Fíííha deníček I (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Fíííha deníček I

Autor : Emiel   1. září 2008   Povídky
Blahé paměti jednoho démona.
Fíííha deníček

Příběh, který vám budu vyprávět se skutečně stal, ale někdy bych si přál, aby tomu tak nebylo. Odehrál se velice dávno v Sedarském knížectví za časů, kdy jsem byl ještě mladý démon, pln mých temných ideálů a černého srdce v požehnaném mladistvém věku šestsetišedesátišesti let.

Inu začalo to jako většina mých tehdejších akcí. Jedna určitá dívka si mě najala na vykonávání služeb ryze fyzického charakteru. Ano správně, zase jsem měl někoho zabít. Proč ne, byla hned má první myšlenka. Byla to má práce a čistě prakticky jediný zdroj obživy…

***

Blbost! Takovou nehoráznou kravinu jsem už nikdy v životě neměl zopakovat. Nejenže mě hned po příjezdu do knížectví neodradil chrochtavý smích mé zaměstnavatelkyně, ale dokonce jsem byl téměř okamžitě přetáhnut bičem po partiích poměrně citlivých. - Zadek mě bolel opravdu pěkně. Zdá se, že zdejší démonická paní si libuje v sado-maso chrochtavých hrátkách s kýmkoli je libo.

Radši jsem rychle zjistil podmínky práce a rychle se vytratil, než se do mě stačila zakousnout svými zoubky, které neustále cvakaly mezi chrochtáním a prázdnými výhružkami.

***

Bylo nesnesitelné vedro, čím dál tím víc jsem si začal nadávat, proč pořád lezu v černém a s černým líčením na obličeji. Pravda, to líčení sice bránilo té veliké ohnivé kouli tvořené plyny, aby mi žhnula přímo do očí, ale zase jsem vypadal jak muž ražení několika málo procentního. Lépe řečeno homo sexualis, druh člověka vyvinutý z homo sapiens heterosexualis. To je přeci nepřípustné, když jsem démon.

Má cesta směrem do sídelního města Sedarského knížectví, jehož jméno mi nyní vypadlo, - přeci jen, mám už na to věk -, probíhala více než klidně. Pokud ovšem nepočítám hromady bodavého hmyzu útočícího na jakoukoli mou nekrytou část a horko pomalu mě grilující ve vlastní šťávě.

Těsně před hradbami, pokud se pár ledabyle poházeným klackům seříznutých do špičky dá tak říkat, jsem zahlédl skupinu několika ozbrojenců, kteří za hlasitého halekání svého nadřízeného zvedali svá alkoholem nasátá těla k rannímu sekýrování. Raději jsem se příliš nezdržoval a pokračoval dál. Přeci jen, mohli být agresivní a já nerad zabíjím hned po ránu.

Pokračoval jsem raději dál a už ve městě jsem na náměstí obdivoval nádhernou dřevěnou, novátorskou sochu plnou ostrých úhlů s provazovým motivem na konci. Něco na způsob smyčkového tématu. Opravdu nádherné umění a ten umělec, co jí zrovna stavěl, se zdál být více než pyšný na své dílo. Dodnes mi je záhadou, proč měl u pasu důtky a u jednoho špalku sekyru. Následně jsem se otočil.

Himl! Málem mě kleplo. Otočím se a najednou hledím do tváře jakési ženy, co se na mě drze ušklíbla. Řekněme, že do jemné dvorní dámy měla poměrně daleko, spíše bych jí tipoval na ráznou a svědomitou ženu, která nemá daleko k facce. Pohodila zrzavými vlasy a kývla směrem k nějaké masové konzervě, která držela halapartu. Po krátkém hovoru, neseném ve smyslu: „Dej prachy a my tě necháme být.“, jsem zjistil, že ta osoba je místní purkrabí, ten zaplátovanec velitel místní gardy a oba mají jako koníčka kasírování všech okolo. Jelikož jsem nepočítal s tak vysokou platbou, kterou si oni žádali, musel jsem se podrobit a nechat se od nich zaměstnat, dokud nesplatím dluh. Opravdu jsem nechtěl zabíjet.

Tak tedy začala má kariéra městského gardisty. Sice neměla dlouhého trvání, ale o to více jsem si jí užil.

Jako první úkol jsem dostal to, že jsem šel s paní purkrabí za tou skupinkou opilého čehosi, co si říkalo žoldnéři. Chvilka buzerace, chvilka výhružek a byli naši. Pravda, purkrabčina něžná ručka musela jednoho zasáhnout, za silné řeči, ale zdá se, že to příliš nepomohlo. Co se dalo dělat, zakročil jsem svou vlastní jemností. Trochu jsem do něj strčil a málem ho zabil. Musím si zvyknout, že lidé prostě nic nevydrží. Dokonce toho chudáka museli hospitalizovat v proslulé HuSe. Ctihodný felčař a hostinský v jedné osobě, dal toho budižkničemu opět do kupy. Zábal z ponožek na hlavu, trochu lektvaru do pusy a lítal zas jak radioaktivní rybička.

Každopádně si mě, po ukázce mé jemnosti, purkrabí raději přidržovala u těla. Přeci jen, silné paže se hodí každému. Co si budeme nalhávat, já býval v té době smrtonosnější než většina živých. Dnes již mrtvých.

Inu, vydržel jsem to ještě pár hodin. Bohužel se po jednom menším incidentu s takovým zablešencem – ano, byl to vlkodlak – lehce provalilo, že nejsem tak úplně člověk

.

Provalilo se to jen purkrabí.

Jak jsem čekal, úplatný a moci chtivý člověk toho hned využil a já si mohl lehce diktovat podmínky, abych splnil svou práci. Za slib větší moci a politického vlivu mi byla slíbena pomoc, abych se dostal tam, kam jsem potřeboval. Mimoto, začalo jedno z mnoha „Uhni pucfleku!“ za celý den. Ten gardista mě musel přímo milovat.

Podmínkou mé smlouvy byla jistá menší výpomoc, kterou byla, jak jinak, menší vraždička. Jak už to tak bývá, mé oblíbené paní purkrabí ve štěstí a hlavně v moci stála menší šlechtická rodinka. Navíc se zdál ideální stav, kdy tomu štěstíčku jít lehce naproti. Pan kníže se nacházel na nějaké výpravě, snad za děvčaty, snad za získáváním větší slávy anebo prostě si chtěl od své milované choti odpočinout. Každopádně byl pryč a já měl možnost pomoci kněžně zbavit se problémů, co si vzít druhý den na sebe.

Situace se měla následovně. Paní purkrabí odvedla stranou paladina, který mi snad mohl i překážet. Situace jsem využil a hrdinně jsem se postavil, v čestném boji pážeti. Podřízl jsem ho ze zadu. Nevím jak, ale kněžna si toho, naneštěstí, všimla. Nu což, sekl jsem jí přes hruď mečem a čekal, že na tak křehkou dívku bude jedna rána stačit.

Nestačila. Kdo měl sakra vědět, že je tak tuhá a navíc umí kouzlit? Inu, uspala mě nějakým kouzlem a byl klid.

Myslím, že nebýt purkrabí, měl bych namále. Nevím jak, ale probudil jsem se sám, venku a nikde nikdo. Dostal jsem ten nejblbější nápad, co jsem mohl. Vyrazil zpět do města, abych dokončil, co jsem začal. Ovšem cestou se stalo něco, co mi lehce zkřížilo plány. Zastavil mě poskok mé zaměstnavatelkyně a oznámil mi, že jí právě zabili lykantropové a zda bych nebyl té lásky a dobroty a nešel mu pomoci se pomstít. Co na to říct? Jsem prostě dobrák, tak jsem šel.

Razili jsme si to cestou směrem do lesa, když tu náhle! Vlkouš! Ajajajaj. Co se dalo dělat. Překvapení to bylo veliké, zvláště když jsem ho viděl, jak táhne mrtvolu upíra. Pohled to byl sice směšný, ale nebezpečný. Každopádně, když jsme se míjeli, vyměnili jsme si milé pohledy plné vzájemných sympatií a pochopení – takhle nenávistný pohled už jsem dlouho neviděl.

Samozřejmě nebyl bych to hodný démon, kdybych se okamžitě neotočil a nepomohl mu zbavit se toho břemena. Jeden přesný sek, ze zadu přes krk a náš milý vlkodlak se svalil na zem i s upírem a pokud nezetleli, tak tam hnijí dodnes.

Myslím, že můj příslib pomoci byl tedy vyčerpán a já mohl toho démona požádat o protislužbičku. Jednalo se veskrze o to, že by mi mohl pomoci probojovat se do města.

Nasadil se do toho opravdu s vervou, radost pohledět. Začali jsme s poctivou genocidou. Už jsme vybili ty žoldnéře, které jsem ještě dopoledne pomáhal najímat, tak do nás šla jejich elita. Lépe řečeno, velitel armád, paladin a dvě čarodějky. Hrdinně jsem tam toho démona nechal a rozhodl se pro taktické přeskupení sil směr les. Z dálky jsem pak pozoroval, jak ho zmordovali. Chudák, kdybych tam jen byl, abych mu pomohl…

Později, když už se situace uklidnila, jsem se navrátil do města. Nějakým zázrakem jsem se dostal až do vězení.

Koho jsem tam nepotkal. Bylo tam to elfí ucho, které jsem pomáhal zatýkat, když jsem ještě býval na straně gardy. Teď už jsem nebyl, a proto jsem ho osvobodil. Něco mi říkalo, že by se mohl ještě hodit. Navíc mne napadl přímo brilantní plán.

Byl následovný. Dorazíme k pevnosti. Podle se dostaneme dovnitř. Počkáme na paladina a já ho zabiju. Bezchybný plán a navíc velice jednoduchý, takový je prostě předurčen k úspěchu. Plnění bylo následovné. Využil jsem toho, že si mě někteří pořád pamatují jako městskou gardu. Lstí jsem se dostal dovnitř a v dalším čestném souboji – opět jsem ho podřízl – jsem zabil stráž a elf jí okradl. Jeho přístup se mi líbí. Pak se něco pokazilo a já, i s elfem, jsme zmizeli a objevili se někde v lese.

Mimo herní vsuvka: Prostě přišla Elohir a vypráskala nás.

Nuže, naše cesty se na čas rozdělili a já se vydal zpět do města, pokusit se dostat k paladinovi nějak jinak. Podlými triky a správnými řečmi, jsem začal vyjednávat s velitelem armád. Když tu náhle, mne zbaběle a ze zadu, podřízl vůdce vlkodlaků. Co naplat, mé tělo bylo ničeno a musel jsem bloudit jako temný duch do míst, kde mi temná magie znovu dovolí získat tělo. Díky šťastné náhodě to místo bylo nedaleko, tak jsem zas pln života vyrazil.

Cestou jsem natrefil na zvláštní skupinku, která mi byla příjemná. Sestávala se z kněze smrti a nějakého nemrtvého. Inu zapovídali jsme se a ten neřád nemrtvý ze mě vysál životní energii.

To je pech, musel jsem znovu navštívit ta místa. Podruhé jsem si raději dával větší pozor.

Horší ale bylo, že jsem byl nyní sám, bez plánu a prostředků, jak vykonat svou práci. Bloumal jsem tedy krajinou, a co se nestalo. Zase jsem potkal toho kněze, ale tentokrát měl lepší doprovod. Zahlédl jsem s ním větší skupinu rozkládajících se, ale přesto krásně pochodujících těl v čele s jakousi dívkou s milým pohledem a v sado-maso oblečení. Jak se ukázalo, byla to nekromantka a ta skupinka tlejících fešáčků patřila jí.

Napadl mě další, přímo famózní plán. Přemluvil jsem tu skupinku a společně jsme se dali do útoku na pevnost knížete. Štěstí nám přálo, skoro nikdo tam nebyl, takže náš hrdinný boj byl sice pěkný, ale krátký. Náhoda tomu chtěla, že jsem se znovu setkal se svým elfím přítelem, který právě spoutal paladina. Nu což, paladin byl bezbranný a tak jsem ho zařízl. Stejně to byla má práce.

Dalším úspěchem bylo to, že jsme zajali kněžnu a tím jsem mohl dopomoci paní purkrabí vyšplhat po společenském žebříčku. Jenže něco se ošklivě pokazilo, ta potvora mě omráčila. Ze zadu! Už byla jak já, purkrabí jedna nedobrá. Pak použila jakési kung-fu na kamaráda elfa a hodila ho přes hradby. Zajímavé, že to přežil, asi fetuje helium.

Probudil jsem se. Úspěch, nikdo mě nezabil. Byli jsme stále v pevnosti a užívali si vítězství každý po svém. Já například tím, že jsem si zamačkával bouli po omráčení.

Uznal jsem, že má práce zde již skončila a chtěl jsem odejít, jenže se k pevnosti řítila další skupinka. Poznal jsem část té elity, co na nás zaútočila ve městě a dokonce sebou měli nějakého chlápka ve velkém honosném plášti s kápí staženou tak, že určitě nemohl vidět. Jak tedy chodil, že nezakopl a do ničeho nevrážel, mi byla opravdová záhada. Stejně mi to už prakticky bylo všechno jedno. Po krátkém tichém hovoru – hulákali jsme na sebe přes hradby - jsem je pustil dovnitř a nechal tam své předchozí společníky na pospas.

Opět jsem se zapovídal s velitelem armád a dohodl se s ním, že najdu a přivedu kněžnu, kterou předtím část nekromantčiny družiny odvedla. Našel jsem je rychle, jen mi bylo divné, že nebyla spoutaná, byla s ní čarodějka a městský gardista. Nu což, dohodl jsem se s nimi a radoval se z toho, jak se kněžna polekala, když mne opět zahlédla. Nevím proč se mě tak bála, vždyť jsem jí předtím nezabil a tvářil jsem se mile. Pomohl jsem jí eskortovat do pevnosti a nechal si svou eskortu od knížete náležitě zaplatit.

Krkoun jeden, myslel jsem, že si své manželky cenil víc. Nu což, stejně jsem dostal ještě peníze od kněžny za příslib, že už se jí nikdy nepokusím zabít.

Byl to velice bláznivý den a plno se událo. Už jsem si potřeboval odpočinout, a tudíž jsem vyrazil zpět do své domoviny, stejně už má práce byla hotová.

Ach jo, zas jsem cestoval v tom nesnesitelném horku a mohl se upéct. Nevděčníci to byli. Mohli mi dát aspoň koně, po tom všem, co jsem pro ně vykonal a co jim provedl. Dobře, tak za to, co jsem provedl ne, ale za mé dobré činy ano. No dobře, nekoukejte tak, za ten jeden dobrý čin, co jsem vykonal. To už sedí lépe? Víte co? Nebudu se hádat a už radši odcházím. Sbohem!

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Fíííha deníček I?
Airril, Anael, Annox, Bogina, GraMe, Grom, kapitán Lebka, Kopretinka, MARK, Moskov, Saltzhornia, Sidar

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Airril - 10. října 2008 22:35
Airril

Je to sakra perfektní! Nenapadlo mě, že něco takového napíšeš. Je to velmi čtivě napsáno (zvlášť ta ironie se mi líbí), jsou tam, ale přecejenom nějaké ty chyby. 4*
I smell something... it's coming!

Emiel - 25. září 2008 14:27
Emiel

Obojí ;+) Záznam hry ve stylu povídky
Muž bojuje za různé věci. Za vlast, přesvědčení, přátelé, pro slzu na tváři milovaného dítěte. Já osobně bych se rval s vlastní matkou za tunu peněz, fešný hodiny a francouzský porno.

Laethé - 25. září 2008 08:20
Laethé

tak počkat - toje záznam hry, nebo to má být povídka?
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

Emiel - 6. září 2008 15:04
Emiel

Annox:
Děkuji :)
chystá se i pokračování.
Fíííha deníček II - Zlodějův den.

aneb ze spisů jednoho drzého zloděje.
Muž bojuje za různé věci. Za vlast, přesvědčení, přátelé, pro slzu na tváři milovaného dítěte. Já osobně bych se rval s vlastní matkou za tunu peněz, fešný hodiny a francouzský porno.

Annox - 6. září 2008 14:38
Annox

Milé, velice milé... :)

Rád si přečtu další zajímavé vyprávění.
Bez Eleohiriny spolupráce se systémem :)
Moderní realista uznává pouze pesimistický optimismus.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog