Cesty vinou se do dálav - díl I. (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Cesty vinou se do dálav - díl I.

Autor : Amthauer   13. listopadu 2007   Povídky
Příběh tuláků, hrdinů, zemí, lidí a bestií na pokračování... Nyní začínáme!

Ráno bylo mladé a nad stále ještě dřímající zemí se převaloval šedobílý opar husté mlhy. Zakuklený jezdec, vedoucí svého kapsami, postroji a vaky obloženého koně skrz bažiny, by musel náhodnému pozorovateli připadat proti světlající obloze jako přízrak či vztyčená jezdecká socha dávného hrdiny – tak vzpřímeně a hrdě jel, i zde, v nejhlubších močálech. Z pokroucené větve hnilobného stromu se odrazil leskle černý pták a proletěl mezi korunami na volný vzduch ve výšinách. Muž zvířeti věnoval sotva tolik pozornosti, jako prvním slunečním paprskům mezi kmeny a povislou zelení.

Když opouštěl kraj močálů a stoupal po svahu do mírných kopců, po dlouhých pláních vřesovišť se již rozvalovalo bledé světlo a za horami na horizontě vykukoval sluneční kotouč. Muž shodil ze svého čela lem kroužkové kapuce a sundal si vlhkou čepici. Vykroutil z ní trochu dešťové vody, prohrábl si rukou v pobité kožené rukavici slepené vlasy a přimhouřil oči směrem k několika malým balvanům vprostřed širých plání, které vrhaly dlouhé a chmurné stíny. Kůň jako by vycítil uvolnění napětí na straně svého pána a sám od sebe zastavil, ochutnal trpkou trávu a zlostně frknul. Sotva znatelným pohybem jej muž popohnal k chůzi dál. Zatímco se kopyta zvedala z měkké hlíny, jezdec se s rozvahou rozhlížel po okolí.

„Šerý kraj,“ zamumlala jeho ústa obrostlá hustým plnovousem.
Zřejmě si chtěl sám pro sebe poznamenat ještě nějaký další úsudek ohledně prostředí, zvíře však náhle trhlo hlavou, začenichalo a zastavilo. Muž, naučen naslouchat instinktům svým i svého oře, okamžitě celou svou pozornost upřel stejným směrem. Chvíli se mu zdálo, že to jen vítr si hvízdá v skalních rozsedlinách na západě, pak však zachytil ve větru tiché, téměř neslyšné lidské úpění, očividně zatížené strádáním a zoufalstvím. Zvažování zda radši ztratit čas, či pokračovat dál, netrvalo příliš dlouhou dobu.

„Tak jedem,“ zamručel a poslal skrz uzdu povel koni.
Pomalu projížděl mezi skalami a z nějakého zvláštního strachu či neznámé hrozby visící ve vzduchu, rozhlížel se tu na jednu a tu hned na druhou stranu. Skály se na něj tísnily, jako by jej chtěly obejmout a rozmačkat. Tam ten výčnělek připadal mu jak dračí lebka, ten zas jako vlčí chřtán. Teprve po okamžiku jízdy povšiml si vlysů do skalních zdí, opracovaných portálů do jeskyní a kamenů stesaných do tvarů lebek. A možná… …možná, že některé z nich nebyly kameny, ale skutečné… Zakroutil rezolutně hlavou, uklidnil koně zdráhajícího se pokračovat a jel dál po křivolakých stezkách.

Pohublá dívka s tváří zfialovělou zimou, rty strachem rozechvělými a očima zarudlýma od pláče, již jen unaveně, odevzdaně a bezmocně visela v těžkých železných okovech, nahými zády připoutána k chladnému kameni, který ji drsným povrchem rozdíral mladistvou kůži. Zmohla se už jen na suché kašlání, jako by někdo větvičky lámal, a sotva zachytitelný nářek nad svým osudem. Když jezdec dojel až k dívce, zcela ji zaclonil svým velkým stínem a ona na chvíli umlkla a pomalu, bázlivě pohlédla nahoru. Zpod opuchlých víček zírala na něj dvojice úzkých štěrbin hnědě zbarvených očí plných chladem vysychajících slz. Pozvedl paži s dlouhým mečem, který se zableskl v ranním slunci. Přivřela oči, přikrčila se a se zatajeným dechem, celá se třesoucí, čekala.

Ostří dopadlo. Pomalu je opět otevřela. Řetězy ležely vedle ní přeseknuté, sedlo koně bylo prázdné a stojící vysoký muž pomáhal jí se zvednout. Přijala nabídku mohutné dlaně a stanula naproti zamračenému muži. Rychle se jí začal vracet život do těla a lidskost do duše. Okamžitě si vzpomněla na stud a instinktivně se pokusila zakrývat své obnažené tělo. Jezdec si ze zad sundal plášť, tak mohutný, že se do něj mohla zabalit celá, jako do šatů.
„Co jsi zač?“ zeptal se potom stroze.
„Já… …já…“ začala, ale pak zmlkla, uchopila svou hlavu do dlaní a málem se zhroutila k zemi.
Když ji zachycoval do své náručí, všiml si při vrhnutí krátkého pohledu do soutěsky, jak se tam mihl jakýsi malý, snad shrbený, černý stín. Muž zlostně zavrčel.
„Co se to tu děje?“
Jako by ani nevnímala jeho přítomnost, jen zaklonila hlavu, přivřela oči a stále hysteričtějším tónem začala rychleji a rychleji šeptat: „Bubnují na ty svoje bubny! V jeskyni!“
„Cože?“ zatřásl s ní. „Kdo?“
Nepřítomně na něj pohlédla, jako by sledovala něco skrz něj a za ním.
„Přicházejí, chodí kolem… Dupou tady bosýma nohama… A v jeskyních… Ty bubny! Bubny se ozývají v noci!“

Kůň hlasitě zařehtal a muž se téměř postrašeně otočil. Opět pozvedl svůj meč. V těchto skalách je cosi zlého. Náhle měl pocit, že je pozorován… …pozorován desítkami očí. Zlověstných očí…
„Bubnují a tančí ve svém podzemí… A zpívají! Ta písnička, do zvuku bubnů, nedá se na ni zapomenout!“
„Myslíš…“ přerušil ji muž, „tuto?“
Oba zmlkli a uvědomili si, že kdesi hluboko pod jejich nohama, pod hlínou, skálou, kamením, vibruje cosi zemí, jakési dunění v hlubinách, vzdálené vřískání v dávno zapomenutých a nelidsky znějících jazycích. Ta zvrácená píseň zněla pořád stejně, dokola a dokola… …a dokola! Muži rychle proběhl před očima obraz vlků stahujících se kolem kořisti – tak monotónní hudba zněla. Pak bubny ustaly, muž pustil dívku, která se hned skrčila k zemi a sevřel jílec do obou pěstí. V očích mu divoce zajiskřilo, když přišli a on ostřím poprvé divoce mávl…

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Cesty vinou se do dálav - díl I.?
akrim, Anael, Annox, Garivandras, hater, Merredith, Mett, novajz, Saltzhornia

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Amthauer - 16. listopadu 2007 16:58
Amthauer

Dík všem; další díl je už v zásobníku a zrovna čeká jen na vydání...
- What is a life devoid of strife?

Merredith - 15. listopadu 2007 23:19
Merredith

Uffff tak jsem s černým svědomím toho, že jsem včera přečetla jen první řádku, dnes dočetla a mám k tomu jen jedno. Kdy bude pokračování?:)
Máš moc hezký styl psaní a myslím, že i kdybys psal jen a jen popisy krajin, tak bych se nenudila:)
"V rozpacích ďábel stál a cítil jak vznešené je milosrdenství"

Saltzhornia - 15. listopadu 2007 17:27
Saltzhornia

Teda skončit v tak napínavou chvíli, styď se..
Pěkné popisy, zajímavá atmosféra a napínavý konec...moc dobře
I pád na hubu je pohybem vpřed...

Annox - 15. listopadu 2007 16:20
Annox

Ber to tak, že je to dlouhé a dnešní trend se nese v duchu SMS... takže než to přečtou, mnoho vody proteče... doufej aspoň, že budou mít sílu na komentář. :-D

Mě se líbí všechny tvé povídky, zvláště ta v profilu. :)
Takže já to mám jasné 5*.
Moderní realista uznává pouze pesimistický optimismus.

Gran - 15. listopadu 2007 13:01
Gran

Dej jim čas ;))
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

Amthauer - 14. listopadu 2007 21:08
Amthauer

Četl to vůbec někdo krom Grana a mne? :)
- What is a life devoid of strife?

Gran - 13. listopadu 2007 19:07
Gran

Z hlediska gramatiky a tak vůbec fajn, o tom se rozepisovat nebudu.

Popisy jsou pěkné a poutavé, alespoň mě tedy zaujali. Jsou psané tak, že si jasně představuji, co popisují, přitom ale nejsou nezkousnutelně dlouhé.

Rozhodně jsi ve mně tímto dílem probudil zvědavost na další pokračování - nevím, co jiného bych k tomu řekl. Hater by asi napsal, že to má klasické znaky zdejších "Prvních kapitol" ;))
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog