Cesta tam a zase zpátky do hospody 14 (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Cesta tam a zase zpátky do hospody 14

Autor : Bogina   31. srpna 2008   Povídky
14. díl povídky

Cesta tam a zase zpátky do hospody 14

Když hrdinové konečně vběhli mezi stromy, byli rádi, že už mají bažiny za sebou. Kráčeli zeleným šerem pod hustou klenbou obrovských dubů a jiných rostlin. Možná to bylo tím tíživým tichem nebo celkovým vyčerpáním, ale všichni měli najednou takový ten divný pocit, jako když se na vás z roští dívá tygr a vy jste ozbrojeni jen síťkou na motýly. Tedy divný pocit měli všichni až na zaklínače, který rozjařeně kindžálem plenil zakrslé keříky nevkusně obrostlé růžovými bobulemi.
"Taky máte pocit, že nás někdo pozoruje?" zeptal se tiše Killerián.
"To budou asi jenom ty blbý rostliny," nadhodila nepříliš přesvědčivě Bogina.
"Ee, tohle je něco jinýho," rozhlížel se kolem Killerián. "Co tak bývá obyčejně v lese?"
"Prase?" zkusil to Břéťa.
"Houby?" napadlo Adalberta.
"Žmmpksl," řekla Bogina, ale nikdo jí nerozumněl, protože si nacpala do mordy hroudu chewing tabáku.
"A šmik ho!" vykřikl zaklínač, duchem nepřítomen a podťal mladý stromek.
"Já vím, co tady je," zašeptal opatrně Ambrož. "Elfové…"
"Cóže?" odplivla si Bogina. "Že by tady byli taky? To je strašná verbež, furt skáčou po stromech, střílí po lidech a dělaj bordel kvůli každýmu hektaru lesa, kterej se má porazit."
"No je docela klidně možný, že jeden stojí támhle za tou borovicí," pokrčil rameny Ambrož.

Když hrdinové zmizeli za zákrutem cesty, ozvaly se tlumené nadávky ve vznešeném, jazyce a zvuk trhané látky, jak se jistý elf snažil odlepit od smolného borovicového kmene.
Asi po míli dorazila družina k suchému kmeni povalenému přes cestu.
"Hele, není to náhodou past?" napadlo Ambrože.
"Na myši," doplnil chytře zaklínač.
Jakmile se hrdinové přiblížili k překážce, začaly se dít věci. Nejdřív cosi s praskotem spadlo z jednoho dubiska u cesty, potom hrdinům nad hlavami proletěla jakási ječící postava držící se lana a zmizela v porostu na druhé straně cesty. Po chvíli se ozval dutý náraz a jekot utichl. Nakonec vyskákalo na cestu několik křovisek. Jak se ukázalo, nebyla to křoviska, ale dovedně zamaskovaná pofiderní individua, která na hrdiny mířila dlouhými luky.
"Elfové…" rozklepal se Brdečka.

A skutečně, špičaté uši vyčnívající z každého mířícího křoví, neomylně prozrazovaly totožnost útočníků.
"A valldor mä indullon!" vyprskl jeden skrz listí na Boginu.
"Chceš do držky?" rozčílila se trpaslice.
Z křoví, kam prve cosi spadlo, se na cestu vyhrabala malá elfka a odstraňovala si z vlasů listí.
"Kurva prá…," řekla když si všimla roztržené suknice. "Tedy chtěla jsem říct tuehta arain."
První elf znovu zopakoval svoji výzvu.
"Už mě začínáš štvát," řekla Bogina.
"Dauna méar sapon čačača," obrátil se elf na své druhy.
"Huhuhuhuhu," zasmála se elfka.

"Nechte nás projít bando zelená a možná se vám nic nestane…" prohrábla si Bogina poplivaný plnovous. Elfové se ani nehli.1
"A co po nás vlastně chtějí?" zeptal se Brdečka.
"Já bych řekl, že peníze nebo život," usoudil Ambrož.
"Nasrat," uvedla to na pravou míru Bogina.

"Nejvíc mě štvou takový ty typy, co bohatejm berou a chudejm dávaj, onehdá jsem znal jednoho, co v jednom kuse sestřeloval lidem z hlavy jablka. Fakt s ním nebylo k vydržení, nakonec to došlo tak daleko, že sestřelil jedno jablko z hlavy ňákýho trolla a ten ho na voplátku sežral. Tenhle typ šlechetnejch hrdinů dovopravdy nesnáším," brblal ze stínu Killerián.

"Zapllatíte každdý dvaacett buggrošů a my váás nechámme proojít," řekl jeden elf lámanou obecnou řečí. "Tchooři pllatí pollovic."
"No to se mi snad zdá," zamračila se Bogina. "Ty chcípáci nás chtěj vobrat!"
"Posllední varrovánní," pohrozil jí elf.

"No dobře, máte co jste chtěli!" vykřikla trpaslice a zašťourala sekerou v nejbližším roští. Břéťa tasil kyj, Brdečka se začal štrachat v brašně, Ambrož začal vypouštět mířená oblaka pyžmu, zaklínač tasil jako obvykle kindžál a Killerián dělal kdovíco, jelikož byl ve stínu.
"Vybralli jstee si sammi. Feuer!" vykříkl elf a všechna křoví vystřelila.

Hrdiny to ale nezaskočilo. První salvu zasáhl Brdečka, když vytáhl z brašny jakousi lahvičku a její obsah chrstl proti šípům. Střely krátce zasvítily nazelenalým světlem a pak s tichým plonk zmizely ze světa. Další tři šípy chytil do zubů uskakující zaklínač a vyplivl je na cestu.
"Žjóva, tři jsem eště nikdy nechytil!" radoval se.

Jeden šíp se zabodl Břéťovi do kyje a posledních pět jich narazilo do SCP2 Boginy Mandrogové.

"Elfšmít!" zvolala trpaslice a udeřila jednoho elfa topůrkem mezi oči. Zaklínač neváhal a předvedl dalším dvěma takový kindžálový tanec, že ze sebe servaly roští a hupsly do porostu, kde by také zmizeli, nebýt stříbrného bumerangu, který je přinesl zpět. K Brdečkovi se připlížil jeden elf zezadu, ale experimentalista si ho včas všiml a z otočky ho kopl do rozkroku. Další elf se marně pokoušel setřást Ambrože, který se mu zakousl do ruky a odmítal se pustit. Elfku, která se v křoví marně snažila najít svůj mečík, který tam při pádu upustila, uchvátil Killerián a zmizel s ní ve stínu. Zbytek elfů obklíčil Břéťa a pohlavkoval je kyjem tak dlouho, dokud se našim hrdinům neomluvili.

Hrdinové byli spokojeni a dokonce i Ambrož se nechal přemluvit a vrátil těžce vydobytý sandál. Pak nechali elfy jejich osudu a pokračovali v dobré náladě v cestě.

Po několika mílích opustili les a už se začínalo šeřit, když dorazili na rozcestí, kde zhruba před týdnem úspěšně přemohli kouzelnou babičku.
"Už je to jenom kousek," radoval se Ambrož a zrychlil svůj tchoří krok.
Když dorazili na mýtinku, kde stála Čáryfuckova věž, byla už úplná tma.
"Konečně doma," nadechl se zhluboka Ambrož známého pachu hnoje z kouzelníkova dvorku.
"Doma?" zahleděl se zkoumavě zaklínač na temný obrys věže. "Já ale bydlím někde jinde, ne?"
Ostatní si ho jako vždy nevšímali a prošli kolem kurníku před vstupní dveře.
"Neměli bychom přijít až ráno?" napadlo Adalberta. "Co když bude pan Čáryfuck už spát?"

"Ale nebude, touhle dobou bude určitě ještě čumět na bednu," řekl Ambrož, ale to už Bogina třískala na dveře. Chvíli se nic nedělo, potom se z nitra věže ozval šramot a výkřiky typu: "Abraka dabraka - světlo!" nebo "Čáry máry - rozsviť!"
"Prašti hlavou do zdi!" vykřikl Ambrož.
Následovala série dutých nárazů a z věže spadl další kus omítky.

"Už to mám! Světlo - čáry máry fuck!" ozvalo se po chvíli a celé horní patro věže začalo pulzovat ostře bílým světlem. Po dalším výkřiku se světlo ztlumilo a z otevřeného věžního okénka vykoukl sám Čáryfuck.
"Kdo mě to ruší této noci?"
"To jsme my, šéfe!" zvolal Ambrož.
"Kdo my?" zamžoural Čáryfuck do tmy.
"Přece já, Ambrož a hrdinové, co jste je před šesti dny poslal za medvědem Vševědem!"

"A jó, tyhlety my, tak moment, hned jsem dole," řekl Čáryfuck a zmizel ve věži. Za chvíli už bylo slyšet dupání po schodech a nakonec se se zaskřípáním otevřely dveře a z věže vyšel strašlivý Čáryfuck v ještě strašlivějším županu.
"Tak co, máte pro mě ty chlupy?"
"Že váháš, tadydle jsou," řekla Bogina a vyndala je z váčku.
"Hurájupívivatslávašpicasuper!" zhodnotil to Čáryfuck a sápal se po chlupech.
"No tak moment, nejdřív zaplatit," upozornil ho Killerián.
"Hmm, a kolik že to asi tak přibližně bylo?"
"Stovka každýmu," řekla Bogina.
"Kolik?" v Čáryfuckově hlase zazněla panika.
"Zatím stovka," odtušila temně Bogina.
"No jó, jenže já tolik peněz u sebe nemám…"
"Tak to chce krev," pozvedla trpaslice sekeru.
"Počkat! Můžu vyplatit dvacet bugrošů každému z vás!"
"To chce taky krev!" už se napřahovala Bogina.
"Dvacet každýmu a navrch ještě mocné artefakty, amulety a kouzelné zbraně!"

"No tak tedy dobrá, to už zní líp. Nuže ukaž, co máš na skladě a ty ho pusť, Bogino," řekl Drsný Břéťa a opřel se o kyj.

"Ano, už běžím," zvolal Čáryfuck a vběhl do věže. Jen co byl vevnitř, zabouchl dveře a zastrčil petlici. Potom vyběhl až k okénku a naklonil se ven.

"Pěkně jste mě dožrali, bando jedna. Teď tak zaspelím až vám bude kozlík malej!" zařval a začal metat blesky a ohnivé koule.
"Já bych to nedělal, dědo," upozornil ho Břéťa. "Nebo se můžeš rozloučit s chlupama."
"A jó vlastně, na to jsem zapomněl," zamyslel se Čáryfuck a přestal kouzlit.
"Tak to vezmeme od začátku, naval prachy a artefakty," vložil se do toho Killerián.

"Hmm, tak teda jo, ukecali jste mě," pravil rezignovaně Čáryfuck a opět zmizel v nitru věže. Za chvíli byl už Čáryfuck venku na dvorku a v náručí držel velkou bednu napěchovanou různými magickými předměty jako jsou křišťálové koule nebo vycpaní krokodýli.

"Tak tady máte dohromady stovku zlatých bugrošů a navíc jsem našel ještě šestnáct stříbrných bugříků, ale víc už opravdu nemám," řekl smutně kouzelník a předal hrdinům váček s penězi. "A tady z té bedny si můžete vybrat každý jeden předmět."
"No vida, že to jde, když se chce," ušklíbla se Bogina a spolu s ostatními se vrhla na bednu.
"Tý jo! Koukněte na tohle!"
"Támhlecta věcička vypadá taky dobře!"
"Super, tohle jsem vždycky chtěla!"
"No páne jo, to je vymyšlenost!"
"Hele, co jsem našel!"

Když se hrdinové zvedli od bedny, každý z nich svíral něco v náručí. Drsný Břéťa se vzhlížel v malém broušeném 3D zrcátku zasazeném v ozdobném rámečku. Zrcátko sice tvrdošíjně tvrdilo, že nejkrásnější na světě je nějaká Sněhurka, ale bylo ochotno připustit, že Břéťa je těsně druhý. Bogina si vyměnila svůj standardní cestovní pancíř za standardní magický pancíř s klimatizací. Killerián si vybral plášť, který udělá majitele neviditelným a Adalbert šťastně svíral kompletní sadu speciálních magicky jištěných a pravděpodobně nerozbitelných zkumavek z teplo, mrazo i tlakovzdorného neprůstřelného skla. Není vyloučeno, že zkumavky měly někde i skrytý padák. Jako poslední vstal zaklínač a nasadil si na svoje hadí očka kouzelné tmavé brýle s UV filtrem a zabudovaným termoviděním zvlášť vhodným pro boj v neosvětlených jeskyních a podzemních kobkách.
"Tak jo," podívala se Bogina na ostatní, kteří němě přikývli. "Tady jsou ty chlupy."
Čáryfuck si je opatrně vzal a přidržel si je před nosem.

"To je vončo! To je přesně to, co jsem hledal! Jak jste je vlastně od Vševěda dostali? Nezlobil se? Budu mu muset poslat děkovný dopis."

"Hemm, to asi nebude potřeba, šéfe. Já myslím, že si Vševěd na takové věci už moc nepotrpí," poznamenal Ambrož.
"Ale je to přece slušnost."
"Já myslím, že už je mu to šumák."
"No já bych svoje chlupy jen tak někomu nedával…"

Hrdinové se rozloučili, nechali hádající se dvojici svému osudu a opustili mýtinu.

--------------------------------------------------------------------------------

1 To je relativní, protože všechno živé se neustále aspoň trochu hýbe. Konec konců, leckdy se hýbe i to co je mrtvé.
2 Standardní cestovní pancíř, kdybyste náhodou nevěděli o co jde.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Cesta tam a zase zpátky do hospody 14?
Anael, AngryAndHated, Eiris, janosjanos, Laethé, MARK, Swann

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Laethé - 30. prosince 2008 18:37
Laethé

Konec se blizi a to, co by normalne bylo rozdeleno do dvou kapitol (boj s elfy a predavani chlupu Caryfuckovi v jedne kapitole, povazte) je slito do jedne.

Ale pobavilo me to, tri a pul.
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog