěl zachránit svůj způsob života, své lidi. Zpomalit či zastavit civilizaci, porazit neporazitelné. Pro kopí musel bojovat a vyhrát. Být hbitý, silný a chytrý. Ale dokázal to, protože tehdy jej tolik chtěl. Stal se vyvoleným, který měl zachránit lid. Kopí bylo celé z kovu a zároveň velice lehké a dobře vyvážené. Přesto se mu nosilo těžko, protože to byl symbol jeho úkolu, zodpovědnosti za jeho lid. Stále mu připomíná jeho povinnost.

Ale jak to má udělat? Bojuje předem prohraný boj? V divočině platí, že silnější přežívá a může se rozmnožit. Stejně jako je on silnější jako člen družiny než jako jednotlivec, je civilizace silnější než osaměli bojovníci přírody. Přesto, ... musí přece existovat nějaký způsob, jinak by tu nebylo to poslání. Znamená to vzdát se svých přátel? Přestože spolu neputovali dlouho, věřil jim. Přestože oni byli představiteli zrádné civilizace, svěřil jim již do rukou svůj život a udělal by to znovu. Nikdy by je sice přímo nepožádal o pomoc, zvládne přece všechno sám, ale ve městě byl bez nich úplně ztracený. Ne, že by si myslel, že schopnost přežít ve městě byla nějak důležitá a měla nějaký smysl. A už vůbec neměl rád, když jej někdo poučoval o tom, co má dělat. Cítil se pak ponížený jako ti žebrající chuďasové před branami.

Kéž by mohl všechny tyto starosti hodit za hlavu a jen tak žít po svém. Najít si družku, postavit srub hluboko v lese u křišťálového potoka a žít. Jeho myšlenky se okamžitě stočili k dívce, která cestovala s nimi a stejně rychle také k jejich společníkovi. Zdálo se, že si velmi dobře rozumí a on nechtěl do jejich vztahu zasahovat. Navíc nejdřív musí splnit úkol.

Potřásl hlavou, aby si pročistil myšlenky a raději se zadíval před sebe. Dnes je ještě čeká dlouhá cesta.

Další články v kategorii Postavy:

Kdo hodnotil článek Bivoj?
enca, Epik, Glasy, Mikymauz, Ragar

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Laethé - 31. srpna 2008 02:53
Laethé

Líbí se Vám tato postava? Nominujte ji do právě vznikajícího tištěného Aragornského sborníku!

http://www.aragorn.cz/diskuze/aragornsky-sbornik/

(omlouvám se za reklamu, ale nominovaných postav je zatím žalostně málo)
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

Mikymauz - 7. dubna 2007 14:43
Mikymauz

Abych udelal takove shrnuti uvodem,postava se mi libi.Vykresleni jejich crt telesnych i povahovych je zapracovano do jakehosi maleho pribehu,coz mam rad,protoze si clovek tak lepe udela predstavu nejen o postave,ale i o celkove atmosfere deje.Jedine,co mi tam chybi,je veta " Ted ctete dal",ktera by udelala uvod do pokracovani naznaceneho pribehu.) Jedine minus,ktere sem postrehl a ktere neni ani tak vyznamne,je to,ze tenhle motiv osamneleho bojovnika proti civilizaci sem uz nekde videl..coz postave kousek ubira na originalite..ale jinak dobra prace.)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog