Dnes neumírej (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Dnes neumírej

Autor : Connor   7. prosince 2006   Povídky
Jen lehčí povídka na pobavení...(již publikována na serveru www.litera.cz)

Když se slunce začalo sklánět k západu, na mýtinu uprostřed lesa přijel vůz následovaný několika postavami. Vozka přitáhl opratě a zastavil.
„Už se smráká, utáboříme se,“ rozhodl a seskočil z kozlíku. Tucet mužů, kteří šli za vozem, souhlasně zamručel. Všichni to byli dobře vyzbrojení žoldáci, zaplacení, aby chránili vůz a jeho majitele.
Vozka, malý tlustý obchodník, si promnul ruce a rozhlédl se. Vypadalo to jako dobré místo na přenocování. Neměl lesy rád, ale hřálo ho vědomí, že zítra touhle dobou už bude ve městě v nějakém hostinci. Ale ještě více by ho teď zahřál pořádný oheň.
„Tak honem, rozdělejte oheň, ať je teplo,“ popohnal své žoldáky. Další zamručení a někteří z mužů zamířili do lesa pro dříví. Obchodník se otočil zpět k vozu a zavolal: „Vylez ven, Kolmane. Tady zůstaneme na noc.“
Pak přistoupil ke koním. Zatímco je vypřahal, zevnitř vozu vylezl hubený mladík s dlouhými světlými vlasy a pečlivě střiženou bradkou. Na nose měl posazené malé brejličky a pod paží držel tlustou knihu.
Rozhlédl se, zamrkal a opatrně slezl na zem.
„Tohle místo je překrásné, Viléme,“ řekl uchváceně. „Ty nádherné vonící lesy!“ Zhluboka se nadechl a zkřivil tvář odporem. Pak udělal nenápadně krok do boku, pryč z koňské mrvy. „Lesy plné života, zvířat, bylin a malých černých bobulek, po kterých se mi motá hlava.“
„Opovaž se je zase zkoušet!“ varoval ho obchodník Vilém. „Minule jsme tě museli přivázat ke stromu, abys neutekl pryč, a zacpat ti pusu, abys přestal křičet: Smrt králi! Ať žije revoluce!“
„A o západu slunce nad lesy bych mohl psát básně až do konce věků,“ nenechal se Kolman vyvést z míry.
„Nebo do vypotřebování inkoustu,“ poznamenal Vilém a přešel k druhému koni.
„Tohle místo dýchá emocemi. Cítím, že na mě přichází záchvat inspirace.“
„Jestli nezmlkneš, tak tady záchvat budu mít já. A inspirace to nebude. Tak chytni ty koně a jdi je přivázat támhle ke stromu.“
Kolman kývl a chytil opratě. Vilém se otočil a došel k žoldákům, kteří zatím připravili ohniště. Jeden z nich právě křesal a snažil se zažehnout troud.
„Tak co, pánové, užili jste si cestu?“
Všichni opět souhlasně zamručeli.
„Vy jste dost nemluvní, že?“ pokračoval Vilém v pokusech zaplést rozhovor. Žoldáci se začali přehrabovat ve svých zásobách a žvýkat sušené maso.
„Je tu nuda,“ prohlásil jeden. Jiný si pobaveně odfrkl.
„Radši bys chtěl někde ležet s podříznutým krkem, co?“
„Já bych si ho na rozdíl od tebe nenechal podříznout, Raino,“ zasyčel ten první a oba žoldáci na sebe zle pohlédli.
Vilém si nervózně odkašlal. „Raina. Není to ženské jméno?“
„Co?!“ vykřikl žoldák, vyskočil na nohy. „Raina je mužské jméno!!“
Ostatní se začali smát. Obchodník udělal vyděšeně krok zpět a otevřel pusu, aby se omluvil, ale v tom se ozvalo zasvištění šípu a to bylo to poslední, co slyšel. Než se zhroutil k zemi, všichni žoldáci už stáli na nohou, zbraně tasené.
„Lupiči!“ křikl Raina, který postřehl stíny míhající se podrostem lesa. Odkudsi zezadu se zazněl vyděšený Kolmanův křik a pak se mýtina zaplnila ozbrojenými muži.
Ozvalo se třeštění zbraní a poplašené výkřiky, jak se žoldáci bránili přesile. V bitevním zmatku si Raina stihl uvědomit, že se na něj vrhli tři muži. Instinktivně vykryl jejich údery a jednoho srazil k zemi. Když ho přeskočil a otočil se, uviděl, že všichni žoldáci bojují o život.
Rychle zvážil situaci. Banditů bylo sice mnohem víc, ale nebyli tak dobře vycvičení jako oni. Když se jim podaří postavit do těsné formace, tak tento boj vyhrají jakoby nic. Stačí aby vpadl támhletomu do zad. Pak odláká pozornost dalších a už se z toho zvládnou prosekat. Ano, tohle se nemůže pokazit.
Pro sebe si kývl, odhodil meč a dal se na zběsilý úprk.
Kdo uteče vyhraje, pomyslel si po několika desítkách metrů útěku po lesní cestě. Pak ucítil náhlou bolest v zádech. Vykřikl a podíval se dolů. Z břicha mu trčel hrot šípu.
Možná to zas takový výhra nebyla. Zhroutil se k zemi.

*

„Co?!“
„Vítej v mém skromném příbytku,“ prohlásila vysoká postava v černém. Přes kápi jí nebylo vidět do obličeje a měla hluboký chraplavý hlas. Raina se vyděšeně rozhlédl okolo. Nekonečná šedivá pustina se zbytky mrtvé vegetace, kde foukal studený kvílivý vítr.
„Kdo může tady bydlet?“ zeptal se bez přemýšlení. I když postavě nebylo vidět do obličeje, Raina si byl jistý, že se zamračila.
„No tak promiň, že jsem tu nepoklidil.“
„Co se to děje? Kdo jsi?“
„Cháron. Jsi v podsvětí.“
„Co?!“ Raina se rychle podíval na své břicho. Šíp tam nebyl a nenašel ani žádné známky, že by mu kdy proletěl tělem.
„Slyšel jsi dobře,“ řekl Cháron znuděně a opřel se o mrtvý strom. „Proč to lidi nikdy nemůžou pochopit.“
„Jsem mrtvý?“
„Samozřejmě,“ přitakal Cháron otráveně a začal si prohlížet svou ruku. Raina si uvědomil, že je to pouhý kostlivec, bez masa a šlach.
„Máto i své výhody,“ odpověděl Cháron na nevyřčenou otázku. „Nikdy si nemusím čistit nehty.“
„Co se mnou teď bude?“
„No, řekneš mi svoje jméno, způsob smrti, zaplatíš a já tě pošlu dál,“ řekl a ukázal k nedaleké řece. Raina čekal, že uvidí zakotvenou pramici, ale místo toho tam stál pevný kamenný most.
„Pokrok se nedá zastavit,“ pokrčil rameny převozník a Raina si byl jistý, že se ušklíbl. „Tak začni diktovat.“ Otevřel si velkou černou knihu a tázavě pohlédl na nebožtíka.
„Hm, Raina. Nějakej hajzl mě střelil do zad.“
Cháron chvíli listoval a pak překvapeně vzhlédl.
„Opravdu Raina?“
„Jo.“
„Obávám se, že tě tu nemám zapsaného. Prý nejdřív musíš spasit svět.“
Raina vytřeštil oči.
„Já a spasit svět?!“ Pak se neudržel a rozesmál se. Cháron zaklapl knihu a odložil ji.
„Nedá se nic dělat, musíš zpátky. To se poštěstí jen málokomu.“
Převozník luskl prsty a Rainovi se zablesklo před očima.

*

„Já žiju!“ vykřikl Raina radostně, když se postavil a ujistil se, že mu nic není. Byl tam, kde zemřel. Uprostřed lesní cesty, na místě, kde ho skolil šíp.
Otočil se k místu přepadení, aby zjistil, co se stalo. Jediné co spatřil byl Vilémův vůz, řítící se proti němu.
Ti bastardi ho ukradli!
To byla jeho poslední myšlenka, než ho rozdrtila koňská kopyta a kola vozu.
Zamrkal a opět spatřil převozníka, jak se nad ním sklání.
„Ty už jsi tady zase?!“ obořil se na něj Cháron a luskl kostlivými prsty.

*

Raina se dobelhal na mýtinu. Z toho neustálého umírání ho bolelo celé tělo. Ale pořád na tom byl lépe než všichni tady. Rozsekaná těla žoldáků byla rozházená všude okolo vyhasínajícího ohniště. Raina si všiml useknuté hlavy žoldáka, se kterým se před bojem pohádal. Ještě teď na něj vrhal vyčítavý pohled.
„Haló?“ ozval se odkudsi z křoví vyděšený hlas. Raina okamžitě popadl ležící meč a pomalými kroky zamířil k tomu místu.
„Vylez!“ křikl a doufal, že se lupiči nevrátili. Ovšem křoví se zatřáslo a ven vylezl ten světlovlasý mladík, kterého se obchodník Vilém uvolil svézt. V rukou křečovitě svíral svůj zápisník.
„To jsem já,“ oznámil rozklepaně Kolman a rozhlédl se po bojišti. „Tady je docela svinčík.“
Žoldák souhlasně zamručel a schoval meč do pochvy.
„Zlodějská chátra,“ zavrtěl Kolman rozzlobeně hlavou. „Kdybych uměl trochu bojovat, tak…“
„Tak co? Všichni tady okolo uměli dobře bojovat a jak to dopadlo. Třeba tady ten,“ řekl Raina a ukázal na žoldáka, který měl useknuté obě nohy.
„No jo, přišel o nohy,“ řekl Kolman roztřeseně a odvrátil zrak.
„To už nerozchodí,“ ušklíbl se žoldák. „Tak jdeme, radši zmizíme.“
„Lidi se diví, proč jsem básníkem,“ poznamenal Kolman cestou pryč. „Ale vždyť náš jazyk je tak krásný. Vezmi si to spojení: Přijít o nohy. Je to geniální.“
„No jo, měl radši vzít nohy na ramena,“ odvětil kysele Raina.

*

Po necelém dnu cesty lesem se konečně dostali k městu. Kolman za celou dobu nezavřel pusu, takže se Raina už nemohl dočkat, až si užije chvíli klidu někde v hospodě. Cesta se vinula k nevelkému městu obklíčenému hradbami a poli, na kterých pracovali sedření poddaní.
„Často přemýšlím nad bezútěšností těchto…“
„Vzpomněl jsem si na jeden vtip,“ přerušil Raina Kolmanovo nekonečné mluvení. „Co vznikne zkřížením vesničana a chobotnice?“
Mladík mu věnoval nechápavý pohled a zakroutil hlavou. „Nevím.“
„Já taky ne, ale určitě by to dobře pracovalo na poli. Ha ha.“
„Přesně takové řeči vedou naši společnost do záhuby! Musíš si uvědomit, že moc by měla být v rukou prostého lidu a….“ Kolmanův hlas se opět změnil v šum, jak se Raina ponořil do vlastních myšlenek. Vyrušilo ho až klábosení několika stařen, které míjeli.
„Poslyš, Olgo, a znáš Vlastu?“ ptá se jedna.
„To víš, kdo by neznal Vlastu. Moc fajn holka,“ přikývne druhá. „S ní se tak dobře povídá.“
„Jo jo, stará Vlasta, na ní je vždycky spolehnutí.“
„Vždycky se výborně pobavíme.“
„Škoda, že ji včera pohřbili.“

*

„Tak kam zajdeme?“ rozhlédl se Kolman, když prošli městskou branou. Raina přemýšlel, jak mu říct, ať táhne k čertu. To jeho klábosení se nedalo vydržet.
„Poslyš…“
„Víš, co?“ přerušil ho Kolman. „Zajdeme do hospody U šťastného blbce. Vaří tam moc dobře.“
„Jenže…“
„Dneska platím já, něco mám naspořeno.“
„Platí,“ přikývl Raina a rychle polkl jednu výbornou šťavnatou urážku, kterou už měl na jazyku.
„Je to támhle na konci ulice. Zavedu tě tam.“
Vyrazili rušnou ulicí, která se koupala v zapadajícím slunci. Kupci tu nabízeli své zboží, děti pobíhaly a smály se, projížděly tu vozy s nejrůznějším zbožím, seděli tu žebráci a na okraji stály spoře oděné dívky s vybízivými pohledy. Ta poslední věc zaujala Rainu zdaleka nejvíc. Pár týdnů cestování liduprázdnou pustinou se na vás už projeví.
„Poslyš,“ řekl Kolmanovi. „Co kdybys šel napřed a já se zatím šel trochu osvěžit.“
„V té krčmě je myslím osvěžení dost pro nás oba,“ řekl překvapeně Kolman.
„Jasně, ale já se chci… nadýchat ještě trochu čerstvého vzduchu.“
„No když myslíš, ale…“
„Věř mi. Spojím příjemné s užitečným a za chvíli budu u tebe.“

*

„Tak co by sis představoval, zlato?“
„Nechám to na tobě, ehm… jak se jmenuješ?“
„To je jedno, cukrouši. Říkej mi, jak uznáš za vhodné.“
„Aha, takže děv…“
„Určitě tě napadne i nějaké jiné oslovení,“ odvětila kurtizána naštvaně.
„Hmm, je zvláštní kolik názvů tvoje povolání vlastně má…“
„Teď, zavři oči brouku…,“ přikázala mu sladkým hlasem a Raina rád poslechl, „a fik!“

*

„To není možný!“ vyhrkl Raina, když překvapivá bolest zmizela a on se objevil v podsvětí. „Ta kur… hampejznice mě podřízla!“
„Ahoj, Raino,“ přikývl na něj převozník. „Nešťastná láska?“
„Ahoj,“ pozdravil Raina. „Jak jde život?“ Cháron se začal smát a pokynul mu, ať si sedne.
„Ha ha, život. Hrobní humor. Rád tě zase vidím, už tu byla nuda. Na dnešek jsem si vzal volno, zákazníky obsluhuje moje sekretářka.“
„Kdože?“ nechápal žoldák.
„Neřeš to. Dívka tě nechala?“
„Lehká dívka.“
„Umím si to představit. Někdy rozchod strašně protahují a o to víc to bolí.“
„Tahle to ukončila rychle,“ poznamenal Raina mrzutě. „Bylo to jako bodnutí nožem. Přemýšlel jsi někdy, kolik je v našem jazyce výrazů pro kurtizány?“
„Zajímavá úvaha… Nedáš si partii šachů?“
„Rád,“ přikývl Raina a na stole mezi nimi se objevila hrací deska a figury.
„A jak jde život tam nahoře?“ zeptal se převozník po několika tazích. „Už ses přiblížil ke spasení světa?“
„Ne a nepočítej s tím, že se o to budu pokoušet,“ odvětil Raina. „Tenhle stav mi náramně vyhovuje.“
„Nikdo nemůže uniknout osudu.“
„Náhodou, kdysi jsem znal člověka, který měl takové štěstí, že se šíp zastavil o modlitební knížku.“
„A v čem byl háček?“
„Trefilo ho pět dalších,“ dodal Raina mrzutě. „Ale to nic nedokazuje! Šach!“
„Vydrž moment,“ zpozorněl Cháron. „Prý tu máme problémového zákazníka.“
„Nepřijde ti to morbidní, mluvit o zemřelých jako o zákaznících?“
„Morbidní. Ha ha, hrobní humor,“ rozesmál se převozník a luskl kostlivými prsty. Před nimi se objevil nevelký vyhublý muž s vyděšeným pohledem. Když uviděl Chárona, tak mu vytryskly slzy.
„Slavomíre. Tvůj život je u konce. Pojď se mnou,“ řekl převozník hlubokým hlasem.
„Ale já nechci!“ vzlykal muž. „To není fér!“
„Ale no tak,“ snažil se ho konejšit Cháron. „Zase tolik se nestalo.“
„Vždyť jsem umřel!“ vykřikl nebožtík a znovu propukl v pláč.
„Co máš z toho?“ pokrčil rameny Raina, který stále seděl rozvalený v křesle nad šachovou partií. „Mě se to stalo už tolikrát…“
„Tak poslyš,“ promluvil znovu Cháron, když se muž nechtěl uklidnit. „Myslím, že už je na čase, aby ses začal chovat jako chlap! V životě to s brekem daleko nedotáhneš!“
„V životě?!“ zavřískl muž.
„Hm, to nebylo nejlepší přirovnání,“ zrozpačitěl převozník.
„Tohle nebude ta nejvhodnější chvíle na rady do života,“ přisadil si Raina a zlomyslně se usmál. Cháron nejdřív vyprskl smíchy, ale pak zvážněl.
„Podívej, na tohle nemám čas,“ oznámil muži nekompromisně. „I další lidi čekají, až jim osvěžím život. Ha ha, hrobní humor.“
„A zlom vaz,“ zavolal na odcházejícího muže ještě Raina a Cháron dostal další záchvat smíchu.
„Ještě vydrž,“ řekl, když se vrátil z druhé strany Styxu. „Ještě vyřídím jednoho.“
Před nimi se objevil obtloustlý muž v kněžském úboru, křížkem v jedné ruce a flaškou vína v druhé. Vyděšeně vytřeštil na Chárona oči.
„Franci. Tvůj život je u konc…“
„Ustup, satane!“ vykřikl zničehonic muž a namířil proti převozníkovi křížek. Cháron udělal překvapeně krok dozadu.
„Jo, ustup,“ přitakal Raina, který neviděl na šachy. „Zavazíš.“
„Ó milostivý bože…“
„Ale ne, další křesťan,“ řekl rozmrzele Cháron. „Vás já na starost nemám, seš tu špatně. Vy máte přece toho svého dábla.“
„Jak se opovažuješ, démone?!“ zalapal po dechu kněz. „Nikdy jsem nezhřešil, neporušil jsem desatero. Na mě čeká nebe!“
„A co přikázání nezabiješ?“ řekl pochybovačně převozník. „Co těch sto dvacet tři mrtvých?“
„Sto dvacet tři?! To by snad musel vědět!“
„Pálení čarodějnic.“
„Jo těhle sto dvacet tři…“
„Ale moje starost to není,“ skončil rozhovor urychleně Chárona a luskl. Muž zmizel a Raina udělal další tah.
„Šach mat!“ oznámil vítězně.
„Nezahrajeme si radši karty?“ zeptal se převozník.

*

„Kdes byl tak dlouho?“ zeptal se Kolman, když si Raina přisedl k jeho stolu.
„I žoldáci mají své dny,“ odvětil Raina kysele a zakroutil hlavou, když mu Kolman naznačil, ať si zavdá kořalky. „Dřív jsem chlastal moc a teď už tak silný pití nemůžu.“
„Ledvinový kámen, to je prevít,“ přikývl soustrastně mladík. „A co aspoň pivo?“
„To neodmítnu,“ kývl Raina, oba vstali od stolu a zamířili k pípě.
„Pivo tu mají dobrý,“ prohodil cestou Kolman. „Jen ten hospodskej je nějakej divnej.“
„Jak div…?“ Nedořekl, protože vrazil do podnapilého hromotluka, který se právě vracel s korbelem piva. „Ale kruci,“ zaklel Raina. Muž nechápavě hleděl na svou politou vestu, pak se podíval na Rainu, škytl a napřáhl se, aby mu jednu vrazil. Žoldák těsně uhnul, ale zapotácel se a vrazil do skupinky, která hrála karty. Hromotluk se za Rainou vrhl ale klopýtl a zřítil se na stůl, u kterého se veselila pivem posilněná skupinka. Než se Raina nadál strhla se v hospodě rvačka. Kdosi mu dal pěstí do břicha, až se odpotácel ke stěně, kde klesl k zemi. Měl problémy vřavu sledovat, ale všiml si, jak Kolman vylezl na jeden ze stolů a rozpřáhl ruce.
„Lidé!“ zakřičel z plných plic. „Uklidněte se! Nesmíme se bít mezi sebou! Sjednoťme s proti společnému nepříteli!“
Kupodivu to trochu zabralo, protože několik opilců se zarazilo a otočilo se na něj.
„Stůjme při sobě a svrhněme tyrany!“ křičel dál mladík. „Lidé si musí vládnout sami! My jsme pracující lid. Rozdíly mezi chudými a bohatými se stále zvyšují! Je na čase s tím něco udělat!“
Pranice se postupně uklidnila a všichni zaujatě poslouchali Kolmanův proslov.
„Všichni si budeme rovni! Budeme navzájem soudruhy! Společnou prací budeme budovat lepší společnost a plnit plán na sto dvacet procent.“
Několik posluchačů se zmohlo souhlasné výkřiky.
„Proto ustaňte ve svém boji a šetřete si síly na velkou revoluci! Vyčkejte času a až lid povstane, přidejte se k němu!“

*

„Takže to je tvoje teorie?“ zeptal se Raina nedůvěřivě, když se lidé uklidnili a oni dva si sedli ke stolu se svým pivem.
„To není teorie, to je vědecky ověřený fungující model sociálně spravedlivé společnosti,“ řekl Kolman zasvěceně.
„Takže ty si představuješ společnost, které vládne lid? Kde nejsou peníze, rozdíly mezi bohatými a chudými neexistují, kde se všichni mají dobře? To nemůže fungovat.“
„Jistěže ano! Jde o třídní boj. Proč by to nemělo fungovat?“
„Bude v tom strašnej bordel.“
„Aha…,“ zamyslel se Kolman a na chvíli se odmlčel. „To mě nenapadlo.“
„Tady seš, ty hajzle!“ ozvalo se za nimi. Raina se otočil a uviděl opilce, kterého předtím polil pivem. V ruce držel nůž.
„Nech toho,“ řekl žoldák a široce se usmál. „Co chceš asi tak dělat?“ Muž si říhl a vrazil mu nůž do břicha.

*

„Je tu nějak mrtvo,“ řekl Raina rozverně, když se objevil opět v podsvětí. Převozník k němu přistoupil a narovnal se do své plné výšky.
„Raino. Tvůj život je u konce. Pojď se mnou,“ řekl Cháron hlubokým hlasem.
„Jakto?!“
„Tím, že jsi Kolmanovi rozmluvil jeho teorii jsi spasil svět. Nyní tě převedu přes Styx…“
Převozník teatrálně rozhodil ruce a ze širokých rukávů mu vylétlo několik karet.“
„A sakra,“ zamumlal.
„Tys švindloval!“ obořil se na něj Raina.
„To už je nyní jedno,“ řekl rychle Cháron. „Tvůj život je u konce.“
„Tos už říkal, ale zapomínáš na jedno.“
„Na co??“
Cháron zaúpěl bolestí, když ho Raina nakopl do rozkroku. Předklonil se a zaklel v prastarém jazyce.
„Že už jsi na tu práci starý,“ poznamenal Raina a dal se na útěk.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Dnes neumírej?
hater, Laethé, wampire

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Gran - 19. září 2007 08:19
Gran

Nevím, jak je možné, že došlo ke schválení této povídky, když to vzhledem k již publikování jinde (viz. anotace) porušením pravidel (viz. Nápověda), ale to je jedno. Bylo by hloupé tuto povídku mazat až nyní, aneb "je to už zahraný" - je tedy dodatečně udělena výjimka.

Jinak je to pěkné .)
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

Laethé - 11. dubna 2007 23:15
Laethé

Connore,
přes veškerou kritiku, které se Ti dostalo, přes všechny vykradené historky, které už jsem znala SE MI TVÁ POVÍDKA OPRAVDU LÍBILA!
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

ivuska - 12. ledna 2007 19:25
ivuska

je to doost dobrý.Byla jsem zvědavá, co má udělat a ten konec mě dostal (v dobrém slova smyslu)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog