Čas v životě člověka (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Čas v životě člověka

Autor : Saggitta   30. června 2009   Povídky
Tik... Tak... Tik... Tak... Pravidelný zvuk se nese prázdnou místností, zatímco my, jedoucí na vteřinové ručičce, klesáme dolů doneznámých hlubin...

Čekám. Hodiny pravidelně a nezadržitelně odtikávají vteřinu za vteřinou, minutu za minutou. Věčnost za věčností. Říkáte, že čas je abstraktní pojem? Vůbec ne. Je až příliš reálný, až bolestně konkrétní. Určitě ho cítíte, stejně jako já. Zoufale si přejete ho zastavit, nebo naopak popohnat kupředu či vrátit zpět. Nejde to, viďte? Bylo by to příliš jednoduché. Jsme jen jeho částí, a jako části nikdy nemáme moc hnout celkem. Sedíme na vteřinové ručičce, bezmocní a zoufalí, a s každou uplynulou sekundou se spirálovitým pohybem propadáme hlouběji a hlouběji do našeho vlastního bytí. Ptáte se, co to je? Všechno a zároveň nic. Celý náš život, ovšem bez konkrétních tvarů. Všechny naše touhy a přání, všechny bolesti a strasti, všechen přepych co jsme kdy měli a zároveň všechno to, co nám nebylo dopřáno. Jako mlhavé stíny, bez jasných kontur a obrysů, lemují náš spirálovitý pád a tiše se nám vysmívají. Obraz panenky s krásnými blonďatými vlásky, které se daly česat a dokonce i umývat. Tolik nocí probrečených jen proto, abychom si ji vyprosili na rodičích. Tolik slibů, které stejně nikdy nedošly naplnění… Jako sudička nám teď posměšně kyne rukou na pozdrav a její oči se ptají: K čemu jsem ti teď? K čemu byly všechny ty slzy, které jsi pro mě prolila? Donesla jsi mě ukázat kamarádkám, záviděly. Párkrát sis se mnou hrála, česala mé vlásky a splétala je do roztodivných účesů. Jenže po pár dnech jsem tě omrzela. Zůstala jsem zavřená ve skříni, jako odhozený a nepotřebný kus hadru, zatímco ty sis našla novou touhu - bílého okřídleného koně. A vše šlo opět od začátku. Slzičky, plané sliby a konečné získání vytouženého zvířete. Jenže netrvalo dlouho a koník skončil tam, kde já předtím a i spousta dalších hraček potom… Zavřu oči a přeji si uniknout, dostat se co nejdál od této přehlídky mé minulosti, mých zklamání, chyb a naivních, dětských nadějí. Ale nejde to. Období dětství mizí a nahrazuje je dospívání. Z temnoty se na mě dívají tváře prvních lásek a přátel. Jsou němé, ale v očích mají spoustu nevyřčených otázek. Proč jsi na nás zapomněla? Kam jsi zahodila naše plány společné budoucnosti? Vždyť to přece mohlo vyjít… Velký dům někde na okraji města a v něm celá naše banda, každý pár má svůj vlastní pokoj, jen kuchyň a obývák jsou společné. Velká zahrada s bazénem, každý večer společná večeře a jednou týdně párty až do rána… Vždyť s tím nápadem jsi souhlasila, byla jsi nadšená stejně jako my. Výčitky, sálající z jejich očí bodají jako jehly. A bude hůř.

Ze stran na mě teď shlíží tváře zhrzených milenců, v očích mají bolest a žal. Výčitky, kterými mě obdařují, cítím silně a přesně, jako by mi je předhazovali napsané černým písmem na sněhobílém papíře. Proč jsi nás opustila? Bylo nám spolu přece tak krásně, tolik jsme tě milovali. Udělali bychom pro tebe všechno. Jen vzpomínej. Přijeli jsme přes celou republiku, jen abychom tě mohli na pár hodin spatřit a obejmout. Odřekli jsme akci s přáteli, na kterou jsme se těšili víc než půl roku, jen abychom byli s tebou. A přitom v panické hrůze zavírali oči před tvými ostatními známostmi a příležitostnými milenci. Ale stejně to nestačilo… Opustila jsi nás jednoho po druhém, bez řádného důvodu a vysvětlení. Bolelo to… Rukama si zacpávám uši, nechci slyšet jejich výčitky, ač oprávněné, nechci, aby mi připomínali, jaká jsem byla. Tisknu víčka křečovitě k sobě, jejich vyčítavé a lítostné výrazy mě ubíjí… Není ale úniku. V tuto chvíli mi přijde, že vteřinová ručička odtikává pomalu, tak zoufale pomalu, až mám strach, jestli se nezastavila.

Nezastavila. Pomalu, ale jistě mě přenáší i přes toho období. Co bude následovat dál? Těžko říct. Ze strany na mě shlíží jedna jediná tvář, jasnější a ostřejší než kterákoliv před ní. Upínám se k ní veškerým svým vědomím, veškerou svou existencí, každičkou svou myšlenkou i touhou. Usmívá se. Jako jediná mi nic nevyčítá, právě naopak. Po tváři mě hladí láska, sálající z těch hlubokých očí, láska a vděk. Říká, že jsem její zachránce. Pravda je taková, že jsme se zachránili vzájemně. V tuto chvíli neexistuje nic než my dva, každý na své vteřinové ručičce, ovšem spojeni čímsi krásným a magickým. Jak dlouho toto spojení potrvá? Pět, deset let? Nadoživotí? Doufám, že ano. Protože je jen jedna jediná jistota, kterou na svém pozvolném spirálovitém pádu bytím mám. Tam dole, v té nejhlubší a nejtemnější propasti, se neskrývá žádný květinový háj, ani nekonečná pláň zalitá sluncem. Není tam žádný tunel ani světlo, alespoň ne pro pozemské tělo. Jak pro duši, to nevím. Ale pro to, co mě dělá takovou, jaká jsem, pro mou formu, tvořenou pevnými kostmi, ohebným svalstvem a hebkou kůží na povrchu, tam čeká vysoká kostnatá postava v temném plášti a naleštěnou, ostrou kosou. Stojí úplně na dně a vyčkává, nikam nespěchá. Dřív nebo později mě k ní moje vteřinová ručička donese a pak už nebude cesty zpět nahoru. Nezbude mi, než poslušně sestoupit k ní, pokleknout před její vysokou postavou a odříkat poslední modlitbu. Je jedno komu. Bohu nebo jí samotné, dávnému příteli z dětství či rodičům, nezáleží na tom. Na údělu člověka to nezmění vůbec nic. V tu chvíli pro něj skončí vše, celý dosavadní pád bytím bude u konce. Zmizí všechny tužby i nenaplněná přání, životní sny, úspěchy i zklamání. Zmizí všechny ty vyčítavé pohledy z minulosti. Co mě ale děsí nejvíc je, že zmizí i ten jediný láskyplný pohled, který mě kdy hřál takovou silou, že se i chvílemi až zastavovalo srdce. Že i ten jediný, kterému jsem se rozhodla obětovat celý život, zůstane zapomenut a myšlenka na něj se vytratí spolu s mým pozemským tělem. Ta představa mě ubíjí jako žádná jiná…

Ale třeba tomu tak nebude. Třeba se alespoň zárodek té vzpomínky uchová v mé duši a vypluje napovrch, až budu obývat jiné tělo… Až všechno půjde znovu od začátku. Až budu sedět na jiné vteřinové ručičce, která mě ponese jinou spirálovitou cestou životem…

Přeji si to z celého svého smrtelného srdce.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Čas v životě člověka?
Arte-Zherth, Danae, hater, Mashaunix, Si.moon.a

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

rafaela - 9. července 2009 13:09
rafaela

nedojímá mě forma, nedojímá mě obsah... ale musím se zamýšlet nad tím, od koho je a o kom.... u mě je ten vnitřní dojem a pocit bolesti způsoben spíš tím.
Víš, cos vlastně chtěl, kdyžs žádal po bozích za ženu z jezera Paní...?

Mashaunix - 8. července 2009 15:13
Mashaunix

Em.. No... Zajímavý, ale nelíbí se mi to. Cítím se za to trochu provinile.
Mým životním cílem je podat si hajného, který krade sekery, hajzl.

hater - 5. července 2009 22:24
hater

Protože na začátku je:
Čekám. Hodiny pravidelně a nezadržitelně odtikávají vteřinu za vteřinou, minutu za minutou.

A možná by bylo pěkné, kdyby na konci bylo něco, co to čekání přeruší :-)

V úvahách to samozřejmě není, protože autor to prezentuje jako povídku a proto to je povídka, přestože má k úvaze dost blízko.

Danae - 4. července 2009 11:16
Danae

Hezká slohovka, řekla bych. Je vidět, že autorka psát umí. Ale tohle mi přijde jako pár hodně dobrých myšlenek plavajících v poněkud nudné omáčce.

Zajímalo by mě, proč jste tuhle úvahu strčili mezi povídky? Čekala jsem příběh a "jen" úvaha mě dost zklamala.

Miluji všechny ty, kdož jsou jako těžké krůpěje, ojediněle padající z temného mračna, jež visí nad lidmi: zvěstují, že přijde blesk, a jakožto zvěstovatelé zahynou.

hater - 1. července 2009 19:25
hater

Arte-Zherth 30. června 2009 22:48
to je prave to co se snazim rict, ze to neni akcni film a ze to nepotrebuje nejake akcni sceny. Je to spise o te myslence, ktera muze byt pro nekoho monotonni a mne treba prinutila k uvazovani jestli s tim takto souhlasim a nebo ne :-)

Arte-Zherth - 30. června 2009 22:48
Arte-Zherth

hater 30. června 2009 22:43

Mno já se možná špatně vyjádřil a navrch jsem byl i špatně pochopen :-)
Mluvím o monotónnosti pocitu z povídky a nikoliv obsahu.

Pokud říkáš závěr vyjadřující hlavní myšlenku této úvahy možná jsem ho jen nepochopil, jak jsem ho už trochu utlumený monotónností vnímal tak napůl
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

hater - 30. června 2009 22:43
hater

Arte-Zherth 30. června 2009 14:15
Dovolím si nesouhlasit, myslím si, že todle je velmi přesně dávkované a autor servíruje své myšlenky na stříbrném podnose, postupně a beze spěchu až k závěru, který samozřejmě není akční finále, ale závěr vyjadřující hlavní myšlenku této úvahy.

Jestli je ta myšlenka správná, o tom by se jistě dalo polemizovat, ale myslím si, že k polemice o tom, zda jsou správně napsaná ty slovo, příliš prostoru nezbývá :-)

Arte-Zherth - 30. června 2009 14:15
Arte-Zherth

Je tam rozhodně několik zajímavých myšlenek a nápadů, kvůli kterým stálo za do si povídku přečíst. Ale táhlá depresivita se později stane monotónní a bohužel vyšumí v nevyvrcholujícím finále.

Dobrá atmosféra, slabší provedení a "náplň"
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

Saggitta - 30. června 2009 14:03
Saggitta

Děkuju... :-)
Stejně jak pot či slina I krev je jen tekutina A proto vždycky poteče...

Si.moon.a - 30. června 2009 12:40
Si.moon.a

to je hustý :-D
je to teda dost depresivní plný bolestu a smutku ale je to krásnš napsaný tak že ty emoce opravdu cítím chybí tomu sice nějakej příbeh lepší, ale to zas tolik nevadí

hater - 30. června 2009 10:14
hater

Velmi osobní, životní pravda. Moc se mi líbí :-)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog