Děti Sellmiru (I.část) (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Děti Sellmiru (I.část)

Autor : Proof   26. června 2016   Povídky
Tuto povídku napsala moje drahá polovička. Váhala s pochlubením se světu, tak to holt musím udělat za ní. Doufám, že se bude líbít. P.S - Tenhle aragskej textovej editor mi pije krev.

Baron Dosclerius se probudil do neproniknutelné, sžíravé temnoty, jediné světlo
pocházelo z malé olejové lampy na opačné straně místnosti. Byl ve sklepě. Ve svém
sklepě. Měl strach. Seděl na židli, na drahé židli dovezené až z Adrenu. Jak přicházel
k sobě, zjišťoval, že je pokrytá zasychající krví. Nebo se mu to v té tmě a strachu jen
zdá? Pokusil se pohnout, ale ruce měl nepohodlně svázané za zády k opěradlu, nohama
nemohl pohnout rovněž. V hlavě mu bolestivě pulzovalo, musel se uhodit. Pociťoval
závrať. Po několika minutách strachu a nechápavosti se před ním vynořil obrys
postavy, který se neodvratně přibližoval. Prvně si všiml chudého , pravděpodobně
lněného oděvu obarveného načerno a pod ním objevující se hubené ženské postavy.
Později zahlédl i rysy obličeje a tmavé oči lesknoucí se ve světle lampy, mohlo ji být ani
ne sedmnáct.

„Pamatuješ si na rod Rozamonn? Před osmi lety?“

Rytíř Rozamonn, velitel městské stráže zde v Sellmiru. Nezapomněl. Jak by mohl? Chtěl nechat
setnout hlavu jeho synovci, kterého měl v péči, za to že údajně zabil nějaký dva sedláky, za nic. To by
neudělal. Ani by na to neměl pravomoc, ale kdyby to předal výše... Nemohl to dovolit.
Mlčel. Oči dívky se do něj zabodávaly jako dvojice jehel.
„Nevadí. Vím co jsi udělal. Byla jsem u toho.“

Nemohla u toho být, najal lidi, kteří celou rodinu zabili. Viděl těla. Chtěl se zeptat jak, chtěl ji
vyhrožovat, prosit ať ho pustí, ale strach ho připravil o hlas. Měl pocit jako že k němu mluví démon
ze záhrobí. Že je to jenom sen. Ale bolest, když mu začala strhávat nehty, mu dokázala, že nesní.
Z hlasivek se mu vydral výkřik bolesti. Oslepily ho dotěrné slzy. Ovládl se. Musel.
„Prosím, to jsem nemohl být já. Jsem čestný baron. Mám syna. Co je s mou ženou?“

Dívka se na něho dlouze zadívala. Vychutnávala si pohled na trpícího muže. Bohové pomozte! Usmála
se, vypadala při tom jako démon, kterými strašili kněží: „Mrtví. Stejně jako moje rodina kterou jsi
nechal zavraždit. Neboj se, netrpěli tak jako ty. Ovšem, tvoje smrt přijde za hodně dlouho.“

Baron zaúpěl. Křičel, vyhrožoval, přiznával se, plakal, prosil o milost a nakonec o rychlou smrt.
Strhávala mu nehty, stahovala kůži, řezala, mučila. Konečně baronovo tělo neuneslo muka této zrůdy
a srdce mu vypovědělo službu. Dívka do mužovy mrtvoly vztekle kopala a nakonec si na ni odplivla.
V očích bestie se zaleskly slzy, ale v mžiku opět zmizely. Odešla z místnosti.
***
„Delorko, oběd!“

Na ulici si hrály děti. Honily se a šermovaly klacky. Od skupiny chlapců odběhla dívka s velkýma
tmavýma očima.
Delora žila idylické, bezstarostné dětství. Měla domov a milující rodinu. Otec byl velitel městské
stráže, matka měla výhodné místo pod jeho vedením. Nyní však byla v pokročilém měsíci těhotenství,
ale jakmile se dítě narodí, najmou si chůvu a půjde opět do služby. Delora se trochu obávala, že bude
přehlížena.
Přiběhla ke stolu a ohrnula nos: „Né, zelná polívka.“
„Nestěžuj si, spousta lidí dnes hladoví, co by za to dali,“ odpověděla přísně matka „jestli se ti to nelíbí,
tak si zůstaň o hladu.“

Děvče si nevěřícně odfrklo a pomalu se pustilo do jídla.
Po obědě se opět vrátilo k bezstarostným hrám a nedůležitým, hloupým starostem naivních děcek.

***

Vyšla ze sklepa, překročila vychladlou mrtvolu mladíka ležící na chodbě. Nejspíše byl zabit v moment,
kdy se v lehce podnapilém stavu vracel na lože z hospody. Venku již svítalo. Měla jsem odejít dřív,
pomyslela si.

***
Spala ve svém dětském pokojíku, obklopená aurou nevědomosti o krutostech života. Zničeho nic se
probudila. Byla jasná, chladná noc. Na obloze, daleko od všech měst, vesnic, řek a lesů shlížel na svět
dorůstající měsíc, vysmívajíce se všem bolestem, smutku a trápení nedůležitých lidských bytostí.
Měla sen, který ji vyděsil, ale nemohla se rozpomenout co to bylo. Na chodbě domu uslyšela hluk.
Dostala strach z neznámého, ale zvědavost převládla, v naivitě toužila vyjít ven, dozvědět se, jaké
vzrušující události se právě dějí za dveřmi jejího pokoje. Jaké nové dobrodružství může zažít. Přetáhla
si přes hlavu košili a vzala za kliku od dveří. V ten moment zemřelo naivní a nevinné děvčátko v ní.
Jako by ji z hrudi zmizelo v jednom okamžiku srdce. Hlasitě se rozbrečela. Děsiví muži se
zakrvavenými kabáty a meči se za ní otočili. Ovládl ji nemyslící, zvířecí strach. Zděšeně začala couvat.
„Viděla nás!“ zalapal po dechu první z mužů. Druhý neváhal a ihned se za ní rozeběhl. Otočila se.
Najednou nemyslela na nic jiného, než na to dostat se pryč. Zapoměla na to, že její rodina již
pravděpodobně nežije. Zapoměla na to, že nemá kam jít. Strach, nejstarší lidská emoce, ji poroučel
utéci. Byla uvězněna v pokoji, jediná cesta ven, bylo okno. Hnala se otevřít okenici. Dolů to bylo
několik metrů, ale v ten moment na tom nezáleželo. Musela pryč. Třesoucí se ruce nemohla donutit
k poslušnosti. Nemohla čekat. Vyskočila, zakrývajíc si obličej rukama. Pád. Dopadla na zem. Bolest ji
ochromila. Zlomila jsem si něco? Klopýtavě se postavila. Rozeběhla se. Zaběhla do uliček. Opuštěný
dům, děti se hecovali, kdo půjde dovnitř. Teď se tam jít nebála. Schoulila v nejtemnějšího koutu do
klubíčka. Třásla se. V těle měla zabodané střepy.
***
Světla pochodní před domem barona. Vražedkyně musí uprchnout! Otevřela zadní okno. Vyskočila do
ulice. Utíkala. Ulice však vedla přímo mezi nashromážděné stráže. Jakmile se něco stane bohatým, je
zle. Chudí počkají. A většinou se nedočkají. Pokusila se uniknout mezi nimi. Čísi ruka ji chytla za paži.
Volnou rukou bleskurychle tasila dýku. Zabodla mu ji do krku. Vystříkla krev. Ucítila lepkavé horko na
ruce se zbraní. Vytrhla se. Rychle pryč! Něco ji udeřilo do temene hlavy. Hruška meče. Ostrá bolest.
Tma před očima. Propadla se do laskavé, milosrdné temnoty.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Děti Sellmiru (I.část)?
rafaela (3.00*), Tezz (5.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Plž - 22. července 2016 13:13
Plž

Hmm minipovídka, pomsta dcery kapitána stráží na baronovi. Dva texty její dětství a mučení barona. Nejsem literární kritik ale trošku se podívám na logické chyby.

Když konečně nadešel onen hrůzný čin a děvče skočilo z okna tak bych si dával pozor na střepy v noze. Kdyby se totiž pořezala o sklo tak zanechá za sebou krvavou stopu a zabijáci by ji našli.

A k závěru. Čekala 8 let. Dostala se do domu. Přes stráže, služebnictvo. Je asi silná, jak jinak by samotného barona dostala do sklepa když byl v bezvědomí. Klidně si ho tam mučí nebojí se stráží. A potom uteče jako vyplašený zajíc rovnou před stráže. Asi to byl záměr, že nechtěla už žít. Už neměla pro co, protože jinak by se třeba převlékla, nenápadně by vyklouzla ven, měla by připravený únikový plán ne jen cestu dovnitř, za těch 8 let výcviku (podle jejího sebevědomého vystupování při mučení a zkušenostmi)

Plž

rafaela - 26. června 2016 19:05
rafaela

Text je technicky kvalitně napsaný, pestrá slovní zásoba, plynulé souvislé věty, dobrá spojení. Tím je rozhodně nad průměrem zdejších článků. Na druhou stranu nemám ráda tyhle útržky povídek, které samy o sobě povídkou vůbec nejsou. Je to jen více či méně nezáživný úryvek, bez pořádného vlastního příběhu a zápletky. Pro mě zatím nuda, příště prosím o poslání celé povídky naráz.
Nevím, jestli je divné formátování cílené, ale pochybuju, že je způsobené systémem, u jiných článků se to tu nestává.
Víš, cos vlastně chtěl, kdyžs žádal po bozích za ženu z jezera Paní...?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog