Dornus (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Dornus

Autor : Dornus   22. prosince 2006   Povídky
Jde o příběh hrdiny, pojmutého trochu jinak.

Předmluva:
Mé jméno je Dornus. jsem člověk, který se narodil na úpatí hor Sereonského království. Do svých 17-ti let jsem žil s rodiči a svojí sestrou. Sereonským královstvím se ale začali šířit nemoci a chudoba a já musel odejít. Teď je mi 20 a stále putuji po krajích a hledám místo, kde bych se usídlil. Moje veliká záliba je i přes můj věk dýmka. Co se týče boje radši se mu snažím vyhnout a třeba nepřítele překvapit, ale když už k potyčce dojde umím se mečem dobře ohánět. Táta mě umění štítu a meče učil od mala a tak se s chladnou ocelí dokáži rychle sžít. Moje matka byla elfka z lesního království, které se rozpínalo v lesích na sever od mojí rodné vesnice. O rodičích od doby co jsem odešel nic nevím a tak můžu jen doufat, že jsou v pořádku. Teď putuji na jih.


Kapitola 1.
Setkání

Těžké obláčky dýmu stoupaly z mé dýmky. Je chladná noc, jen někdy závan větru přinese teplý jižní vzduch. Mlčky sedím u praskajícího ohně a pozoruji hvězdy. Měsíc pomalu ukončuje svoji pouť a to znamená, že je čas jít. Musím si pospíšit, protože čím dřív budu z tohohle lesa venku, tím líp. Nelíbí se mi tu. Noc je tichá, žádní ptáci ani zvěř, jenom tajemné praskání stromů. Palouček na kterém sem se včera v noci utábořil je malý, kruhového tvaru a porostlý nízkou trávou, mechem a sem tak nějakým kapradím. Stočil jsem houni a vložil do tlumoku. Zásoby už pomalu docházejí a vody také není moc. Tuhle myšlenku mi jenom potvrdila torna ze které vytekla poslední dávka vody. Sehnul jsem se pro štít a meč. Štít jsem si pověsil na záda a meč, teda jestli se tomu tak dá říkat, jelikož tupý pomalu rezivějící předmět nazve jen málo bláznů mečem, vložil do pochvy. Utáhl jsem si opasek a dal se do kroku. Slunce už pomalu vycházelo a lesní cesta příjemně plynula. Vůně borových šišek se linula celým lesem a paprsky slunce jemně prozařovali hustou kšticí stromů. Cesta se vinula mezi stromy, jak se jí chtělo a kořeny stromů tvořily zajímavou zkoušku reflexů, protože udržet balanc nebylo jednoduché. Cesta se stočila doprava a já spatřil za mohutným kmenem medvěda. Hnědý obr měl ještě půlnoc, nebo tak to alespoň vypadalo z dálky. Jeden z těch jižních vánků, ale asi zavanul můj pach k medvědovi a ten byl v mžiku na nohou a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Stál jsem k němu zády a tak jsem chtěl rychle zmizet. Začal jsem pomalu ustupovat dozadu, ale to byla chyba. Po dvou krocích se stalo to, co se stát nemělo, tedy alespoň teď ne. Patou jsem zavadil o jeden z kořenů a s velkým hlukem se sesunul k zemi. Medvěd se otočil, jako na zavolání a rozběhl se dunivými kroky rovnou ke mě. Rychle jsem se zvedl a tasil meč a štít. Medvěd byl ode mně asi pět metrů a stále nezpomaloval. V hlavě se mi promítlo, asi sedm způsobů co udělat, ale jeden byl horší než druhej a tak jsem vybral možnost střet. Pevně jsem stiskl štít a ruku si zapřel o bok. Medvěd do mě, ale naběhl takovou silou že by ho neudržel ani kůň. Štít jsem měl zapřen dobře, ale postoj byl nestabilní a tak jsem se ocitl podruhé v blízké době na zemi, ale tentokrát to bolelo víc, protože jsem asi dva metry letěl. Tvrdý dopad mi vyrazil z ruky štít a ten dopadl daleko ode mě. Ležel jsem na zemi a v tu chvíli bych byl vděčný za jakýkoli nápad, co teď, ale nic mě nenapadalo. medvěd na mě zaútočil a mě nezbylo nic jiného, než se bránit holou rukou. Medvěd se mi vší silou zakousl do předloktí na levé ruce. Slyšel jsem jak mi praskly kosti. Začínal jsem slábnout a pomalu se mě začínal zmocňovat pocit slabosti. Udělal jsem tedy to poslední co jsem mohl v tu chvíli dělat. Vložil jsem svou poslední sílu do pravé ruky, pevně stiskl meč a vší silou ho jsem ho zabodl medvědovi do jeho tlustého krku. Z rány se ihned začalo valit spousty krve. Medvěd uvolnil stisk, zaskučel a odběhl do lesa. Palčivá bolest v ruce byla nesnesitelná a já upadl do mdlob.
Pomalu jsem přicházel k sobě. Cítil jsem vůni vanilky a teplé sluneční paprsky mě zahřívaly. Cítil jsem pálivou bolest v ruce a hluboké pohmožděniny od kořenů. Ty ale nikde pode mnou nebyli. Ospale jsem otevřel oči a rázem jsem zjistil, že už nejsem v na cestě, ale ani v lese. Ležel jsem v měkké bílé posteli. Pokoj ve kterém jsem se ocitl byl příjemně zařízen. Okno prosvětlovalo čtvercovou místnost ve které byl mohutný stůl se zrcadlem, na kterém byli vyskládány moje věci, dubová skříň a béžová pohovka s květinovým vzorem. Přesně naproti posteli byli dřevěné zavřené dveře. Odhrnul jsem peřinu a posadil se na hranu postele. Hned vedle postele stála malá dřevěná trojnožka, která byla ještě teplá, jak na ní někdo seděl. Ruku jsem měl obvázanou a vyztuženou dlahou. Pomalu jsem se zvedal, ale nohy jsem měl jako ochrnuté. Musel jsem ležet zřejmě dost dlouho. Cítil jsem se jako praštěný pytlem, což bylo vlastně ještě celkem dobré na to že jsem se utkal s dvousetkilovým medvědem. Opatrně jsem došel ke stolu a začal se oblékat. Zvedl jsem svojí bílou košili a začal si jí přetahovat přes zraněnou ruku. Bolest byla, ale větší než odhodlání se obléct. ,,počkej já ti pomůžu“ vyslovil sladký hlas, který zazněl ode dveří. pomalu jsem se otočil a spatřil dívku. Vypadala jako anděl. Její dlouhé kaštanově hnědé vlasy se vlnily k jejím ramenům. Její ústa vynikala mezi červenými tvářemi a její drobný rovný nos se výsostně držel mezi jejími očky. Modré oči se na mě upřeně dívali a tvořily nádherný kontrast se sněhobíle bílými šaty, které se tiskly na její štíhlé tělo. Byla menšího vzrůstu a v ruce držela skleněný džbán s vodou. Nemohl jsem ze sebe vydat kloudné slovo. Jediné co ze mě vypadlo bylo takové ,,mh“. Udělala dva ladné kroky a ruce mi položila na ramena. pomalu mě otočila a zlehka mi navlékla košili. Znovu mě otočila a začala mi jí zapínat. Nemohl jsem z ní spustit oči. Byla kouzelná. Pak mi oblékla ještě vestu a usmála se na mě. Její usměv mě zavalil štěstím a pocitem radosti. ,,Budu dole“ otočila se a neslyšnými kroky odešla ven z pokoje. Chvíli jsem tam stál jako opařený a nevěděl co dělat. Pak jsem tedy popadl meč, štít a koženou brašnu a vykročil ven z pokoje. vešel jsem na malou chodbu. Naproti mě byli další dveře zřejmě od dalšího pokoje a po levé straně byly dřevěné schody. Opatrně jsem je sešel a ocitl jsem se ve veliké místnosti kde byli zastrkány v regálech špulky nití a plátna látek. v rohu místnosti seděla za stolem starší žena a šila nějakou halenku. Dívala se na mě zvláštním pohledem. nedala na sobě vůbec najevo svoje pocity. přede mnou byl dveřní otvor a odtamtud se ozývaly dva hlasy. jeden patřil neznámé krásce a ten druhý zřejmě nějakému staršímu muži. Pak rozhovor utichl a bylo slyšet zaklapnutí dveří. Odhodlal jsem se tedy a vešel do té místnosti. Ocitl jsem se za pultem krejčovství. Metr vedle mě stála ta dívka a zapisovala si na kus pergamenu nějaké informace. Pak ale zvedla hlavu a usmála se. ,,jak ti je? Byl jsi dlouho v bezvědomí, našla jsem tě v lese asi před pěti dny.“ ,,Už je mi celkem fajn. Jsem ti hrozně vděčnej, zachránila si mi život. A ani jsem se nepředstavil, jsem Dornus ze Sereonského království“ řekl jsem a mírně se poklonil. ,,Já se jmenuji Ave a narodila jsem se tady na jihu v tomhle městě.“ Dívali jsme se na sebe a nikdo nic neříkal. To ale rychle přerušila ta stařenka, když vešla do místnosti a poslala Ave pro něco do sklepa. Po tom co odešla jsem si vyndal z kapsy přívěšek, který nosím normálně na krku a nenápadně jsem ho upustil na zem. Zhluboka jsem se nadechl a teď už poměrně jistým krokem vykročil z obchodu. Venku byl těžký, zaprášený, ale teplý vzduch. Ulice byla podlouhlá a po levé straně bylo pár trhů se zeleninou. Všude bylo spousty lidí a obchodníků, kteří vykřikovali svoje hesla, aby upoutali zákazníky. Když jsem ale pohlédl doprava bylo mi jasné kde jsem. Vysoké mohutné bílé mramorové hradby se ve slunečním světle leskly jako perly. Vedle velké brány, kterou bylo vidět na konci ulice se tyčily dvě vysoké mramorové věže, které střežily obchodní cesty. A v samotném srdci města byl bílí mramorový palác, ve kterém sídlil Panovník tohoto města i tohoto království. Král Treon, panovník města Fenoa i celého ,,Jižního království.“ Fenoa je zatím jediné město, které ještě nikdy nikdo v historii nedobyl. Je obklopeno hustými lesy a širokou řekou. Její severní břeh není na dostřel katapultům dobývacích vojsk, ale Fenoiské katapulty tam dostřelí. To je asi největší síla města. Už se ale stalo, že jedna armáda řeku překročila, ale skvělí lučištníci a horký olej vylévaný z otvorů nad bránou je donutil ustoupit. Jižní království je nejjižnější království na Poreonském kontinentu. Ze západu sousedí s ,,Dračím královstvím“ ze severu s mojí rodnou zemí, se ,,Sereonským královstvím“ a z východu sousedí s ,,královstvím Perel“.
Na druhém konci ulice než je brána se hrdě tyčí hostinec u dvou kanců. Je to vcelku veliká dřevěná budova, které je na první pohled nepravidelně vyztužená kamennými bloky. nad vstupem jsou vyobrazeny dvě prasata pasoucí se na trsu zelené trávy. Pohodil jsem si štítem na zádech a těžkým krokem vykročil po ulici směrem k hospodě. Cestou jsem míjel stánek s rybami a stánek s něčím co asi mělo připomínat suvenýry, ale spíše to vypadalo jako oběti na rituál woodoo. Poté jsem se ocitl před vstupem do hostince. Mohutné dubové dveře na kterých vyselo těžké kovové klepadlo ve tvaru lebky. Klika byla také kovová a na to, že bylo celkem teplo, byla i velice chladná. Pevně jsem ji stiskl a otevřel dveře. Ihned se na mě vyhrnul zápach piv a vůně hořícího tabáku. Hospoda byla čtvercového půdorysu. Na levé straně byl kamenný krb a v něm plápolal oheň. přímo proti mě byl dřevěný bar a za ním stál urostlý chlupatý hospodský, který zrovna naléval dvě pinty piv. Sedl jsem si k jednomu volnému stolu u levé zdi. Odložil jsem si a v klidu se posadil. Vyndal jsem si tabák, dýmku a začal jsem si jí cpát. Hospoda náhle utichla. Zvedl jsem hlavu a spatřil Ave jak stojí ve dveřích a rozhlíží se po místnosti. Potom se podívala směrem ke mě, usmála se a přistoupila ke stolu. Já se ihned zvedl a odsunul jí židli. Ona se začervenala a tichým hláskem poděkovala. Když jsem jí obcházel zpět k mé židli říkal jsem si jaké by to bylo kdybych jí alespoň jednou mohl pohladit po vlasech. Když jsem se posadil položila do prostřed stolu můj přívěšek a já byl šťastný, že takový starý trik ještě funguje. Začali jsme si povídat a já jí vyprávěl jak jsem se sem dostal, proč sem odešel od rodiny. Ona mi zase vyprávěla o tom, že miluje přírodu, umí zacházet s lukem, ale že stále žije s rodiči a pracuje u nich v obchodu. Říkala že jí je 18 a že nemá žádného přítele, což mě náramně potěšilo. Potom jsem jí říkal, že se asi pojedu podívat zpět za rodiči a její výraz evidentně zesmutněl. Poté o něčem začala přemýšlet a posléze se zvedla a říkala ať se ještě před odchodem zastavím u ní v obchodě. V klidu jsem ještě dokouřil dýmku a začal se připravovat na cestu. Byl jsem v kovárně kde sem si nechal nabrousit meč, pak v obchodě kde sem si nakoupil zásoby jídla a tabáku a nakonec jsem všechny svoje peníze utratil za krásného hnědého koně s černou hřívou a ohonem. Postavil jsem se na ulici pobídl koně a došel k obchodu s látkami, před obchodem stála osedlaná bílá klisna. Sesedl jsem a vstoupil do obchodu. Vůně vanilky mě připomněla okamžik kdy jsem jí poprvé spatřil. Za pultem stála tentokrát ta stařenka a mračila se na mě, potom se otočila a křikla chraptivým hlasem,, Zlatíčko? Už je tady“. Slyšel jsem její kroky. Ave vešla do místnosti. Svoje vlasy měla stažené do culíku, na zádech měla luk a toulec se šípy a byla oblečená do zelenomodrého oblečku, který jí neuvěřitelně slušel. Přistoupila ke mě a potichu mi povídá ,,doufám že nebude vadit když půjdu s tebou, protože mi je už dost na to, abych byla stále tady v obchodě.“ ,, V žádném případě mi to nebude vadit, ba naopak budu moc rád“. V mém hlase zněla nezkrotná radost, kterou jsem ale nechtěl dávat moc najevo. Otevřel jsem dveře na ulici a rukou jí dal najevo, že jí dávám přednost. Oba dva jsme se vymrštili na koně a rozjeli se směrem k bráně.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Gilthalion - 26. prosince 2006 21:38
Gilthalion

osobne se mi na tom nelibi ta ichforma...je to psane stylem denik....snad tam chybizapisy dneatd..take bych upustil od naprostych detailu.... gil tady narazela ze to je naivni jako eragon...ale eragon se libi..vse je primocare zadne rozepisovani...jen tomu prijit na kloub tak hodne stesti
"Hmmm ... Tak tady sem ještě nekalil."

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog