Bláto moudřejší popele. (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Bláto moudřejší popele.

Autor : Python   13. srpna 2009   Povídky
"Devět dní v zákopu, devět dní pekla" Je mou povinností upozornit, že povídka je psána velmi naturalisticky. Dle mého názoru (a jistých znalostí dané oblasti) jsem příliš nepřeháněl.
Výbuch. A hned na něj další dva. A další, a další. Pokračuje to už třetí den. Nepřátelé se u děl střídají. Já sám už nespal čtyři dny. Jen bezmocně zavírám oči a snažím se nemyslet na bláto, hnusnou zimu, krysy, mrtvé kamarády a smrt všude okolo. Moc to nejde. Když jste promočení na kost, promrzlí a navíc pokolena ve zvratcích a krvi svých druhů, moc dobře se neodpočívá. Včera jsem zahlédl, jak jeden voják, jmenoval se Shwartz, sedí s helmou do čela a nehýbe se. Řekl jsem si že se mu snad podařilo usnout. Podařilo. Pomohla mu k tomu střepina, která mu úplně odřízla polovinu obličeje. V tom zbytku měl takový umírněný výraz. Normální člověk by se z toho pohledu, navíc viděného docela zblízka, pozvracel. Ne tak já. Je to částěčně proto, že jsem už viděl mnohem horší věci. Ale hlavní zásluhu na tom měl můj absolutně prázdný žaludek, který se už dávno přestal svíjet v křeči. Tak si sedím v blátě, zmáčeném krví a páchnoucími vnitřnostmi a pozoruju krysy, jak se mi prohání přes nohy, v nemarné snaze najít něco k snědku. Narozdíl od nás, krysám nic nebrání jíst lidi. Hlad je hlad. Snažili jsme se to vysvětlit našemu veliteli. Postřelení spolubojovníci jsou stejně dobří jako cokoli jiného. Náš nadřízený nás pár zastřelil. My ho pak snědli. Lidské maso má nasládlou chuť. Říká se, že člověka od barbarství dělí tři dny bez jídla. My už nejedli týden. Krysy taky nejsou k zahození. Jsou zvyklé, že si jich nikdo nevšímá, takže se dají chytat rukama. Co na tom, že pravděpodobně jsou to ony, kdo po našem zákopu roznesl mor. Když neumřeme na něj, umřeme hladem. Palba trvá už pátý den. Neuvěřitelné. Ti štastnější z nás ohluchli, když některá z pum dopadla hodně blízko. Spokojeně podřimovali a z uší jim tekla nažloutlá kapalina. V tomhle stavu je vám jedno, že za několik dní z toho bude šílená horečka, díky které nejříve oslepnete, pak ochrnete a nakonec umřete. Po šesti dnech bez spánku, pod neustálou palbou, živí díky krysímu masu, to je vám pak fuk úplně všechno. Šestý den. Pálba a zase jen palba. Dělostřelecké granáty ohlodávají náš zákop jako obří zuby dort. Dort se spoustou malých figurek uvnitř. Představuje si jak ty malé figurky z marcipánu křičí a snaží se utéct. To není marcipán, to jsme my. Zvon. Je slyšet zvon. Ale není to ten zvon v kostele z vesnice, hodinu cesty na sever. To bychom neslyšeli. Vyhlédnu ze zákopu. Nejdříve na jednu stranu. Stojí tam náš voják, tluče palicí do zvonu a něco řve. Neslyším ho. Podívám se na druhou stranu. Mlha. Bílá mlha, kterou žene vítr. Směrem k nám. Podívám se zpět na vojáka u zvonu. Divné, teď jako bych ho slyšel, i když jsem věděl, že ho neslyším. "Plyn" bylo to slovo, které vykříkoval mezi ranami do zvonu. Tohle upozorňování je hrozně nevděčná práce. Voják se sesul a z čela mu vytryskl proud šedočervené kapaliny. Spadl jsem zpět do zákopu. Dril, dril, dril, dril. Z pouzdra u opasku vytáhnout masku. Vytřepat z ni bláto. Nasadit a utáhnout. Svět trochu ztichl. Maska smrděla tak, že jsem měl nutkání si ji sundat. Krz dva skleněné otvory jsem viděl dva vojáky, tak deset metrů dál. Rvali se o masku, jeden z nich ji asi ztratil. Malá bitka skončila, když jeden z vojáků druhého probodl bodákem. Ten se sesul a prskal krev. Druhý si nasadil masku. Dril, dril, dril, dril. Pak padla mlha. Viděl jsem, jak spící otevírají oči. Měli v nich nejdříve překvapení, pak neuvěřitelný, zvířecí děs. Plyn není žádná legrace. Tihle se chytali za oči, které začaly opuchat a padali obličeji do bláta. Řvali. Strašlivě řvali. Bolestí a šílenou bezmocí. Ten voják, co masku vyměnil za cizí život, teď zjistil, že při potyčce se do masky udělala dírka. Ležel s hlavou opřenou o stěnu zákopu, řval, kopal kolem sebe nohama a z pod masky se mu řinuly potůčky svétlé krve. Většina ostatních zasažených už ani neřvala. Plyn jim sežehl krk i hlasivky. Už jen chroptěli a dusili se vlastní krví a zvratky. Přes dvě špinavé okénka v mé masce jsem to viděl tak trochu jako přes filtr. Ani tak to nebylo nic moc. Kolem se propotácel voják. Levou ruku měl ohlodanou na kost a celý obličej byl jeden velký puchýř, ze kterého proudem tekl zelenožlutý hnis. Z očí zbyla rudá kaše, která tekla dolů a mísila se s hnisem. Vypadalo to nechutně a mou masku zpola naplnily zvratky. Sundat jsem ji nemohl, tak jsem zklonil hlavu, aby se žaludeční šťávy nedostaly k vývodu vzduchu. Utopit se ve zvratcích by nebyla nejlepší smrt, i když asi lepší, než se vystavit plynu. Ten voják, co procházel, se smál. Šílenství je dobrá cesta, jak se odsud dostat. Smrt přichází záhy. Obvykle. Osmý den. Plyn opadl a naši mrtví soudruzi už většinou dochroptěli. Několik smutných výjimek buď dýchavičně chroptělo nebo se smáli nebo si zpívali. Na uklízení těl nikdo náladu neměl, takže každé šlápnutí znamenalo v lepším případě křupání zchudlých tkání, nebo, v horším případě, sten nějakého umírajícího. Pak palba ustala. Ticho mi málem rozrazilo ušní bubínky. Málem jsem omdlel. Je zajímavé, jak si tělo, v okamžiku, kdy má příhodné podmínky okamžitě začne říkat o přirozené potřeby. Tak tak, že jsem to ustál. Ticho může znamenat jen jedinou věc. Ležím na okraji zákopu a skrz mířidlo pušky pozoruji přibližující se obzor. Spousta řvoucích mužů, s puškami. Minové pole dávno rozdupala dělostřelba. Bylo to tedy na nás. Když obzor překročil pomyslnou hranici, spustili jsme palbu. Někde nalevo se rozštěkal kulomet a napravo vzadu zase menší dělo. Z obzoru začaly létat kusy hmoty a stříkat tekutina, ne nepodobná krvi. Každý výbuch byl doprovázen rozstřikem končetin, vnitřností a řevu, který však přes ŘEV, nebylo slyšet. Pálili jsem a pálili. Když se horizont dostal na dvacet metrů od nás, vyplivl náš zákop několik ohnivých jazyků. Horizont začal místy plápolat. Řev se nesl k nebesům. Bůh se asi moc nevyspí. A pak nás horizont zasypal. Instinktivně jsem před sebe strčil prázdnou a horkou zbaň. Můj nepřítel na ni naletěl a porazil mě do zákopu. Při dopadu si mou pušku vrazil do břicha až po nabíjecí páku. Vytasil jsem bodák a zabil dalšího příchozího. Všude kolem se nesl řev bojujících, řev umírajících a ticho mrtvých. Sekal jsem do masa a tu a tam si z obličeje utřel krev, která byla moje, mých přátel i nepřátel. Bodák byl celý od krve, stejně jako moje ruka až k ramenu. Při obzvláště povedeném bodu jsem se dostal do cizícho břicha i rukou. Hřálo to. Přes rudou mlhu válečného šílenství jsem viděl lidi, jak leží ve vlastních vyhřezlých střevech. Viděl jsem vojáky s bombami s benzínem na zádech, jak kolem sebe máchají rukama a z obličejů jim stéká kůže. Občasný granát rozhodil vrstvu mrtvých a umírajících pod našima nohama. A já sekal a sekal a sekal. Devátý den. Ležím na hromadě mrtvých těl. A nemůžu se zvednout. Přes nohy mi leží další tělo. Je celé posekané a má skalpované vlasy na zátylku. Jedno oko visí z rozbitého důlku a kouká na mě. Naší nepřátelé dobyli zákop. Oni byli při síle a bylo jich víc. Co na tom, že každý z nás sebou vzal alespoň dva jejich. Někde pode mnou už před hodinou přestal někdo dýchavičně sténat. Naházeli nás na hromadu, žívý, mrtvý, co na tom sejde. Z mého probodnutého boku už ani neteče krev. Nevím proč. Nebe je už dva týdny uplně šedivé. Kolem je slyšet cizí, nenáviděná řeč. Své mrtvoly naházeli na dvoukoláky a odvezli do svého zákopu. Koutkem oka jsem zahlédl několik chlapů, v ruce kanystry. No jistě, pohřbívat těla je hrozně náročné na místo a sílu mužů. Zlili nás dukladně, benzín se musí dostat až k tělům naspod, jinak neshoří. Někde nalevo ode mě někdo začal sténat, asi by rád dal najevo, že ještě není na kremaci připraven. Ozvalo se syknutí a najednou mi bylo horko. K nebi stoupal černý kouř a naplňoval mi plíce. Někde nalevo odemě někdo začal sténat a z toho přešel v jekot. Já na jekot neměl sílu. Jak po mě přecházely plamey, braly si ze mě další a další vrstvy kůže. Bolelo to. Opravdu to moc bolelo. Křik vedle mě se změnil na plačtivé chrčení. Já zavřel oči. Nepomohlo to, neměl jsem víčka. Rozteklé řasy pálily v očích. A pak jsem asi umřel. Divné. Poslední, co mi přišlo na mysl bylo, jak se přes ty šedivé, těžké mraky dostanu do nebe.
Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Bláto moudřejší popele.?
Amthauer, Darth jofry, jkaculik, Kaveh (5.00*), kucik, Medo, Mumie z Týmu, Ragnaro (5.00*), Rimmer

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Python - 27. dubna 2011 19:23
Python

Já bych věděl proč :D
Člověk není nikdy dost chytrý, dost bohatý a dost ozbrojený. Nevěřte bláznům, říkají pravdu. I´ll Chuck you!

Khajit - 27. dubna 2011 19:04
Khajit

Nádherná práce :D Nevím proč, ale děsně mi to připomíná Kulhánka :D
Carpe diem?...Non!...Carpe noctem!!

Skel3ton - 18. dubna 2010 00:44
Skel3ton

Pěkné, nejsem žádný kritik ,ale když už něco čtu, když mě to nebaví ztrácím o to zájem. Snad kvůli tomu válečnému tématu ,mě tenhle článek zaujal. Pečlivě jsem ho přečetl od začátku do konce a jak už jsem zmínil, to se u mě nestává. Skvělá práce.
Nedráždi bosu kobrou nohou.

Python - 8. listopadu 2009 23:06
Python

By tha way, nalezljsem mrtvou myš a jen tak z nudy ji spálil. To s těmi víčky není uplná blbost. Na druhé straně, oči by asi už nefungovaly, ale to je jaksi dost těžko zjistitelné.
Člověk není nikdy dost chytrý, dost bohatý a dost ozbrojený. Nevěřte bláznům, říkají pravdu. I´ll Chuck you!

Python - 9. září 2009 19:28
Python

mrtvá hlídka, ale jenom trochu, mam to skoro vsechno z hlavy
Člověk není nikdy dost chytrý, dost bohatý a dost ozbrojený. Nevěřte bláznům, říkají pravdu. I´ll Chuck you!

elister - 9. září 2009 17:53
elister

Hmm mě tak napadá neinspiroval jsi se něčím?
"I don't remember our boiler being nuclear" http://www.collectedcurios.com/sequentialart.php

Python - 20. srpna 2009 21:42
Python

Taky tě mám rád :)
Člověk není nikdy dost chytrý, dost bohatý a dost ozbrojený. Nevěřte bláznům, říkají pravdu. I´ll Chuck you!

elister - 20. srpna 2009 21:32
elister

Místy se i dost opakuješ ve slohu (Ten voják, ten voják, ten voják). Ale jinak dobré, pro tebe typické, veselka by si počet.

A neboj stále máš to zapálení slíbené.
"I don't remember our boiler being nuclear" http://www.collectedcurios.com/sequentialart.php

kucik - 17. srpna 2009 16:59
kucik

Našlo se pár logických nedomyšleností, ale jinak je to nad očekávání dobré.

Jestli se k tomu dostanu pozdějc, tak se zkusim rozepsat víc.
Básníci krve / básníci šílenství / básníci výsměchu / básníci beze slov.

Python - 15. srpna 2009 22:41
Python

Jo, snažil jsem se aby to mělo i nějakou pointu :D
Člověk není nikdy dost chytrý, dost bohatý a dost ozbrojený. Nevěřte bláznům, říkají pravdu. I´ll Chuck you!

hater - 15. srpna 2009 21:57
hater

Mno, celkem fajn :-)

textu chybí odstavce, sem tam nějaký překlep...

Poslední věta je skvělá :-) kdy se dostane takový voják do nebe? Dostanou se do nebe ti, co ho zabili? :-) a co ti, co umřeli předtím?

Python - 15. srpna 2009 12:11
Python

Hmm, jo, je to fakt, to viš, ještě jsem nehořel tak nevim. :D
Člověk není nikdy dost chytrý, dost bohatý a dost ozbrojený. Nevěřte bláznům, říkají pravdu. I´ll Chuck you!

Rimmer - 14. srpna 2009 15:51
Rimmer

Mno.. měl sem chvilku čas.. při chutném obědu... tak sem se rozhodl tady něco zase po dlouhé době přečíst. Tak sem zase po čase tady na aragu něco dočetl do konce.... pěkné... ale má to některé své mouchy... sem tam sem se při čtení zadrh... ale byly to jen drobnosti. Ovšem některé "naturalistické" výjevy se mi nelíbily.. a to nemyslím obsahem krve a střev... ale prostě... byly okamžiky které mě vytrhly z atmosféry... jsou to ale drobnosti... ikdyž....
např. "Křik vedle mě se změnil na plačtivé chrčení. Já zavřel oči. Nepomohlo to, neměl jsem víčka. Rozteklé řasy pálily v očích."

Rozteklé řasy pálily v očích.... hrál sis jako malý se sirkama? o obočí a řasy člověk příjde ani neví jak:D a když už by byl oheň tak blízko... určitě by ho nepálily oči ze zhořelých! řas... ale z toho že se mu pmalu škvaří... malý pokus: pozvy kámoše na venkovní opékání... rozdělej oheň.. přilož... a jdi asi tak půl metru od ohniště a dívej se do ohně... většinou tě začnou pálet oči... a nejen ty:D To samé s víčkama... když už člověk nemá víčka... nemá povětšinou ani oči.. jelikož ty se zkládají převážně z vody... a ta s ohňem není moc kamarád...
Je to prkotina.. a takoých je tam víc... ale prostě... když už napíšu že je to velmi naturalistické... tak by sis měl dát pozor i na detaily:) Jinak mi to připomělo nejeden válečný film a pořád mám pocit že už sem to někdy četl:D
Hodnocení: 4
PS: omlouvám se.. ale to je tím že za sebou mám Přírodovědné lyceum... a to na mě nechalo své následky:D
2+2=1

kucik - 14. srpna 2009 14:24
kucik

Barbusseho kosti se teď musej v hrobě mlít jak Dervish absolut.
Básníci krve / básníci šílenství / básníci výsměchu / básníci beze slov.

Amthauer - 14. srpna 2009 14:17
Amthauer

python 14. srpna 2009 14:11
Autor slavného románu Oheň, který je vesměs ve stylu výše napsané povídky. ;)
- What is a life devoid of strife?

Python - 14. srpna 2009 14:11
Python

Amthauer 14. srpna 2009 13:45
Kdo je Barbussey?
Člověk není nikdy dost chytrý, dost bohatý a dost ozbrojený. Nevěřte bláznům, říkají pravdu. I´ll Chuck you!

Annox - 14. srpna 2009 14:07
Annox

jkaculik 14. srpna 2009 11:04
O můj já...

Amthauer 14. srpna 2009 13:45
:-D
Moderní realista uznává pouze pesimistický optimismus.

Amthauer - 14. srpna 2009 13:45
Amthauer

jkaculik 14. srpna 2009 11:04
Tobě nedoporučuji skoušet Barbusseho. ;)
- What is a life devoid of strife?

jkaculik - 14. srpna 2009 11:04
jkaculik

hm.....do poliviny jsem si rvala vlasy a koulela oči když jsem ty nechutnosti cos napsal(přitom jsem měla puštěnou muziku,kterámi přišla vzdálená když jsem to četla)......dostala jsem se doprostřed toho děje...to je jedno velké plus pro toho kdo to psal;)
Říká se,že nejvíce pravdy mluví blázni,děti a filozofové.Proto se blázní zavírají,děti bijí a filozofové nechápou. (Fr. Palacký)

Amthauer - 13. srpna 2009 12:10
Amthauer

Povídka nenabízí vlastně nic jiného, než líčení, skoro až seznamovité, různých válečných scén a obrazů. Ale proč ne - jestli toto byl její účel, pak jej splnila. A skoro až poetický závěr s rezignací otupělého hlavního hrdiny také stále dobře funguje.

****
- What is a life devoid of strife?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog