Dračí doupě (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Dračí doupě

Autor : hater   10. května 2007   Povídky
Jak snadné je vlézt nepříteli až přímo do chřtánu, ... inspirováno hrou v jedné zdejší jeskyni.

Kapitola první: Na cestě

Byli jsme tři a putovali již nějakou dobu světem společně. Pýtas, vysoký muž zahalený do oděvu z kožešin, byl náš vůdce. Pocházel z kmene divokých lidí a hrdě nesl v ruce velkou, koženou knihu. Přestože jeho vlasy ještě nebyly bílé, byl to velmi moudrý muž. Pak s námi šel Gimi, trpaslík z rodu Bóbina. Přestože byl vzrůstem malý, byl velmi dobrý bojovník a málokdo se mu dokázal postavit. Poslední jsem byl já, také trpaslík a také nosím sekeru jako Gimi a ani nejsem tak vznešeného původu. Vlastně jsem vyrůstal v lidském městě a učil se vykrádat domy jiných. To však mí společníci nevěděli. Toho dne jsme šli úzkou stezkou k vesnici, ve které jsme chtěli přenocovat. Náš cíl byl ještě dál za vysokými horami. Tam prý ležela krajina, kde se lidé mají lépe než tady.

Cesta vedla kolem listnatého lesa, takže jsme většinou šli ve stínu a nemuseli jsme se vléct pod žhavým dohledem núnavného slunce. Před námi se objevila říčka, kterou jsme chtěli překročit a Pýtas začal vést řeči o nějaké teleportaci. Příliš jsem ho neposlouchal, protože těmhle kouzelnickým věcem nerozumím. Chvíli jsme hledali brod, ale Pýtas nakonec rozhodl, že přeplaveme. Gimi začal brblat, že se mu to snadno říká a oháněl se poškozením své úcty zamočením jeho léty pěstěného vousu. A já? Slyšel jsem zašustit křoví a všiml jsem si ho jako první. Na druhé straně byl starší, na kost vyhublý muž s bílým plnovousem.

"Dobré odpoledne, .... ehm, ... ctění dobrodruhové," pozdravil nejistě, když si nás změřil nepříliš jasným pohledem. Gimi hned pochopil, která bije a bez váhání se vrhl do vody se slovy: "Počkejte chvíli, já vám pomohu." Raději jsem se ostražitě rozhlédl. Nemám rád žebráky, přestože vypadají bezbranně, můžou být nebezpeční. Nic strašné se však nestalo. Tedy kromě toho, že náš společník teď vypadal jako směšná zmenšenina úplně promočeného strašáka do zelí. Crčela z něj voda všemi otvory a jeho kovové brnění teď podezřele vrzalo. Nebo vrzaly jeho klouby?

"Děkuji ti, dobrý muži." Začal děkovat děda a dokonce se i celkem příjemně usmál. Až se mi z toho naježili chlupy na zátylku. "Jak vám to jen oplatím…" Jeho třaslavý a pisklavý hlas se mi nepříjemně zařezával do uší.
"Hledáme slávu a bohatsví," řekl hrdě Gimi Bóbin. "A také moudrost," doplnil jej decentně Pýtas.
Děda zbystřil a vážně se na nás zadíval. Chvíli váhal a jeho tvář zbrázdili vrásky, jako kdyby jeho mozek procházel nezvyklým vypětím a on přemýšlel, zda nám může prozradit nějaké děsivé tajemství.
"No, ... možná už jste slyšeli, že náš kraj sužuje strašlivý drak." Když řekl slovo drak, pochopil jsem, že se blíží katastrofa, avšak Gimi jako kdyby o hlavu povyrostl a hned také směle prohlásil: "Draci jsou sice větší než trpaslíci, ale my se jich nebojíme." Přitom se mi vyzývavě podíval do očí a já jsem si raději začal prohlížet květinu mezi špičkami svých bot. Aby neviděl v mé tváři pochyby. Musím si zachovat tvář, aby nepoznal, že nejsem takový bojovník jako on.
"Odvaha je chvályhodná vlastnost," řekl děda roztřeseně a já jsem se začal rozhlížet kolem, protože mně přepadl neodbytný pocit, že se něčeho bojí. "Přesto vás však musím varovat, ten náš drak už snědl mnoho odvážných mužů."
"To jistě," usmál se sebevědomě náš velitel a velevýznamně potřásl svou velkou knihou zabalenou v kůži, "ovšem když ruku v ruce s odvahou jde i moudrost, nemůžeme prohrát."
Já jsem raději nic neříkal a dědovi také sklaplo. Chvíli na nás s lítostí hleděl, pak nevýrazně poděkoval, otočil se a odkráčel. Kam? To nevím a ani jsem nad tím nepřemýšlel. My sami jsme už půl dne neprošli kolem lidského obydlí a tak jsme spěchali rychle dál, abychom měli kde přenocovat.

Kapitola druhá: Dračí sluj
Když jsme dorazili do vesnice, byl už večer a tak jsme se rychle ubytovali v hostinci. Víska to byla malá a chudá. Zdálo se, že je tu dokonce i několik opuštěných domů. Hostinec přesto nevypadal špatně díky skutečnosti, že jsme byli na obvyklé obchodní cestě. Večeře byla výtečná a pak jsme se dozvěděli velmi mnoho o tom drakovi co tu sídlí. Lidé o tom tématu ze začátku nechtěli moc hovořit, ale pár skleniček alkoholu rozváže jazyk spolehlivě. Všichni tvrdili, že draka nikdy neviděli, ale také říkali, že jim občas mizí dobytek a když se někdo ztratí v kopcích, často už jej nenajdou vůbec. Jeden pastýř nám pak prozradil, že při hledání zatoulané ovce náhodou objevil sluj plnou pravého dračího pokladu. Oči se mu leskly a ruce klepaly, když to říkal. Pošeptal nám také, že nikdy nenašel odvahu se k ní přiblížit a ten kdo tam vstoupí již nikdy neuvidí sluneční světlo. Pak jsme šli spát a mně se zdálo o zlatém dračím pokladu a zahálčivém životu uprostřed bohatství.
Ráno jsme to prodiskutovali, byl jsme přehlasován, takže jsme teď stáli před tou jeskyní a šli jsme na draka. Neměl jsem z toho právě nejlepší pocit, ostatně jako obvykle, když jsme se pouštěli do nějaké podobné akce a rozhlížel jsem se obezřetně kolem. Pýtas říkal něco o nějaké strategii a rozmachoval se rukama, až se chvílemi zdálo, že chce svou vzácnou knihou vrhat jako oštěpem. Věděl jsem jak je těžká a měl jsem co dělat, abych před ní stíhal uhýbat. V lepším případě by byl zásah takovým množstvím moudrostí na lehký otřes mozku.

Stáli jsme na svahu a dívali se dolů do údolí. Mezi stromy byla vidět malá, klokotající říčka a kousek dál za ní byl opět zvedající se svah a v něm černý otvor. Dračí sluj. Přímo před ní byl zlověstný kus černých kamenů a půdy na které nic nerostlo. Kromě zurčení potoka a šumění listí okolních stromů ve větru nebyly slyšet žádné obvyklé zvuky. Lesní ptactvo mlčelo a já na sobě cítil něčí upřený pohled. Jak říkám, moc se mi to tam nelíbilo, ve městě se cítím mnohem více ve své kůži. Opatrně jsem prohlížel okolní křoví, ale nic podezřelé jsem neviděl. Když jsem se ohlédl, zjistil jsem, že ti dva pomalu sestupují k říčce a Gimi Bóbin na mně hlasitě zavolal, že nemám zaostávat, nebo toho draka zabijí beze mně. Kmeny stromů výsměšně vrátili jeho hlas zaslepený touhou po dobrodružství a slávě. Raději jsem se vydal za nimi, ať už nekřičí, přestože zřejmě už všichni stejně věděli, že jsme tu.
Překročit říčku bylo snadné, přeskákali jsme po balvanech suchou nohou a už jsme stáli před ústím. Mí společníci zatajili dech a já také. Jeskyně před námi byla tmavá a vlhká. Táhl z ní puch silně připomínající hnilobu. Vzpomněl jsem si na jedno ráno po dlouhé pitce. Ležel jsem ve hromadě odpadků v zadní uličce a probudilo mně olizování obličeje psem, který zřejmě předtím hodoval na odležených mršinách krys. Ke všemu vchod do jeskyně také připomínal obrovskou zvětšeninu tlamy toho psa. Z vrcholu i zespodu jej tvořily ostré krápníky různé barvy. Některé úplně černé, jiné hnědé či žluté. To však nebylo důvodem našeho napětí. Teď když jsme viděli hlouběji do jeskyně, spatřili jsme dračí poklad. V šeru bylo vidět mnoho odlesků neznámých předmětů a když Pýtas jakoby mimochodem zahuhlal několik slov v tajemném magickém jazyce, z jeho prázdné ruky vyšlehl kužel oslňujícího světla a jeskyně se proměnila v zářící zlatý sen. V zadní části sluje byla hromada zlatých pohárů, mincí, prutů, průhledných drahých kamenů, umně tepaných sošek, zlatých zbrojí a bohatě zdobených zbraní. Poklad se jásavě třpytil, zářil a lákal nás dovnitř. V hlavě mi zněl vtíravý hlas stále opakující jediné. Jen pojď dál a splní se ti všechna tvá přání, budeš bohatý, bohatší než si kdy snil, šeptal.
První vstoupil Pýtas kráčel vpřed jako v magickém tranzu a ponořil své jemné, pěstěné ruce do zlatých a stříbrných mincí. Zvedl je nad hlavu, stále na ně díval a nechal si je pomalu dopadat do obličeje, ve kterém nyní chyběla jakákoli známka obvyklé duchapřítomnosti či moudrosti. Gimi šel za ním a zastavil se u hrozivě vypadající kamenné dvoubřité sekery s lesklým, démantovým ostřím. S úctou ji zvedl a potěžkal. To byla zbraň pro pravého hrdinu.
A co já? Když šli oni, musel jsem taky. Ale z nějakého důvodu jsem se na půl cesty zastavil. Bylo tu všechno po čem jsem kdy toužil, tak proč se mi najednou dovnitř vlastně nechtělo.
Přešlapoval jsem po červenohnědém, poddajném podloží, snažil jsem se prohlédnout temné kouty vlhké a páchnoucí jeskyně, uhýbal před ostrými krápníky a omámeně pozoroval tmavý otvor za pokladem. Pak se mé podezření potvrdilo a celou jeskyní se rozeznělo hrozivé, ohlušující zavrčení mnohokrát znásobené třesoucími se stěnami jeskyně. Drak je tady! Strnul jsem chvíli neschopen cokoli udělat a asi o vteřinu později mi na hlavu dopadl obrovský chuchvalec průhledné, lepkavé tekutiny. Když jsem se vzpamatoval z leknutí, otřel jsem si obličej a pohlédl vzhůru. Také mí společníci se vzpamatovali. Jejich dřívější opojení bohatstvím nahradila pozornost a připravenost k boji. Gimi Bóbin svíral kamennou sekeru a divoce se rozhlížel kolem. Pýtasovo světlo se proměnilo na divoce planoucí, zářivě rudý sloup ohně, který prozářil celou jeskyni. Také proto jsem mohl vidět co je na stropě. Pokrývaly jej chuchvalce té tekutiny pomalu stékající po kuželech krápníků a chvějících se hnědých stěnách dolů. Zem se zatřásla a v té chvíli jsem pochopil, kde to jsme. Krápníky byly ostré zuby a měkká podložka pod mýma nohama jazyk. Lepkavá tekutina byly sliny a to burácivé vrčení bylo kručení hladového dračího žaludku. Chtěl jsem se vrhnout k ústí jeskyně, tedy dračí tlamy, ale už jsem se kutálel k opačnému konci k jícnu. Zlato podrazilo mým společníkům nohy a ohnivé kouzlo zmizelo. Klouzali jsme slizkým, tmavým tunelem dolů, tam kde jsme tušili dračí žaludek s množstvím rozbouřených žaludečních šťáv. Na okamžik jsem se zachytil na nějakém výběžku a slyšel jsem dvě žblunknutí a bolestivý křik svých dvou druhů někde dole. Přestože brzy utichl, stále mi zvonil v uších.
Měl jsem pocit, že všechno kolem je jedovaté a ruka, kterou jsem se držel nesnesitelně pálila. Druhou rukou jsem vytáhl dýku a zabodnul jsem jí do stěny. Do měkké tkáně dračího žaludku pronikla snadno. Vzápětí se však obrovské zvíře pohnulo a s ním i obsah žaludku. Šťávy se vzepjaly a olízly mně. Okamžitě mi do celého těla začala vystřelovat bodavá bolest a v hrdle se mi vytvořil knedlík.Věděl jsem, že dlouho nevydržím a představa, že drak má teď v krku také takový knedlík, mně skoro rozesmála. Okolí se znovu roztřáslo a vzápětí mně do hlavy zasáhla těžká kniha. Poslední co mně napadlo než se mé vědomí vklouzlo do vazké tekutiny, byla udivující myšlenka, že Pýtas svůj vzácný spis zřejmě upustil.

Kapitola 3: Odměna
Obrovský drak se mlsně olízl a jeho velké, plazí oči hladově pohlédly na žebráka stojícího kousek od něj: "Výborně," přestože byl drakův syčivý hlas tichý, nepatrného smrtelníka před ním zcela ohlušil. "Svou minulou odměnu najdeš na obvyklém místě kousek níž po potoku, na tuto současnou budeš muset chvíli počkat," dračí ústa se roztáhla do zubatého úsměvu. "Teď si půjdu schrupnout a až budou strávení, jsou veškeré jejich cennosti tvé."
Na kost vyhublý žebrák se poklonil až k zemi, jako se věřící klaní svému bohu: "A-ano, … můj p-pane," vykoktal třesoucím se hlasem a pak když viděl, že o něj ohromný tvor ztratil zájem, vydal se rychle pryč z jeho dosahu. Přece jen, co kdyby měl větší hlad než vypadal. Také musí pro svou odměnu, aby i on měl plný žaludek.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Dračí doupě?
Drtikol, Mett, Pán zla, Ragar, Regis, Žabikuch

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

hater - 29. května 2007 09:21
hater

Žabikuch 28. května 2007 15:21
kdyz se poradne pohrabal v dracim trusu (ci jak se tomu rika), tak jiste nasel nejake cennosti, ktere draci zaludecni stavy nerozpustily, ... nejake ty zlate mince, ... a ostre mece :-)

Žabikuch - 28. května 2007 15:21
Žabikuch

Moc hezký počteníčko :-)
Co dostal žebrák, jako odměnu?

hater - 25. května 2007 10:19
hater

Poškvarek 24. května 2007 21:22

o diky ti velky guru, byl by z tebe vynikajici patolizal :-)))
Ne, ale vazne si nemyslim, ze si to zaslouzi srovnani s filmem svetoveho formatu :-)

Poškvarek - 24. května 2007 21:22
Poškvarek

moc hezky napsaný, fakt dobrej styl, ten začátek ty popisy a tak, ty se mi líběj, je to jak když vypráví forest gump;))
No one cares and the game goes on...

hater - 13. května 2007 13:11
hater

kid 13. května 2007 11:57
to je presne to, na co narazim ;-) je, jasne, ze chceme hrat hru a chceme se pobavit ;-) na druhou stranu proc by mely postavy lezt do nejakeho nebezpecneho dungeonu? ;-) Je jasne, proc chteji hraci, aby tam postavy lezly, ale prilis mne netesi, kdyz se zapomina na to, proc tam chteji postavy ;-) Tak nejak potrebuji mit tento duvod ;-)

kid - 13. května 2007 12:07
kid

K dílku:

Budu si ho muset pročíst ještě jednou, neměl jsem ideální podmínky pro kvalitní zážitek.
Ale moc se mi líbí prolnutí snu s realitou a jakási atmosféra, kterou jiné povídky postrádají.
Hmmm, tak za tímhle si stojím...

kid - 13. května 2007 11:57
kid

Začátek hry

PJ: Chcete vstoupit do strašně nebezpečného dungeonu, odkud se ozývají kvílivé zvuky, kapání vody a občasně zařinčení oceli?
Hráči: Ne, raději ne!
PJ: Hm, vážně ne?
Hráči: Ne, jdem raději zpět do hospody.
PJ: Ach jo, ale vy tam musíte.
Hráči: Nechceme tam pochcípat.
PJ: Hm, tak jo, to je teda konec.

Konec hry.
Hmmm, tak za tímhle si stojím...

hater - 12. května 2007 12:37
hater

Dart 11. května 2007 11:25
no jo, je to tak. Hraci maji k PJ jistou duveru a tak nejak kdyz PJ zacne mit takove ty kecy, ze je to strasne nebezpecne a pta se jestli chteji opravdu vstoupit, ... tak nastane chvili ticho ;-) hraci se rozhlizeji kolem po sobe vzajemne a pak jeden nejodvaznejsi (obvykle hraje moudreho kouzelnika ;-) ) vkroci dovnitr, k nemu se nekdo prida, pak se prida dalsi a dalsi.... ;-) az nakonec zustanou pozadu ti dva nejvahavejsi hraci a ti si reknou, ze radsi s nima nez sami a jdou taky ;-)))

Proste tam vsichni vlezou ;-) protoze chteji zazit dobrodruzstvi a kdyz by tam nevlezli tak se hrat nebude ;-))

Dart - 11. května 2007 11:25
Dart

hater 11. května 2007 11:19

Trefne :)
Tiez som rozmyslal, preco su si taky sebeisty... no a to mi prave nahana strach.... moja hlavna postava si je tiez ista svojim krokom xD
Ale taktiez vie byt velmi opatrna ;)
Tazko takto sudit, to by som tam musel byt :P

hater - 11. května 2007 11:19
hater

Dart 10. května 2007 16:40
no ja jsem si to ted jeste jednou cetl a tak nejak mi doslo, ze sem jeste mel pridat ke konci nejakou narazku ve smyslu, proc jdou vsichni sborem za tim prvnim volem, i kdyz dobre vi, ze tam nemaji lezt. :-)

Dart - 10. května 2007 16:40
Dart

Pomerne jednoduché opisy, ktoré ponechávajú dosť voľnosti. Celé sa to teda číta príjemne.

Hádam by som tam uvítal trochu viac rozšírenú prípravu na boj s drakom, bo mi to pripadá ako Lotr, kde vystrihli prípravy na výpravu....

Celkovo mi to príde ako podarený príbeh, teda také ľahké čítanie pri relaxovaní :)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog