Garrusovy paměti, část první: Nepříjemná procházka (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Garrusovy paměti, část první: Nepříjemná procházka

Autor : Dadoun   6. května 2010   Povídky
Sepsal Dadoun, svět podle uživatele Assassins.

Deník Garruse Sar'Maerlena, 2.6.1112, pozdě večer

Potřeboval jsem si trochu odpočinout od mého dráčka Najtmárka i od ostatních, a tak jsem ho na den a noc ponechal v péči mého věrného doktora Myrdyna, který se s dráčetem neobvykle spřátelil a s nabídkou po menším nátlaku souhlasil.
Ve svém starém, již klasicky potrhaném koženém oblečku a hnědém kabátu s dírami na svá křídla, která byla vyčarována při velice bolestivém magickém procesu kvůli Najtmárkovi, jsem vyrazil k nejbližšímu lesu. Neměl jsem zájem létat, budilo to až moc pozornosti. Už u prvních stromů jsem ucítil tu líbeznou, dlouho zapomenutou vůni lesa, hub a divoké nespoutané zvěře. Slunce prosvítalo mezi větvemi prastarých dubů a buků na světlý mech plný ranní rosy. Potůčky čisté dobré vody tekly všude okolo, připraveny zavlažit kořeny i těch nejodlehlejších stromů. Keříčky divokých malin a jiných lesních plodů kvetly všude okolo, zvířata pobíhala všude kolem, od mravenců až po jeleny. Nechtělo se mi narušovat místní pohodu, a tak jsem si alespoň sundal zablácené boty. Vkročil jsem bos do lesa, přičemž všechny zbytečnosti jsem zanechal na jeho okraji. Voda mne příjemně studila na chodidlech a slunce ozařovalo mojí osobu. Začínal jsem se cítit o mnoho lépe, ale něco tomu ještě chybělo. Potřeboval jsem ze sebe smýt svůj smutek, své problémy a povinnosti. Potřeboval jsem se alespoň na chvíli oprostit od starostí. Svlékl jsem se a vlezl si do tůně, ve které se hromadila čistá voda z okolí. Spokojeně jsem se koupal ve studené vodě, konečně jsem na chvíli mohl být naprosto šťastný a bez problémů. Nakonec jsem si lehl na svá křídla a odpočíval. Z této nerušené idylky mne vyrušil podezřelý zvuk vycházející z blízkých křovisek – trhání, lámání větví příliš silné a rušící na to, aby to byla jen nějaká lesní zvěř. Byl tu ještě někdo, někdo, kdo o mně pravděpodobně již věděl. Velice opatrně jsem vylezl na břeh a oblékl se. Naslouchal jsem. Ticho. Teď... ne, jen veverka. Ticho. Něco se mi mihlo po pravé straně. Ne, nebyl jsem tu sám. Někdo mě pozoroval. Zamumlal jsem jednoduché kouzlo Prozření. Nic. Neměl jsem tušení, kdo to může být, protože magické znalosti potřebné k vyrušení tohoto kouzla jsou mimo dosah většiny lidí.
„Vylez!“ zvolal jsem.
Nic. Ticho.
„A který pak narušitel si mě žádá? Hm?“ odpověděl mi překvapivě jemný, rozhodně ženský a značně svůdný hlas. Že by démon? Ne, moc chytré na tento druh. Succuba? Dost možná, odpovídalo by to jejich stylu.
„Ten, který nemá náladu na to být špehován... a rozhodně ne být špehován v době, kdy se koupe!“
Chvíle ticha. „Ale ale, chlapec je stydlivý?“
Začínal jsem být poněkud naštvaný.
„Kdo se ptá?“ zeptal jsem se podrážděně.
Pohnuly se větve nedalekého stromu. Dolů ladně seskočila bytost, o které jsem zatím jen četl v knihách, a která svojí krásou předčila vše, co jsem kdy viděl. Její naprosto dokonalé tělo, pevná prsa, nádherný obleček (mimochodem zakrývající jen určité části těla, a to ještě sotva) ze sobí kůže, lovecký luk v ruce a dlouhá dýka u opasku z ní dělaly krásnou ženou. Nadlidskou bytost z ní dělala její kůže. Ona neměla světle hnědou nebo růžovou kůži... její kůže byla světle fialová. Velice zajímavé a velmi svůdné. Nicméně to, co skutečně vévodilo této ženě, byl její obličej. Její dlouhé bělomodré vlasy, její modré oči plné vášně a temperamentu, její plné rty lákající k polibku, i její jemný nos, to vše jako by bylo uzpůsobeno k tomu, aby dokonale zhypnotizovalo jakoukoliv bytost mužského pohlaví.
Nemohl jsem dělat nic, než jen zírat. Stále dokola a dokola jsem si prohlížel bytost, o které jsem si myslel, že již neexistuje. Draelingský elf. Potomek succuby a elfa, nesmírně inteligentní a mocná bytost, která by se možná dokázala rovnat i se mnou. Doufal jsem, že ne.
„Správně, ty hloupý malý kouzelníčku. Vidím, že si uvědomuješ, kdo jsem.“ Nechtěně jsem ucukl křídlem nad touto urážkou. Na chvíli se zatvářila udiveně, než se její tvář znovu ustálila ve svém svůdném pohledu. Následně se drze pousmála. „Je ošklivé pozorovat cizí bytosti potulující se v mém lese a koupající se v mém jezírku, že?“
Pohnula se, aby měla lepší výhled na má křídla. Dával jsem si pozor a nespouštěl z ní oči. Sice pokud by mě chtěla zabít, už by to zřejmě zkusila, ale jeden nikdy neví.
„Kdo jsi? Vím, co jsi zač... ale rozhodně nevím, co pohledáváš zde. Tvrdit, že tento les patří tobě, je směšné...“
„Ty mi nebudeš říkat, co je směšné. Tento les mi patří, byla jsem v něm narozena a v něm také zůstanu.“ Náhle se mi začala motat hlava a přestával jsem se soustředit na to, o čem se mluví. Přemýšlet v přítomnosti této krásky se zdálo jako úkol téměř nemožný. Znovu kouzlo Prozření, také kouzlo na zahnání halucinací. Nic, žádná odpověď.
„Ve jménu bohů, co je tohle za magii, elfko?“
Najednou ztmavla obloha, stromy začaly vlát ve větru a zvěř utekla do svých úkrytů.
„Tvé označení 'elfko' se mi hnusí. Oslovuj mne Ellowyn.“
„Ellowyn... to je elfsky.“
„Ano. Teď mi řekneš, jak se jmenuješ ty sám.“
Nerad sděluji své jméno cizinkám s nebezpečným původem, ošklivou pověstí a jménem, které je hodné princezen. Nicméně její krása mne zdolala. Nemohl jsem neodpovědět, musel jsem dělat to, co mi přikázala.
Obloha ztmavla ještě více. Zaslechl jsem hrom, pocítil jsem studený déšť na svých vlasech.
„Mé jméno zní Garrus. Garrus Sar'Maerlen, císař Nového kontinentu, maršál démonské armády.“
Začalo velice hustě pršet, bouřka zuřila stále blíž.
„Tituly na mě nezapůsobí... ale teď, teď pojď se mnou. Hm, vysuším ti křídla.“
Tato nabídka ovšem zapůsobila na mne. Věděl jsem, jak je to nebezpečné, ale teď již nešlo odmítnout. Byl jsem zcela pohlcen její osobností, vydán na milost její vůli.
V křoví byla o pár metrů dále schována relativně prostorná jeskyně s jídlem, svíčkami, přikrývkami, nějakým tím nábytkem a... vínem. Nemohl jsem nic, než jen pozorovat Ellowyn a poslouchat každičké její slůvko.
„Nalij si vína a pak si lehni. Já si mezitím vlezu do něčeho... pohodlnějšího.“ Šla se (naneštěstí) převléknout za paraván, který opravdu nevím, kde získala.
Převlékla se. Pokud její předchozí oblečení bylo odvážné, pak se toto nedalo nazývat oblečením. Ovšem nestěžoval jsem si... to, co následovalo potom, popisovat nebudu, protože nevím, komu se jednou tento deník dostane do rukou. Řeknu jen, že když bůh Lero stvořil tento svět, toho hluku nadělal možná méně než my.
Ráno bylo bolestivé. Všechny ty vypité sklenky vína během mého, ehm... "velice blízkého rozhovoru" s Ellowyn mi teď velice nepříjemně bzučely v hlavě. Horší bylo shledání, že už nemám křídla. Vše, co zbylo, byly potrhané cáry visící u těla, použitelné maximálně na plachtění... ale už rozhodně ne na létání. Rozhlédl jsem se. Po Ellowyn ani stopy – pouze na stole ležel popsaný pergamen, jenž značně sarkasticky pojednával o naší noci a jak mi velice ráda vysála surovou magickou energii z mých křídel.
Naštvaně jsem se zamračil. Nemám rád sarkastické sexy polodémonky vysávající moji magickou energii! Zavázal jsem se tuto elfku najít, i kdyby mi to mělo trvat deset let. Odpoledne jsem si prohlédl okolí. Les byl menší, než jsem si myslel, ale nemohl jsem najít její stopu – budu se prostě muset vyptávat. Dnes večer jsem si konečně stihl napsat tyto poznámky a zítra se vypravím dále.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Assassins - 22. července 2010 17:33
Assassins

Takže...
Poviedka sama o sebe nie je zlá, dosť sa mi ale nepáčil začiatok. Bol taký, ja by som to nazval niečo ako nepodarené in medias res. Aj koniec bol taký slabší. Preto dávam so spokojným srdcom - 4.
I´ll Chuck you!

Jemmotar - 28. června 2010 18:55
Jemmotar

Mě se to líbí, dobrá práce.
" Auta'i lóme! "

Dadoun - 8. května 2010 13:56
Dadoun

Nefrete - 8. května 2010 00:12

Děkuji jak za kritiku, tak za pochvaly - na formulace a množství zájmen si dám pozor, stejně jako na pečlivou korekturu. Formu deníku si taktéž pohlídam, a celkově zkusím zpomalit rychlost děje.

Nefrete - 8. května 2010 00:12
Nefrete

Letmé seznámení na úvod (1), pak chvilka pohádkové romantiky (2), následně konfrontace se svůdným neznámem (3), vzápětí trochu více toho erotična (4) a na konec bolestné vystřízlivění (5).

Více než polovina děje je protkána nitkami smyslnosti – cizinka je krásná (a jak moc!), má nádherné tělo, které je spoře oděno, hrdina nemá dost silnou vůli (nejspíš vlivem magie), aby té neuvěřitelně svůdné dámě odolal a podlehne jí. Měl se však právě tento motiv stát stěžejním?

Plus: odhodlání pustit se do vyprávění na pokračování; ochota a snaha se zlepšovat [+ spolupráce s autorem byla příjemná a plodná]; potenciál nechybí, je však třeba mu věnovat dostatečnou pozornost a neustále jej kultivovat.

Mínus:
není plně zachována forma deníku (viz např. „Naštvaně jsem se zamračil."); nadužívání zájmen; občasné nevhodné výrazy, spojení či formulace; od pohádkové krajinky k sexy démonkám – překlenutí tak náhlé, pro někoho snad vítané, pro mě však nežádoucí (působí to poněkud schizofrenním dojmem); styl psaní si ještě žádá nemalého obroušení.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog