Den (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Den

Autor : Feyd Rautha   5. července 2007   Povídky
Science fiction v trochu pomalejším tempu...

Poté, co dorazili k úpatí vyvýšené plošiny, začalo svítat. Slunce se mělo stát obrovským žhnoucím kotoučem na východní obloze.
Sára se zastavila a ohlédla na ostatní členy výpravy, loudali se za ní v malých skupinkách.
„Stůjte!“ zakřičela rozkaz tak, aby ji všichni dobře slyšeli, „chvíli si tu odpočineme, čeká nás namáhavý výstup.“
Nikdo nebyl proti, sedm mužů a žen, všichni kromě jednoho vědce, si unaveně sedli na zvětralé skalky lemující pěšinu. Sára přemýšlela, proč se vůbec vypravila s nimi. Raději jsem měla zůstat na základně, teď, když se zrovna něco stalo. Ale rozpomněla se ve chvíli, když se její tváře dotkly první paprsky vycházejícího velikána. Po celém strmém obzoru byla prašná rozeklaná skaliska, slunce, které ozářilo tu krkolomnou hnědou masu kamene, vše proměnilo ve zdánlivě třpytivé zlato a oživilo nejrůznější fantaskní hry stínů a bludů, na chvíli jí to vzalo dech a nebyla schopna slova.
Došlo jí, o co všechno mimoděk přichází ve své šedivé kanceláři, a to ji prakticky přivedlo na další závažnou myšlenku.
„Nortone, pojďte sem!“ křikla na odpočívajícího muže, který se ihned probral z příjemné dřímoty a postavil se před ní do ospalého pozoru.
„Ano veliteli.“ Zasalutoval a gestikulující rukou skryl zívnutí.
„Zopakujte mi ještě jednou poslední hlášení ze základny,“ mluvila autoritativně, ale pouze tak, aby je nikdo jiný neslyšel. Norton se chvíli rozpomínal: „Základna hlásila ztroskotání vojenské dopravní lodi, zřejmě chyba řidiče při prolétání atmosférickou magnetickou bouří.“ Sára přikývla.
„Zkuste se znovu spojit se základnou.“
Komunikační důstojník svěsil ve výmluvném gestu ramena.
„Zkusit to samozřejmě můžu, ale ta magnetická bouře se spíše ještě zhoršila.“ Pak ze svého vaku vylovil malý komunikátor a začal vydávat elektronické příkazy, chvíli se nic nedělo, ale pak se z přístroje ozvalo nesmyslné bzučení. „Musí se to vyladit,“ podotkl celkem zbytečně a začal jím divoce třást. Z přístroje se ozvala nějaká nesouvislá slova.
„No vida!“ zajásal. Nabídl přístroj Sáře, ale ta záporným gestem ruky odmítla, nasadil si tedy sluchátka sám a začal potichu hovořit do mikrofonu.
„Řekni jim, že dorazíme do tří hodin.“
Norton po většinu hovoru zápasil se ztrácejícím se signálem, prsty mu zběsile poskakovaly po klávesnici a nakonec mu nezbylo nic jiného než hovor ukončit.
„Tak,“ prohlásil.
„Tak co?“ naléhala Sára a trochu se za svou nedočkavost zastyděla. Norton si přehnaně důležitě odkašlal a spustil: „Ti, co ztroskotali, jsou z vězeňského sektoru 5, mělo tam dojít ke vzpouře a teď celou jejich posádku odvádíme k nám. Chtějí si s vámi promluvit a ze základny pro nás poslali transport.“
Sára nevzrušeně přikývla a podotkla: „Pokud je to vše, můžete jít.“
Norton otevřel ústa, ale nakonec nic neřekl. Velitelce i tak došlo, co ho napadlo. Její předchůdce byl ve funkci právě tři roky, tak jako teď ona. Když zde přistáli uprchnuvší vězni, vydávající se za vojáky. Velitele a dalších devět členů posádky zabili. Sára se pak dostala do funkce a rozhodně si nepřála, aby ji někdo nahradil.
Transport přiletěl s neobvyklým zpožděním, které jí však nevadilo, neboť si nutně potřebovala urovnat myšlenky. Proč jsem velitelem? Protože dokážu rozhodovat.

*

Kapitán W. Blattberg si velice zakládal na prvním dojmu a jelikož toho rána nešťastně ztroskotal při přistání se svou lodí, špičkovým výtvorem lidské techniky a geniality a teď byl od rána se svou posádkou držen v karanténě jakési kolonie, byl překvapivě veselý. Nikdy by se mi nic podobně nešťastného nestalo, kdyby nedošlo ke vzpouře.
Sice se litoval, ale dobře věděl, jaké má štěstí. Klidně jsem tam mohl zemřít, ale naštěstí jsem narazil na partu těchhle dobrejch chlápků. A spokojeně si prohlídl svou novou posádku, byli trochu otrhaní a špinaví, ale to se dalo snadno vysvětlit posledními událostmi.
Dveře místnosti se otevřeli a naskytl se mu výhled na dlouhou chodbu, kterou sem přišli. Ve dveřích se objevil ozbrojený důstojník a pokynul jim, aby šli za ním.
„Velitel vás očekává.“
Všech sedm mužů se zvedlo a vyrazilo do chodby, jeden z nich se přiblížil k Blattbergovi a přátelsky mu řekl: „Víš, na čem jsme se dohodli.“
Kapitán přikývl a pomyslel si: Opravdu jsem měl štěstí, takových lidí, kterým by se tam chtělo vrátit a pomoci ostatním, už opravdu moc není.

*

Sára se oblékla do konferenční uniformy, nařídila důstojníkům, aby se ozbrojili, a teď přemýšlela, stála před zrcadlem a hleděla si do tváře. Měla hezkou tvář, byla vysoká a celé její tělo vyzařovalo jistotou a sebevědomím.
Jestli to jsou opravdu vězni, tak… Pousmála se, prostě se jenom pousmála.
„Nortone, sežeňte ostatní a rychle se připravte, půjdete s námi.“
„Ano veliteli.“
„A ještě,“ Sára se na něj otočila, „zařiďte, aby naši hosté byli uvedeni do přijímací haly až chvíli po nás. Musím vám něco sdělit.“ Norton zasalutoval a odešel.
Přijímací hala byla velkou neosobní místností a možná proto si ji Sára vybrala. Seděla s dvěmi staršími důstojníky a Nortonem u stolu, křesla byla neuvěřitelně nepohodlná.
„Pokud to je opravdu vládní kapitán, pak se budeme muset řídit jeho rozkazy,“ podívala se po ostatních, „má někdo nějaké připomínky?“
Nikdo žádné připomínky neměl.
Do haly vstoupilo osm mužů, jeden se od nich ihned oddělil a podal hlášení: „Veliteli, přivedl jsem cizince.“ Pak se uklonil a postavil se zády ke dveřím. Sára a ostatní lidé u stolu se zdvořile postavili a uklonili. Nově příchozí udělali to samé.
„Vítám vás na Gamě 3, jmenuji se Sára Caravellová, jsem velitel této základny.“ Snažila se, aby její hlas nezněl napjatě, ale moc se jí to nezdařilo. „Tito páni,“ ukázala na muže kolem sebe, „jsou členy vítacího výboru, Fabricius Schmitt, Will Norton a Samuel Trevis.“
Cizinec, který měl na sobě jako jediný uniformu, se chopil slova. „Chtěl bych vám nejprve poděkovat za vaše vřelé uvítání.“ Sára si ho se zájmem prohlížela, bylo mu asi padesát, ale zjevně v dobré kondici. Tedy na rozdíl od ostatních. „Jmenuji se Wolfgang Blattberg, jsem vládní kapitán ze sektoru 5, toto jsou někteří poručíci z letového provozu. A ani jednoho neznám jménem.“ Kapitán se tvářil docela pobaveně.
„Prosím, posaďte se,“ řekla Sára jedovatě a ukázala rukou na volná místa u stolu. Všech jedenáct lidí se posadilo a čekalo, co se bude dále dít.
Velitelka se ujala slova: „Naši meteorologové zaznamenali silnou magnetickou bouři, to je asi důvod, proč jste při přistání ztroskotali.“ Kapitán přikývl. „Ale pořád nevíme, proč jste k nám měli namířeno.“
„Ano,to jistě,“ odpověděl Blattberg, „je to na dlouhé povídání. A proto se chci zeptat, zda nemáte sklenku něčeho silnějšího,“ na tvář se mu vloudil nevinný úsměv, „sedm sklenek.“
„Jistě, máme čas i dobré pití.“ Sára kývla na jednoho podporučíka, který se ihned vytratil do jedné z mnoha chodeb. „A teď, než nám přinesou pití, můžete mluvit o tom, co se vám přihodilo.“
Nečekaně však začal hovořit jeden z kapitánových poručíků, což Sáru i samotného kapitána docela překvapilo.
„Jsem Steven Terst, když už víte, že jsme ze Sektoru 5.“ Sára přikývla. Tobě se asi nedostalo řádného vojenského vychování…
Poručík rychle pokračoval: „Došlo tam ke vzpouře, úplnej masakr-,“
„Tak černě bych to neviděl!“ přerušil jej vlídně kapitán, Terst si však stoupl a začal na něj téměř hystericky křičet: „Povraždili tam půlku základny, teď už budou mrtví určitě všichni!“
„To stačí!“ bránil se chabě Blattberg. Poručík však začal vzteky rudnout a připravoval se k dalšímu řevu.
„Opravdu to stačí!“ okřikl ho Norton, poručík se na něj překvapeně podíval, a pak jako by mu došlo, že zde není sám. Zahanbeně se posadil a už po zbytek odpoledne nepromluvil.
„Tak to bychom měli,“ podotkla Sára a kapitán se na ni nechápavě podíval, „přinesli drinky.“

*

„Tak, jak jsem si všimla, své lidi moc dobře neznáte?“ Sára byla s Blattbergem sama, byli stále v přijímací hale, ale téměř všechna světla byla pozhasínaná. Místu to dodalo zvláštně děsivou atmosféru.
„To máte zajisté pravdu, seznámili jsme se za zvláštních okolností.“ Kapitán mluvil smutným hlasem. „A to nás doufám omlouvá všechny, i já sám si připadám poněkud roztržitý.“ Pomalu si sáhnul rukou do kapsy a chvíli v ní s něčím zápasil, pak ji konečně vyprostil a prohlížel si svou roztřesenou ruku, rozvinul prsty a podal Sáře svůj průkaz totožnosti.
„Dobře, tak se vyjasní mnoho věcí.“ S těmito slovy vstala a připojila malý mikročip do centrálního počítače.
„Ano, všechno souhlasí,“ oznámila po chvíli. Na tváři ustaraný výraz, zato na kapitánovi nebylo pro jednou nic znát.
Tak co po nás budeš chtít? Sáru cosi napadlo, teď už nemusí kapitán nic předstírat a tak si pomalu sedla a zadívala se mu do očí.
„Teď bych vám mohl konečně v klidu vylíčit, co se vlastně stalo,“ a začal zamyšleně vyprávět: „Tou dobou jsem zrovna obědval, seděl jsem u stolu s kapitánem Fillem. Přeli jsme se, zda musí mít řidičák na proudovej skútr, ale ten starej imbecil pořád tvrdil…“
„Prosím k věci.“
Kapitán se zarazil a chvíli chytal nit. „Víte, o to tu jde. Ze strany budovy se ozvala strašná rána a já se šel podívat k oknu, myslel jsem si, že to byl někdo na skútru bez papírů…“ na chvíli se odmlčel, „zachránilo mi to život, za mnou se totiž ozvala další rána a z Filla nezbylo ani co by se za nehet vešlo.“ Celé to dopověděl obzvláště dramatickým tonem a potom nastala chvíle zádumčivého ticha.
„To mě skutečně mrzí,“ reagovala důstojně Sára, „ale myslíte, že byste to mohl dopovědět… nějak stroze?“
„Samozřejmě,“odtušil kapitán. „Výbuchy pokračovaly… pořád. A tak jsem se vydal zjistit, co se děje. Prý po celém kontinentě vypukly boje. Do teď nevím, jak se dostalo tolik vězňů ke zbraním. Ani vám snad nebudu vyprávět, jak mi bylo.“ Sára mimovolky přikývla, ale ihned své nevhodné reakce zalitovala. Musím se pořádně ovládat! Věc, která ji dostala do takového rozpoložení, pramenila z Blattbergova způsobu vyprávění, tvářil se naprosto lhostejně.
„Zamířil jsem k řídící věži, ale byla… vlastně už tam nebyla… Všude kolem pobíhala spousta lidí a právě tak jsem narazil na ty muže, co jsou tu se mnou. Společně jsme vyrazili k letišti, víte, teď se stydím, že jsme hned odlétli z planety.“ Na chvíli se odmlčel. „Spousta lidí tam s těmi zvířaty bojovala, zbraněmi i holýma rukama, jenže v tom davu nebylo poznat, kdo je s kým.“ A vaši lidé jsou s kým? Napadlo Sáru.

*

Sára seděla s Nortonem v malé místnůstce, oba se tvářili velice vážně. „Tak co jste se od nich dozvěděl?“ Poručík si odkašlal.
„O nich nic nového, to, co říkal kapitán Blattberg, naprosto souhlasí. Já bych jim věřil, i když ani jeden nemá průkaz.“ Jak jsem předpokládala… „Vyprávěli mi, co se tam přihodilo, teda hlavně ten Terst. Asi nemá cenu, abych vám to opakoval slovo od slova.“
„To opravdu nemá,“ řekla velitelka, „shrňte to.“
Norton začal vyprávět: „Na espětce je spousta opevněných základen, ty patří nám. Jsou to vlastně malá městečka, mají fungující infrastrukturu a s ostatními jsou spojeny pouze letecky. Po zemi mimo ně se totiž nedá pohybovat, ta patří vězňům. To nejsou totiž věznice, jak je známe my, tito vězni jsou vypuštěni vně města a naprosto ponecháni svému osudu. Naše základny tam jsou pouze proto, aby jim bylo znemožněno opustit planetu. Podle posledních odhadů tam je čtvrt milionu našich, nebo aspoň bylo, na třicet sedm milionů vězňů.“ A sakra… „Povstání vypuklo na mnoha místech zároveň a také mělo na mnoha místech zdrcující účinky. Obávám se, že našich zůstalo velmi málo.“
„Ale nejspíš nikdo,“ odtušila rozmrzele Sára a poručík přikývl.
„Mohu se vás zeptat, kde je kapitán teď?“ Chvíli trvalo, než mu Sára odpověděla, očividně nad něčím přemýšlela.
„Teď si zrovna prohlíží naše lodě, zjišťuje jejich přepravní kapacitu… a bojové schopnosti.“
„Bojové schopnosti?“ Norton se ošklivě ušklíbl. „Jaké bojové schopnosti? Asi mi něco uniklo, vždyť žádné nejsou.“
„Já vím,“ reagovala zasmušile Sára. „A navíc se vězni museli zmocnit zbraní na základnách, teď se nemůže nikdo přiblížit ani na oběžnou dráhu.“
„Co od vás přesně chtěl?“ naléhal Norton. Sářin mozek si neochotně vybavoval rozhovor s kapitánem.

„Pořád jste nám neřekl, proč jste letěli k nám.“
„To máte pravdu,“ souhlasil Blattberg. „V té situaci jsme neměli moc času zadávat nějaké vhodnější souřadnice, náš autopilot jednoduše zvolil tu nejbližší obydlenou planetu.“
„To chápu,“ přikývla Sára.
„Jistě se mnou budete souhlasit, že tam zůstalo mnoho bezbranných lidí, kteří teď potřebují naší pomoc,“ řekl kapitán.
„Kam tím míříte?“ Srdce se jí rozbušilo o pár taktů rychleji.
„My jsme museli odletět, protože naše základna byla ztracená…“
„Já vám nic nevyčítám,“ odtušila.
„Ale teď se tam můžeme vrátit a pomoci ostatním - s vaší pomocí.“ Blattberg se tvářil velice vážně.
„S naší pomocí?“
Kapitán si však její nedůvěřivé otázky nevšímal a pokračoval: „Možná budeme muset bojovat.“
„Ale my přece nejsme žádní vojáci! Ani nemáme-„
„Víte,“ přerušil ji, „mám závazky k mnoha lidem, co tam zůstali, a k těm, co jsou tu semnou…“
Kapitán mluvil dál, ale Sára ho neposlouchala, neochotně zápasila se svými myšlenkami.
„Ale to je šílenství, takhle to nejde. Musíme počkat na armádu!.“
Blattberg pokračoval. „Můžu vám dát rozkaz, či vás zbavit vašeho velení,“ jeho hlas nabyl jisté nesmlouvavé zastřenosti, „ale byl bych radši, kdybyste se rozhodla sama… a správně.“
Velitelka nevěděla, co má dělat. Buď tam poletíme a zabijí nás, nebo mě sesadí, poletíme tam a stejně nás zabijí.

„Chtěl po nás,“ vysvětlovala Nortonovi, „abychom se tam s nimi vypravili a vybojovali slavné vítězství.“ Její hlas byl naplněn odzbrojujícím sarkasmem.
„Co vy nato?“ Norton se na ni znepokojeně podíval. „Jdu si nabít pistoli.“
Pouze přikývla.

*

Letištní prostory byly obrovské, parkovalo v nich šest gigantických vesmírných korábů. Malinká osoba kapitána Blattberga se mezi nimi naprosto ztrácela, ale i přes kontrast těchto nesourodých rozměrů stál kapitán hrdě, když čekal na dvě malinké osoby, které se k němu pomalu, krok po kroku přibližovali.
„Ale nejdřív se ho zeptej,“naléhala Sára na Nortona a pak pro jistotu dodala: „To je rozkaz.“
Tři bezvýznamně malé osoby se střetly uprostřed liduprázdné haly. Chvíli spolu rozmlouvaly a pak nastalo ticho. Je mi tu dusno, nemůžu dýchat! Sára odstoupila o pár metrů dál, její kroky vydávaly děsivou ozvěnu. Další chvíle mučivého čekání.
VÝSTŘEL! Norton pomalu sklonil zbraň a díval se na kácející se postavu, skličující ticho se opět rozlehlo místností. Zde spočinul kapitán Blattberg, šílenec, který se chtěl nechat zabít…

*

Sára zasedala s radou v hale, do které tehdy prvně uvedli cizince. Byla tu spousta lidí a dva z nich tížil ten stejný pocit, nepopsatelný, strhující, nevděčný…
„Jak se to stalo?“ zeptal se někdo z davu.
„Kapitán Blattberg napadl velitele, vyhrožoval odpálením základny,“ řekl Norton.
„Ale proč?“ reagovala osoba z davu.
„Trpěl psychózou, poslední dny byly na něj příliš.“
To je nespravedlivé, ale jinak to nešlo, nebo snad ano? Sára se nemohla zbavit tíživého pocitu viny. Z davu přišla další dotěrná otázka.
„A co ti ostatní, ti jsou snad v pořádku?“
Sára se neochotně ujala slova.
„Bylo zjištěno, že to jsou uprchlí vězni, podle vládních zákonů byli za opuštění Sektoru 5 bez soudního procesu ihned popraveni.“
Vina?
Jsem velitelem, protože dokážu rozhodovat!

*

Blížil se večer a Sára se vydala ven. Byla sama. Tento den ji naprosto znechutil a ona se snažila najít omluvu pro své činy ve skomírajícím slunci. Vysoko na tmavé obloze se rýsovaly stříbřité obrysy dvou měsíců.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Den?
Ben, hater, Laethé, Michi_Hrozi

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Gran - 8. července 2007 22:36
Gran

hater 8. července 2007 21:19

Moje řešení =P ;))
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

hater - 8. července 2007 21:19
hater

Gran 8. července 2007 19:38
ok, jiste tu je to s tim: "muze prevzit veleni," ale tak primo jej zastrelit? ;-)

Gran - 8. července 2007 19:38
Gran

hater 8. července 2007 19:15

Podle mě s tím velitelem spíš o to, že on jediný měl páky u vyšších míst. Takhle, pokud ho zrušili, si mohli skutečně začít dělat, co chtěli... zatímco v případě žijícího kapitána by měli ten problém, že pokud by šli "proti němu", mohl by jim zavařit u společnejch bossů.
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

hater - 8. července 2007 19:19
hater

Jinak mi nektere myslenkove prechody nejsou prilis sympaticke, viz jiz zminovana veta:
„Co vy nato?“ Norton se na ni znepokojeně podíval. „Jdu si nabít pistoli.“ Pouze přikývla.
Absolutne mi nedoslo, co chteji s tou pistoli delat a jak k tomuto reseni vubec prisli ;-) furt jsem si rikal, jak muzou obrovskou vzpouru veznu resit jedinou pistoli. Zastreleni velitele mne fakt nenapadlo ;-)

hater - 8. července 2007 19:15
hater

tak toto ma zcela zjevne byt o tom, ze byt velitelem neni snadne. Ma to rikat, ze velitel se mnohdy musi rozhodnout mezi zlem a zlem. O tom to take je, ovsem nedokazu si predstavit jak se (pokud jsem to spravne pochopil) dokaze postavit mala posadka vedcu proti vzbourencum? Jaktoze vzbourenci neobsadi celou zdejsi zakladnu?
Na zacatku jedejn se vzbourencu rika pozdeji zastrelenemu veliteli: "Nezapomen, na cem jsme se dohodli."
Je zrejme, ze vzbourenci se chteji vratit pro sve kamarady, ale jak to meni smrt velitele? Muzou vzbourenci premoci zakladnu, pokud bude velitel mrtev?
No proste tohle mi tak nejak zacalo vrtat hlaovu, kdyz jsem to docetl ;-) prestoze to jiste nebylo zamerem.
Jinak jsou tu krome zastreleni jiste i jine moznosti, nadopovat prasky a pockat az prileti posily? ;-)

Gran - 6. července 2007 19:33
Gran

(Komentář poslán ještě jednou a smazán starý - v něm bylo použito chybné formátování (špatný tag kurzívy))
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

Gran - 6. července 2007 19:31
Gran

Tak, pusťme se do nějaké té chvály a kritiky =)

Nejprve začnu, jak je mým zvykem, hodnocením gramatiky, pravopisu a řekněme formátování. Jakožto korektorovi se mi tato povídka docela líbila, protože tam nebylo nic, co by mi dělalo rýhy do srdce - což není u internetových povídek zvykem.
Celkově píšeš gramaticky velmi dobře a až na pár y/i kvůli shodě přísudku s podmětem a několik chybějících čárek (nebo naopak přebytečných čárek) v souvětích jsem nemusel opravovat nic.
Přesto jsem se jakožto korektor "nenudil". Doporučuji autorovi si prohlédnout nějaké povídky či romány i z hlediska odstavců a především "odenterování" přímé řeči. Text, který dodal, se dal číst jen s velkými obtížemi, protože byl nepřehledný - pokusil jsem se ho trochu zpřehlednit, ačkoliv jsem se krotil, abych nečinil příliš velké zásahy, a formátování jsem měnil hlavně tam, kde jsem to považoval za skutečně potřebné. I tak se ale ze třístránkové povídky (u mě ve Wordu, kdy mám asi půlcentimetrové okraje a font velikosti 12) stala čtyřstránková.

A nyní k samotnému obsahu, tedy tomu, co budou moci skutečně hodnotit všichni nad tímto komentářem ;)

Je to... pěkné =) Docela pěkně psané. Není tam žádný akční spád, ale přesto čtenáře nikde nezdržuješ, protože ho nezatěžuješ nějakými rozvleklými popisy. Někomu možná bude vadit, že jediná osoba, o které prakticky víme, jak vypadá, je Sára (a to ještě jen poměrně obecně), ale prosím, mně to nevadilo a myslím, že popis každé osoby by činil povídku spíše nudnější. Přecijen, detailní popisy všech postav se hodí spíše do delších textů - tady by mohlo dojít k tomu, že je víc textu věnováno popisům než dialogům a ději. Čili: popisy téměř žádné, ovšem já to zde vidím jako plus .)
Co se týče myšlenky... inu, ponaučení si z toho čtenář vzít může (jaké, to je na něm) a tedy povídka nastiňuje "něco k přemýšlení" pro ty, co rádi zkoumají, "co to chtěl básník říci", což je dobře .)

To byla nějaká ta chvála, teď kritiku:

Tuto větu jsem nechal beze změny:
Kapitán W. Blattberg si velice zakládal na prvním dojmu a jelikož toho rána nešťastně ztroskotal při přistání se svou lodí, špičkovým výtvorem lidské techniky a geniality a teď byl od rána se svou posádkou držen v karanténě jakési kolonie, byl překvapivě veselý.
A to proto, že jsem těžko chytal její smysl a kdybych tomu dával ten smysl, jaký mě napadl jako první, musel bych udělat příliš velký zásah do textu. Každopádně si myslím, že jádro pudla leží někde u slov "a jelikož".

„To máte zajisté pravdu, ...odpovídá kapitán Sáře na její "Tak, jak jsem si všimla, své lidi moc dobře neznáte?“".
Myslím si, že to "zajisté" v kapitánově odpovědi tam nedává smysl. Buď bych tam nedával nic, nebo bych si tam uměl představit něco ve stylu "samozřejmě", ale už to jen s odřenýma ušima... vzhledem k tomu, že se hovor v tu chvíli týká něčeho, co kapitán prakticky řekl, měla by jeho odpověď být jasná, a ne jen znít jako "připouštění nějakého faktu, o kterém si není zrovna jistý".

Pak mě zmátla tato část:
„Co vy nato?“ Norton se na ni znepokojeně podíval. „Jdu si nabít pistoli.“ Pouze přikývla.

"Co vy na to?" řekl určitě Norton, to je mi jasné. Ale už jsem si nebyl jist, kdo řekl "Jdu si nabít pistoli." Sára, nebo Norton? Díky tomu, že teprve poté následuje akce Sáry (Pouze přikývla.), tipl jsem si, že Norton asi vytušil odpověď, a byl to tedy on. Jistý jsem si však nebyl, protože jsem ale na to vsadil, vhodil jsem "Pouze přikývla." na další řádek, aby to vypadalo jako tato možnost. Zmiňuju to ovšem proto, že je možné, že jsem nepochopil, co chtěl básník říci .)

A poslední výtku mám k tomuto:
Blížil se večer a Sára se vydala ven. Byla sama. Tento den ji naprosto znechutil a ona se snažila najít omluvu pro své činy ve skomírajícím slunci. Vysoko na tmavé obloze se rýsovaly stříbřité obrysy dvou měsíců.

Není to tak úplně chyba... ale podle mého názoru: Škoda, že to tam je .) Je to tam totiž podle mě navíc. Jen si to zkuste pro sebe vyškrtnout a přečíst si poslední řádky (končíc slovem "rozhodovat")... to je najednou řížný konec, skoro jako když dáte čtenáři facku - tu si totiž zapamatuje a ten konec zkrátka "udělá dojem".
Díky přidání oněch dvou vět je konec jako "prodloužen" do určité... do určitého smutku, řekněme. Což není "chyba", jen to podle mě není tak pěkné .) Spíš to způsobí, že si to čtenář přečte - a to je všechno. Povídka není naplněna takovou myšlenkou, aby takovýhle druh konce čtenáře nějak "poznamenal" - ale díky tomu, že několikrát se v textu vyskytuje poznámka o tom, že je velitelem, že dokáže rozhodovat, je IMHO konec mnou zmíněný mnohokrát účinější.
Ale upozorňuju, že tohle není chyba .) Jen kdybych tohle napsal já, rozhodně to zakončím takhle... důvod jsem napsal, jaký je názor autora a ostatních čtenářů, to už je jedno, můžou být úplně odlišné od všeho .) (Aneb trocha subjektivní kritiky do objektivního komentáře snad taky neuškodí .))

Mno, to je asi všechno, co mě teď hned po přečtení a provedení korektury napadlo.

Abych to shrnul:

Pěkné =) Trochu si checkni psaní odstavců, ale jinak píšeš fajn, líbilo se mi to - jen tak dál =)
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog