Bojovníci (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Bojovníci

Autor : ajinak   12. července 2009   Povídky
Taková miniaturka. Postarší (2004), trochu naivní, trochu víc klišovitá, místy nesrozumitelná.. ale stejně jsem dostala chuť ji vytáhnout ze šuplíku :) (no berte to s rezervou) Čtyři národy mám v plánu časem trochu oilustrovat...

Bojovníci

Černý samet noci pohlcuje poslední záblesky světla, všechno se propadá do tmy. Tmy, v jejíž stopách kráčí bolest a smrt. Jediné místo září v temnotě, planina osvětlená tisíci a tisíci pochodněmi, poslední ostrůvek naděje, života, lidství v moři nekonečného chaosu a zkázy. Poslední místo starého světa, čekající na svůj osud. A oni, poslední, kteří přežili, čekají s ním.
Bojovníci v jasných zbrojích sklánějí unavené hlavy, v upocených rukou svírají ztupené zbraně a čekají neodvratný konec. Ačkoli ví, že všechno je marné, v posledním záblesku naděje upírají hasnoucí pohledy do všech světových stran.
Na východě před dávnými časy povstal život. Za smutnou, mlhavou oponou se kdysi rozpínaly nekonečné pláně, pokryté zlátnoucím porostem a nebe bylo modré, jasné jako broušený akvamarín. Poddajná tráva se skláněla pod kopyty pružných koní, jejichž černá srst ohnivě plála žhnoucími paprsky slunce. Vzduchem se nesly hlasy utíkajících Anareianů - Dětí východu, v jejichž rukou svištěla pevná lasa, připravená obemknout ty ušlechtilé černé šíje a spoutat navždy svobodu divokých synů plání. Nebe i zemi nasytil mocný zpěv v jazyce, jemuž rozuměli všichni tvorové od černých útrob země až po nebeskou klenbu. Bylo to poselství. Přicházejí lidé! hlásalo. Obrať se, utíkej a stejně tě doženeme. Zůstaň stát, braň se a poznáš naši sílu. Jsme lidé! Štíhlí hřebci však neutíkali, nebyli zrozeni pro strach. Znovu a znovu se stavěli proti svým pronásledovatelům, tančili s nimi jejich nekonečný tanec. Byli to praví bojovníci, stejně jako ti, jenž odnepaměti kráčeli v jejich stopách. Možná právě pro svou odvahu byli teď všichni mrtví.
Na jihu sídlil národ, jemuž slunce přisoudilo osmahlou, tmavou pleť a vlasy barvy havraních křídel. Říkali si Vaneiané - Děti jihu a jejich domovinou býval žhavý oceán písku, skrývající mnohá tajemství. Křižovali jím na hřbetech prapodivných tvorů, hledali zaváté poklady, bojovali s démony a pouštními dráčky. Ani oni však nedokázali vzdorovat síle Věčnosti. Písek je pohltil.
Ze západu pocházeli Mereiané - Mořeplavci, pod jejichž rukama rostly pevné lodě, schopné vzdorovat i těm nejdivočejším bouřím. Když se oceán vzedmul v hněvu, vyplouvaly jejich přídě do tmavé, syčící tříště a s dávnou mereianskou vášní tančily na hřebenech vln. Byla to posedlost. Posedlost starou legendou o Marku Mereianovi, který na své lodi Warregu doplul až na samý okraj světa, kde voda přepadává a v hukotu a hřmotu se řítí do nedohledných propastí. Tam někde, pod samým převisem světa, nalezl prý spící Calein, bohyni mořských vánků a s ní černého draka-strážce, který ji chrání před posledním dnem. Mereiané věřili, že až se jednou Calein probudí, ze světa navždy zmizí bolest. Kdo ví, zda si to myslel i poslední z nich, když umíral s jejím jménem na rtech?
Samým srdcem světa proniká strach. Bojovníci sedí v řadách na suché, tvrdé zemi, nehybnýma očima sledují hvězdy. Noční ticho přeruší plačtivá modlitba. Za Anareiany a Svět východu. Za Vaneiany a Svět jihu. Za Mereiany a Svět západu. Hlasy postupně utichnou a do srdcí bojovníků se vloudí smutek. Až přijde smrt, kdo pronese modlitbu za Redeiany a jejich milovaný Svět středu? Jako na odpověď v dálce zablýskne. Přichází bouře.
Bouře smrti.
Na severu nikdy nikdo nežil. Chladné země patřily ledu a smrtelnému mrazu, temným bohům zimy. Tam, uprostřed ledových plání, jednoho dne povstala Věčnost. Síla, jíž nešlo vzdorovat.
Obzorem severu zmítá ničivá bouře. Obloha se temně leskne.
Svět středu zaplatí nejhorší bolestí za svou troufalost postavit se Věčnosti, protože on jediný spatří její triumf na samém konci všeho.
Na okraji planiny tisíce pochodní, ve světě polosvětla a polostínu, na hranici sametu noci a světla života čekají dva osamělí válečníci, jejichž srdce pochopila Věčnost. Nelidsky krásná Calethia Vale s tváří bílou jako čerstvě padlý sníh, v jejíchž očích se zrcadlí poslední odlesk navždy uhašeného třpytu hvězd. Calethia Vale s vlasy temnými jako samet noci a Alawin Rhave, jehož rysy jsou více než výmluvné, stejně jako je zřejmá příměs nelidské krve v jeho žilách. Klopí k zemi smaragdově zelené oči, planoucí do tmy jako poslední odraz zeleně, již pohltil oheň a prach - a mlčky pozoruje svoje zjizvené, zčernalé ruce, památku na útěk ze Světa severu. On, poloviční člověk, poloviční elf, je jediný, kdo spatřil skutečnou sílu a moc Věčnosti. Jediný, kdo s jistotou ví, jak skončí nadcházející boj. Calethia sevře jeho znetvořenou dlaň a pohlédne do smaragdových očí, v nichž se zračí nevyhnutelné.

Naposled, Alawine, než nás smrt rozdělí. Chci naposled pocítit tvůj žár, než plamen v našich nitrech navždy uhasne. Chci naposled okusit chuť tvých rtů, než bez života ulehnem na chladnou zem. Naposled. Až zazní gong, osedláme hřebce a necháme se vést vstříc neodvratné smrti. Teď však, v posledním okamžiku, který nám zbývá, chci patřit jen tobě, tvým nenasytným horkým rtům, tvým pažím, které mě v mrazu vždycky dokázaly zahřát. Naposled. Víš stejně dobře jako já, že nebude žádný zítřek, že smrt je neodvratná. Až zazní gong, usednem společně bok po boku do sedel a unášeni masou bojovníků, necháme se vést přímo do středu bitevní vřavy. Bok po boku budeme rozsévat smrt, než si smrt vezme nás.

Naposled, Calethio, než svět pohltí oheň, který nelze uhasit. Naposled se odevzdáme jeden druhému, než budou naše těla znetvořena pod kopyty koní, než se naše krev vsákne do země. Naposled. Potom v čele vojska uvítáme smrt, budeme to my, kteří první prolijí krev nepřítele, první jejichž krev bude prolita. Zemřeme ve stínu našeho vítězství, neposkvrněni porážkou, která přijde vzápětí. Zemřeme za třesku tisíců zbraní, za ryku, jenž bude naší pohřební hymnou.

Ano, Alawine, společně odevzdáme své životy. Až vřava odezní, bok po boku budeme ležet na koberci z krvavého sametu, zatímco nad našimi těly se zrodí nový svět a lidskost bude zapomenuta.

V polosvětle a pološeru, na hranici propasti života a smrti, nemá čas žádnou moc. Bolest a strach se rozplývá v nekončící rozkoši, v objetí, které dává zapomenout na blížící se smrt. Smaragdová zeleň se odráží v mrazivém třpytu mrtvých hvězd, samet noci se mísí se záplavou zlata, bronzový lesk se propadá v bělosti čerstvého sněhu, dech se propojuje v nekonečných polibcích, až přichází završení. Do nastalého ticha temně a hrozivě zaduní hlas gongu.

Naposled, Alawine.

Naposled, Calethio.

Masa jezdců se dá do pomalého, vytrvalého pohybu vpřed, v očích pod přilbicemi plane odhodlání. Dva jezdci uprostřed zástupu však hledí dál než ostatní, za hranice přítomnosti. Poslední odraz zeleně, poslední odlesk hvězd. Calethia a Alawin jedou bok po boku, dotýkajíce se koleny, naslouchajíce tlukotu svých srdcí, tlukotu, který brzy utichne napořád.
Jízda tmou se zdá být nekonečnou, v sametu noci poblikávají hasnoucí pochodně. Do tváří švihá ledový déšť, v uších skučí vítr. Jednotvárnost, s níž dopadají koňská kopyta na žíznivou zem, zbavuje posledních zbytků zdravého rozumu. Pohled na zachmuřené tváře druhů ochromuje zbabělá srdce, desítky jezdců se snaží obrátit koně, utéct, dostat se pryč z tohohle mlčenlivého zástupu smrti, ale už není cesty zpět - jsou unášeni vpřed, do náruče zkázy. Jen ztráta cti a posměch na samém konci všeho.

Alawine, vidíš...?

Vidím. Nebude to už trvat dlouho. Brzy přijde konec.

Alawine...

Ano?

Je mi líto, že všechno muselo skončit takhle...

Není to tvoje vina, Calethio. Nikoho z nás. Je to osud. Dluh, který musí být splacen...

Máš pravdu... Sbohem, Alawine.

Sbohem, Calethio.

Zpoza skal se vynoří nepřítel, nekonečné hordy, stříbrný svit v sametu noci. V tu chvíli každý pozná opravdovou sílu Věčnosti, každý pochopí, co Alawin věděl už dávno - že proti Věčnosti nelze bojovat, že není šance zvítězit.
Zástup zaváhá. Ve tvářích se objeví pochybnosti a strach. Vzduch se naplní křikem mnoha hrdel, dva hlasy však náhle vyniknou nade všemi, jasné a zvučné. Dva jezdci vystoupí z řady a pozvednou do výšky zářivá ostří, jejichž lesk opět zažehne naději v srdcích pochybujících. Zástup se dá znovu do pohybu, v očích znovu vzplane hněv, touha postavit se osudu. Dva jezdci se jako první vrhnou do víru boje, jako první prolijí krev nepřítele a jako první také naleznou smrt v prachu bojiště. Za třesku tisíců zbraní uhasne smaragdová zeleň, jednou mrtvé hvězdy zemřou podruhé.

Je ticho, smutné, strnulé, nekončící. Na bitevní pole se líně snáší déšť, jako slzy omývá tváře těch, kteří už nikdy plakat nebudou a mísí se s jejich krví. Jeden vedle druhého leží obránci Světa středu, kteří vybojovali svou poslední bitvu. Bitvu v níž všichni do jednoho položili svůj život. V jejich mrtvých očích je děs, hrůza ze smrti, hrůza z moci Věčnosti.
Zahřmí. Posledních pár hvězd váhavě zasvitne, pak zhasnou navždy. Mraky nad planinou se rozestoupí, samet noci rozetne bolestně jasná rudá zář. V bouři svištících perutí ovládnou nebesa nesmrtelní bojovníci Věčnosti a jejich triumf.
Vzduchem se nese dlouhý, táhlý nářek, poslední ozvěna starého světa, přicházející odněkud z nesmírné dálky, snad z oblohy, snad z úst mrtvých válečníků. Temně rudá oblaka se trhají, sviští ve víru, v bouři, v tanci Nesmrtelných. Přilétají ze severu, jeden za druhým - bohové, kteří zavrhli svůj svět a odsoudili svoje děti k záhubě. Na stříbrných křídlech se ženou oblohou, šarlatovýma očima pohlížejí na zkázu a smrt pod sebou. Bez lítosti.
Červené světlo ozařuje planinu, zbarvuje tváře padlých, blyští se na rozsápaných zbrojích jako zapadající slunce. Mrtvá těla leží jedno přes druhé, v lázni z krve a bahna jsou téměř k nepoznání, pohaslé oči vytřeštěně jako v úžasu hledí vzhůru, ruce dosud svírají zpřelámané zbraně, přilbice se matně lesknou. Uprostřed strašlivé změti špíny a smrti se jako pomník zvedá obrovská stříbrná masa, tělo pokryté krvavými ranami, popelem a prachem. Jediný z dračích bohů, který za vítězství zaplatil smrtí. Veliké oko pokryté zaschlou krví vyčítavě upírá mrtvolný pohled vzhůru k triumfujícím druhům, drápy dosud probodávají potrhané tělo Alawina Rhave. Na půlelfově tváři jsou patrné stopy po drápech i ohni, zlaté vlasy jsou dočerna sežehlé, stejně jako hruď pokrytá mnoha hlubokými ranami. Dračí sevření bylo pevnější než smrt, umírající půlelf se marně pokoušel vyprostit z ocelové pasti. Vysvobození přišlo až v podobě milosrdných plamenů, zemřel ve stínu svého vítězství, v bolestech, z nichž nebylo úniku. V jeho očích už není odhodlání, jsou plné děsu, čiré hrůzy, nekonečné touhy po životě. Alawin Rhave zaplatil.
Pod monumentem bolesti a utrpení leží s rozhozenýma rukama kdysi krásná Calethia Vale, teď však zohavená k nepoznání. Jednu polovinu obličeje má zčernalou obrovským žárem, oční důlek je prázdný, zakrvácený, hrdlo rozervané, z jedné paže bíle svítí úlomky zpřelámaných kostí. Ústa má zkřivená neskutečnou bolestí, rozčarováním z mýtu o hrdinství. K čemu je nesmrtelná sláva, za niž se platí cenou nejvyšší? K čemu je tvrdohlavost, s níž se pouštíme do předem prohraného boje? Proč umíráme v bolestech, když není naděje na život? Calethia Vale už nikdy neodpoví. Zaplatila.

Roky plynou jako voda, vypálená zem však zůstává pustá, mrtvá. Dračí bohové už jsou dávno pryč, v bouři svištících křídel odlétli hledat nové světy, které by si mohli podrobit. Pryč je i hlas starých časů, i národy čtyř světů, které navždy pohltil oheň a prach.
Jenže ani smrt, ani zkáza nebudou vládnout věčně. Jednou, za mnoho let, se z mrtvé země znovu zrodí život, ovládne zemi, vodu i nebesa. Přijdou nové národy, nové civilizace, které si podrobí přírodu a živly. Lidé, kteří se zrodí, budou národem kamene a oceli. Budou houževnatější a moudřejší, neboť za mnoho let se znovu postaví nevyhnutelnému.
A jednou se ve dvou z nich znovuzrodí i Calethia Vale a Alawin Rhave. Snad v jejich myslích zůstane alespoň zlomek minulosti, snad nezapomenou na vlastní bláhovost, na vlastní osud, na osud světa. Snad dokáží zabránit tomu, aby se historie opakovala. Snad. Ale ta chvíle je ještě daleko.
Nepředstavitelně daleko.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Bojovníci?
hater, Mashaunix, vlkobýjec, VonHoleczek (4.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Mashaunix - 17. července 2009 16:16
Mashaunix

Je to výborně napsané, se zajímavým příběhem, líbil se mi popis národů a jediné, co mne naštvalo, bylo, že ten cápek byl půlelf. To mi vždy tak trochu kazí dojem. Já elfy+trpaslíky nepodporuju. Nicméně jinak výtečné.
Mým životním cílem je podat si hajného, který krade sekery, hajzl.

ajinak - 17. července 2009 12:50
ajinak

hater 16. července 2009 22:25
No tak ono to spíš než typem povídky bude tehdejšími zkušenostmi autorky.. erotika se těžko popisuje v době, kdy o ní člověk ví jen z vyprávění :) Jinak já jsem holt vždycky byla spíš na takové pocitovky, takže i ta řežba tam přišla tak nějak na dokreslení, než že bych to brala jako nějaký hlavní motiv.. těší mě, že je v tom poznat ten koloběh..
< www - ajinak.cz > < blog - papercat.blog.cz > < tvorba na téma - projekt-ilustrace.cz >

hater - 16. července 2009 22:25
hater

Celkem se mi to líbilo. Na to, že tydlety bojové scénky nemám moc rád, protože se to vždy opakuje do kola a málokdy je v tom myšlenka, tak tady je :-) takový koloběh života a smrti.

Co mně tak trošku vadilo bylo, že sex mi nepřišel moc erotický, ale spíše jen poetický :-) nicméně to nejspíše erotické nemělo být, todle není ten typ povídky.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog