Hlas bázně - 2. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Hlas bázně - 2. část

Autor : Ronkar   28. května 2011   Povídky
Pokračování povídky o Robertovi a jeho cestě za... čím vlastně? :) No... to možná ukáže tato část příběhu.

Zatajil jsem dech. Krčil se u země a jeho mandlové oči vykuleně hleděly přímo na mě. Nemohlo mu být více než deset let, spíš méně. Na sobě měl pouhé kraťasy a zelenobílé pruhované triko. Kulatou tvář mu zdobily rozčepýřené světlé vlasy s délkou nad malá ramena. Nějakou chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že dítě přede mnou není výplodem mé fantazie, ale že je skutečné stejně jako já. Když jsem se probral z prvního překvapení, chtěl jsem ho ujistit, že se mě nemusí bát, ale z výrazu chlapcových očí jsem pochopil, že se nebojí. Zvídavě si mě prohlížel. Jeho zkoumavý pohled na mně visel, jako bych byl nějaký unikát, snad jako by ani obyčejného chlapa, jako jsem já, nikdy neviděl. Tehdy jsem ještě nechápal.

„Co tu, prokrista, děláš?“ prolomil jsem naše mlčení, ale kluk mi neodpověděl.

Měl rozbitou bradu, před časem někde upadl. Teď už to byl jen hojící se tmavý strup. Kolena a triko měl zašpiněné nejen od prachu, ale také od bláta.

„Jak jsi se sem dostal?“ zkusil jsem to jinak.

Na nohách měl jen tenisky s bílými tkaničkami. Na to, že bylo venku podzimní počasí, byl překvapivě málo oblečený.

„Neumíš mluvit, nebo co?“

Na to se chlapec trochu stáhl. Dřepl jsem si, abych mu naznačil, že nemám zlé úmysly: „Jakpak ti říkají?“

 „Ty nevíš?“ překvapeně zvedl obočí.

Nechápal jsem.

„Jak to, že si mě nepamatuješ?“ zakvílel vyčítavě a v jednom okamžiku to vypadalo, že má na krajíčku.

Zmateně jsem pokrčil rameny: „Dlouho… jsem tu nebyl. Neznám sousedy.“

„Lháři! Víš, kdo jsem!“ vyjekl najednou zprudka, až mu z toho zrudly tvářičky.

Jeho rozrušení mě překvapilo. A pak jsem si toho všiml. V ruce držel můj dopis! Musel mi vypadnout z kalhot, když jsem uklouzl.

„Hele, to je moje…“

Váhavě se podíval na dopisní obálku.

„Našel jsem to na zemi, takže to je moje,“ odsekl drze a protivně se zašklebil.

Předešlé rozpaky v jeho tváři rázem zmizely.

„Okamžitě mi to vrať!“ zvýšil jsem hlas a prudce vstal.

V ten moment kluk zmizel ve tmě. Než jsem si stačil uvědomit, že se mrštně přemístil pod vikýř, začal se už sápat nahoru po hromadě zmáčených krabic. Sotva jsem doběhl pod vikýř, jeho malé nožičky v teniskách už mizely na střeše.

„Stůj!“ křikl jsem nahoru.

Objevila se jeho vlasatá hlava.

„Jestli to chceš, budeš mě muset chytit, srabe!“ zavolal na mě a v ruce provokativně zamával mým dopisem.

„Spratku jeden, až se mi dostaneš do ruky, tak…“ než jsem domluvil, se smíchem mi zmizel z očí. Začal jsem se drápat po krabicích k vikýři, chytil jsem se za jeho okraje a vytáhl se až na střechu. Teprve teď mi došlo, že lehké mrholení se mezitím proměnilo v prudký déšť, který šikmo narážel do červené střechy domu. Voda tekla po taškách ve vlnkách a od úst mi okamžitě z chladu začala vycházet pára.

Kluk se přesouval od vikýře k požárnímu schodišti, které vždycky stálo na téhle straně domu. Nohama přešlapoval na plechovém okapu a rukama se přidržoval mokrých tašek. Všiml jsem si, že starý okap se pod jeho vahou nebezpečně klimbá. V tu ránu mě veškerá zlost přešla. I když si to kluk neuvědomoval, tady šlo o život.

„Stůj! Je to nebezpečné!“ zakřičel jsem za ním.

„Snad nemáš strach z výšek, Roberte?“

Při jeho slovech mě podivně bodlo u srdce. Mé útroby zachvátil krátký, ale velmi intenzivní pocit nejistoty. Nebyl jsem si jist, co to způsobilo, ale byl jsem rád, že to tak rychle přešlo.

Ozvalo se táhlé zaskřípání kovu a jeden z nýtů, které držely okap přibitý ve zdi, se uvolnil. Celý plech se nebezpečně prohnul a kluk zavrávoral. Vyděšeně se pustil střechy, a aby udržel rovnováhu, chytil se rukama okapu, na němž stál.

„Vydrž! Jdu pro tebe.“ snažil jsem se překřičet rušný déšť.

„Nechci tvou pomoc!“ okřikl mě.

„Krucinál, ty blbečku jeden!“

S těmi slovy jsem se vyšplhal velmi opatrně na střechu a břichem se přitiskl na mokré tašky. Celý jsem se otřepal, voda byla mrazivá. Věděl jsem, že by bylo riskantní, abych se stejně jako kluk vydal po okapu, zvláště teď, když se začal uvolňovat, ale od chlapce můj pohled - snad instinktivně - zamířil dolů a celý svět se rázem roztočil. Na okamžik jsem ztratil zrak a před očima jsem měl tmu. Donutilo mě to přitisknout se ke střeše jako klíště. Ovládl mě strach. Mé tělo vypovědělo svou funkci a odmítalo mě poslechnout. Údy se křečovitě držely střechy a nemohl jsem s nimi pohnout. V hlavě jsem měl zmatek. Ač jsem se snažil, nedokázal jsem se na nic soustředit, všechny myšlenky vyhnala ta hrozná představa výšky, která je pode mnou. Všechno se proti mně spiklo. Nemohl jsem se pustit a nedokázal jsem jít vpřed, nebyl jsem schopen se vrátit a nemohl jsem zde zůstat.

A právě tehdy jsem si vzpomněl na Dominica. Na noční můru, která mě pronásledovala v chlapeckých letech. Dominic Gilbert, kamarád mého dětství. Byla doba, kdy jsme spolu kamarádili, nerozlučně, prostě jako bráchové. Za kdejakou lumpárnu, která se učitelům v Green Creek stala, jsme mohli právě my. Užili jsme si toho opravdu hodně. Dominic byl nejsilnější ze třídy a také jediný kluk, který mě dokázal přeprat, a to mi imponovalo. Všechno jsme vymýšleli společně a nic nemohlo naše kamarádství rozdělit… alespoň jsem si to myslel. Dominic totiž zemřel ve svých devíti letech. Spadl ze střechy, kam vylezl kvůli jejich kocouru Felixovi. Věděl, že sám nemá na střechu lézt, ale to by nebyl Dominic, aby dělal jen to, co se mu říkalo. Neměl sourozence, rodiče pracovali do večera, a tak mu nikdo nemohl pomoci. Tenkrát jsem brečel poprvé, co si pamatuju. Jak jsem na něj mohl zapomenout? Věděl jsem, že někde uvnitř sebe ty vzpomínky mám, ale nedokázal jsem je najít, jako bych snad ani nechtěl. Dominic byl důvod, proč jsem se začal takřka hystericky bát výšek. Najednou stál zase přede mnou, s tím lišácký kukučem a bystrýma očima.

Zděšeně jsem otevřel oči, protože chlapec na střeše byl Dominic!

Zjistil jsem, že na mou záchranu rozhodně nečekal a místo toho se opatrně šoural po čtyřech k požárnímu žebříku. Vzápětí se na něj mrštně přehoupl do bezpečí. Tam se zastavil a podíval se na mě.

 „Věděl jsem, že jsi srab! Ona to cítí – najde si tě a to bude tvůj konec!“ A přes to, že jeho slova nedávala žádný smysl, na klidu mi rozhodně nepřidala.

„Počkej!“ zavolal jsem na něj, ale už byl pryč.

Zkusil jsem se pohnout, pomalu, opatrně, ale mokré podrážky tenisek mi podklouzly, bradou jsem narazil na tvrdé tašky a sklouzl po břiše dolů. Vykřikl jsem a v poslední chvíli se zachytil okapu, mé tělo přepadlo a prudce to se mnou škublo. Zůstal jsem viset nad hloubkou, kopaje nohama ve vzduchu. Dno! Není vidět dno!

„Nepouštěj se! Zabiješ se!“

Ozvalo se táhlé zaskřípání kovu a znovu to se mnou škublo, jak se další nýt ve zdi uvolnil. Zděšeně jsem zaječel. Déšť mi bušil do tváře a já věděl, že nahoru se nevytáhnu. Tak takhle skončím, zabiju se pádem ze střechy domu svého otce. Horší smrt jsem si snad nemohl vybrat. Jak dlouho asi bude moje rozlámané tělo ležet dole v trávě, než mne tady někdo najde? Budou to minuty nebo hodiny? Snad to nebude bolet, snad to bude rychlé.

Pak se okap urval.

Probral mne chlad a šelest listí, cítil jsem, že mé prsty se dotýkají trávy. Hleděl jsem do sytě azurového nebe s hvězdami, odkud na mě shlíželo oříznuté oko měsíčního srpku. Nehýbal jsem se. Mám zlomenou páteř! Rychle jsem zvedl hlavu, abych zkontroloval svá zranění. Ležel jsem v mokré zeleni, ale krev nebo jiná známka poranění nikde, jen kolena a prsty jsem měl stále odřené. Pak jsem si uvědomil, že nejsem tam, kde mám být.

Náš rodinný dům zmizel, stejně tak střecha a okap, který pode mnou povolil. Namísto toho jsem viděl jen jakýsi zarostlý palouk, na němž jsem ležel. Stál uprostřed lesa, zahalen v mléčné mlze, která se plíživě proplétala mezi kmeny jako nějaký živý tvor. V té chvíli jsem si povšiml, že z palouku vedou do hvozdu zarostlé, klikatící se stezky. Bylo jich tak tucet a všechny vypadaly stejně. Můj pohled spočinul na temném lese, který se rozprostíral okolo, i na podivné mlze, jež ho činila ještě více nepřívětivým místem. Vůbec se nepodobal lesu v Green Creek.

Postavil jsem se na nohy a rozpačitě si prohlížel stezky, snaže se z jejich vzhledu vyčíst něco, co by mi napovědělo, kde jsem a kam se vydat. Bylo to marné, to místo jsem nepoznával. Napadlo mě, že bych mohl začít volat o pomoc, ale při pohledu na podivný les jsem to raději zavrhl. Necítil jsem se tu bezpečně. Nechtělo se mi do toho lesa, do neznáma a nebezpečí, které tam mohlo číhat, ale věděl jsem, že je to buď les, nebo marné čekání na místě. Musel jsem se rozhodnout, kudy se vydám. A pak jsem ve větru zaslechl něco zvláštního. Byly to jemné hlásky. Zřetelně jsem jim rozuměl, šeptaly mi rady. Jejich šepot se posléze vystupňoval v agresivní napadání. Velmi brzy jsem byl naprosto zmaten, jako by byly hlásky právě k tomuto účelu stvořeny.

Vykřikovaly: „Zůstaň, jdi, tam, zde, do lesa, vpravo, tudy…“

Snažil jsem se je neposlouchat, odpoutat se od těch hlasů, které mi v mysli vytvářely zmatek. Věděl jsem, že je to projev mé nemoci, musel být, i když takhle intenzivní a skutečnou halucinaci jsem ještě nezažil. Přikládal jsem to nezvykle velkému stresu. Rychle jsem zalovil v kapse bundy a vysypal do dlaně růžovou tabletu z krabičky léků, které mi předepsal Wilson. Krátký okamžik jsem na ni váhavě hleděl, ale nakonec jsem ji pomalu vrátil do krabičky a tu pevně zavřel.

„Nepotřebuji to,“ zašeptal jsem se zavřenýma očima několikrát za sebou. Hlasy se tišily, až umlkly nadobro. Vydechl jsem úlevou, protože to byl velmi nepříjemný zážitek.

Cítil jsem se nejistě, ale neměl jsem dál nad čím přemýšlet, musel jsem najít nějakou značku, která by mi prozradila, v jaké části Green Creek se nacházím. Zhluboka jsem se nadechl a s odhodláním vykročil.

Když jsem vstoupil pod koruny stromů, ucítil jsem na kůži chlad lepkavé mlhy. Les byl mokrý a stezka lehce rozblácená. Tu a tam na mou hlavu ukápla kapka vody, která se udržela na listech stromů po vydatném dešti. Přemýšlel jsem o tom, co se to děje a jak jsem se sem k čertu dostal. Nejprve jsem měl pocit, že je to vše jen podivný sen, který brzy skončí, ale čím déle jsem kráčel, tím jsem si byl jistější, že tohle se mi nezdá.

Přemýšlel jsem až do chvíle, než se přede mnou z bílé mlhy vynořily dřevěné dveře. Nebylo to ovšem těmi dveřmi, co mě donutilo zůstat stát jako přibitý, bylo to tím, co zde chybělo. Dveře totiž stály v dřevěném rámu, přímo na cestě, jako by je tu někdo postavil a zapomněl k nim dostavět to vše ostatní, co k nim náležitě patří. S opatrností jsem je obešel, abych se ujistil, že mě nešálí zrak. Nešálil, měly dokonce i kliku se zámkem, jen ty zdi a okna tu nebyly. A potom mě napadlo jediné prosté vysvětlení k tomu všemu, co se zde děje. Stalo se přesně to, před čím mě Wilson varoval. Přestával jsem rozlišovat skutečnost a mé vlastní představy. Ztrácel jsem kontrolu. Znovu jsem prozkoumal kapsy své bundy. Mé prášky tam pořád byly. Opět jsem se zadíval na bílou krabičku s modrým nápisem. Jak je možné, že se vše zdá tak skutečné? Mé nehty jsou rozedrané, zakrvácené a bolavé. Cítím chlad a vlhkost mlhy, lepí se mi na kůži. Ale tohle není skutečnost, nemůže být. Musel jsem se dočista zbláznit.

Něco narazilo do dveří. Vylekaně jsem sebou cukl, div, že se mi srdce nepropadlo až do žaludku.

„Co to je?“ vyjekl jsem.

Další rána! Tentokrát o poznání silnější, jako by se něco za zamčenými dveřmi chtělo dostat ven. Začal jsem od nich opatrně couvat pryč. Dřevo zanaříkalo pod náporem a další rána znatelně pohnula panty. Ani tentokrát jsem nedokázal zabránit úleku. V hrůze jsem zatnul pěsti.

„Uteč! Vem nohy na ramena!“

Už, už jsem chtěl svůj vnitřní hlas poslechnout, ale pak jsem se zastavil.

„Nač čekáš?“

„Ne! Mlč! Tohle já nechci!“ uvědomil jsem si a otočil se zpět čelem ke dveřím.

Buch!

Wilson měl pravdu. Šílím.

Další rána! Dveře se přesně uprostřed nakřáply a do trávy dopadlo několik třísek. Ve škvíře za nimi se hýbalo něco velkého. Divoce to zafunělo. Páchlo to hnilobou a krví. Zděšeně jsem hleděl na dveře.

„Nejsem blázen, nepotřebuji léky, aby to zmizelo, nepotřebuji Wilsonovu léčbu. Tohle není skutečné!“

A pak mi svitlo.

„Nejsem v lese,“ zašeptal jsem při pohledu na vzrostlé smrky.

Buch! To něco za dveřmi zuřilo. Cítilo mě to.

„Ten les tu není."

Buch! Dveře už téměř povolily.

„Nejsou tu ani ty dveře…"

Děsivé funění vystřídal nelidský řev, který se mi zařízl až do morku kostí. BUCH!

„Nejsem tu ani já!" zaječel jsem.

A vše zmizelo.

 

  Chladný říjnový les vystřídaly ještě chladnější cihlové zdi. Stál jsem v zablácené uličce.

I nebe se změnilo, divoce se po něm honila černá mračna, ale i přesto byl vzduch těžký. Okolo mě se válely popelnice a odpadky, páchlo to zde kanálem. Nebylo tu jediné okno, jediná známka toho, že by v tomto bezútěšném místě byl kromě mě i někdo jiný. Vládla zde hluboká noc.

Netušil jsem, co je to za místo, stejně jako jsem předtím nevěděl, v jakém jsem byl lese. Ale byl jsem si jist, že ať už jsem kdekoli, stane se něco zlého. Jednu noční můru vystřídala druhá. Pomalu, ale jistě ve mně rostlo vnitřní zoufalství. Věděl jsem, že jsem jenom krůček od toho, abych se sesypal. Co se to děje a proč? Proč já? Co jsem udělal? Kdo a zač mě trestá? Začala se mne zmocňovat sebelítost a beznaděj. Bylo to tak nespravedlivé.

Ve chvíli, kdy jsem chtěl zavrhnout možnost prozkoumání okolí a namísto toho si dřepnout na místě s hlavou v dlaních, z dálky ke mně dolehl hlas, který si rýmoval.

 

Na zídce běhám,

na zídce skáču,

viděl jsem Příšeru,

jak žere mámu,

Buď bdělý,

buď bdělý,

Neb vycedíš život celý.

 

Přes zídku běhám,

Přes zídku skáču,

viděl jsem Netvora,

pro sestru pláču,

Buď bdělý,

buď bdělý,

Neb vycedíš život celý.

 

Po zídce běhám,

po zídce skáču,

viděl jsem Obludu, kopala jámu.

Buď bdělý,

buď bdělý,

Neb vycedíš život celý.

 

Byl to Dominic.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog