Eldorado Fleetwood (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Eldorado Fleetwood

Autor : Arte-Zherth   25. června 2009   Povídky
Z brusu nová, pro tentokrát trochu mysteriózní, povídka

Stával jsem na Bartyho parkovišti každé ráno. Od svých šesti let, když jsem 1. září jel okolo poprvé do školy. Každé ráno. Nemohu uvěřit, že je to už pět let, co jsem tam byl naposledy. Za svítání to bylo velmi magické místo. Rodiče se divili, proč chodím do školy vždy o tolik dříve, když mohu ještě spát, ale moc dobře věděli, jak rád se procházím. Navíc to tenkrát byla trochu jiná doba.

Nikdy jsem nepochopil proč na místě 47B stál vždy ten starý Cadillac Eldorado Fleetwood. Bartyho nebyl a nevzpomínám si, že bych viděl někoho, jak ho řídí. Prostě jsem si stoupával doprostřed, vedle toho ošoupaného víka kanálu a užíval si tu ranní prázdnotu parkoviště, které bylo přes den přeplněné k prasknutí. Byl to pro mě vždy fascinující pocit. Nevím, proč jsem to dělal a musím přiznat, že mnoho lidí mě díky tomu považovalo za blázna. Já si však nemohl pomoci. Permanentně nařízený budík na 5:15 mě vždy připomenul, že nastává má nejoblíbenější chvíle dne. Mnohokrát jsem si zapomněl teplé oblečení, když jsem byl plný nedočkavosti. Přesto mě ani mráz neodradil. Někdy jsem jen tak seděl na zemi a pozoroval sinalou oblohu, jindy jsem zíral na černý Cadillac a až vyděšeně čekal, že se pohne nebo promluví. Samozřejmě se nikdy nic takového nestalo, ale stejně mě z toho vozu běhal mráz po zádech. Čí vlastně byl? Léta ho nikdo neumyl, prach a holubí trus smývaly až deště. Ještě podivnější však bylo, že ho nikdy nikdo nevykradl. Na sedadle spolujezdce ležela dámská, sytě rudá kabelka. Zavřená, nemuselo v ní být nic. Ale copak už to tajemství, které skrývala, nebylo lákadlem k loupeži? Na zadním sedadle ležela stará plechovka od Tachtee!s piva a několik dalších na podlaze. Tahle firma zkrachovala před pětatřiceti lety. A co mohlo být v kufru či přihrádce u spolujezdce? Téměř jsem až šílel z pokušení a touhy dozvědět se to. Proč někdo méně dbající zákona už dávno auto nevykradl? Vypadalo to, jakoby tenkrát zbrusu nový vůz někdo zaparkoval na místě 47B, odskočil si nakoupit ke starému Bartymu, jen na pět minut, třeba pro další Tachtee!s pivo, ale už se nikdy nevrátil. Jakoby ten Cadillac ze sedmašedesátého uvízl v tomto prostoru, ale ztratil se v čase. Nebo uvízl v roce sedmašedesát a ztratil se v tomto prostoru? Tyhle logicko-fyzikální úvahy jsou pro mě příliš složité, než abych se zabýval jejich možnou správností. Každopádně to na mě působilo, že na ten černý vůz všichni zapomněli, jakoby ho ani neviděli a to bylo podezřelé. Ač jsem na parkovišti trávil každé ráno po celý svůj život, nikdy jsem vlastně nic nevykoumal. Vždy jsem nakonec odešel do školy, nebo později do práce.

Bohužel se několikrát stalo, že si Dannyho parta přivstala, nebo spíše protáhla svou noční párty, a přijela si ze mě utahovat. Posmívali se mi a uráželi mne. Jednou mne dokonce zmlátili, ale mě to bylo jedno. Na tom místě za svítání mě nic z míry nevyvedlo. Ani když mě pomlouvali na každém rohu, jaký jsem blázen. Přával jsem si, aby se ze své opilosti pokusili starý Cadillac vykrást, rozbít, nebo se ho alespoň dotknout. Zajímalo mě, co by se stalo, ale nikdy to neudělali. Trochu mě rozčilovalo, že takoví výtržníci jako Danny se nepokusili alespoň objet klíčem auto, které pravděpodobně už nikomu nepatří. Samozřejmě, že jsem se o něco takového mohl pokusit sám, ale nenašel jsem odvahu. Měl jsem k tomu autu zvláštní respekt. Neodvážil jsem se po něm dokonce hodit ani malinký kamínek. Později jsem chodil na parkoviště i během dne, to mě ovšem ani trochu neuspokojovalo. Lidé míjeli Cadillac bez povšimnutí a já litoval promarněných odpolední na přeplněném parkovišti. Později jsem však nemohl myslet na nic jiného. Ten vůz byl pro mne natolik mysteriózní, že jsem ho nedokázal pustit z hlavy. Bohužel to dosáhlo meze, při které jsem nebyl schopen normálně fungovat. Myslel jsem si, že jsem se z těch všech ranních návštěv Bartyho parkoviště zbláznil. Navštěvoval jsem psychology a psychiatry aby mi pomohli, zatímco jsem chodil na parkoviště a s nekonečnou touhou dozvědět se něco víc o mé noční můře jsem se ptal náhodných kolemjdoucích, jestli o černém Cadillacu na místě 47B něco nevědí. Nikdo mi však neodpověděl a všichni odcházeli, jakoby jim to bylo nepříjemné.

Ptal jsem se dokonce mladého Bartyho, jestli nemá nějaké informace. Sdělil mi, že ten Cadillac tam stojí, už co si pamatuje. Prý tam stojí od roku, kdy zemřel starý Barty a on, mladý Barty, se narodil. Tenkrát v roce 1967 se tu prý vůz objevil a už s ním nikdo neodjel. Stará paní Bartová, která kdysi vedla obchod, dokud nebyl její syn plnoletý a obchod nepřevzal, o tomto tématu však nikdy nechtěla mluvit. Z nějakého nepochopitelného důvodu to pro ni bylo naprosté tabu.

V létě, přesněji 6. července 2004 jsem nastoupil do psychiatrické léčebny v Massachusetts. Byl to totiž den, kdy jsem se dozvěděl pravdu o tom démonickém Cadillacu. Mladý Barty zřejmě náhodou nalezl článek v prastarých novinách, nebo mu konečně řekla matka pravdu o smrti jeho otce. Na tom ale nezáleželo. Důležité bylo to, že 6. července 2004 stál za svítání na parkovišti před svým obchodem a čekal na mě. Zřejmě jsem mu připadal politování hodný, nebo mi chtěl pomoci. Možná ale jen nechtěl, abych mu každé ráno postával před obchodem. Podal mi obálku, poplácal mě se zvláštním soucitným výrazem po rameni a beze slov odešel. V obálce byl vystřižený článek ze starých novin.

„Dne 31. srpna přišli o život tři lidé při loupežném přepadení malého krámku na jihu státu New Hampshire. Do prodejny zvané „Bartyho krámek“ vtrhl neznámý lupič s brokovnicí, bezmyšlenkovitě zastřelil všechny přítomné a odnesl si veškeré peníze a několik lahví whisky. Oběťmi jsou majitel obchodu Benjamin Barty a manželé Jeffrey a Judith Simontovi. Po pachateli pátrá policie.“

Ne, že bych byl diagnostikován jako šílenec, ale měl jsem určitou psychickou poruchu, něco jako přehnanou posedlost, říkal doktor. Podle něj bude prý nejlepší, když strávím nějakou dobu mimo domov s novými lidmi a hlavně daleko od Bartyho parkoviště. Měl jsem z toho hrůzu, když jsem tam tenkrát 6. července stál a se slzami v očích si uvědomoval, že je to naposledy, co ten Cadillac vidím. Od té doby mívám noční můry. Každé ráno se budím okolo čtvrt na šest, jak jsem byl celý život zvyklý, ovšem celý zpocený a vyděšený. Nikdy si nemohu vybavit, co se mi vlastně zdálo a to je velmi frustrující. Na to auto jsem nikdy doopravdy nezapomněl, ale dokázal jsem na něj téměř nemyslet a opět se soustředit i na něco jiného. Celých pět let jsem byl v léčebně dobrovolně, přesto jsem neměl odvahu odejít. Až dnes. Podepsal jsem různé formality a dokonce obdržel potvrzení o duševní způsobilosti. Nevím, zda je vůbec nějak zákonně platné, nebo zda to byl jen žert od ředitele léčebny, tak jako tak, alespoň mám památku na ztracených pět let mezi šílenci. Posadil jsem se do parku na lavičku a rozbalil svou svačinu. U stánku jsem si koupil různé masové pirohy a tohle bylo příjemné místo. Svítilo slunce, park byl téměř prázdný a hezky zelený. Ano, 6. červenec je vždy krásný den. Jak jsem tak žvýkal listové těsto s pikantní masovou směsí, přemýšlel jsem nad svým životem. Ne, že bych byl nešťastný, ale nikdy jsem nebyl šťastný. Vlastně jsem o tom ani nikdy nepřemýšlel, až teď. Je mi 48 a já kromě posledních pěti let nedělal nic jiného, než že jsem se zajímal o nějaký hloupý Cadillac. Vlastně jsem životem proplul zaslepený tím zasraným autem, aniž bych uvažoval o budoucnosti, aniž bych si našel holku, byt či lepší práci, než jen prodavač v elektru. Proč jsem nikdy neuvažoval o tom, že nemám přátele? Proč mě to sakra nenapadlo? Náhle jsem pocítil takovou vlnu zloby a vzteku, že jsem musel vší silou třísknout pirohem o zem, abych alespoň trochu uvolnil napětí. Měl jsem pocit, jako bych se právě probudil, ne… jako bych se právě narodil. Jako bych se narodil osmačtyřicetiletý a někdo mi ten celý můj život prostě nějak zapomněl dát. A to všechno jen kvůli tomu křápu. Pocítil jsem tak zoufalou touhu po nápravě, odplatě, zadostiučinění a pomstě. Musel jsem si prostě vyřídit staré účty. Staré 48 let.

V zastavárně jsem prodal celý kufr se vším, co jsem v něm měl. Na ničem z toho mi příliš nezáleželo a já potřeboval alespoň nějaké peníze. Za ty jsem si koupil plechovku limonády, baseballovou pálku a lístek na autobus. O čtyři hodiny později jsem byl na autobusové zastávce, která se nacházela jen 5 minut pěšky od Bartyho parkoviště. Bylo neuvěřitelné, že mě zloba neopustila. Nepamatuji se, že bych byl kdy v životě tak naštvaný jako teď. Vlastně jsem nikdy nebyl naštvaný. Jakoby hněv nahromaděný za 48 let právě propukl. Měl jsem zaťatou čelist, skrze kterou jsem cedil vzduch, až jsem nepříčetně prskal. Celý rudý v obličeji jsem doběhl na parkoviště. Ani na okamžik jsem nepochyboval, že tam ten Cadillac pořád stojí. Byla už tma a na parkovišti bylo jen několik aut.

A skutečně! Mezi nimi, na místě 47B, byl i Cadillac Eldorado Fleetwood z roku sedmašedesát. Pálku jsem svíral tak pevně, že jsem dostával střídavě křeče do všech svalů na ruce. Rozeběhl jsem se a v plné rychlosti kopl do předních dveří. V kotníku mě dost zabolelo, ale dveře se prohnuly a v prachu zůstala má stopa. Odlehčil jsem kotník, abych ulevil bolesti, a ve snaze udržet rovnováhu jsem se opřel o střechu Cadillacu. V tom okamžiku se něco změnilo. Nevěděl jsem přesně co, ale dělo se něco zvláštního. Měl jsem pocit, že jsem mrknul a v té milisekundě, kdy jsem měl zavřené oči, jakoby blýsknul fotoaparát. Narovnal jsem se a zatajil se mi dech. Dveře byly neporušené a auto bylo naprosto čisté. Bylo naprosto stejné, i interiér, ale bylo nablýskané a nepoškozené. Vlastně, připadalo mi nějaké větší.

Náhle jsem uslyšel ženský hlas. „Počkej Jeffrey, nechala jsem si tam kabelku.“
„Judy, vždyť…“ Mužský hluboký hlas už nedořekl, co chtěl, ať to bylo cokoliv. Na zádech mi vyrašila husí kůže. Otočil jsem se za hlasem a spatřil mladou ženu ve strakatých šatech a s tlustými žlutými korály na krku. Vedle ní stál muž okolo třicítky, měl na sobě doopravdy oprané džínsy, do kterých měl ledabyle zasoukanou košili s protáhlým špičatým límcem. Kývl mým směrem a houkl.
„Co tam děláš pacholku, tohle je moje kára.“ Byl o dost větší než já, možná až o moc. V ruce držel otevřenou plechovku Tachtee!s piva. Zamrkal jsem očima, abych zahnal bílé mžitky a otřel jsem si rukávem zpocené čelo.
„Pacholku?“ Zašeptal jsem spíše pro sebe. Rozhlédl jsem se kolem a málem omdlel. Těch několik aut, které jsem minul při svém zuřivém běhu, bylo ze stejného období jako ten starý Cadillac. Pomyslel jsem si, že se zde patrně koná nějaký sraz veteránů, ale neustále jsem se nemohl zbavit dojmu, že je na mém vzrůstu něco podivného. Byl jsem příliš zmatený, než abych byl něčeho schopen. V tom ke mně oba vykročili. Žena otevřela dveře spolujezdce a sebrala sytě rudou kabelku, která tam ležela 42 let, jako by byla doopravdy její. Jeffrey drsňácky zmačkal prázdnou plechovku a hodil ji otevřenými dveřmi na podlahu za přední sedadla mezi ostatní. Z toho všeho se mi udělalo nevolno. Zahlédl jsem, jak do obchodu někdo vešel. Oba si stoupli přede mě a Jeffrey mě vyzval:
„Běž domu kluku, neměl bys tu pobíhat takhle večer sám.“ A pohladil mě po hlavě. Vytřeštil jsem oči a podíval se na vyleštěné dveře Cadillacu, načež jsem spatřil špatně rozeznatelný odraz malého chlapce. Nemusel jsem se však příliš dlouho dívat, než jsem rozeznal sám sebe v těch černých dveřích, jako šestiletého. Oba dva se otočili a vyrazili k obchodu. Popadl jsem křečovitě pálku oběma rukama.
„Ty svině, dočista mi z tebe přeskočilo.“ Začal jsem hystericky ječet na Cadillac a vší silou do něho mlátit pálkou.
„Ty zmetku jeden!“ Vykřikl Jeffrey a rozeběhl se za mnou. Já ho však nevnímal, nepříčetně jsem bušil do auta baseballovou pálkou a vybíjel si zlost. Jeffrey ke mně doběh, chytil mne a zdvihl do vzduchu. Začal jsem se vší silou zmítat, bušil jsem do něj rukama a kopal nohama. Pálku jsem ale upustil. Pral jsem se s ním, dokud nám všem najednou neztuhla krev v žilách. Z Bartyho krámku vyšlehl záblesk a ozvala se ohlušující rána. Jeffrey mě postavil a všichni jsme stáli na místě jako přibití, zraky upřené na dveře obchodu. Nedokážu říci, jak dlouho jsme zírali, dokud nevyběhl ven muž s brokovnicí v jedné ruce a se starou taškou v druhé. Nasedl do auta a byl pryč. To už na mě bylo moc. Cítil jsem, jak se mi podlamují kolena. Okamžik na to jsem omdlel.

Probudil jsem se ve svém starém pokoji. U rodičů v New Hampshire. Vystřelil jsem z postele a rozběhl se k zrcadlu doufaje, že to všechno byl jen nějaký špatný sen. Když jsem se v zrcadle uviděl znovu jako šestiletý, málem jsem opět omdlel. Podíval jsem se na noční stolek a zjistil, že bude půl šesté. Podle odškrtaných dní na kalendáři by mělo být 1. září. Seběhl jsem dolů ze schodů, které jsem bral po třech a spatřil rozespalé rodiče bloudící mezi koupelnou a ložnicí. Byli mladí, byli stejní, jako když mi bylo šest. Vzpomněl jsem si na Cadillac a na ničem jiném v tu chvíli nezáleželo. Vyrazil jsem ze dveří; bos a jen v pyžamu. Utíkal jsem k Bartyho krámku, co mi síly stačily. Nohy jsem měl od asfaltu odřené do krve, ale žádnou bolest jsem necítil. Srdce mi bušilo až v krku a po tvářích mi tekly slzy. Doběhl jsem na pusté parkoviště před Bartyho krámkem a to co jsem viděl, mi vyrazilo dech. Místo 47B bylo prázdné. Zíral jsem s otevřenou pusou směrem, kde vždy stával Cadillac Eldorado Fleetwood. Za chvíli mě doběhli rodiče a našli mě ubrečeného na parkovišti s krvavými chodidly. Byli tak starostliví a vystrašení, že mě jen objali radostí, že jsem v pořádku. Objal jsem je také a tak hlasitě jsem plakal, až jsem se zajíkal. Od té doby jsem ten černý Cadillac už nikdy neviděl. Už jsem ani nikdy nepotkal manžele Simontovi, kterým jsem patrně zachránil jejich životy. Dlouho jsem nemohl uvěřit, co se to vlastně všechno stalo a stále jsem si myslel, že se co nevidět probudím. Ale neprobudil. Nevím, jak je to možné, ale bylo mi znovu šest. Byl jsem šťastný, že těch 42 let, které mi ten Cadillac vzal, zase vrátil. Seděl jsem první den ve škole a zasněně koukal z okna. Byl jsem rozhodnutý, že až znovu vyrostu, koupím si Cadillac úplně stejný.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Eldorado Fleetwood?
anuvin, Arleen, Danae, Epi, hater, jkaculik, Kopretinka, Mortred44, Mr.Frost, Si.moon.a, vockoo

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1 2

Arte-Zherth - 16. listopadu 2009 20:04
Arte-Zherth

Epi 15. listopadu 2009 15:16

Díky Ti :-)
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

Epi - 15. listopadu 2009 15:16
Epi

The Best, jak tvá povídka, tak i film Butterfly Effect :) Dávám 5*
"Aby si zuřícímu trpaslíkovi uniknouti dokázal, hbitých nohou jest ti zapotřebí. Nest pomni: vždy rychlejsi byti musis, nez kterakoli sekyra jim vrzena letic. Jestlize unikl jsi mu, zevnejsek svůj pozměn. Paměť jejich jest smrtelně dobrá."

Arte-Zherth - 27. července 2009 12:23
Arte-Zherth

hater 25. července 2009 15:19

Děkuju, on už mě informoval i Mortred poštolkou, tak to mám alespoň z více stran :-)
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

hater - 25. července 2009 15:19
hater

Arte-Zherth 24. července 2009 13:45
World of Darkness je herní svět americké společnosti Whitewolf zaměřující se na horror a tajemno. Do tohoto světa umísťují své hry jako je Vampire, Werewolf, Mage, Promethean, Changeling a další. Dovolím si uvést citaci vlastního textu z http://wod.rpg.sk/svet

Jistě také znáte ten pocit. Když se stíny prodlouží a studený, podzimní vítr se dostane na kůži, pronikne až do morku kostí. To jsou chvíle, kdy jste blízko k poznání, co se skrývá v našem světě. Tam, mezi stíny číhá něco tajemné a prastaré, hrozivé a zároveň přitažlivé. Vzpomínáte si? Rychle odvrátit pohled a přidat do kroku. Taková bývá první reakce. Chceme zapomenout na to šustění. V tom křoví je přece jen malý vrabec nebo černá kočka. Nic víc. Jak by se tam mohlo skrývat něco jiné? A kdyby, jistě to bude mít nějaké racionální vysvětlení.

Ale mezi námi kráčejí i ti, kteří vědí své. Vstoupili do křoví, přesvědčit se a ukojit svou zvědavost. Učiní poslední krok k těmto tajemstvím blíže a zároveň první krok do nejistoty a do neznáma. Možná jej litují, ale jejich odměnou je poznání toho co se skrývá ve stínech a mohou nám o tom vyprávět. Jejich příběhy se šíří společně s nedůvěrou a strachem. Jsou to jen ne příliš kvalitní přepisy jejich skutečných zážitků, ale mohou nám pomoci pochopit a připravit se na setkání s neznámem tam venku nebo se zlem ukrytým hluboko v nás. Některé z naznačených teorií mohou být šílené a my se neodvažujeme je prověřovat. Přesto to všechno je pravděpodobně jen výmysl. Ale co když není? Co když se mezi těmi slovy skrývá děsivý záblesk pravdy? Máte dost odvahy to zjistit?

Arte-Zherth - 24. července 2009 13:45
Arte-Zherth

Mortred44 24. července 2009 11:32

Koukám, že ses do toho pořádně zakousl. Ty snad neděláš nic jiného, než že komentuješ moje výplody. Já Ti za to samozřejmě děkuju, protože jen málo názorů si tu vezmu opravdu k srdci.

Teď budu asi za hlupáka, ale co je World of Darkness? Jinak oba filmy jsem viděl a musím souhlasit, že to pro mě také není žádné Béčko, až na Gyllenhaala, který mi je nějak bytostně nesympatický.

Je pravda, že jsem vždycky taky mez překračoval, už jen když si vzpomenu na základní skolu, tak jsem jí nikdy jenom nedosáhl :-D. Se zbytkem "gramatiky" souhlasím :-)

Pozor SPOILER
Ten článek souvisí s Cadillacem. Hlavní hrdina věděl, že je tam od té doby, co starý Barty zemřel. V článku se píše o Simontových, to jsou ti, které na konci potkal jako malý kluk (Jeffrey a Judith). A těm, jak je jasné z rozhovoru, patří ten Cadillac. Takže pokud to nebylo jasné z toho článku, později to jasné už bylo. Navíc článek sám o sobě nebyl hlavní důvod pro nástup do léčebny, byla to jen ta poslední kapka. A zase jsem nemohl do toho článku Cadillac psát: 1) by to bylo prostě divné: A na parkovišti zanechali svůj vůz a 2)bych to příliš brzy objasnil a nenechal tak prostor pro mysterii, napětí a překvapení.

Ještě jednou díky :-)
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

Mortred44 - 24. července 2009 11:32
Mortred44

Tak jsem si pustil do uší The Crazy World of Arthur Brown z roku 1968 a zhltl další z Tvých povídek.

A musím říct, že ANO. ANO a ještě jednou ANO. V podstatě nemám, co bych vytknul: záhada jak vystřižená z World of Darkness nebo Urban Legends of LA, rozvinutá do čtivé a atmosferické povídky. Přestože časoprostorové paradoxy nejsou úplně můj šálek kávy, tady na mě padala atmosféra z filmů jako Butterfly Effect nebo Donnie Darko - a můžu říct, že tyhle filmy hodnotím opravdu vysoko.

Pár drobnůstek, abych jen nechválil:
"Bohužel to dosáhlo meze, při které jsem nebyl schopen normálně fungovat." - řekl bych, že se dosahuje bodu nebo mety, mez se spíš překračuje. Jak říkám, drobnost, slovíčkaření. Ale nic většího vytknout nemůžu:-).
„Co tam děláš pacholku, tohle je moje kára.“ - před "pacholku" má být čárka.
"Zřejmě jsem mu připadal politování hodný, nebo mi chtěl pomoci." - slovo politováníhodný bych psal dohromady a použil bych spíš slučovací než vylučovací vztah mezi větami. Takže: "Zřejmě jsem mu připadal politováníhodný a chtěl mi pomoci." Ale tohle je asi věc cítění. Takhle by mi to ale sedělo víc.

A ještě jedna logická otázečka: Jak ten článek, který Barty hrdinovi podal, souvisí proboha s Cadillacem? Lépe řečeno - jak vědí, že tu nějaká souvislost je? Čekal jsem, že v tom článku bude o cadillacu aspoň zmínka.
Ale uznávám, že to prostě může být lidská snaha asociovat dohromady dvě věci, které se staly na stejném místě ve stejnou dobu do logického vztahu.

5*
"See Dick's game. See Dick's use of rules. See how Dick made Jane & Spot cry. See the game end. Don't be a Dick." (Phil Brucato: Deliria RPG)

Arte-Zherth - 20. července 2009 14:00
Arte-Zherth

Mág Mordesaru 18. července 2009 16:46

a co teprve kdybys viděl, jak si to moje přítelkyně pochvaluje... to by bylo závisti ;-)
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

jkaculik - 19. července 2009 11:36
jkaculik

Mág Mordesaru: a co bys čekal.........pět řádků :-D :-D
Říká se,že nejvíce pravdy mluví blázni,děti a filozofové.Proto se blázní zavírají,děti bijí a filozofové nechápou. (Fr. Palacký)

anuvin - 18. července 2009 19:39
anuvin

Přečetl jsem, líbila se. Jen tak dál
Why does humanity deserve to survive? Maybe you don't. - Sharon "Athena" Agathon

Mág Mordesaru - 18. července 2009 16:46
Mág Mordesaru

mas to dlouhz debile
*Jsem zakladatel a správce komunity Hry na Hrdiny. *Vyvíjím: Modus (systém pravidel) *Tvořím: Metropolis (Postapo prostředí)

Arte-Zherth - 11. července 2009 13:43
Arte-Zherth

Kopretinka 10. července 2009 19:52

Tu jsem nečetl, ale přečtu si, když říkáš, že Ti to připomíná. Jinak děkuju za přečtení
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

Arte-Zherth - 11. července 2009 13:42
Arte-Zherth

jkaculik 9. července 2009 16:56

To jsem rád. Ani nevím, jak jsem na to přišel, vždycky jsem měl rád nějaké filmy či seriály s auty, hlavně tedy ty oldschoolové, jako Magnum nebo Knigh Rider :-D a tak jsem si chtěl taky napsat něco o nějakém tom autíčku :-)
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

Kopretinka - 10. července 2009 21:03
Kopretinka

Fenda 10. července 2009 21:02

Děkuji moc. Již si vzpomínám, nebyla jsem si jistá. Také se mi moc líbila.

Fenda - 10. července 2009 21:02
Fenda

Kopretinka 10. července 2009 19:52
To napsal Gart a byla to povídka Konec příběhům ... také jeden z kousků, kdy je člověk docela rád, že umí i číst ....

Kopretinka - 10. července 2009 19:52
Kopretinka

Nemohu si pomoci, ale trochu mi to připomíná ještě jednu povídku (Název jsem samozřejmě zapomněla). Nevím jestli si ji psal ty, ale ústřední postava byl klučina a objevovalo se tam vrakoviště. Jinak, dávám plné hodnocení.

jkaculik - 9. července 2009 16:56
jkaculik

hmmmm........to se mi líbí......jak si přišel na ten nápad?
Říká se,že nejvíce pravdy mluví blázni,děti a filozofové.Proto se blázní zavírají,děti bijí a filozofové nechápou. (Fr. Palacký)

Arte-Zherth - 8. července 2009 14:06
Arte-Zherth

vockoo 8. července 2009 13:27

Jsem rád, že to nakonec někdo čte a ještě radši, že se to líbí :-)

Kdy Ti přišlo, že jsem to psal za pochodu?

Ono většinou mám vymyšlený příběh a během jeho "přenášení na papír" jak říkáš domýšlím ty podrobnosti
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

vockoo - 8. července 2009 13:27
vockoo

Tak jsem se konečně odhodlal přečíst si další tvou povídku. Nakonec jsem udělal dobře, protože to rozhodně nebyla žádná ztráta času.

Celý příbeh krásně popisuje, jak dokáže jedna pitomá záhada, obestřená milionami otázek, dohnat člověka na pokraj šílenství. Úplně jsem z toho cítil jeho pocity a nádherně se do role vžil. Příběh byl nakonec krásný, nepředvídatelný, tajemný, záhadný a hlavně dobrý :). Ještě by mě zajímalo, jestli jsi měl předem připravený příbeh, který jsi pak jen přenesl na papír, nebo jsi psal a přitom ho postupně vymýšlel. Někdy mi totiž připadá, že je to tak a někdy zas onak.

jinak za pět.
Mohu si začuchat?

Arte-Zherth - 6. července 2009 16:47
Arte-Zherth

Mr.Frost 4. července 2009 19:53

Děkuju vřele :-)
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

Mr.Frost - 4. července 2009 19:53
Mr.Frost

Pekne napísane to znamená že sa to dalo dobre čítať a velké plus je že to bolo napínave takže to čitateľa vyslovene núti čítať ďalej. Teda tak to bolo aspoň z môjho pohľadu. Jeden z mála článkov ktoré sú o niečom zaujímavejšom 5*
"Tak to teda nie, my pôjdeme do tankov a zrovnáme Budapešť!" J.Slota

1 2


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog