Bolestné skučení rozléhalo se Planinou Ztráty … (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Bolestné skučení rozléhalo se Planinou Ztráty …

Autor : Scout   22. prosince 2008   Povídky
S mírnou omluvou věnováno jednomu nejmenovanému.

Krok. Krok. Odkopnout z cesty malý kámen. Krok. Krok… Takhle nudně a stereotypně putoval již několik hodin mohutný válečník. Vlastně krátce poté, kdy ráno opustil hostinec v poslední vsi na panství knížete Tenora a vydal se směrem k hranici, začala tato hraniční pláň, kde jen vítr skučel mezi kamením. „Planina ztráty,“ pomyslel si. „Zvláštní název. Je to tu rovné jako stůl, pokryté drobným kamením a pískem. Tady se nedá ztratit vůbec nic.“

Byl oblečen v černém oděvu, na nohou černé boty, v černých vlasech černou koženou pásku a i jeho spodní prádlo se blížilo válečníkově oblíbené barvě díky nepravidelné hygieně. Společníka na cestách mu dělal ohromný meč v závěsu na zádech a klanové tetování býka na pravém rameni. Byl rád, že opustil to podivné knížectví, kde takřka všichni muži měli v očích zvláštní, zasněný výraz, kdykoliv je potkal. Byl na cestě na Ostrov Rozkoše. Všem, kdo se ho ptali na cíl jeho cesty vyprávěl, že tam hodlá vstoupit do služeb královny jako člen palácové stráže. Těm, co se ho na nic neptali, to ostatně říkal také a možná by se v tom ohromném davu našlo i pár jedinců, kteří tomu věřili. Ostatní totiž vědí, že královna byla nucena svou gardu před několika lety rozpustit. Zástupy „následků nočních hlídek,“ jak se kulantně říkalo nemanželským dětem jejích gardistů, totiž neměl kdo živit a podle zákona gardisté neodpovídali „za zranění jimi způsobená po dobu výkonu služby,“ takže vymáhat na nich alimenty nebylo možné.

Náhle jeho oko zahlédlo na horizontu cosi, co se odlišovalo od okolního kamení a jeho kroky se podvědomě stočily k tomuto jedinému orientačnímu bodu na míle široko daleko. Z „čehosi“ se postupně stal mohutný, košatý strom s hluboce rozbrázděnou kůrou.

„To je ale zvláštní strom“ pomyslel si, když došel na několik metrů daleko a zahlédl zdeformovanou větev připomínající tvář šklebícího se bůžka se šikmýma očima a opuchlou tváří.
„Ale má mou oblíbenou barvu,“ usmál se.
Zrak mu padl na půdu kolem stromu, která byla rozrytá a jakoby rozdrásaná drápy nějakého ohromného zvířete ve smrtelné křeči. Okamžitě jeho ruka zamířila k jílci meče a cvičené tělo se přikrčilo v zoufalé potřebě něco udělat. Cokoliv… když se válečník sám k ničemu neměl. Ten zkoumal bedlivě okolí stromu a hledal, odkud se vzalo ono zvíře. Půda však byla celistvá a neporušená, žádné stopy nevedly ani ke stromu ani od něj. Bojovník se uvolnil, narovnal a začal si podrobně prohlížet strom.

Jeho oči spočinuly na nápisu vyrytém do kůry stromu.
„Delsopnala Chcopsot,“ přeslabikoval.
„Co to asi znamená?“ pomyslel si.
„Není to podobné žádnému jazyku, který jsem kdy slyšel. Zatracení turisté, musí se podepsat všude, kam vlezou.“
Ještě chvíli se snažil najít smysl nápisu ale pak jeho myšlenky popošly jinam.
„Také bych se tu mohl podepsat,“ ušklíbl se. „Koneckonců, je to jediný strom na míle daleko, kde si může bojovník ulevit.“
Přistoupil ke stromu s naprosto jasným úmyslem. Soustředil se na rozvazování tkanic a proto mu uniklo zlověstné zablýsknutí v šikmých očích dřevěné tváře. Zeširoka se rozkročil na svých mohutných nohách a mocný proud začal zalévat patu stromu. Spokojené vydechnutí vydralo se z bojovníkových rtů a ten pozvolna zaklonil hlavu.

V této poloze slastného uvolnění spatřil na větvích stromu jakési podivné předměty. Vypadalo to jako malé, scvrklé váčky různých barev a velikostí. Zdálo se, že v každém něco je. Kývaly se na větvích ve všudypřítomném větru. Čím více zakláněl válečník hlavu a zkoumal korunu tohoto podivného stromu, tím více artefaktů na něm nacházel.
„Co to, sakra, je?“ přimhouřil oči a začal studovat nejbližší z nich.
Byl tak pohroužen do současného provádění obou činností, že ho ani jeho vycvičené instinkty nevarovaly. Z dutiny stromu naprosto tiše ale rychle jako hadí hlava vystřelila malá svraštělá ruka s drápy připomínajícími nůžky. „CVAK!“

Následujícího dne se na větvi stromu houpal nový, ještě nevysušený předmět s čímsi uvnitř a vítr zahlazoval půdu u paty stromu, čerstvě rozrytou v bolestné křeči. Stopy vedoucí zpět na panství knížete Tenora zasypával písek.

Bolestné skučení rozléhalo se Planinou Ztráty. Opět o něco silněji…

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Bolestné skučení rozléhalo se Planinou Ztráty …?
Amthauer, apophis, Buri the Great, Diuk (4.50*), Eiris (0.50*), Emiel, Erinye (0.50*), Matyon (3.50*), Mirael, Nailin, Rimmer, Saltzhornia, TheDave, Zlatovous

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Emiel - 1. ledna 2009 19:34
Emiel

Mno...
Jménem toho nejmenovaného bych nejspíše tuto omluvu i přijal. Je podána zajímavým a zvláštním způsobem.
Navíc ta povídka připomíná i události, proč se dotyčnému omlouvá a co se vůbec stalo.
Pro mě osobně je ta povídka pěkná, protože vím, o co se jedná a tudíž to má pro mě své kouzlo a tu správnou pointu...
(ostatně, kdybyste byli na zimním Fíha LARPu, tak to víte také ;) )
Muž bojuje za různé věci. Za vlast, přesvědčení, přátelé, pro slzu na tváři milovaného dítěte. Já osobně bych se rval s vlastní matkou za tunu peněz, fešný hodiny a francouzský porno.

Mirael - 29. prosince 2008 20:40
Mirael

Au....4*
Smutným údělem králů a krásných žen je, že v davu lichotníků, který je obklopuje, nemohou rozeznat přítele.

TheDave - 23. prosince 2008 20:37
TheDave

Ale tak je hlavní, že se to líbí lidu.
"Každej si holt dělá tu anarchii po svým." - Charlie

Rimmer - 23. prosince 2008 14:34
Rimmer

sááákra....:D dosti kruté řekl bych.... dávám za čtyři....
2+2=1

Zlatovous - 23. prosince 2008 11:39
Zlatovous

Možná u gradistů jsem se trochu pousmál, zbytek bylo spíše trapné než vtipné... Ani jsem tam nějak nepostřehl onen vypointovaný závěr. Forma v některých místech skřípala, ale jinak to byla právě ona, která to tak nějak držela nad vodou.

Motivační dva a půl

TheDave - 23. prosince 2008 11:05
TheDave

Nudné. Balast kolem mizerného vtipu je špatně směřován, aby to alespoň nějak vyznělo, chtělo by to dát zcela prostý, epický cíl a povídání kolem zaměřit na válečníkovu slávu, velikost a vyvinutost. A onen "vtip" na konci případně nějak okořenit. Alespoň že napsané to není špatně, proto 2,5.
"Každej si holt dělá tu anarchii po svým." - Charlie

kucik - 23. prosince 2008 10:48
kucik

Hezké :)
Básníci krve / básníci šílenství / básníci výsměchu / básníci beze slov.

Amthauer - 22. prosince 2008 19:54
Amthauer

Zpočátku to vypadalo jako vážná povídka a to docela tuctová, nicméně ve chvíli, kdy velký válečník vytáhl malého válečníka, jsem se, tuše čertovinu, začetl do dílka s větší chutí a vypointovaný závěr v humorném duchu tomu celému dodal smyslu. Pád smíchy pod stůl se sice nekonal, ale v koutku mé pokerové tváře zacukalo.

****
- What is a life devoid of strife?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog