Dřevěná sesle - Legionář (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Dřevěná sesle - Legionář

Autor : Diuk   9. srpna 2017   Povídky Zatím nehodnoceno
Volné pokračování na povídku Dřevěná sesle, otištěná v antologii erotického horroru, Poslední polibek

Následuji tradici předchozích generací, určených chovem, brněním a kovem k lovu děsivého falešného rytíře. Mladý a plný ideálů si cením pasti obdivu, vynášejíc nabubřelé ego do výšiny levného samce. Líbám tak matku veškeré zášti, slávu, na oslavě mého návratu domů z cest.

Začali jedovatým vínem. Kdo by mohl být vinen, že si nevšimne hrdinova podivného pohledu do davu, když je sám obklopen mlhou al-kaholu takříkajíc všude kolem. Bolely mě plíce, krvácelo z nosních dírek, a tanečníci hráli… umíráček? Cinkot zvonků a spánek blízký všem otráveným. Ale vzchopil jsem se, otřel tekoucí karmín kašmírem a zavdal vrahům příčinu k dalšímu kroku. Prvním chodem stala se slepice, červivá jako půlnočnice. Řízni, bohatýre, pochutnej si na podivné exotice. A já jedl a drtil článkovitá těla odsouzená k pomstě a zabití požírače jejich vlastního světa. Bodaje vidličkou snažil se zapomenout na kyselou chuť hnusného odporna, abych přešel k dalšímu pokrmu vrahů, zkažené rybě.
Možná, že v červech bylo více chuti, než se dotknout jazykem shnilého masa. A ti blazeovaní patolízalové se neupřímně usmívali naplněni slovy o lidské pýše. Pozorovali a čekali, oslava teprve začínala a zlato zářilo novotou na rudém podkladě. Kdo jej chce?

Zápach ryby přebil chod třetí a poslední. Moučník na míru ušitý, kraví žaludek po okraj plný očních bulev ve všech barvách duhy.
Takto mne vítají domácí po letech práce? Pokusy usmrtit schránku tělesných pozůstatků? Jako když se chtějí zbavit krále, přede všemi a před nikým. Legie, protože jich je mnoho. Nikdy nejsou sami.
Odsouvám přinesenou stravu. Ani náznak zhnusení, pouze snaha působit přejedeně. Omlouvám se rodičům obecně a stěhuji se do zátiší. Mimo práci disidentů, tajnou chodbou služebnictva do přízemí. Konečně klid.
Zvracím. Nepřestávám. Kyselým proudem uzavírám kolotoč potravinového řetězce, na kterém si děti vylámaly zuby nadšením. Čekám dýku bodnutou do zad v zahradách domu. Nemohu se bránit, teče to ze mě ústy i řití a já padám na kolena. Jen ať přijdou, nyní svým údolím smrti procházím.
Čtyři roky jsem pronásledoval falešného rytíře. Vázal lidi k pranýři a mučil je ve slumech, aby mi pověděli o lupiči, rodinou nenáviděného natolik, že mu vyhlásili věčný boj. Jdoucí po vychladlých stopách míjím obrazy smutku a pasti, jakou nachystal nebohým věřícím čtyřnásobkem prokletí.

Čtyři zabijáci vylezli ze stínů. Zahradu najednou vyplnil ostrý vzduch a příslib nekonečna. Otírám zvratky do kašmíru a tasím. Klidnou noční oblohu protíná výkřik.

Bojuji. Sekám kolem sebe ostrým nožem a špičatým mečem. Oháním se pěstí a jejím hřbetem. Bojuji se silou zraněného zvířete, klesám pod ranami nesmiřitelnosti a opět vstávám na vlnách odpovědnosti. Přece nepadnu tak hanebně, otráven a ponížen, zahnán do kouta. Bodli mě, postřelili šípem a já se tímto okamžikem stal vyvržencem ve vlastní zemi, když jsem uviděl falešného rytíře, jak se slabostí pro orchideje postává opodál a usmívá se.

Na oka-mžik nechápu, co se to děje. Vždyť jsem jeho hlavu uřezal a odnesl ke slavnostnímu stolu. A on tady stojí, v plátové zbroji, a já se propadám do nitra hlavy z bolesti otravy. Změnila se v takového malého černého brouka. Řvu a tahám se za vousy. Jeden z vrahů toho využívá a železnou tyčí mě sráží do okrasného jezírka.
Brouk se prolézá zpátky k plicím, nemohu dýchat, šaty těžknou, přesto se snažím dostat zpátky nad hladinu. A klesám ke dnu.

***

Poprvé jsem o falešném zaslechl zpívat v nálevně. Smyšlenky o krádeži dobytka, o královské koruně. Jak ukradl drakovi poklad a paprsek Luně. Nalil jsem do sebe dvě kořalky a vyzvídal u bardů, kde zaslechli takové žvásty a proč hodnotí s obdivem zločin ponechán bez trestu. Jenom se smáli mým bezvousým tvářím, panickým očím a chtivě se vrhali na další příběhy jako prasata po lanýži.

Ještě téže noci odjel jsem oděn ve zbroji. Musím ho najít, rušitele míru. A s tímto hrdým úkolem jsem se vydal za lovem a naivně usiloval o nastolení víry, že správci královské vily dokáží sprovodit zločince katovskou přesností z okraje srázu. A když padne, bude dýchat pouze vodu a na jeho činy si vzpomenou leda tak ryby.

***

Polykám tekutý dar jezera a snažím se vzpamatovat z úderu. Krvácím z bezpočtu ran a nemám útěchu, že se z toho dostanu. Avšak někdo mě chytil za límec a zvedá nahoru z vodního lože spánku a probouzí pleskotem po tváři.
„Umíráš.“ Konstatování, bez emoční účasti k mému nebytí. Černý brouk jedu se prohryzal k srdci a můj zachránce, snad stařec křivicí ohnutý, natahuje hnáty a zvedá mě do vzduchu, jako bych vážil sotva pírko ptačí. Že prý náš čas kvapí a já stojím před rozhodnutím. Kde je rytíř? Rozhodnutím o životě s výhledem do onoho světa, či snad zavřený smrtí na dně jezera. Je pryč.
„Chci žít.“ Chrčím a voda ze mě stéká a on se šklebí jako odvěká stvůra chamtivá a dává mi podepsat, pouze pohledem samozřejmě, smlouvu, ze které padám do kolen a třesu se ve větru a kořeněné vůni poutavé. To nejsou orchideje, už nikdy nebudou.

Nevím, co zahnalo rodiče spojit se s falešným rytířem. Čí vina či úsudek znetvořili čistotu rozhodnutí přivítat svého syna doma pohrabáčem namísto chlebem a solí. Utíkám do lesů pryč od té zkázy, s očima z popelu, až z toho mrazí. Tma. Řev. Tma. Sten. Tma. Ticho. Pro labužníka existence, nemohu se radovat, když vím o nadepsaném náhrobku mezi keři. Bude tam a já to vím, oh, bohové úsudku, co jsem to udělal?
Nezemřel jsem, ale ani nezačal žít. Neschopen rozhoupat se zůstávám na prahu a vím, že mým úkolem je totéž, co jsem považoval za hotové. Falešný rytíř.

Stávám se lovcem a hon je mým dlouhým nádechem, když spolu s černým broukem trávím dny ve směru svém, najít toho zlého srdce.
Utíkám do lesů a měním se, jako bych spolkl smůlu, padám do listí, zakopávám o kámen, čechrám se deštěm a prosím už, ať to skončí. Ale ne, to bude jenom začátek mé životní pouti.

***

S nákazou v sobě se přesouvám do měst, abych živořil na penězích cizích a prchal od bídy. Získávám pověst, renomé obalené lidskou kůží. Nesmiřitelný lovec v kabátu z poražených, s mečem vyřezaným ze stehenní kosti a dýkou z předloktí. Odkaz minulosti, skrytý v ulicích hledící na faleš a zlobu uvnitř každého z příchozích, zírajíc do očí všech těch falešných rytířů putujících po zemi.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog