Deník zombíka XI - Před barem, za barem, nikdo nesmí stát (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Deník zombíka XI - Před barem, za barem, nikdo nesmí stát

Autor : Diuk   20. listopadu 2016   Povídky Zatím nehodnoceno
Krátká povídka napsána pro radost sebe i ostatních. Pouze jedenáctý díl.

Hospoda vypadala na první pohled značně nevábně. Doškové střechy tu zůstaly snad ještě ze středověku, stěny jako vyrobené firmou Pejsek a Kočička, okna mžourala skrze plíseň a tlustou vrstvu prachu… jednoduše to byl prototyp zanedbaného a značně zneužívaného domu, svolného ke všem způsobům zvráceného podnikání, ať už to byly nájemné vraždy, anebo zabijácká slanina s kaloriemi o síle atomové bomby.

Proklel jsem Nosoupíra natřikrát, protože jsem měl dojem, že nás místo na panáka poslal na vrakoviště. No, když jsem přežil useknutí hlavy, přežiju i otevření dveří.

Zkusmo jsem do nich strčil a spokojeně přikývl nebezpečně znějícímu zavrzání. Jak jinak, muselo trvat dlouhé dny, než se takového poctivého vrzání docílilo. Jako byste vstoupili do temného hradu a před vámi podezřelý stařík otevíral bufet s předraženými burgery a dietní kolou.

No, připouštím, že vnitřek hospody mě trošku překvapil. Za prvé tam bylo na zemi víc slámy, než dovolovaly hygienické směrnice z dob před apokalypsou, za druhé jsem nečekal, že bar bude obsluhovat kněz a že obsah výkladní skříně tvoří různé ročníky svěcené vody.

A díky osazenstvu, rozdílnému počtu očí a končetin, a různým odstínům kůže od zářivě modré po temně červenou, jsem se najednou cítil jako doma.

***

Nejdříve jsem si pokecal s barmanem, to je vždycky dobrá věc, občíhnout situaci. Ta individua, co mě dosud následovala, jsem raději nechal sedět u volného stolu. Vypadali proti tomu spolku tady až příliš normálně.

Rozhodl jsem se, že budu ignorovat pískavý zvuk pumpy, který vždycky doprovázel moji řeč, a přejdu na civilizovanější mluvu.

„Hej, barmane…,“ bručím.

„Třikrát fuj, boží vůle tvoří podivné kreatury,“ zasmál se muž víry nervózně, ustoupil o krok od baru a pokřižoval se.

„Co to tady nalejváš?“ Přešel jsem k věci.

„Svěcenou vodu, nevidíš etikety? Umíš číst, vyvržená zrůdo samotné Prázdnoty?“

„Jo, vidím je, jenom tomu nemůžu uvěřit. Jak to funguje? To se tady slejzaj zrůdy z celýho města a chlastají tu?“

„I obludy si mohou odpočinout při činech apokalyptických,“ namítl filozoficky. „A pokud nám lidem škodí alkohol, skoro každé dítě ví, že monstrům škodí svěcená voda. A stejně jako my dále pijeme ten jed, i oni si ho dávají, ne kvůli škodě, ale kvůli chuti a následkům.“

„A co bys mi doporučil?“

„Tobě? S takovou velikostí buď Křížovou výpravu, nebo Deváté století, posvěcené ještě papežem Štěpánem VI. Dobrý ročník, lidé si ho tu pochvalují.“

„Lidé?“

„No, je to snazší, než oslovovat každého zvlášť. Podívej, támhle je Brč-álník.“ Ukázal na podivného muže s širokým brčkem krčícího se v rohu. „A co teprve támhle…,“ zabloudil prstem ke skupině špinavých goblinů, pasoucích se na míse ovocného salátu.

„A oni tě poslouchají?“ Divím se.

„No, oni mi hlavně platí. Jinak poznají Mařenku.“

„To myslíš tu kytku?“

„Poslyš, ještě jsem tu neměl takového sešívance, jako jsi ty. Kdo jsi? Co jsi?“

„Zombík.“

„Na zombíka moc nevypadáš, spíš na ogra.“

„Ale jsem zombík, vidíš ty stehy, zařídil jsem si to a stejně to není na dlouho, rozpadám se jako tejden stará veka.“

„Netušil jsem, že to jde.“

Chvilku pozoruji, jak utírá sklenice. Vidím, že v tom získal grif. Protože musí nejdřív vypláchnout zbytky svěcené vody a nechce, aby se pomíchaly s novou vodou, posvěcenou jiným papežem či vytvořenou jiným knězem, nejdřív do sklenice kvůli znehodnocení naplive a potom to hezky rozetře až po okraj. Krása, šikovné ruce, schopná zápěstí.

„Pí-,“ sakra, musím se to nejdřív naučit. „Za to může ten mladej kluk támhle u stolu. Řekl bych, že bez toho zakrslíka bych tu už nebyl.“ Tohle pro mě bylo hodně těžké říct. Nevím, jestli se cítím psychicky lehčí, anebo jsem si tím kompenzoval to, že jsem mu sežral matku, když jsme byli u něj doma. Muhahaha.

„Na to, že se mi svěřuješ, nemáš ještě vůbec upito. Co si dáš?“

„No, zkusím třikrát svěcenou vodu.“

„A pro toho ghúla nic?“

„Ale jo, pro ghúla jo, ale kluk je ještě pod zákonem. Tomu pomerančový džus.“

„Máš to mít, mlátiči, ale… máš čím zaplatit?“

„Stačí božská měna?“

„Co prosím?“

„Božská měna. Tradiční měna používaná hlavně v Rusku.“

„No, jestli je tomu tak, určitě to tady zpeněžím.“

„Jsem si jistej.“

U stolu mě očekávaly pohledy. Hodně pohledů. Celá naše grupa je už taková. Velký oči, prázdný výrazy, cítím se mezi nima jedinej inteligentní a to jenom proto, že už jsem skoro zapomněl na mé temné druhé já.

„Dobrá zpráva je, že máme co pít.“

„A ta špatná?“ Zamumlala zabíječka, která mi nikdy nezačala věřit, že se je při první příležitosti nepokusím sníst.

„Ta špatná je, že pokud brzo neuděláte něco obludnýho, co vás odliší od normálních lidí, tak vás místní štamgasti brzo sežerou. A věřte mi, někteří mají méně zubů než úst a více očí než nosů.“

„A co jako máme udělat?“ Nadhodil Mauricius a pochybovačně si změřil hladové mordy okolních stolovníků.

„No, rozhodně na ně pošli toho svýho mola, to je zaručeně vyděsí.“

„Možná by stačilo jednoho z nich zabít. Pak se stáhnou.“

„Nikoho z nich tady zabíjet nebudu. Nejsem vrah.“

„Žiješ ve světě bez pravidel, já takových, jako jsou oni, zabila po městě stovky.“

„Jo, ale vidíš, že by se tady vraždili? Ne, tohle je neutrální území, žádné vraždy, žádné násilí.“

Nesouhlasně jsem zamručel, ale víc to nekomentoval. Kněz nám donesl pití a já to své konečně ochutnal. Sežehlo mi to hrdlo, vniklo do žaludku a spustilo hotovou ohnivou bouři. Bože, to má říz!

Ghúl dostal přikázáno se napít, ale jeho reakce nebyla příliš nadšená a pro blondýnu to bylo asi jenom jako voda, nebo už samým vražděním přišla o chuťové buňky. Opravář deštníků cucal džus. Vedu docela spokojený život.

Kdyby to pro mé tělo nebyla poslední kapka.

Začal jsem se rozpadat.

Na stole zůstala ruka držící sklenici.

Brzo se objevil kněz s lopatou a zkušeným výrazem. „No, tohle tu není poprvé. Kdo za něj vyrovná účet?“

„Pořád můžu mluvit!“ Zasípal jsem, zuřivě mačkaje pumpu zbývající paží.

„To je opravdu skvělé. Takže, kde je ta boží měna? Musím spočítat kurz.“

„Kde? Všude.“

„Nevidím ji.“

„Pán Bůh ti zaplatí, vole.“

No a po téhle odpovědi mi došly ruce.

Neměli byste nasrat chlapa s lopatou těsně před tím, než přestanete mluvit. Ale jeho víra by snad měla být postavená na odpouštění. Alespoň trošku.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog