Defenders,Díl Třetí, Přípravy (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Defenders,Díl Třetí, Přípravy

Autor : vrab   13. prosince 2007   Povídky
Tak třetí díl je tu. Doufám, že se bude líbit. Toto je poslední informační díl, příště se začne více rozvíjet příběh.

Dva dny po útoku na město se vážně diskutovalo o zrušení turnaje. Lidé se začínali obávat, aby Defendeři nezačali další válku, když by se dostali na Zem - na místo kde to všechno začalo.
O útočnících se nic nevědělo. Vědci začali s tím, že je nemožné, aby to byl Defender, kdo zaútočil, jelikož prý oni mají v sobě čipy, které zabraňují útoku na člověka. Ale, pokaď to nebyli Defendeři tak kdo? Zatím nic podobného nikdo neviděl. Plány Defenderů si DefCon střežil velmi, velmi dobře. Nemohl je jen tak někdo ukrást.
Ani o Jackovi se zatím nevědělo. Dva dny a dvě noci, nikde nic. Žádná zpráva, žádná stopa, nic. Tomáš říkal, že s tím novým maskovacím štítem ho najít je přinejmenším nemožné.
Stejně se o to všichni pokoušeli.

„Sakra!“ zařvala Alex a mrskla rozbitým rádiem o zeď.
Tom i Michael se na ni podívali. Všichni teď byli v pracovním a dolaďovali poslední opravy na Defenderech.
„Klid hlavně!“ řekl chladně Tom a začal opravovat pancíř jednomu z dronů.
Halou se rozlehlo hlasité pípání.
„Ha! To jsou výsledky o pokračování turnaje!“ ozval se za nimi Jackův hlas.
„Jacku?“ vydechli snad všichni současně a otočili se. Alex mu padla kolem krku a vášnivě ho objala.
„Měli jsme strach! O tebe!“ vyjíkla na něj naštvaně Alex.
„Kde jsi byl?“ přidali se kluci jednohlasně.
„Pryč, abych sehnal pár věcí. Toť vše,“ řekl a vykročil směrem k Tomově počítačové konzoli.
Všichni si vyměnili mezi sebou pohledy a podívali se na Jacka naklánějícího se nad konzolí. Pozvedl hlavu a udělal krok stranou. Objevil se postarší holografický muž a začal mluvit.
„Zdravím vážení účastníci turnaje DefCon. Tyto dny pro nás všechny byly kritické. Jen díky vám byl odražen útok na naše město a jen díky tomu jsme dokázali, aby turnaj mohl pokračovat. Všichni víte, že lidé byli zpočátku proti. Mnoho hlasatelů z řad lidu však patřilo k teroristické organizaci jménem Černá Vdova, která má útok na svědomí. Již začalo pátrání po jejich členech a v nejbližších dnech budou zatčeni, odsouzeni a posláni do dolů.“ Muž se odmlčel a vedle něj se začaly objevovat grafy. „Tak, abychom přešli k turnaji samotnému. Turnaj se bude odehrávat v duchu vlajkových zápasů. Proto každý tým nechť si navrhne vlajku a jméno. Zbytek připrav je na vás. Odlet na Zemi je přesně za dva týdny! Přeji hezký zbytek času strávený zde, ve městě. Uvidíme se zase na Zemi! William Contrek, vlastník společnosti DefCon.“
Holografická nahrávka skončila automatickým hlasovým podpisem a v hale se rozlehlo ticho. Po chvíli ticho přerušil skřípot Defendeřích ocelových kloubů.
„Takže?“ zeptal se Mystik přes hlasový modul. Zvuk lehce zakolísal.
„Arght, Alex, ty jsi mu ho ještě neopravila?“ zeptal se Jack.
„Jsi tu teď nebyl, ne?“
„Taky pravda“ usmál se a opřel se zády o konzoli.
„Neseď na tom! Zničíš to“ štěkl na něj Tom.
„No jo, furt, jsem myslel, že jste o mě měli strach..“
„Hm, vlajkový turnaj?“ začal se konečně zaobírat důležitými věcmi Michael, „Neznám moc pravidla, ale snad ten princip chápu.“
„To máš takhle...“ začal Tom a všichni tušili dlouhou a únavnou přednášku, podle toho nahodili i výrazy.
“Vlajkový turnaj je docela dost odlišný od normálních soubojů. Tentokrát asi nebudeme celý souboj sedět v Defenderech a spravovat obvody, či pomáhat v rychlejším přepínání podpůrných softwarů. Budeme asi bojovat ve dvou týmech. My, lidé, a oni, Defendeři. Oni budou mít za úkol nám krýt záda, abychom se mohli dostat na určené místo a získat vlajku. Povoleny jsou kontaktní i palné zbraně s omračujícími náboji a je zakázáno použít jakoukoli techniku k záměrnému zabití protivníka,“ domluvil Tom.
„Aha, tak na co čekáme? Rychle se musíme připravit“ začal Jack a několikrát tleskl k povzbuzení ostatních.

Všichni měli spousty nápadů na zlepšení Defenderů, výbavu či jenom věci, které by měli udělat před odjezdem.
Jack přislíbil sehnání nových dílů; prý se posadí všichni na zadek, až je sežene. Tom zase slíbil, že vylepší komunikaci a vynasnaží se vytvořit opravu rozvodu energie na dálku.
No, a Michael s Alex? Ti zatím měli dost práce s tím, aby se vyrovnali s možným bojem, který by v turnaji mohl nastat. Ani jeden z nich nebyl dobrý bojovník. Popravdě, byli mizerní. Zbraně dostali do rukou jen občas, aby zjistili, jaké úpravy budou potřeba pro Defendery udělat a tím to haslo.
Teď si museli vybrat zbraň, kterou budou preferovat. Naštěstí Alexiin známý byl vášnivý sběratel snad všech druhů zbraní.

Před velkým rodinným domem vystavěným v anglickém stylu stálo Alexiino vznášedlo.
Po celém domě nebylo snad ani živáčka. Naprosté ticho narušovalo jen tikání prastarých hodin vedle umělého krbu.
Zato v podzemí se ozývaly kovové rány.
Alex i Michael stáli v obrovské tělocvičně oblečení jen do spodního prádla. Prý, aby se spoléhali pouze na své tělo a naučili se na maximum mu porozumět v boji.
„Tak pojď, ne? Nebo to snad nedokážeš?“ provokovala Alex a zaujala začátečnický postoj s omračující tyčí.
Michael prudce vyrazil proti ní s kopím a vytvořil několik rychlých útoků, které měly za účel znervóznit soupeře. Nakonec ji srazil jediným úderem na kolena.
Takto cvičili již tři hodiny. Alexiin známý, Jacob, jim ukázal mnoho zbraní. Bohužel, ne se všemi by se rychle stačili naučit bojovat. Vybrali si to nejjednodušší, co mohli. Tyč a kopí. Skvělá dvojice. Téměř to samé. A v boji ani jedno ne moc platné.
Jacob s nimi cvičil půl hodiny a pak šel prý něco zařídit do pracovny.

Oba dva padli k zemi únavou a ztěžka oddechovali.
„Uf, myslíš, že tímto jsme dohnali těch pár let, kdy jsme se tomu nevěnovali?“ zeptal se Michael a očima začal hledat, kam hodili pití.
„Já myslím, že ne, ale i tak to byl parádní souboj,“ zatleskal Jacob, který se už nějakou dobu opíral o futra dveří. „Aspoň teda na začátečníky.“
Jacobovi bylo něco kolem třiceti sedmi a i přesto, že byl pohledný hnědovlasý atlet, nikoho neměl. Alex s ním kdysi půl roku chodila, ale pak poznala Michaela. Přesto nechápala, jaktože si on nemůže najít děvče. Je pravda, že kdysi měl ještě pěknou bradku, ale i teď oholený vypadal dobře. Hlavně v tom sportovním oblečení, které měl neustále na sobě.
„Jo, a Alex, volala ti tvá matka. Prý jí máš zavolat, až skončíš s tréninkem,“ řekl a otočil se k odchodu.
„Odkdy zvedáš mé telefony?!“ osočila se na něj a vyrazila rychle kupředu. Ještě stačila sebrat své triko a kalhoty válející se u dveří.
Michael si jen povzdechl.
„Tak jsem tu zase sám.“ Zvedl se, aby pouze došel ke stolku, pod kterým bylo pití. Poté se vydal za ostatními ven.

K odletu na Zem zbýval pouhý den.
Velká část příprav již byla dokončena. Měli snad vše.
Nejvíc to však zaznamenali Defendeři. Ti dostali do vínku mnoho nových věcí.
Victoria nyní zdobil krásně modrý pancíř. Na ramenou měl veliké rudo-černé nárameníky. Prý je nosili dříve na Zemi velcí válečníci - samurajové. Podle všech, ať to byl kdo chtěl, uměl myslet dopředu. I jeho zbraně prošly změnou. Klasický dlouhý meč vystřídalo kopí, aby ladil ke svému pilotovi.
Alexiin Seržant získal nové druhy výbušnin, ale hlavně se jim podařilo zvětšit místo pro náboje. Nyní by on sám dokázal zastat úlohu menší armády, alespoň co se arzenálu týče.
Mystik i Lucius získali spíše jen technické hračičky typu radar, tepelné vyhledávání, ale hlavně další generátor energetického štítu.

„Jeden pouhý den. Pouze necelých dvacet hodin a my jedeme na největší slávu od skončení Defendeří války,“ nemohl tomu uvěřit Tom.
Všichni akorát byli na cestě k Alexiiným rodičům na velkou oslavu ve stylu filmových hvězd. Všichni se tam náramně těšili už od doby, kdy jim to bylo oznámeno. Jen Alex z toho měla nervy. S rodiči moc nevycházela. Oni ji zbožňovali a snažili se z ní udělat dívenku ze slušné bohaté a slavné rodiny. Ona to popravdě nesnášela.
Proto v jedenácti letech utekla z domova. Tři roky vyrůstala na ulici a to byla zkušenost, o které nerada mluví.

Radši jela napřed, aby prý zjistila situaci. Přece jenom, byl to už rok, co se s nimi neviděla.

Ve vznášedle vládlo ticho. Tom řídil a musel se soustředit. Jack s Michaelem se nepřítomně dívali ven z okýnek.
Pomalu projeli velkou branou a zastavili až o padesát metrů dál před velkým domem nebo spíš palácem? Ke dveřím domu vedly schody kolem antických sloupů a dvou lvích soch.
Všichni vylezli ven. Pohlédli na sebe a nasadili zářící úsměvy. Vykročili ke dveřím domu od Alex, ze kterého se již linula hudba a smích mnoha hostů.

„Proč nejsme na té oslavě, má paní?“ ozval se Seržant.
Alex na něj jen mlčky koukla a pokrčila rameny.
„Nevím, zde se mi to líbí víc,“ špitla a zadívala se na měsícem osvícené moře. Toto místo měla ráda, i když tu nebyla již dvanáct let, přesně na den. Přesně od doby, kdy tu zemřel její bratr.
Po tváři se jí koulela slza, pak druhá, třetí, až z toho byl souvislý proud. Musela se posadit. Viděla to úplně, jako by se to dělo právě teď.
Hráli si zde na skalním výběžku na honěnou. Byl krásný den a slunce je hezky hřálo do jejich mlaďoučkých tváří.
„Nechytíš mě, Alex!“ smál se jí Brian, její o rok starší bratr a odběhl kus od ní.
„Ty jeden! Počkej! Až tě chytnu, zlochtám tě!“ vykřikla na něj radostně a hnala se k němu.
Několik hodin se takhle honili na výběžku, velkém asi jako půlka jejich školní třídy. Ani jednoho už dávno nenapadlo, že by mohli spadnout. Přece jen si tu hráli často. Znali každou píď země nazpaměť.
Seržant se položil na záda pět metrů od ní, na stabilní půdě. Nechápal svou lidskou paní. Defendeři to mají tak lehké. Jediné, co je občas zlobí, jsou špatně promazané klouby či poničený obvod. Nic s čím by si Luciovi droni neporadili.
Ale toto, co zažívala jeho paní... No, neví. Tohle asi nikdy nezažije a je za to rád. Přesto by chtěl vědět, jaké to asi je. Obrátil hlavu na kopec, ze kterého se řítilo vznášedlo z rozsvícenými světly.
Brian začal utíkat po obvodu výběžku... Alex několik kroků za ním. Oba dva se smáli. Sourozenci se zastavili nad okrajem skály.
„Moct si tak skočit a vědět, že se ti nic nestane,“ zatoužil Brian.
Podle něj lidé dokážou vše, jen potřebují motivaci.
„Já si skočím! Já chci!“ začal si rychle sundávat tričko.
„Ne! To přece nemůžeš! Rodiče nám to zakázali!“ začala naléhat Alex a chytla svého bratra za rameno.
„Rodiče nám zakazují sem chodit a chodíme sem sestřičko, neboj se. Není to tak vysoko,“ přesvědčoval dál.
Popravdě vysoko to opravdu bylo. Od vodní hladiny vás dělil pád z pětadvaceti metrů. Pak tu byla možnost, že dopadnete na jeden z mnoha útesů, které všichni nazývali “Ďáblovy čelisti“. Brian rychle stanul už jen v trenkách na skalním kraji. Alex stále naléhala, ale při tom ustupovala několik kroků od něj. Ona sama propadla velkému strachu.
Dveře od vznášedla bouchly. Lucius znovu zvedl hlavu. K nim pomalu kráčel v uhlazeném obleku postarší pán.
„Alex!“ snažil se v tichosti upozornit svou paní, ale i tak, jeho robotí hlas musel slyšet i onen muž. Zvláštní, nikdy nechodil sám, pomyslel si ještě, pak už pomalu vstával.
Brianovy nohy se začaly třást strachem. Když shlédl dolů na vodou zahalená skaliska, vyděsil se. Pomalu se otočil.
„Já to nedokážu. Ne teď,“ vykoktal ze sebe a snažil se usmát. Zvedl nohu a chystal se udělat krok.
Okraj skály se začal rozpadat. Brian klopýtl a ztratil rovnováhu. Prudce zamával rukama kolem sebe, ale moc mu to nepomohlo. Padal.

„Ehm, Alex?“ odkašlal si muž, aby na sebe upozornil. Cestou k útesu si neustále obhlížel Lucia, až mu to nebylo příjemné. Možná necítí nic, ale tohle mu vadí. Když se na něj lidé dívají nevěřícně a zároveň se strachem.
Alex se při oslovení lekla. Po hlase poznala o koho jde, ale i tak jí chvilku trvalo, než si uvědomila, že se jí to nezdá.
Chvilku na sebe jen tak dívali bez jediného vyřčeného slova. I tak mezi nimi probíhal rozhovor, který by nikdo nepochopil.
Alex si všímala, jak otec zestárl. Jeho vlasy byly bělejší a řidší než bývávaly. Tvář zestárla minimálně o dvacet let. Nyní na ní šly vidět silné vrásky. Kdyby si nebyla jista, že otci je padesát let, určitě by ho pokládala za velmi starého a mile vypadajícího dědulu.
„Ahoj,“ špitla tiše Alex a sklopila zrak.
„Ahoj, prcku,“ usmál se otec a posadil se do trávy.
„Neříkej mi tak, už nejsem prcek. Dávno ne.“
„Já vím, už jsi velká holka.“
„Nech toho, tohle je jak z nějakého romantického filmu, na které vždycky koukala máma. A jak se vůbec má?“ zeptala se a sedla si kus od otce.
„Viktorie se má dobře, jen ji zarmoutilo, že jsi nepřišla na oslavu, kterou pro tebe přichystala,“ odpověděl jí na otázku a začal sledovat nebe poseté hvězdami.
„Stejně jste věděli, že nepřijdu. I můj tým to věděl.“
„To ano, ale stejně jsme doufali. Víra...“
„Víra je vždy to, co nám zbude před smrtí,“ skočila mu do řeči, aby doplnila jeho častou větu, „Nezměnil jsi se.“
„Možná já ne, ale ty ano. Jsi už opravdu velká. Jsi tátova dospělá velká holka.“
„Nech toho, tati.“
„Ano, já vím. Zní to blbě. Jako vždycky. Vše, co řeknu, zní blbě, co?“
Alex chvilku váhala, co říct, ale nakonec zřetelně řekla: „Jo, vždycky to tak bylo. Řekla jsem, že jsi se nezměnil.“
„Není stejně zvláštní jak se věci náhodou stanou? Náhodu oba jdeme na stejné místo ve stejný čas.“
„Ne, není. Věděl jsi, že sem přijdu. V tento den zemřel Brian.“
„No, já jsem šel uctít jeho památku Netušil jsem, že tu budeš,“ usmál se a konečně pohlédl dlouze na svou dceru.
„No, jasný. Ty, který jsi Briana nikdy nebral za svého. To vlastně ani mě, ani matku. Teď se snažíš chovat, jako by se nic nestalo. Ty - velký, mocný a slavný politik Kondrát Devant, ministr obrany a bývalý voják, co?“ vyjela na něj najednou prudce Alex. Tenhle rozhovor ji již dost štval a chtěla ho co nejrychleji ukončit, „No, ale nečekal jsi, že by někdo mohl zjistit něco o tvé minulosti, co? Třeba to, že jsi byl pouhý úředník a nijak velký voják, za kterého jsi se vydával. Vím o tobě vše. Všechnu tu špínu, kterou jsi dokázal nashromáždit, než jsi se dostal na post ministra.“
„Tak, teď mě poslouchej, holčičko!“ začal řvát. „Tohle si nenechám líbit od nějaké nafoukané nány, co si myslí, že když utekla z domova, tak je hrozně dobrá. Já jsem se snažil Viktorii, Briana a bohužel i tebe živit. Kdyby jsi tenkrát nezavinila ten pád, mohli jsme být spokojená rodina.“ Vyskočil prudce na nohy a napřáhl ruku a chtěl Alex dát facku.
Než však jeho ruka došla k cíli, Alex byla na nohou a on pro změnu na zemi.
„Máš pravdu. Změnila jsem se. Už nejsem ta bezbranná ufňukaná kravka, za kterou jsi mě vždycky měl. A být tebou tak se ke mně nepřibližuji! Já příště nebudu hlídat Lucia, jasný!?“
S těmito slovy se otočila a vyrazila k silnici. Z kapsy vylovila malou vysílačku a nasadila si ji na hlavu. Ani si nevšimla, jak Lucius odchází. On, obrovský robot, který nadělá rámusu jako sloni ve školce.
„Lucie, kde jsi?“ zeptala se Alex a z jejích úst vzlétl slabý obláček horkého vzduchu. Vypadalo to na studenou zimu.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

vrab - 18. prosince 2007 17:57
vrab

Jop....tak díky za všechny ohlasy a kritiku...

Tak jo...nehám is teď na další díl více času a uvidím, kolik toho napravím. Doufám jen, že budete spokojeni s další verzí a doufám, že se mnou zůstanete chlapci :))

Dart - 18. prosince 2007 16:39
Dart

Tak som sa k tomu konečne dostal.

Vrabe, co to děláš!

Sledujem, že mu vyčítate opäť tie isté chybičky. Jednoducho potrebuje viac praxe a neustále písať, čím získa nábeh na štylistické manévre a bude si môcť dovoľovať prenášať omnoho rozmanitejšie situácie... avšak najprv to musí samotný autor chcieť. Ak sa uspokojí s momentálnym štádiom, tak sa nezlepší ani o chlp.

Opisy sú na mňa trochu moc strohé, teda celé to na mňa pôsobí asi ako telegram. Priveľa oznamovacích viet kto čo spravil a nikde žiadna zmienka o tom, ako to spravil. To je však štýl každého autora a nedá sa to nikomu vyčítať ;)

Nič menej ma prekvapili niektoré situácie, ktoré sa mi zdali..., proste odfláknute.

Ako prvé som čakal trochu viac pri návrate Jacka. Byť v jeho tíme ja a záležalo by mi na ňom, tak som schopný z neho vymlátiť všetky informácie o tom, prečo sa s ním nedalo spojiť, prečo sa nespojil on s nami, kde tak dlho bol a prečo priniesol len hologram, keď zháňal niekoľko vecí? Jedným slovom? Hádka! Samotný autor sa tu ubral o nekonečné možnosti a vytvorenie atmosféry. Mohol tu lepšie vykresliť ich vzťahy a podobne. Tá ich "hádka" sa skončila dáko predčasne. Možno mám len iný postoj k emocionálnym prejavom...

Telocvičňa. Úžasné miesto na pridanie románika k dvom postavám, ktoré sú takmer nahé. Opäť mi unikajú emócie... že ju Michael bez zaváhania hneď zrazil na kolená? To ho naštvala, alebo už od prvej chvíle vie, že inak to nejde?

Strata brata...
Ak chceš vytvoriť napätie, tak nepíš, že je to miesto kde sa niekto zabil. Len sa venuj spomienkam, hraj sa s nimi, mazli sa s nimi a potom na čitateľa vyhŕkni v hádke dcéra-otec, že brat v ten deň spadol z útesu! (keď som vedel, že je mŕtvy, pôsobilo to na mňa zdĺhavo)....no, to je zas môj dramatizačný postoj.

Ešte je vhodné písať spomienky kurzívou, kde tak čitateľovi zdvihneš orientáciu a spomienka tak nemusí byť celok, ale môžeš ju prerušovať napr. slzou v očiach spomínajúceho.

Podľa mňa máš na viac. Skús písať menej a viac nad tým uvažovať. Občas sa tak vynárajú prekrásne detaily opisov. Nové možnosti, scény etc.

Tak si z toho niečo vyber ;)

hater - 18. prosince 2007 13:14
hater

taky bych si dovolil pridat nekolik poznamek ;-)

Autor v textu predpoklada, ze ctenar si po predstaveni robotu a postav v prvnim dile pamatuje, ktery je ktery a to je chyba;-)
od cteni prvniho dilu uz precejen nejaka doba uplynula a i kdyby ne, je vhodne pouzivat urcitou dobu slovni spojeni pripominajici, cim je ktera postava zvlastni.

Druha vec, ktera mne trochu zamrzela je vyreseni zmizeni Jacka? Mel jsem pocit, ze pronasledoval ty "zle" a nikoho nezajima jak to dopadlo? ;-)

Zkoumat minulost jedne postavy je urcite zajimave, avsak uvedene scenky na mne nepusobi vubec tak hladce jak bych si predstavoval. Napriklad jak prijde papinek na ten utes, tak bych si myslel, ze to bude takova stastna rodinna scenka, jak se porad ten tatinek usmiva a tak, ... potom ten vybuch emoci mi prijde trochu necekany a myslim, ze by tomu prospeslo pridat trochu drive neco o vztahu dcera-otec, ... aby ten vybuch nebyl uplne tak necekany a pochopitelnejsi z pohledu ctenare.

Stejne jako Amthauer bych doporucil jeste jedno cteni nez je clanecek odeslan ke schvaleni. Idealne tak dva, tri dny po napsani.

Jinak se to cetlo celkem fajn a nebylo to nezajimave ;-)

Amthauer - 13. prosince 2007 18:25
Amthauer

Takže hodnocení:

5 (základ)
-1 (gramatika)
-1 (chaos)
=3
- What is a life devoid of strife?

Amthauer - 13. prosince 2007 18:24
Amthauer

Tak, ponejprv stránka jazyková. Jedním slovem hrůza! Těch hrubek a mnohdy i tak triviálních a banálních, že by to jistě i tobě po opětovném přečtení vlastního textu muselo přijít nepatřičné a až k smíchu. Jde (nejen) o to (a nejsou to žádné osamocené případy):

- shoda podmětu a přísudku
- stálé používání "co" jako vztažného zájmena
- S a Z
- čárky

Jinak předchozí díly jsem nečetl, ale myslím, že nejen to způsobilo celkovou zmatenost (z) textu, podivně chaotický příběh a občas i zmatenou a neumělou stylistiku. Rovněž nechápu iracionální poskakování v místě a čase odstavec od odstavce.

Na druhou stranu však mohu pochválit, že přes to všechno (nebýt hrubek, by) se text poměrně dobře četl, jednotlivé scény byly sic epoměrně obyčejné, ale docela podané stylem, že si situaci umím i živě představit.

V té mysli jsou jistě živé představy děje v podobě filmu - to je v pořádku, ale nezapomeň že mezi tvou myslí a "papírem" musí urazit stylizování textu poměrně dlouhou cestu :)

Příští text tedy, prosím, si po sobě přečíst a uvítal bych delší rozvíjení jedné linie a ne poskakování od jedné situace k druhé...
- What is a life devoid of strife?

Voju - 13. prosince 2007 18:20
Voju

konečně pokrok ;) Skončili jsme s informacemi no a hurá do pořádnýho dobroružství ;) za 5*
Jen díky idiotům je svět ještě zábavný :)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog