Dítě (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Dítě

Autor : Adien   23. ledna 2011   Povídky
Trochu scifi s trochou mateřského pudu... Rozděleno na tři části - současnost, minulost a rozhovor.

Večer:

  Uložila Dítě do postýlky a přikryla ho peřinkou. Chvíli spokojeně pozorovala jak spí a pak šla do kuchyně. Teď už se neprobudí, a i kdyby, vždycky bude připravená přispěchat a pochovat ho. Umyla nádobí a připravila si k večeři vajíčka s celozrnným chlebem. Vejce už neměla minimálně dva týdny... Usadila se k novinám a při jídle je skoro celé přečetla, potom po sobě opláchla talíř a postavila se před zrcadlo v koupelně. Přejížděla pohledem svůj obličej - vážně už by se sebou měla něco udělat. Práce kolem Dítěte jí poslední dobou zabírala veškerý čas. Takhle by se Michelovi nelíbila... 

  Opláchla si obličej, pak si umyla tělo a vlasy a vyfénovala je do nadýchaného účesu. Jako Marylin Monroe, napadlo ji. Pod záplavou blond kadeří ale vynikaly tmavé kruhy pod očima. Vyhrabala ve skříni krabičku s líčidly a tmavá místa důkladně zakryla make-upem. Zaběhla k postýlce, ale Dítě stále spalo. Vrátila se do koupelny. Make-up jí ubral minimálně šest let. Přepudrovala si obličej a oční víčka poprášila tmavým stínem. Celé líčení doplnila řasenkou a světlým leskem na rty. Ano, teď je to doko... 

   Z ložnice zaslechla pláč. Doběhla tam a vzala dítě do náruče. Aha, vypadl mu dudlík. Po pár minutách už bylo zase ticho. Vrátila se do koupelny a prohlížela si samu sebe v zrcadle. Dokonalé. Vypadala skoro jako na střední. Potichu ze skříně v ložnici vyndala krátké černé šaty a oblékla si je. Najednou měla chuť někam jít. Co měla Dítě, nebyla nikde, kromě občasných nákupů. Její chuť byla čím dál tím větší, najedou každou vteřinou přerůstala v něco, co nešlo ovládnout. Neměla by nikam chodit... Zašla se podívat na Dítě. Klidně spalo a nezdálo se, že by se v příštích dvou hodinách mělo probudit. A ona navíc nějak podvědomě věděla, že se neprobudí. Ne. 

   Sjela výtahem ze čtrnáctého patra a taxíkem dojela do jednoho z klubů v centru města. Jmenoval se Ex-Art. Vždycky se jí líbilo, jak tam bylo všechno nablýskané a zářivé a líbilo se jí i jeho jméno. Najednou si připadala úplně jinak. Sedla si na bar a rozhlédla se. Přímo naproti ní seděl mladý muž. Měl bílou košili, pod ní stříbrný řetízek a tmavé vlasy. Objednala si šampaňské - měla pocit, že by měla něco oslavit. Ne - měla pocit že bude jednou oslavovat tenhle den. Minimálně na něj nikdy nezapomene. Jednu sklenku poslala i tomu muži.  Zahleděl se jejím směrem - měl docela hezké oči a zajímavé ruce. Usmála se. Chvíli vypadal trochu zmateně. Ale napil se. To bylo dobré znamení. Poslala mu ještě jednu a narovnala se, aby na ni měl lepší výhled. Jako kdysi... Vzpoměla si na Michela - jenom dva měsíce a tolik se toho změnilo. Chvíli ještě pozorovala dění v baru a potom napsala krátký vzkaz na lístek a poslala ho muži po barmance. Barmanka byla mladší než ona a měla také bílou košili. Když se sklonila, aby umyla sklenky, bylo vidět, že má černou podprsenku. Za chvilku přinesla odpověď. Na lístku bylo jediné slovo navíc. 

Ano.

  Ta žena se jmenovala Maria, nebo jak. Zastrčila si lístek do kabelky. Když vstala, bylo vidět, že je mladá. Mohlo jí být tak dvacet pět, možná dvacet sedm. Moje odpověď ji zřejmě uspokojila. Zaplatila za nás šampaňské a královsky mi pokynula, abych ji následoval. Zajímalo mě, co bude dál, protože takovéhle ženy nepotkáváte každý den. Každopádně v ní ale bylo něco vzrušujícího a trochu děsivého. 

  "Pojedeme mým autem, hm?" zeptal jsem se. Zřejmě zapomněla že jsem pil, nebo jí to bylo jedno, nevím. Napadlo mě jestli není němá. Docela by to k ní sedělo. Klidně si sedla na místo spolujezdce, připoutala se a zadívala se na mě. Naklonila hlavu ke straně.  Docela klidně bych ji teď mohl znásilnit, a z úvah, jestli by jí to vadilo nebo ne, mě vytrhl její hlas. 

  "Tady doprava. Stůj." 

  Jakmile jsem zastavil, vystoupila. Popojel jsem, zaparkoval, zamkl auto a rozhlédl se. Byla pryč. Málem už jsem nastupoval, že odjedu, když jsem si jí všiml. Čekala na mě ve vchodu jednoho z těch vysokých domů. Vydal jsem se za ní a skoro jsem k ní došel, když se otočila a zmizela uvnitř. Nechala pootevřené vchodové dveře, jenom na kousek. A na dveřích výtahu, který už byl na cestě nahoru, jsem našel přilepený lístek s číslem. Čtrnáct. Tak jo.

  Maria vešla do bytu a její kroky vedly jako první k dětské postýlce. Dítě se nehýbalo. Díky bohu... Peskovala se, že si mohla jenom dovolit od něj takhle odejít. Pohladila ho po tváři a zdálo se jí, že se trošku zavrtělo. Radši od něj šla pryč, bylo koneckonců dobře, že spí. Zaslechla na chodbě kroky. Tahle hra bude mít ještě pokračování. Otevřela dveře od bytu a pokynula tápajícímu muži. Dovedla ho až do kuchyně, která byla teď až úpravně čistá. "Víno?" nabídla mu. Neodmítl. Nalila oběma sklenky a posadila se ke stolu naproti němu. Napadlo ji že tu nikdy nikoho neměla. A už vůbec ne takhle - znala ho asi půl hodiny a vlastně neznala. Ale měl hezké oči a zajímavé ruce. Jednu z těch rukou vzala a obrátila dlaní vzhůru.

  "Jste nervózní."

  "Nevím, co mám teď očekávat." 

  "Napsal jste, že ano."

  "Ale na lístku nic o vínu nebylo."

  "Berte ho tedy jako něco navíc..."

  Dopila sklenku a postavila se před něj. Beze spěchu si začala rozepínat šaty - šlo to snadno, kdysi si je koupila právě proto, že měly zapínání vpředu. Vstal. Stál teď těsně před ní. 

  "Něco nečekaného a impulzívního, že ano?" zašeptal slova ze vzkazu, který teď ležel v kabelce. Místo odpovědi ho políbila a její prsty vyhledaly knoflíčky jeho košile. Beze spěchu je začala rozepínat. Stáhnul z ní šaty - byla pod nimi nahá. Vzal ji do náruče a odnesl do ložnice. Položil ji na postel a sundal si košili, zatímco mu rozepínala pásek u kalhot.

  Pak se ale zarazil a strnul. Jeho pohled mířil do rohu ložnice. 

  "Ty máš..." na předchozí odměřené vykání docela zapomněl.

  "Chceš ho vidět?" klidně přešla k postýlce a s pyšným úsměvem nad ní rozsvítila lampičku. 

A muž začal křičet.


Vzpomínky: 


  "Ty to chceš vážně zkusit?" Mariina kamarádka se zamračila.

  "Ty snad ne?" Mladá Maria. Tvrdý pohled plný odhodlání.

  "Ty nevíš co se stalo všem těm ženám?" 

  "Vím. Ale snad ne všem, ne?"

  "Skoro všem. Můžou za to ty barviva nebo co, co se teď dávají do jídla."

  "Já vím, slyšela jsem o tom. Ale jsem žena, Patricio. Prostě to nemůžu nezkusit."

 

  "Ten je ale nádherný! A už má první zoubky! A jak spinká, nezlobí?"

  "Ne, je to úplné zlatíčko." Patricia o pár let později. U ní doma. Její dítě.

  "Kolik tě stál?"

  "Skoro šedesát tisíc. Podívej jak se směje! Kdepak je maminka, Péťo..."

  "A... jak dlouho vydrží?"

  "Sakra Mario, dobře víš jak dlouho vydrží a já zas dobře vím že s robotickýma panenkama nesouhlasíš, ale buď od té dobroty a nekaž mi radost z něj, ano?"

  "Promiň, Pat. Jsem asi ještě ze staré školy."

  "Pořád to chceš zkusit, viď?" 

  "Víš, už to s Michelem zkoušíme pár týdnů."

 

  "Pat! Povedlo se to! Jsem těhotná!" skoro do sluchátka křičela.

  "To je úžasné! Moc vám to přeju! Co Michel, těší se?"

  "Ani nevíš jak. Jenom mu se mnou nechce vybrat jméno. Občas se o tom hádáme. Říká, že pojmenovat ho už teď by mohlo přinést smůlu."

  "Já ho docela chápu. Neboj, Maruško, na jméno bude času dost. Budu vám držet palce, aby bylo zdravé!"

  "Díky, Pat. Určitě bude, cítím to."

 

  Bolest. Bolest, nemocniční sál, doktoři, pach dezinfekce a strachu. Injekce na uklidnění. Porod. Šílená bolest. Dětský pláč, jako ve snu. Ale žádná radost. Strach. Všichni k ní byli najednou hodní. Michel pláče. Neplakej, lásko, máme spolu přece Dítě. Konečně. Doopravdy a naše. Doktor říkal něco o komplikacích a něco o smrti. Jaká smrt? Porod se smrtí přece nemá nic společného, nebo ano? 

  A ta noc. Mrazivé dlaždičky a bílá noční košile. Jejímu Dítěti někdo přikryl i hlavičku! A dokonce ho ani nezabalili do přikrývky. Opatrně ho vzala do náruče - jak je studené, určitě mu musí být zima. Oblékla si svoje oblečení a vyšla z nemocnice. Poplach. Rozběhla se. Nenechá si svoje Děťátko vzít! Schovala se i s Dítětem ve starém bytě jejích rodičů.

 

Výslech:


  "Uvědomujete si co jste udělala?" policista se na ni díval jako na nějaké zvířátko v zoo.

  "Ne. Starala jsem se jen o své dítě."

  "Kdy jste odešla z nemocnice?"

  "Před dvěma měsíci."

  "Utekla jste?"

  "Ano. Chtěla jsem vidět své dítě. Chtěla jsem být s ním. Potřebuje mě."

  "Paní, vaše dítě je..." 

  "Nezačínejte s tím zase!" z klidného tónu přešla skoro do křiku.

  "Kdy jste naposledy viděla svého manžela?" 

  "V nemocnici."

  "Proč jste s ním netrávila ty dva měsíce potom?"

  "Udal by mě. Mít vlastní dítě je totiž zřejmě dneska hřích."

  "Jak jste se starala o své dítě?"

  "Jako každá normální matka."

  "Nepřišlo vám na něm něco zvláštní?"

  "Neměla jsem čas koukat na zvláštnosti. Máte děti? Dají spoustu práce."

  "Mám robotickou panenku."

  "Jako všichni... Jenom já mám své krásné malé děťátko," usmála se pro sebe. Pak vzhlédla. "Kde je moje dítě, pane?"

  "Vaše dítě jsme pohřbili. Je mrtvé." 

  "Cože? Vy jste ho pohřbili? Není mrtvé, je moje a já vím co je pro něj nejlepší! Pusťte mě! Chci vidět své dítě!" náhle se ale přestala vztekat. Všimla si totiž člověka, který stál v rohu místnosti. 

  "Micheli! Vidíš co se mnou udělali? Kde je naše dítě, Micheli?"

Michel se zadíval na svou manželku. Pouhé dva měsíce a je z ní blázen... Najednou byl rád, že nemá mateřské pudy.

  "Mario, on má pravdu."

  "Néé! Prosím!"

  Dva muži odváděli vzpouzející se blondýnku do cely. Když zaklaply dveře, ustal i zvuk jejího hlasu.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Dítě?
Amthauer (5.00*), Beluga (4.00*), destiny (5.00*), Eiris (4.50*), Illowerth (4.00*), Kaveh (5.00*), maja (5.00*), MARK (5.00*), Mumie z Týmu (4.00*), Narwhal (5.00*), Nefrete (4.50*), Under (4.00*), Urilis (4.00*), vlkobýjec (4.00*), Ymir (4.50*), Yumi (4.50*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1 2

Illowerth - 16. února 2011 15:00
Illowerth

Zaujímavé. Trocha mi trvalo, kým som sa z toho vymotal, pretože mám malé chápanie, ale napokon sa to podarilo a je to skvelý príbeh. Hlavne ma fascinuje obrázok v aktualitách Aragornu :)
Nehľadám niekoho, kvôli komu by som aj vyskočil z okna. Hľadám niekoho, kto to odomňa nikdy nebude žiadať.

Astinas - 14. února 2011 01:11
Astinas

Adien 13. února 2011 19:36

To je kritika Adien:)

Jinak se připojuji k ostatním. Také se mi ta povídka líbila.
c'est la vie...

Adien - 13. února 2011 19:36
Adien

Gran 13. února 2011 00:10
díky, Grane :-)

PS: Strašně mě baví, jak v tom textu nacházíte další a další souvislosti, významy a záměry, které občas překvapí i mě jakožto autorku... :-)
Otevřete okno upírovi......

Gran - 13. února 2011 00:10
Gran

Prostě a svižně napsané, zkrátka se to dobře čte. Autorka měla nejspíš jasno v tom, kdy kterou informaci uvést - a uvádí ty informace tak, že lačný čtenář čte dál a dál, zvědavý na každý další střípek. Způsob, jak se to rozvíjí, přidává na atmosféře a jakési poetičnosti, stejně jako některé změny "vypravěče" (i když jak které - ta první je náhlá, ale přirozená a sedí, zato po slovu "Vzpomínky" mi ten dialog přišel poněkud nepřehledný (ve smyslu "kdo co říká")).
Příběh jako takový je vlastně prostý, ale přesto zajímavý, jak už ale napsal i Amthauer, celé to má vadu na kráse - to "sci-fi" to tam tak trochu táhne dolů. Ne že by vadilo, že tam to "sci-fi" vůbec je, ale spíš způsob, jakým to je podané - jen se tam mihne, zaskočí čtenáře, který se nad tím zarazí a řekne si "co?", načež čte dál, protože čeká, že se dozví víc... ale nakonec se o tom vlastně nic nedozví a celé to tak trochu postrádá význam. Pokud by povídka nebyla "jen" o určité mateřské sugesci, ale řešila by například i nějaké "společenské problémy" spojené s "robotickými dětmi" a podobnými "vymoženostmi", pak by to vůbec nevadilo, ale takhle, když je to jen jako zmínka, to spíš ruší.

I přesto je to ale bezpochyby jedno z těch lepších děl, se kterými jsem se na Aragu setkal.
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

Karatasha - 12. února 2011 17:22
Karatasha

Luelle 12. února 2011 17:09

Já vím :D jen jsem ten výraz neužila, ale každopádně díky za doplnění ;-)

Luelle - 12. února 2011 17:09
Luelle

Karatasha 12. února 2011 16:49
retrospektiva se to jmenuje =)
Pokud si dal PJ tu práci, že pro padoucha vytvořil celý deník, nezabijete ho.

Karatasha - 12. února 2011 16:49
Karatasha

Ať už je to jak je to, každopádně miluju takové to vracení se (vzpomínání si) na věci už proběhlé. V tomhle jsem nadšená :))

Nefrete - 9. února 2011 21:53
Nefrete

Adien 9. února 2011 12:56
Na další povídku se už těším!:)
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Adien - 9. února 2011 12:56
Adien

tak ona se namalovala jenom tak, prostě proto že se jí chtělo, to jsem trochu psala podle sebe, já se třeba nelíčim abych vypadala líp, ale hlavně proto, že mě prostě baví ten proces, hraní si s barvičkam a tak... :))

jinak díky všem!

mirim 6. února 2011 23:58
já vím, začátky jsou moje slabá stránka, zas ale lepší slabší začátek a dobrej konec, než naopak, ne? :)

Johndere 7. února 2011 15:15
já vím, jsem si vědoma toho, že to není nic originálního, berte to tak, že se psaní učím, a píšu prostě proto, že mě to baví :)

Urilis 7. února 2011 08:13
ehm, co říct.. jsem polichocena, že je ti z mé povídky špatně :-D

Jinak - mam napsanou další povídku, takovou etudu lidský psychiky, psanou celou v přítomným čase, což je docela těžký... až jí přepíšu do počítače, hodím jí sem ;)
Otevřete okno upírovi......

hater - 8. února 2011 22:33
hater

Karatasha 8. února 2011 18:21
Protože Michael věděl jak je to s tím mrňousem? :-)

Karatasha - 8. února 2011 18:21
Karatasha

Dost dobře chápu, že chtěla společnost muže, docela chápu i zbytek, ale enchápu, proč se namalovala a oblékla pro michaela a potom šla sbalit cizího chlapa :D:D

Johndere - 7. února 2011 15:15
Johndere

Mno, líbilo se mi to, jen se mi zdá, že ten koncept už jsem x-krát četl. Na různých fórech od různých autorů, tedy nic průlomového. Na druhou stranu musím říct, že je to suverénně nejlepší verze toho konceptu, na jakou jsem zatím narazil.
Moje jeskyně http://www.aragorn.cz/herna/experiment/

Urilis - 7. února 2011 08:13
Urilis

Takové, jako bych už to viděl, ba i četl.
Moc hezké, leč je mi z toho špatně...(Což je dobře, páč je to opravdu dobré).
Chytří lidé používají Google a nevolí komunisty

mirim - 6. února 2011 23:58
mirim

Moc dobré.
Ze začátku sem si říkal nic moc, bylo tam příliš nedůležitých a nezajímavých detailů. Spád ale přišel v zápětí a nakonec se to četlo výborně. Díky :)
Hodnotit to nebudu... nemám to ve zvyku, navíc nemyslím, že by mi to náleželo.
"Za víru a císařepána!" | Alt-Starhemberg Olmütz - skupina historického šermu a vojenství | http://www.olomouckypluk.cz

Adien - 6. února 2011 22:45
Adien

Luelle 6. února 2011 22:36
to hnijící dítě je ode mě takovej vtip, čekala jsem kdo si toho všimne první... :)

proč šla balit chlapa.. prostě už byla normálně šílená, a zároveň ale potřebovala společnost, ono dva měsíce doma s mrtvým dítětem, to pak člověk prostě uvažuje všelijak.

No a to jak nechala doma dítě bez dozoru to bylo cílený - jakože tě to mělo nejdřív trknout do očí, ale potom, když zjistíš jak to bylo...zkrátka její podvědomí, nějaká část jejího nitra prostě věděla že to dítě je mrtvý, že až přijde domů tak ho najde přesně ve stejným stavu.

A jinak děkuji :)
Otevřete okno upírovi......

Luelle - 6. února 2011 22:36
Luelle

mne napadlo pár maličkostí

na můj vkus moc krátké, ale to je jen má osobní věc

ale jinak...

dva měsíce hnijící dítě... fuj..toho by si snad už někdo všiml..

(i když..johana šílená ležela vedle mrtvýho manžela tejden nebo tak... )

mě nějak není jasný proč šla balit toho chlapa ?
rozumím, že tam byla nutná osoba,která to odhali, ale ten chlap mi tam vůbec nesedí,když tolik touží po dítěti, najednou jde balit totálně cizího chlapa?
nechá dítě doma bez dozoru?

dost mi to přijde do stylu Čapkovy Nemoci, Války s mloky a podobným dílům

celkově je to povedené, styl střídající perspektivu je zajímavý
Pokud si dal PJ tu práci, že pro padoucha vytvořil celý deník, nezabijete ho.

Nazir - 25. ledna 2011 09:15
Nazir

Ymir 24. ledna 2011 23:27
+1

S roboťaty taky nemám problém. Jenom škoda, že jsou trošku vytržená z kontextu, jak píše autorka sama, je to součástí něčeho většího a je to z povídky patrné. Chtěl bych být trošku více vtažen do toho "jiného" světa. Zatím to působí tak, že je to normální současnost, ale přeci ženská, která se oblíká jako Marylin, chodí do artových podniků, a má na robotě, nebude mýt nádobí, na to přeci musí být v tom světě nějaký udělátko :)..
Další věc, co mi chybí, pokud je to obecný problém, a netýká se to jenom naší "Marylin", uvítal bych více narážek na to, že to problém je.

Jinak ano, Potomci lidí je film hodný doporučení.
Oko za oko... a svět bude slepý.

Adien - 25. ledna 2011 09:08
Adien

Díky moc, film jsem neviděla, ani to čem píše Eiris.. Ale samozřejmě vím a psala jsem to s tím že téma světa, kde se nemohou rodit děti nic superoriginálního není :-)
Otevřete okno upírovi......

Ymir - 24. ledna 2011 23:27
Ymir

Zajímavé, mně téma robotických dětí skvěle sedí do konceptu a vůbec nijak mi nevadí. Forma je vynikající, stejně tak gradace příběhu.

A pověz, autorko, znáš film "Potomci lidí"? Pokud ano, jistě tě aspoň trošičku inspiroval, ne-li, podívej se na něj.
‎"Půjdeme do Getsemanské zahrady - a ty se postaráš, aby mě tam našli."

Eiris - 24. ledna 2011 20:46
Eiris

Adien
Přiznám, že jsem četla povídku a rovnou psala, až dodatečně koukám, že to již vytknul dole na konci Amthauer, takže sem ten jehok omentář mohla jen zkopírovat. Protože to vystihl přesně,krom drobnůstíčíček, to akorát poněkud divně posouvá to robodítě...
(Třeba jen tím, že až do porodu dítě žilo, ale nakonec asi zemřelo, pokud je ta vzpomínka pravá - Což mi připomíná jeden díl z Krajních mezí - Černý déšť - Což mimo jiné je i z knižní předlohy = Tedy svět, kde početí je s nějakou šancí ještě možné, ale dítě se narodí neschopné života)...
***___Vymýšlím něco vtipného a inteligentního, co sem napíšu___***

1 2


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog