Garrusovy paměti, část druhá: Hostinec (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Garrusovy paměti, část druhá: Hostinec

Autor : Dadoun   13. května 2010   Povídky
Ve druhé části Garrusova příběhu se dostaneme z jeskyně až do hostince.

Deník Garruse Sar'Maerlena, 3.6.1112, poledne

Musel jsem zjistit co nejvíce o Draelingských elfech, a proto jsem se příštího rána vypravil do jedné hospody o pár kilometrů dále. Skryto hluboko v lesích, toto nenápadné dřevěné stavení odjakživa sloužilo jako ubytování a úkryt všech zákonem stíhaných osob. Znal jsem hostinec "U Krvavé hlavy" z vlastní zkušenosti, když jsem se tam schovával před jistými nepříliš přátelskými lidmi.
Pršelo. Déšť mi smáčel vlasy a sklouzával mi na cáry křídel. Brzy mělo svítat. Kolem mě se rozprostíral hustý les a mezi stromy se vinula pro necvičené oko prakticky neviditelná úzká cestička. Do stromu někde poblíž uhodil blesk; lekl jsem se a zaklel. Barabizna přede mnou vypadala v té tmě a dešti ještě ubožeji než kdy jindy. Šedavé dřevěné trámy pokryté vrstvou mechu byly plné děr a malá pochodeň blízko dveří už dávno vyhasla. Zabral jsem za kliku a vešel dovnitř.
Netušil jsem, kde panovalo větší šero, jestli venku nebo uvnitř. Jediný větší zdroj světla, krb, byl blízko výčepu. Viděl jsem do tváře hostinského. Poznal jsem ho, byl to ten, kdo mi při minulé návštěvě nalil nějakou teplou břečku a říkal tomu "pivo". Jeho velká jizva vlnoucí se jako had přes celou tvář a páska přes oko ho činily nepřehlédnutelným. Když otevřel pusu, ven se vyvanul odér shnilých vajec a jeho zuby, ty raději ani popisovat nebudu. Ze zvláštního zvyku hospodského plivnout do půllitru a utřít ho špinavým trikem se mi dělalo na zvracení. Než jsem se vydal k baru, rozhlédl jsem se po místnosti. Prakticky všechny stoly byly zabrány, hosté si buď tiše povídali, nebo leželi opilí na stole. Jen jedna skupinka návštěvníků mne poněkud překvapila. Zvláštní partička složená ze dvou lidí, elfa a trpaslíka hrála karty u stolu, mdle osvětleném malou petrolejkou, vynálezem drahým a často nepraktickým. Rozhodl jsem se, že se k nim přidružím, jen co si koupím něco k pití. Přešel jsem po skřípějící dřevěné podlaze až k baru. Hostinský se na mě zahleděl svým jediným okem. „Co chceš?" optal se drsným, štěkavým hlasem a utřel další půllitr.
„Co máš?" odpověděl jsem stejně.
Znovu plivl do půllitru. „Pivo," odvětil.
Povzdychl jsem si. „Alespoň víno bys neměl?"
Hospodský se zašklebil a pohrdavě si odfrkl. „Prej víno... pivo nebo přes držku, co je ti milejší?"
Začínal mě štvát, ale nepochybně tu měl přátele a já nebyl ve stavu, abych porazil armádu opilců.
„Tak tedy pivo."
Natočil do jednoho z těch jeho „umytých půllitrů" nějakou břečku mírně nazelenalé barvy. Neprotestoval jsem.
„Jídlo bys tu neměl?" zeptal jsem se.
„Ne. Vem si to, vypij, zaplať a vypadni." odvětil hrubě.
Znovu jsem si povzdychl a odebral se ke stolu oné skupinky, která mě zaujala. „Pánové, je tu volno?" pokusil jsem se zavést konverzaci.
Vzhlédli od karet a zaujatě si mě prohlíželi. Elf, zřejmě jejich mluvčí, se mne optal, proč mám na sobě i uvnitř plášť. Nepokládal jsem za nutné jim ukazovat cáry křídel, a tak jsem si rychle vymyslel nějakou jednoduchou výmluvu. „Nerad bych si cokoliv sundával v tomto hostinci."
To jim stačilo. Pokynuli mi, ať se posadím.
„Tak tedy, pánové," začal jsem zdvořile, „co vás sem přivádí? Nevypadáte jako klasičtí návštěvníci tohoto baru."
Elf se mlčky rozhlédl po svých druzích. Pokývli hlavou. „Jsme cestovatelé z dalekého Nar'Goraku, z Pouště. Naším cílem je najít a přinést zpátky do Pouště legendární Srdce lesa."
Pobaveně jsem se po nich rozhlédl. Srdce lesa byla pověst, kterou si vybájili vesničané Nového kontinentu. Popisuje prastarý strom uprostřed temného lesa, který v sobě uchovává živé, tlukoucí srdce. A každý, kdo toto srdce nese, dokáže nadlidské zázraky. Nechápal jsem, jak se o ní dozvěděli obyvatelé Nar'Goraku. „To myslíte vážně?" optal jsem se pobaveně.
Pokývl hlavou. „Zcela vážně. Nemyslíme si, že to je pouze legenda. To srdce existuje a já... my ho najdeme."
Povzdychl jsem si. Asi si nedělal legraci. Rozhodl jsem se, že toho využiji pro svůj prospěch. Ostatně onen les, který tato pestrá skupinka hledala, je odsud relativně blízko, stačilo by překročit hranice sousedního království. A právě tam by se mohla schovávat i má elfka. Byl jsem přesvědčen, že tentokrát bych jejím svodům odolal. Jediné, čeho jsem se obával, bylo, aby mé dráče, které jsem zachránil, vydrželo v paláci s Myrdynem. Neměl bych jít za ním zpátky a na elfku poslat jednoho z mých služebníků? Přemýšlel jsem. Ale ne, to by nešlo, nikdo jiný by setkání s ní pravděpodobně ani nepřežil... on to Najtmárek snad ještě chvíli vydrží.
„Takhle, mám pro vás takový návrh. Dnes v noci vás doprovodím do lesa, kde by se mělo to vaše "srdce" nalézat. Za to žádám pouze něco jídla, vodu a..." Lehce jsem se usmál. „A trošku tohohle velmi kvalitního vína."
Trpaslíkovi, prozatím tichému, se to sdělení zjevně líbilo.
„Jo, to je chlap podle mýho gusta. Žádnej vostych, řekne si, co chce." zasmál se chraplavým, řezavým hlasem.
Elf chvilku přemýšlel, pak znovu pokývl. „Dobrá. Jídlo, pití, víno a za to nás dovedeš k srdci. A teď," usmál se, „dej si s námi karty, do tmavé noci, kdy vyrazíme, zbývá ještě mnoho hodin."
Zatímco jsem se bavil s trpaslíkem, který se mimochodem jmenoval Gweoddry, a jeden z lidí rozdával karty, letmo jsem si všiml, jak onen elf něco ústy naznačil druhému člověku. Nevytušil jsem, co, ale musím říct, že mě to notně rozrušilo. Hmátl jsem k boku, jestli mám pořád svoji dýku. Zatraceně... pomyslel jsem si, musím si někde sehnat další. Zatímco jsme hráli, zvedl jsem se a poznamenal, že musím na malou. Vylezl jsem ven a rozhlédl se po okolí. Ticho, pouze kapky deště a rachot z hostince. V dálce jsem viděl vycházející slunce. Položil jsem ucho k cestičce. Nic... ne, počkat. Uslyšel jsem jasný dusot kopyt směrem na jih. Ušklíbl jsem se, popošel dál od hospody a schoval se za husté křoví. Za přibližně dvě minuty jsem spatřil velice opatrně jedoucího koně bílé barvy, který táhl malý vozík. Vozík poskakoval na cestě, jeho cestující musel zřejmě být notně vytřesený. Zvláštní byla nepřítomnost kočího, kůň jako by jel z vlastní vůle. Zajímalo mě, co dělá tady, ale raději jsem nevyzvídal. Potřeboval jsem zbraň, to bylo vše. A měl jsem štěstí. Nahoře, na stříšce vozíku, se leskl krátký meč. Soustředil jsem se, pozvedl jednu ruku dopředu a zamumlal jsem "Sale'ah Salim". Meč se chvíli houpal na vozíku a pak mi vlétl rukojetí přímo do ruky. Usmál jsem se nad dobře provedeným kouzlem a pečlivě si mečík prohlédl. Vskutku, byla to spíše dlouhá dýka než meč, ale jedna věc mě potěšila. Dole na čepeli jsem spatřil iniciály Ph.K. Jednalo se o jméno známého Abdurtského kováře, Phaella Kolama, který byl známý kvalitní prací. Překvapilo mne, co dělá tahle dýka až tady, za oceánem, ale už jsem tam nechtěl setrvávat o moc déle. Kočár bez kočího a se zbraní na střeše byl přinejmenším špatné znamení. Rozhodně jsem nechtěl vidět, co bylo uvnitř.
Vsunul jsem dýku do svého pouzdra, kam se akorát vešla, a schoval ji pod kabát. Vrátil jsem se, znovu promočen, zpátky do hostince. Omluvil jsem se, že jsem byl včera dlouho na cestě, a šel jsem si lehnout. Dál jsem si prohlížel zvláštní mečík a napsal tyto poznámky. Dnes to bude zase dlouhá noc, napadlo mě.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Assassins - 22. července 2010 17:51
Assassins

Oproti minulému dielu sa vylepšil začiatok, ale dojem mi úplne skazila zbraň, ktorá akoby spadla z neba. Ešte musím ale pridať pochvalu k tomu, ako autor spomenul postavy z celého rozmanitého sveta. Bohužiaľ, všetok to skazila tá zbraň - 3.5.
I´ll Chuck you!

Jemmotar - 28. června 2010 18:52
Jemmotar

Dobrá práce
" Auta'i lóme! "

Amthauer - 16. května 2010 11:58
Amthauer

Nefrete 16. května 2010 01:02
// http://www.zelenepivo.cz/ ;)
- What is a life devoid of strife?

Nefrete - 16. května 2010 01:02
Nefrete

Hrdina si zašel do hospody (tedy spíš pěkného pajzlu); hrdina si našel nové přátele (spíš pěkné blázny); hrdina k nové zbrani přišel (spíš zapracoval deus ex machina); hrdina je vůbec takový zvláštní (spíš pěkný podivín, a vůbec!).

„Deus ex machina pochází z antického divadla. Je to způsob, kterým antičtí dramatici řešili zdánlivě neřešitelnou situaci, do které se dostal hlavní hrdina. V takovém momentě byl na jeviště prostřednictvím mechanického zařízení spuštěn nějaký bůh (často v podobě sochy) a situaci rozřešil.
V pozdějších dobách se takto označuje už jen princip náhlého a nečekaného vyřešení situace.“

(Zdroj: wikipedie)

V tomto případě deus ex machina zapracoval následovně: hlavní postava zjistí, že nemá zbraň (1), zatouží po ní (2), jde ven a náhoda tomu dala, že zbraň si „jede čistě náhodou okolo“ (3), proto se přání hned vzápětí mění ve skutečnost (4).
Až do tohoto okamžiku jsme byli svědky vcelku standardního odvíjení děje, když tu náhle přišlo něco tak nečekaného – koho má však takové „řešení“ přesvědčit?
A bylo skutečně nutné? Soudím, že nikoli.
Příběhu už tak bez výraznějšího motivu a nápadu (Případně kolik dílů by čtenář měl čekat, než by se to „rozjelo“?) to rozhodně příliš nepomohlo, ba spíš by se dalo říct, že ještě více uškodilo.

Ve svém předchozím komentáři (k první části) jsem se vyjadřovala především k formě a má slova platí i v tomto případě;
dle mého mínění a především vkusu je nezbytné výrazně zvýšit atraktivitu obsahu, jinak zůstaneme u hry Člověče nezlob se, kdy jen posouváme figurky z místa na místo a tu a tam o ně (návratně) přijdeme.

Několik nesrovnalostí na konec:

1) Na začátku popis hlubokého lesa, jehož nitrem vede jen maličká, sotva viditelná cestička. X Ke konci se náhle na cestičce v hustém lese objevuje kůň s vozíkem.
2) Hrdina si doplňuje chybějící informace. X Hrdina tyto informace nakonec má celou dobu.
3) Chceme získat zprávy o elfech. X Získáváme přívažek v podobě partičky dobrodruhů.
4) Záda našeho hrdiny jsou smáčena deštěm. X Hrdina vchází do pohostinství s pláštěm.
5) Máme před sebou postavu dobrodruha. X Kde tedy nechal svou zbraň a kdy?

[Může pivo zezelenat?]
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Yakaman - 15. května 2010 02:35
Yakaman

MegaEdwin 13. května 2010 21:01
A Tobě Ede dávám svou soukromou cenu Rarach roku:)

MegaEdwin - 13. května 2010 21:01
MegaEdwin

Hospoda, elfove, pivo, vino a drsny kecy. Fantasy povidka roku a ja davam zaslouzenych 5*, YEAH BABY!

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog