Dívka z obrazu (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Dívka z obrazu

Autor : Allizea   28. července 2007   Povídky
Předem říkám, že to dlouhé a vůbec to není můj styl. Jen to bylo do jedné soutěže, na určité téma. Jsou k tomu i obrátky, ale nevím jestli to půjde zobrazit.Taky je to dlouhé-chtěla sem to rozkouskovat, ale nešlo to- špatně by se to potom četlo.

Tak jako uvadá růže,
tak jako usychá květ,
tak bodají nože,
tak zbořil se mi svět.

***

Do časného rána, které bylo studené až chladné sem se probudil. Jsem stár a sotva už chodím. Chci vám vyprávět svůj příběh.
Svůj a mé dávné lásky…

Po letních loukách, které sužovalo horko, kde se rozprostíraly jeho opary, tam kde kvítí mělo svojí váhu a ptáci zpívali jak se jim zachtělo. Svobodná země toť byla a žít tam bylo pohádkou. Jejich panovník… vůdce, byl to čestný muž, který vládl jak nejlépe uměl. Vládl se spravedlností a zradu trestal mečem.
Přestože jeho království bylo šťastné pod vládou jeho, stále tu něco chybělo. Něco, co by mu radost při otevření víček po ránu dělalo. Něco, co by mu v těžkých chvílích radilo. Něco, o co by bojoval a nebál se do náruče to vzít. Něco, co by miloval nadevše.
Spíše než něco tak někoho.
Ženu, která by ho uctívala. Milovala a dala mu potomka, avšak nikde žádná nebyla.
Žádná taková, která by se ke královi hodila.
Byl z toho už zoufal, v komnatách podivné ticho, jenž ho stále trápilo víc a víc.
Tíseň, která ho obklopovala a snažila se ho ulapit do svých těžkých sítí.
Smutek, ten který ho večer co večer poléval, avšak jednoho dne pominul. Dne, který se vepsal všem do mysli. Den, který se stal pro mnohé osudným.

Bylo pár hodin po poledni, když navštívil krále jeho dávný přítel. Nesl mu dary k jeho narozeninám, jenž se tak kvapem blížili.

Uctivě se pozdravili, pohostili a po několika hodinách v králových komnatách byl zase klid.

Tichý povzdech spolu se zvídavým pohledem namířeným na dary, které dnes dostal. Šperky, umění, koně ve stáji, ale co ho zaujalo byl obraz krásné to ženštiny.
Byla tak krásná…přímo nádherná.
Modré oči, které byli hluboké jak studánky, tak upřímné až se tomu nedalo uvěřit. Nosík jako nic a rty tak smyslné, jenž se zároveň doplňovali se vším ostatním. Dlouhé vlasy, které splývají s tmavými šaty, jenž odhalují její dekolt. Pak už obraz končí, ale pohled zdaleka ne.
Celou noc upřenou tomuto skvostu. Nespal, nejedl, přestal se vším, co bylo pro něj obvyklé. I Chodu království se museli ujmout jeho rádcové, jelikož pro obraz už nic jiného neviděl.
Jen jí a nic víc.
Mnohdy bloudil po hradě sem a tam, myslel na ní a přemýšlel odkud by mohla tak být.
Pro spásnou odpověď si dojel do vedlejšího království. Tomu, kdo obraz sebou tuhle dovezl, avšak ani ten mu o krásné paně moc neřekl.
Se smutkem na tváři i na duši se král vydal hledat tu krásnou ženu. Tak krásnou a pro něj natolik milovanou, že by za ní dal všechno jeho bohatství.

Putoval od království ke království. Od jedné říše ke druhé.
Uplynulo mnoho měsíců a nastala studená zima, která se vším co k ní patří stěžovala cestu králi i jeho doprovodu.
Král vypadal ode dne za dnem hůř a hůř.
Přestal zase jíst, jen hledal, ani nespal.
Jen pro ní.
Pro ní, která třeba vůbec neexistuje.
***
Svět, kde byli jsme jen ty a já.
Svět, kde cesta byla někdy trnitá,
Ale nikdy ne tolik,
abychom po ní nemohli jít.

***

Táhli se dál na sever. Na sever, kde zima byla ještě krutější než na kterou byli zvyklí. Zásoby jim pomalu docházeli, družina už prahla po svém domově, ale on. Král- ještě domů nechtěl.
Ještě mu zbývala jedna malá naděje. Naděje v posledních dvou království.

Když ukázal v království, jenž si říkalo „ království studeného ohně“ obraz, který sebou neustále měl. Všem se zatajil dech.
Král ohromeně zíral nato, co kdysi tratil.
Nato, co miloval a už to neměl.
Nato, co mu vzali a už nikdy nevrátili.

Tiše promluvil. Mluvil, ke své jediné naději. Vyprávěl mu dávný příběh, kdy piráti jeho královskou galeru přepadli a jeho dceru si navždy vzali. Už jí nikdy neviděl. Jen ví, kde piráti se nacházeli. Mnoho můžu tam za něj a za jeho dceru život dali, ale piráty nepřemohli. Jakoby jich neustále přibývalo, málo jich umíralo a pak najednou zmizeli. Už o nich nikdo neslyšel. Jen báje a hloupé řeči, které se šeptaly, že se schovávají u Legánských ostrovů, u pobřeží zvané Maules.

Král s úlevou, jenž se mu na srdci rozhostila chvíli pobyl v tomto dvoru. Pak s velkou galerou vydal se na další dlouhou cestu.
***
Cesta
kterou lemovaly růže,
kvetoucí stromy.
Cesta
kterou jsme milovali,
chodili stále tudy.
Kde poletující pár motýlků
něžně vyznával si lásku,
kde on potkal mě, tu onu krásku

***
Král nevěděl, kam přesně pluje. Spoléhal se na lidi, které mu otec jeho velké lásky z obrazu poskytl.
Pluli mnoho týdnů.
Mnoho mužů zastihla mořská nemoc a nakonec i na neznámou infekci jich dost umřelo.
Důstojný pohřeb, jenž při západu slunce vždy král jim poskytl, avšak nezanechal klid na jeho srdci. Tížilo ho, že za něj, pro jednu ženu dalo tolik mužů v sázku život a jemu jich tolik proklouzlo mezi prsty a oni byli ztraceni.

Pluli dál a dál.
Na moři byli už několik měsíců a cíl nebyl nikde v dohledu. Král s nedočkavostí hnal svoje lidi k lepším a lepším výkonům.
Chtěl už tam být, ale někdy to nebylo zas tak jednoduché.
***
Zářící slunce nám ukazovalo směr,
a večer, kdy nás měsíc uspával,
nám hvězdy zvěstovaly krásný nový den.

***
Mnohdy krásné bylo počasí, ale tuto noc se do plachet jejich galery opíral studený prudký vítr. Vlny byly také čím dál větší a zuřivější. Moře si s nimi pohrávalo jak jen chtělo a oni s tím nic nezmohli.
Loď se kolébala ze strany na stranu. Celá posádka byla na nohou. I král pomáhal jak to jen šlo.
Noc byla dlouhá a všichni byli unavení, ale to nejhorší teprve přišlo.
Na obloze sršeli blesky a dálí se ozývaly hromy. Děs, který všechny zachvátil. Děs, který jen tak nechtěl odejít. A oni se tak snažili, aby tuhle noc přežili.
Král, jenž teď zrovna stál u kormidla vůbec netušil, že za chvíli bude bojovat o holí život.
Únava na ně doléhala víc a víc. Plachty, které se snažili stáhnout, aby se nepotrhali stahovali nahoře co to šlo, avšak jedna z plachet se uvolnila. Mířila přímo dolů. Tam, kde bylo mnoho lidí a mohla i zabít. Přímo tam, kde byl král a nic netušil. Křik, který se začal ozývat ze shora. Pouhý pohled a pak už jen rána.
Plachta dopadla na kormidlo. Král, který ještě stačil uskočit, však teď vrávoral u zábradlí celé lodě. Prudký vichr, který se do něj opíral. Neměl sílu.
Pomalu padal.
Padal do hlubin moře, které ho spolklo s velkou oddaností.
***
Najednou
uvadly růže.
Motýlci přestali si hrát.
Teď černá byla barva oblohy
a já se začala bát.

***
Muži chtěli za králem skočit do hlubin, ale ostatní jim brání. Vědí, že nemají šanci, že moře je natolik rozbouřené a hladové, že tělo už nevydá, a tak jim nezbývalo nic jiného než truchlit a nakonec se vydat domů.
Tam, kde budou muset sdělit tu hroznou tragedii. Králi, jenž si myslel, že najde svojí ztracenou dceru. A království, které zrovinka ztratilo svého krále.
***
Řekni mi proč,
já půjdu.
Půjdu dál tou cestou,
na kterou slunce nesvítí,
kterou lemuje jen tma,
kde neroste už kvítí,
kde už nebudeme my dva.

***
Přestože to už všichni vzdali. Král mezi vlnami bojoval o život. Síly se už krátily a on se nechal kolébavě unášet vodou.
Bouře ustala.
Pomalu začalo svítat a na jedné z pláží ostrova se vynořilo bezvládné tělo onoho ztracence v moři.
Stále v bezvědomí. Nic neví, jen krásný sen, který se mu zdá. Jako zázrakem přežil, aniž by však někdo věděl jak.
Zvědavé kroky, které se v písku odrážejí míří k němu. Pomalu k němu někdo kleká a kontroluje jeho stav. Snaží se ho probudit, ale jemu se nechce. Zdá se mu o krásné paně, ale naléhavé políčky, které dopadají na jeho tváře, jenž ho už začínají pálit-nechtějí ho nechat být.
Pomalu otevírá oči, hrozně ho pálí a vidí ještě rozmazaně, ale když se mu pohled zaostří zalapá po dechu.

Jeho krásná neznáma se nad ním naklání, ale není to jen pouhý sen? Můžeme doufat, že ne. Že to není pouhý ráj, do kterého se král uchýlil. Naděje, že je to jeho krásná neznáma je veliká a to, že přežil svědčí o všem.
***
Můžeš zasít nové růže,
nové stromy,
Můžeš vrátit jasnou barvu.
Ale už nikdy mi neber naději.
Naději na ztracenou lásku,
Na život bez viny.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Dívka z obrazu?
Alicie, Amy.Klara, Demi, Griffík, orchidejka001

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Allizea - 6. srpna 2007 19:38
Allizea

hater 6. srpna 2007 17:14
Ano, máš pravdu. Já nemám ráda, když píšu něco předem určitého, protože pak mi fantazie moc nepracuje...a tohle jsem byla docela ráda, že jsem to sesmolila.

S tou básničkou to mě jen tak napadlo. Už jí mám dlouho napsanou, trochu jsem jí poupravila a k tématu " cesta" jenž byla v soutěži se to docela hodilo. Jinak díky :)
Dum Spiro, Spero.

hater - 6. srpna 2007 17:14
hater

vzdy jsem obdivoval textiky prokladane basnickami ;-)

Je to pekne poskladane do pohadkoveho pribehu, ale ano mas pravdu, neni to uplne tvuj styl, protoze tomu chybi obvykle emoce, vypeti a znicujici vybuch tesne pred koncem ;-)
Ok, tak to s tim vybuchem tam byt nemusi, ale je to takove neosobni az skoro neskutecne ;-) coz byl mozna zamer, ale k dokonalosti mu jeste neco malo chybi ;-) otazka je co ;-) a to nevidim ;-)

Allizea - 28. července 2007 11:41
Allizea

Jackie Decker 28. července 2007 11:40
ještě, aby se ti to Jackie nelíbilo, když to bylo do tvý soutěžě :D vlastně děláno pro tebe :D
Dum Spiro, Spero.

Jackie Decker - 28. července 2007 11:40
Jackie Decker

Náhodou mě se to líbí. Je pravda že je to hodně pohádkové, ale rozhodně hezké :-)
Čekáme nečekané a řešíme neřešitelné. Nemožné plníme hned, zázraky na počkání...

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog