Cesty vinou se do dálav - díl IV. (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Cesty vinou se do dálav - díl IV.

Autor : Amthauer   26. listopadu 2007   Povídky
Krvežíznivost.

Chmurné krajině vládlo nyní ticho a splín. Mohutný muž stál nad dřevěnou hranicí, držíc v tlapě pochodeň se smutně tančícím plamenem a štiplavým kouřem. Dokud hleděl, jak těžké mraky táhnou oblohou, stál silný a vzpřímený, pak ale naposled spatřil ženštinu tvář. Mladý, oválný obličej. Úzká ústa, avšak buclaté rty. Oči… …zavřené. Válečník nevěděl, kde se v něm ta slabost náhle vzdala, avšak jeho prsty jako by mimoděk povolily, celý svět kolem něj se rozmazal, pochodeň dopadla mezi chroští a on se jako živoucí mrtvola otočil, udělal několik kroků směrem pryč a padl jako při silné slabosti na všechny čtyři. Za ním vykvetl ohnivý květ smrti. Ruce mu povolily v kloubech a ve skoro groteskní poloze zabořil obličej do hlíny. Jeho slzy se mísily se zeminou a bahno se mu vtíralo do vousů. Několikrát zařval a udeřil pěstí do hlíny – jako malé dítě, které přišlo o naivní ideály, ne jako ošlehaný válečník, voják a poutník. Ach, kde byli teď jeho váleční bohové, kteří z jeho kůže činili ocel a ze srdce kámen kdykoliv s pokřikem proléval krev nepřátel? Kde byl jeho kamenný výraz, když probodával hrudníky a půlil lebky?
Okolo matky byla naskládána dětská tělíčka. Stále s ní, vinoucí se k ní i po smrti a snad i v nějakém záhrobí, není-li ovšem nebe prázdné. A i kdyby bylo, však což, co na tom sejde? Zničený muž obrátil se konečně na záda a tak, s bradou vystrčenou k šedému nebi, zůstal ležet, nevnímaje, že na něj opět začíná kapat. Zmokl a uschl, pak znovu zmokl. Musel mnoho hodin, snad dní zůstat nehybný v blátě, než se mu to přihodilo. Snad jen blouznil hladem, žalem a vysílením, snad na tom vskutku bylo něco pravdy, přistoupila k němu zářivá bytost, položila muži svítivou dlaň na prsa a promluvila: „Tvé srdce bylo zryto a zničeno. Již žádné nemáš. Jediná věc drží tě naživu. Poznáš ji? Ne, není to láska. Není to ani zármutek. Je to… …ta šílená, bláznivá, krvavá… …nenávist! Jsi jí posedlý! Toužíš ničit, spalovat, zabíjet, zemřít! Ty, které jsi miloval museli utichnout navždy, ať tedy na oplátku celý svět pozná takového řevu a zuřivosti, jako nikdy předtím!“

Válečník otevřel oči a mechanicky, bez přemýšlení, se posadil. Připadal si úplně prázdný, již ho nic netrápilo, ale ani netěšilo. Aniž se rozhlížel kolem sebe, povstal, opásal se mečem a sklonil nad mrtvou Thjóhildou, věda přesně, co by měl nyní učinit. Zabalil subtilní tělo do látek a celý štíhlý ranec si pak přehodil přes rozložité rameno. Zvedl se a pohlédl nenávistně proti bledému slunci.

Koňský handlíř stál ve stáji a láskyplně hřebelcoval statného černého koně. Měl rád všechna svá zvířata, ale tohoto vraníka snad nejvíc ze všech. Věděl, že jednou mu vydělá dost peněz na vlastní pořádný statek – měl to spočítané. Usmál se a pohladil koně po hřívě. Dobře naladěn pohlédl na přicházejícího rozložitého muže.
„Dobrý den…“ začal přívětivým tónem, mrtvolný výraz v cizincově tváři mu však zmrazil úsměv.
Cathaoir beze slov přehodil mrtvou dívku přes černého koně a chytil zvíře za ohlávku. Handlíře si ani nevšímal.
„Co to děláte? Tenhle kůň je drahý…“ vykřikl obchodník, větu však dokončit nestihl, protože hrot těžkého meče mu vyrval střeva z boku.
Vzápětí použil válečník umírajícího muže jako stoličky, aby se snáz vyhoupl v sedlo. Pak už pobídl zprudka koně a ten tryskem vyrazil do nekonečných luk za vesnicí.

Oř cválal a zpod zběsilých kopyt odlétávaly mu kusy hlíny i trsy trav. Válečník pobízel koně tak dlouho, až mu zvíře padlo vyčerpáním. Udeřil mu tedy smrtící ránu mečem a jako neúnavný stroj šel k dalšímu městu. Nechtěli mu vydat dalšího – chyba. Nechal planoucí osadu plnou mrtvol daleko za sebou a cválal pustinou na opět čerstvém zvířeti. Tak cestoval dlouho, přes hluboké luhy až k širému pobřeží u chladných moří, skrz zasněžené kraje a až daleko na sever, kde vládli ocelí a ohněm rudovousí divousové. Přestal již počítat mrtvoly lidí i koní, které za sebou zanechal, hnal se za jediným cílem. A tak, po nekonečných řadách stále stejných dní plných vyptávání, zjišťování a vražd dorazil až k palisádě kolem mocné osady, v níž ze své skally pevnou rukou vládl král hrdlořezů, Thorleif Zjizvený. Marně snažili se válečníka zastavit dva hromotluci se sekerami před bránou – oba je usmrtil pěstmi, aniž zastavil či vytáhl meč. Sebejistě kráčel osadou a zabíjel všechny, kdo se mu dostali do bezprostřední blízkosti. Do stehna se mu zaryl šíp, jen si jej však s pohrdavou netečností z nohy vytrhl, zlomil v dlani a upustil na zem. Prudce vykopl dveře největšího z dlouhých domů, rozsekl vejpůl nejbližšího válečníka a přikráčel až před stůl, za kterým již stál překvapený Thorleif s mečem v pěsti. Cathaoir shodil na dřevěnou desku útlé dívčí tělo a odkryl jí látku z obličeje. Thorleif překvapením otevřel ústa, nevěda, co si o tom myslet a jak reagovat. Cathaoir se otočil a vydal zpátky – již téměř nikdo neodvážil se mu postavit do cesty.

Od té chvíle už jen jako tělo bez duše brouzdal se zasněženými pustinami, po oslnivě bílých svazích a ledových stržích. Zastavil se až na útesu nad ledovou a průzračně modrou hladinou Severního oceánu. Stál tam zamyšleně a díval se bez hnutí do dáli. Pak udělal ještě jeden krok a zavřela se nad ním hladina.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Cesty vinou se do dálav - díl IV.?
Aldarn, Anael, Annox, hater, Mett, novajz, vrab

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

novajz - 5. prosince 2007 18:43
novajz

Nezáleží na víře, ale na chování. Může být barbar, který se bude chovat slušně a galatně, ale může být i křesťan, který bude sprostý a krvežíznivý

Amthauer - 1. prosince 2007 22:51
Amthauer

hater 1. prosince 2007 12:29
Proboha, týden? :) Napsání jednoho dílu mi trvá přesně půl hodiny, včetně vypití kafe, víc bych tomu v současné době zřejmě nedal.

Jo, ty logické chyby si teď taky uvědomuji, hm :)

A rytíř, no, on ještě nevyznává křesťanské zásady, protože není křesťan, ale vlastně barbar, takže přemýšlí trochu jinak, než archetyp rytíře, jaký obyčejně známe my.
- What is a life devoid of strife?

hater - 1. prosince 2007 12:29
hater

Několik nesrovnalostí: Pokud se nepletu, tak v rodném domě toho muže byly i služky, které nosily na stůl, zde je pak mrtvá jen žena, děti ... služebnictvo není zmiňováno a ani není řečeno co se stalo s koněm pana rytíře. Kde všichni tito byli při boji? Mohla by žena rytíře zvládnout hospodařit v domě sama? Shánět dobytek, který se později také úplně ztratil? :-)
Pak třeba mrtvola té dívky. rytíř s ní cestuje mnoho dní a ona se nezačne rokládat? Smrdět?

Co takhle místo:
Oř cválal a zpod zběsilých kopyt odlétávaly mu kusy hlíny i trsy trav.
raději
Oř zběsile cválal a zpod kopyt odlétávaly mu kusy hlíny i trsy trav.
Po pravdě nedokážu si moc dobře představit zběsilé kopyto, zběsilý cval mi dává mnohem větší smysl.

Takže pokud bych měl poradit jak by se textík mohl stát ještě zajímavějším, doporučil bych autorovi zaměřit se více na propojení jednotlivých scén, logiku jednotlivých vět. (Chce to jen nechat týden odležet a pak si to přečíst znova.)

Tento díl, mně kromě těch ostatních překvapil tvrdostí obratu v chování muže. V prvním díle byl ochoten riskovat, aby pomohl neznámé dívce, ve třetím odolal své mužské přirozenosti a odmítl jí jako ženu kvůli jiné a pak muž s takovými postoji v životě jen tak kvůli tomu, aby splnil svůj cíl bezohledně vraždí, jede mnoho dní bez odpočinku a jídla, je ochoten zabít možná bratra té jejíž tělo doručuje jejím příbuzným?
Ano, ten rytíř ztratil své nejbližší, ale skutečně to znamená až takový obrat v celé jeho osobnosti? Protože jeho manželka je mrtvá, tak musí zemřít každý, kdo se mu postaví do cesty ať už jsou následky jakékoli. Ano, umím si někoho takového představit (tento text to popisuje celkem jasně ;-) ), ale nejsem si jist, že právě rytíře. I když tohle je taky jenom takové nesmyslné píchnutí :-) protože je plné právo autora, aby to v jeho příběhu udělal právě rytíř :-))

Čte se to celkem fajn :-)

novajz - 1. prosince 2007 10:19
novajz

No nevím. Nějak mi to tam skřípe. Že by se starostlivý manžel i tatínek proměnil v mašinu na zabíjení? Každopádně jsem zvědavý, jak se příběh bude vyvýjet dál

Aldarn - 27. listopadu 2007 16:42
Aldarn

To mě teda zajmá jak to bude pokračovat......tenhle díl byl kratší než ty předtim ale .......zajmavější.....takže dám za 5
Nejde o to co člověk dělá , ale o to co si člověk myslí....takže kdo neumí číst myšlenky se nikdy nedozví jaký člověk doopravdy je.

Amthauer - 26. listopadu 2007 20:56
Amthauer

Ne, není to konec ;)
- What is a life devoid of strife?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog