Divnej kunčoft (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Divnej kunčoft

Autor : pitris   27. října 2009   Povídky
můj pokus o povídku z r. 2004

Tak to je posleďňác, co mi u kšeftu čuměl pod ruce kunčoft a vo magii a jinejch čerchmantech nechci už nikdá slyšet, jakože se Šrám menuju. Takovejch oužasů a trablů já vůbec nemám zapotřebí. Von mě byl ten vysokej, fousatej panák hned nějakej podezřelej. Prej mu vo mě řek Franta Kachna. Pche! Franta je už je nějakej pátek pod drnem (já to nebyl!) a navíc huhňal tak, že kdo ho neznal vod mala, tak mu nemoh rozumět. Měšec panáčkovi ale cinkal zlatou písničku, tak jsem na nějaký kecy prděl. Navíc kšefty teď v zimě, mimo sezónu, kdy jarmarky nejsou a lodě neplujou, nejsou zrovna hustý. Člověk aby nakonec pracoval – pfuj - na něco do huby. Von mě taky brácha varoval. Říkal: “Podivej, poctivá čórka je poctivá čórka. Všechno je daný. Když tě lapnou, dostaneš konopí a vo co de? Ale lízt do kasemat, co jsou pod přístavní pevností, kde se dá ukráct akorát tak krysí hovno a nevědět proč, je loženej nerozum v červenejch a sedmu nakonec!“
To je fakt, tajemnej to von byl velice. Řečičky vo inkogníto a takový pizdy, toho měl plnou hubu. Tak sem zahrál drsňáka a řek mu, že du vod toho, že jako nic. Změknul jak máslo na pekáči a že jako jó, že mu tam vojenští páni zavřeli kámoše a že mi vysolí tři sta zlatejch. Tak to mi sklaplo paraple, protože za tři sta zlatejch vydrží našinec i dva roky žít a to se nemusí nijak žinýrovat. Tak jsme si plácli a já mu eště řek, že vim vo skrytý cestě pod pevnost a že si musíme počkat na bouřlivou noc, aby bylo dobrý krytí a jestli umí plavat. Von řek, že plave jako ryba a taky mi řek, kde se ubytoval a kam mu mám dát vědět.
Já totiž za mlada při práci pomáhal tatíkovi, kerej byl mimo jiný žumponorem. A stoky ve městě znám jako málokdo. Vobčas se mi to hodí i při kšeftech. Člověk může rychle zmizet a trošku si vorazit, když mu hoši z hlídky šlapou na paty. Pokud mu teda nevadí smrad. Kde hlavní stoka z pevnosti ústí pod hladinu moře ví kdekterej žumponor. Proto je v ní taky železná mříž, aby se tudy při oblejhání nikdo nemoh dostat do pevnosti. Tu mříž jsem tam dával s tatíkem. Protože je tatík mrtvej, dej mu pánbuh pokojný spočinutí, vím jen já, že za silnýho vodlivu je mříž na suchu a dá se k ní zvenčí doplavat.
Vo jednom bouřlivým podvečíru, jsem kunčoftovi poslal vzkaz po bráchovym malým Ferdovi. Hned jak Ferda přihrnul, bylo mi jasný, že vzkaz vyřídil, páč měl mastnou hubu. Von to všimný vod toho chlapíka hned prožral. To je tak s nim furt. Místo aby si šetřil na pořádný kudly, hned všechno prožere parchant jeden mrňavej tlustej. Tak jsem mu přidal pohlavek, ale jen mírnej. Vod strejdy se pohlavkovat nechá. Ani mě pak nezkouší kopnout. Takovou máme my Šrámové úctu k rodině. Začal jsem se štelovat na tu dlouhou noc. Navolejoval sem si pouzdro na kudly, aby mi v moři nezrezly a aby kůže nevrzala. Zkontroloval jsem si v kabele vercajk po tatíkovi a nalil volej do malý lampy, co má jen škvíry na svícení.
Chlapík byl v přístavu na smluveným místě včas, ale myslel jsem, že mě vomejou. Měl černej plášť, černej klobouk s černým pérem a na vobličeji, to mě poserte, škrabošku. Ještě mu dát na záda nápis – Pozor spiklenec! – a byl by komplet. Naházel jsem mu tu maškarádu přes vokraj mola a šli jsem si „půjčit“ nějakou loďku, ve který by jsme doveslovali pod pevnost. V tom nečase šlo „půjčování“ snadno a za chvíli jsme si to šífovali podél zadků lodí uvázanejch u mola k pevnosti. Jak tak zabírám napadlo mě, že možná budou trable s chlapíkovým kámošem, až ho budem tahat z toho arestu přes vodu ven. Jestli von nebude moc zesláblej. A von se vytáh s dvěma měchy na vodu z fajnový navolejovaný kůže, že prej je nafoukne a to je prej ponese na vodě. No, nevim, já si radši pěkně poplavu a na žádným kozlím měchu rajtovat nebudu. Za chvíli jsme byli pod pevností.
Malý rybářský loďky si nikdo nevšímal, stejně už byla skoro tma a z nebe padalo boží dopuštění, tak jsem vyhodil kotvu až u zdi. Vymyšlený jsem to měl tak, že s vercajkem doplavu k mříži, rozsvítím světlo a kunčoft se do nasvícený stoky pěkně potopí a připlave ke mně. Hupsnul jsem do vody, byla studená až mi zatrnulo, a proplaval jsem dovnitř. Vevnitř jsem vyplašil ňáký krysy. Pak jsem se přivázal špágátem k tý mříži a chystám se, že potmě opatrně vybalím lampu a křesadlo. Když v tom sem si všim, že začínám vidět. Koukám, že stokou vodkud sem připlaval se začalo blížit nějaký světlo. Hrklo ve mně a už sem měl kudlu v ruce. A von to byl můj kunčoft! Připlaval, na tom by nebylo nic divnýho, ale svítil si na cestu ňákym kamenem, kerej měl na čele přidělaný páskou. No myslel jsem, že mě vomejou. Mohli mě vomejvat podruhý, když jsem si všiml, že panáček vylez z vody a je úplně suchej. Nakonec jsem vomejval já jeho, protože se mu z toho smradu ve stoce neudělalo krapítek volno a sekl sebou do mořskýho slizu na dně stoky. Když sem ho probral, ták sme eště zkoukli co měl dobrýho na večeři. Dal sem mu napít trochu kořalky, co nosím vždycky sebou a to ho zmátořilo. Byl sice ještě trochu zelenej, ale už se držel docela sám, ani se moc vo zeď nevopíral.
Pak mi začala rasovina. Vidět bylo sice pěkně, ale mříž byla tuhá. Jenže co Šrám udělá, to umí taky rozbít. Naštestí vlnobití ve stoce dělalo takovej kravál, že sem do toho mohl mlátit až jiskry lítaly a nikdo nás nemoh slyšet. Jak mi mříž povolila pod rukama, věděl jsem, že je cesta volná. Hrnuli jsem si to po čtyrech pomalu nahóru stokou, měla sáh na výšku i na šířku, jak předepsala naše osvícená městská rada. Já se rozpomínal, kde je šachta do vylejvky z vězení. Nebylo to zas tak daleko. Vylejvka je v extra cimře, protože smrdí i přes dřevěnej poklop. Ta extra cimra tam není kvůli vězňům, ale kvůli dozorcům, který se střídaj z mužstva pevnosti. I tak je dvoutýdenní služba ve věznici voblíbená „pochvala“ vod šarží pro problémový soldáty. No a v tom smradu sem teď dole klečel a díval se zespoda na dřevěnej poklop, kerej byl nade mnou dobrejch sedm sáhů.
Sakra, tohle lízt rozporem není zas taková hrůza, jenže stěny byly slizký – sklouzl bych dolů. Spáry mezi kamenama byly mizerný, nůž do nich vrazit na oporu nešel. Kunčoft na mě chvíli koukal, jak sem v ouzkejch a po krátkým vysvětlení mi řek, ať mu udělám místo. Sed si na zadek, ruce si dal na prsa a ani necek. Pak něco zamumlal a najednou ho vidím jak leze po stěně. Dovopravdy lez jako pavouk! Začínal na mě jít z toho chlápka strach. Zírám a pak mě trklo a dal sem mu konec lana, abych se jako taky dostal nahóru. Nahoře sme se opucovali z nejhorších sraček a já se začal vochomejtat kolem dveří. Na druhý straně bylo ticho, tak sem zkusil votevřít. Zamčíno. Vobyčejnej zámek není pro Šráma jako já na dlouhý lokte. Z nářadí vzít správnej kus a šup, lup a dejchali jsme čistší vzduch. Na chodbě byla tma jako v hrobě. Dal jsem kunčoftovi hlášku, ať si schová ten svítící šutr a opatrně jsem si zapálil malou laterničku. Svítila jen úzkou škvírou a světlo šlo rychle zakrejt šátkem. Sunuli jsme se chodbou až jsme narazili na další dveře. Ani sem nemusel moc špicovat slechy, abych slyšel to chrápání, co se zpoza dveří ozývalo. Jasnačka, služba byla vožralá. Kdo by sem taky večer chodil fízlovat. Vopatrně sem nakouk dovnitř a vopravdu všichni tři strážný tam seděli u stolu. Na stole stály vodpečetěný džbány a voni měli zrovna náramnou práci s krátkozrakým čtením hanbatejch nápisů na desce stolu. Vzduchem se táhl hustej vinej smrad. To mi ušetří spoustu malérů. Kýv sem na kunčofta a pomalinku, polehounku sme se začali kolem zdi sunout ke dveřím naproti. Jenže v tom si jeden ze strážnejch říhnul a prd a když se votočím, vidím jak na mě zírá kalnejma vopileckejma vočima. Nebyl čas na štráchy. Hodil sem po něm kudlu a pustil lucernu. V běhu sem vytáh voběma rukama další kudly. Bližšímu vopilci po levý ruce sem ji zapích do jater. Ani nehles. Pravýho sem podříz jako podsvinče než se vzpamatoval. Potom kunčoft posvítil. Neměl už co blít, tak se jen vopíral vo zeď, hlavu sehnutou a bylo slyšet něco jako když má kočka kašel. Krve bylo kolem spoustu. Toho probuzenýho sem trefil přesně do vohryzku.
To je můj majstrštyk. Svýho času byla ve městě černá choroba, spousta lidí pokapalo a přístav byl zavřenej. Pak městská rada zaplatila ňákýho plesnivýho kouzelnýho mudrce a ten jim řek, že nákazu přenášej krysy. Všechny prťata vod žumponorů tenkrát dostali vod tátů kudly, protože za deset mrtvejch krys se vyplácela vodměna tři měďáky. Jenže krysa je učenlivej tvor. Za chvíli jste se k nim nadosah nedostali. Tak abych nebyl doma bit, že nosím málo krys, musel sem se naučit kudlu házet.
Protože byl kunčoft špatnej, musel sem vodtahat mrtvoly a naházet je do stoky sám. Krvavý louže sem votřel slámou z podlahy a polil je zbytkem vína, pro sichr kdyby někdo došel. Není divu, že se ten vochmelka probral, víno bylo křtěný tak, že bylo dobrý jen pro vojáky. Se svazkem klíčů jsme vyrazili mezi kobky. Většinou byly prázdný a chodby byly spletitý. Těch pár ubožáků, co jsme vobjevili, už tam hnilo nějakou dobu a vostrý světlo je voslepovalo. Pak jsme narazili na moc divnou kobku. No vony spíš byly divný ty dvéře vod ní. Všichni vězni byli přikovaný, takže dveře byli většinou dost vetchý. Jenže tydle byly dubový, plátovaný železem, voněly novotou a nebyla na nich ani závora, ani zámek. Vzal sem za železnej kruh, ale nepovolily. Zabejčil sem pořádně a nic.
“Musej bejt nějak zaklínovaný, nebo jinak chycený zevnitř,“ povídám. Kunčoft na to nic. Stoupne si ke dveřím a kouká na ně.
„Tak co vašnosto uděláme, deme dál?“ Ptám se.
A von furt nic, kouká na dveře a je zticha. Pak z něj najednou vypadlo: “Je uvnitř, musíme se tam dostat.“
Po těch předchozích kejklech se radši ani neptám, vodkáváď to ví. Tak jsem si shodil vercajk z hrbu, jako že se na to vrhnu. A von povídá: „Dveře jsou uzamčeny mocí, s tím si budu muset poradit sám.“
Tak sem popolez, sed si na bágl a koukám na něj jako na pimprlový divadlo. Stoup si proti dveřím, vopřel se voně dlaněma, pak i čelem a začal mluvit řečí, že by mu moh Franta Kachna závidět. A nic. Dvéře furt jak přibitý. Kunčoft pokýval hlavou, vylovil odněkud koženej pytlik a vytáh z něj křídu. Začal malovat na dveře nějaký klikyháky a něco si brblal do vousů. No čmáranice vypadala úžasně a já začal přemýšlet, kolik dostanu zlatejch, když ten kšeft nevyjde. Jestli bych neměl kunčofta krouhnout a vzít si, co mi sliboval sám. Jenže von se pak znovu vopřel vo ty dveře a teď už nemluvil, ale řval. Řval čím dál víc, až mu vod huby sliny lítaly. Když už řval úplně nejvíc, já měl dojem, že vochluchnu a že to musí být slyšet až nahóře v pevnosti, začala ta čmáranice svítit. Nejdřív svítila červeně, jako když kovář žhaví železo, než ho kuje. Pak to světlo bledlo a šajnovalo čím dál víc, až bylo vidět jako o polednách za slunečnýho dne. Nakonec pálilo tak, jako když se čumíte do slunka. Já musel zavřít kukadla, ale stejně se mi zdálo, že tu čmáranici pořád vidím. Pak byla najednou tma.
Votevřu kukadla, posvítím si lampou a kunčoft dřepí schoulenej přede dveřma a místo čmáranice na dveřích je díra jako doprdele. Nasrat a rozšlapat! Takovejch kejklů kvůli díře do dveří. Musel sem si dát frťana a zbytkem co šplouchal na dně jsem vykurýroval kunčofta. Pak jsme koukli dírou dovnitř. Na slámě tam ležel panáček, dvakrát tak tlustej jako já. A věřte tomu, že já se za bičem převlíkat nemůžu. Celej byl vomotanej řetězem tak tenoučkým, že by to děcko přetrhlo. Hupsli sme dírou dovnitř. Jak se ty dva viděli, hned začali juchat, ale když ho chtěl kunčoft začít voprošťovat vod toho řetízku, hned ho ten tlouštík vokřik, ať s nim nehejbem. Pak začal povídat. Moc sem tomu teda nekapíroval, ale prej ten řetěz je nějakej žrout moci nebo co, takže jim bere všechnu jejich kejklovací sílu. A že když to prý sundaj s člověka, tak se to nahoře v pevnosti nějak domáknou a pošlou sem hlídku. No, to sme v pěknym průseru. Co teď? Tahat se takovým svázaným prasetem přes celý kasemata a ještě skrz stoku, to je tak na den rachoty pro tři chlapy. Navíc kunčoft mě s ním nehelfne skrzevá ten řetěz. A mám po chechtácích. Pak mě vosvítil nápad. Hned za tepla jsem jim to vysypal. Řetěz z tlouštíka sundám já a jak ho budu sundávat, zrovínka ho budu motat na sebe. Dá rozum, že tak abych moh chodit a plavat. A v pevnosti se ničeho nedomáknou. Koukli na sebe a prej, že nám stejně nic jinýho nezbejvá, než to prubnout.
Žádná velká práce to nebyla. Řetěz byl jen na uzlík jako vod děcka. No a za chvíli jsem ho měl namotanej kolem pupku. Cesta zpátky byla proti tomu očistec. S tlouštíkem byly samý trable, myslel sem, že se z toho zvencnu. Nejdřív ho nešlo protlačit dírou skrz dveře. Kunčoft ho táh za ruce a já mu tlačil zadek do díry. Pak se nemoh udržet na laně. Museli jsme ho spustit dólu uvázanýho. Po zděšeným výkřiku nám nameldoval, že se skrz tu hromadu mrtvejch vojáků neprotlačí stokou. Museli jsme ho vyvlíct znovu nahoru. Já se spustil dolů a vodtáh nebožtíky stokou kousek vejš. Ve finále jsme se všichni málem utopili jako koťata. Ani měchy z nafouknutý kůže nás nezachránili. Dobitej jak kunda vojácký děvky tejden po braní žoldu jsem dovesloval s těma dvěma na kraj prvního mola v přístavu. Začal jsem si dávat majzla. Teď to začne. Dluží mi poctivou mzdu za celou tuhle štrapáci. Už sem věděl, co kunčoft dokáže, takže sem neriskoval a měl v ruce za zády nachystanou kudlu. Moh sem zůstat klidnej. Kunčoft mi nedal slíbený zlato, ale to mi vůbec nevadilo. Dal mi prsten se smaragdem velkým jak třešňová pecka a dvěma perlama! Todle má cenu tak pět set! Nemoh sem věřit svejm očím. Pak kunčoft zmizel i s tlouštíkem ve tmě.
Já si to hrnul plískanicí, temnejma uličkama k bráchovi, protože sem někde potřeboval samosebou ten prsten schovat a trochu si vorazit. Úplně sem přitom vohromení z takovejch peněz zapomněl, že na sobě vleču ten čerchmantskej řetěz. No, vlastně se mi připomněl sám. Jako by nějak ztěžk. Sundám ho, dokud sem daleko vod baráku, aby hlídka něco nevyčenichala. Jenže von nejde dolů. Zatr…, sakr..., bejčím jako blázen a nic. Drží furt pevně. No, spíš jako pevnějc. Jako by mě nějak začal svejrat. Rychle fofrem za bráchou, to je hlava votevřená. Ten bude vědět, jak s tím dolů. Určitě. Že jo!??

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Divnej kunčoft?
Bogina, hater, kid, Liwien, Lusst, Moon.rider

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Lusst - 30. ledna 2010 22:58
Lusst

veľmi dobré, zatiaľ asi najlepšie čo som tu čítal...

pitris - 12. listopadu 2009 09:05
pitris

kid 11. listopadu 2009 17:28
ad "několik věcí z Pratchetta" - jsou dvě - Franta Kachna a žumponor; ad "není to tak přímočarý" - četl jsi Švejka? nechtěl jsem to napsat přímočaře. Dík za kritiku (bez ironie).

kid - 11. listopadu 2009 17:28
kid

Nevím... Když už je použita ta hatmatilka a pár věcí z Pratchetta, čekal bych více humoru. Bylo ho tam málo, dobrýho, ale málo... Taky na mě text nepůsobí dost věrohodně. Je to ve svý podstatě vyprávění v první osobě, ale spousta věcí je tam jaksi navíc. Když něco někdo vypráví, není tam tolik detailů a není to tak přímočarý. Víc odboček. Třeba bych si pomohl dialogem, jakože to vypráví někomu, ale to by zas neseděl ten konec.
Naopak se mi strašně líbily některý fráze a obraty. Jde vidět, že to se slovy umíš.
Hmmm, tak za tímhle si stojím...

Liwien - 9. listopadu 2009 18:45
Liwien

Moooc pěkný...skutečně putavý zajímavý,vcelku jednoduchý.....hatmatilka jak řikáte mi tam taky seděla
dávam 4.5
Žvojt je boj.........tak se pozabíjejte a já bych s dovolením prošla :-P

MCfree - 8. listopadu 2009 22:55
MCfree

Dávám pět a to sem byl ve čtvrtce někdy siu to musim dočíst, zatim si to dam do záložek, jak tady tak v prohlížeči, jen tak dál.. :D

Moon.rider - 3. listopadu 2009 22:14
Moon.rider

gut! das Gutt! das ist das!
Ministerstvo zdravotnictví vrauje: Moon škodí vám, i lidem ve vašem okolí.

Bogina - 29. října 2009 11:36
Bogina

Pěkný. Hezky popsaná zlodějna jako rodinné řemeslo. A hatmatilka mi tam naopak sedla. 4
Ad bene vivendum, breve tempus satis est.
PJ roku 2008, vítěz Aragornského turnaje (AT´08 DrD)

MARK - 28. října 2009 11:05
MARK

Je to pěkný, sice mě ničí ta hatmatilka, ale za 4
*Nejasné klikyháky.*

hater - 27. října 2009 21:08
hater

Mno, tak tohle se mi také líbí. Námět není nic nového pod sluncem, ale zpracování mně potěšilo. Teda hlavně styl vyprávění. Líbí se mi třeba Franta Kachna, který je použitý dvakrát.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog