Hlas bázně - 3. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Hlas bázně - 3. část

Autor : Ronkar   28. května 2011   Povídky
Pokračování o strastiplné cestě mladého Roberta nejen za vlastní minulostí, ale také za tím, co se ukrývá v jeho duši.

Poskakoval nedaleko na vysoké zídce a prozpěvoval si ten morbidní popěvek. Nechápal jsem, ale pak mě trklo něco jiného. V tom zmatku a zoufalství jsem na to úplně zapomněl. Dopis! Rychle jsem zašmátral v zadní kapse jeansů. Nebyl tam.

„Hej!“ utnul jsem křikem jeho dětský zpěv, když jsem došel blíž, „máš u sebe něco, co patří mně,“ pravil jsem důrazně.

Překvapeně se zastavil a shlédl na mě dolů. Váhavě na mě koukal a pak si strčil ruce do kapes a na tváři se mu vykouzlil pobavený úsměv.

„Tak ses z té střechy dostal, srabáku?“ řekl a zhoupl se z pat na špičky a zase zpátky.

Dopálil mě tím, ale při vzpomínce na tu hrůzu, kterou jsem prožil na střeše domu, mě hněv brzy přešel.

„Už to tak vypadá,“ odvětil jsem.

„Jak ses sem dostal, Dominicu?“ zeptal jsem se a čekal, jak zareaguje.

Na kratičký okamžik strnul a díval se přímo na mě, pak se zamyšleně podrbal na špičce nosu a usmál se.

„Ani nevím,“ pokrčil nakonec rameny jakoby nic.

Moc ho to teda nepřekvapilo. Tohle není Dominic, je to jen má představa, snažil jsem se přesvědčit sám sebe, ale snadné to nebylo.

„A víš, kde jsi?“ zeptal jsem se.

„Výš než ty,“ zasmál se a protočil se na zítce jako vrtule.

„Proč mi nevrátíš ten dopis?“ řekl jsem mírně.

„A proč bych to dělal?“ bavil se na můj účet.

„Je od mé sestry. Před nějakou dobou zemřela,“ zkusil jsem to jinak a očividně to zapůsobilo, protože Dominic v tu chvíli zaváhal a úsměv mu z tváře zmizel. Na chvíli padlo ticho.

„Co se jí stalo?“ zeptal se.

„Měla… nehodu,“ řekl jsem vyhýbavě.

„Jakou?“

„Na tom nesejde.“

Dominic očividně přemýšlel.

„Vrátíš mi ho, prosím?“ zkusil jsem to znovu.

„Nemůžu.“

„Proč?“

„Já ho ztratil,“ zamumlal.

„Cože jsi?!“ nevěřil jsem vlastním uším.

„Ztratil jsem ho, musel mi… vypadnout.“

 „A kde!?“

„Nekřič na mě,“ zamračil se vyčítavě.

„Omlouvám se… nechtěl jsem,“ zadrmolil jsem, abych ho uklidnil.

„Támhle,“ ukázal rukou dál do ulice, kde ve zdi stály kovové dveře.

„Opatrně, Roberte.“

Vzhlédl jsem k němu: „Tam jsi ho ztratil?“

„Tam jsem si hrál,“ odvětil.

Hlasitě jsem si povzdechl.

Chlapec si sedl a trochu provinile se na mě podíval.

„Už jsi ji potkal, viď?“ ozval se.

„O čem to mluvíš?“ zadrmolil jsem hledě na kovové dveře.

„Příšeru přeci,“ řekl bodře.

Neodpověděl jsem mu.

„Hrál jsem si uvnitř, když se objevila, musel jsem se před ní schovat,“ vysvětlil, „asi mi tvůj dopis vyklouzl z kapsy, když jsem utíkal,“ řekl a najednou vyskočil na nohy.

Překvapeně jsem na něj vzhlédl, ve tváři měl nové nadšení.

„Pomůžu ti ho najít!“ pronesl.

„Raději ne, Dominicu, jestli je tam… Příšera, bude lepší, když půjdu sám,“ odvětil jsem.

Sice jsem nevěděl, o čem to mluví, a upřímně, nebral jsem jeho slova zcela vážně, ale na druhou stranu, už se mi stalo opravdu dost podivných věcí, setkání s Dominicem nevyjímaje, takže potkat nějakou obludu bylo asi to poslední, co bych ještě potřeboval. Nechtěl jsem si připustit, že ten tvor za dveřmi by mohl být i zde.

„Nemám strach!“ zvýšil dotčeně hlas.

„Já vím, že nemáš, ale tohle musím opravdu udělat sám,“ řekl jsem, ale nevypadalo to, že by mě chápal.

„Co sis to zpíval, před tím, než jsem přišel?“

„Ale nic… jen takovou hloupost.“ Zadíval se na mě a přitom se mu podivně blýsklo v očích.

„Mně se to nezdálo jako hloupost,“ pravil jsem vážně.

„Mně jo,“ pokrčil ramena s úsměvem.

Zadíval jsem se směrem, kam ukázal: „A kde přesně, že sis to hrál?“ Ale když jsem se otočil zpět, už na zídce nebyl.

„Dominicu?“ zavolal jsem.

Žádná odpověď. Byl pryč. Už jsem chtěl mezi zuby procedit hanlivou poznámku o jeho neposednosti, když ke mně dolehl slabý sten. Přicházel ze směru, kam chlapec ukázal. Přesněji z jediných dveří v ulici. Zarazil jsem se a naslouchal, abych se ujistil, že se mi to nezdálo. Bylo to tlumené vzlykání a slova nějaké ženy, ale byla tak daleko, že jsem nedokázal rozeznat jejich význam. Přerušil je další hlas – tentokrát jiný, možná mužský. Nedalo se nic dělat. Musel jsem zjistit, o co tu jde, a vnitřně jsem cítil, že odpověď skýtá právě dopis Nicol. To bylo hlavní. Došel jsem blíž ke dveřím. Měly kliku, ale nahnědlá rez už dávno strávila veškerý kov. Opatrně jsem k nim přistoupil a zkusil přitisknout ucho na chladný povrch.

„Prosím, dost.“

Spíš než ženě patřil hlas dívce.

„Zlomyslná, krutá, bezcitná!“ mlel druhý hlas - mužský.

Nemohl jsem se zbavit pocitu, že oba ty hlasy znám, ale byly podivně zdeformované.

I když jsem zcela přitiskl ucho na dveře, stále jsem měl pocit, že jsou někde daleko. Připomnělo mi to zalehlé bubínky, když člověk ponoří hlavu do vody, ale vztahovalo se to jen na ty dva hlasy. Vše ostatní jsem vnímal jasně a zřetelně.

„Pusť mě. Bolí to… bolí mě to…“ vzlykala dívka.

„Bez citu! Bez citu!“ huhlal podivným hlasem muž a ozvalo se plesknutí připomínající facku. Dívka bolestivě hekla.

„Stejný děvky. Stejný kurvy. Všechny jsou kurvy!“ naříkal muž.

Dívka už jen plakala.

„Potrestat, musím je potrestat! Ano, potrestat,“ podivně kvílel a několikrát dívku znovu uhodil

Chvíli jsem se zmítal v pochybnostech, jestli se do toho mám vůbec plést.

„Není to tvá starost,“ říkal můj vnitřní hlas a já s ním tentokrát souhlasil, ale pak jsem uslyšel, jak chlap za dveřmi dívku uhodil znovu.

„Dost! Udělám to,“ vzlykala.

To už na mě bylo moc.

„Hej, vy tam! Nechte tu ženu být! Slyšíte!“ zakřičel jsem a důrazně zabouchal na dveře, abych svá slova podtrhl rázným činem.

Nastalo ticho, ale jen na chvíli, pak jsem uslyšel kroky. Těžkopádné, pomalé kroky. Blížily se po schodišti nahoru ke dveřím. Najednou jsem si uvědomil, že vlastně nevím, s kým mám tu čest. Začal jsem pomalu couvat ode dveří, jako bych doufal, že tím oddálím příchod neznámého násilníka. Kroky byly už jen kousek za dveřmi, když jsem narazil zády na zeď. Rychle jsem se rozhlédl kolem sebe, hledaje cokoliv, co bych mohl použít na svou obranu. V převrácené popelnici u mých nohou se válela zlomená dřevěná násada od koštěte či jiného nástroje. Někdo vzal za kliku. Popadl jsem násadu a chytil ji oběma rukama za jeden konec a nervózně se rozkročil do bojové pozice. Ať už je tam kdokoliv, nakopu mu prdel! Umím se prát, ubezpečil jsem sám sebe.

Panty hrozivě zaskřípaly. Dveře se trochu pootevřely, ale nikdo z nich nevyšel. Opatrně jsem vykročil, čekaje, že každou chvíli z nich vyletí velký chlap s baseballovou pálkou. Provizorní palici jsem si ponechal v pravé ruce a napřáhl se, abych mohl v případě nebezpečí rovnou udeřit. Vzal jsem za kliku a prudce trhl dveřmi ven. Nikdo tam nebyl. Jen do podzemí vedlo široké schodiště. Překvapeně jsem vkročil mezi dveře. Schodiště mířilo do nějakých sklepních prostor, dole se slabě svítilo.

Dominic se o žádných lidech nezmínil. Bylo to záměrné, anebo to nevěděl?

Něco se hnulo. Prudce jsem se otočil a přímo doprostřed čela mě někdo tvrdě udeřil. V bolesti jsem zavřel oči a zvrátil se dozadu. Noha mi podjela a já se nekontrolovaně zřítil po schodišti dolů. Trvalo jen pár vteřin, než jsem se dole zastavil. Hekavě, s bolestí celého těla, jsem vstal. Hlava mi třeštila a před očima jsem měl ještě chvíli zatemněno. Z rozseknutého čela mi přes kořen nosu až k ústům tekla krev. Marně jsem se snažil najít svou zbraň, abych se mohl neznámému útočníkovi bránit. Zrak se mi vracel pomalu. Svou palici jsem nemohl najít, ale také jsem si uvědomil, že po schodišti nikdo dolů neschází. Slyšel bych kroky.

Byl jsem ve sklepní místnosti čtvercového půdorysu. Na stropě visel drát, na jehož konci byla žárovka bez lampy. Slabá záře jen stěží mohla osvětlit celý prostor. Vzhlédl jsem k místu, odkud jsem spadl. Zjistil jsem, že kovové dveře do uličky jsou zavřené a útočník zde není, jako by mě praštil a hned nato východ uzavřel. Žádné další dveře, ani okno jsem nenašel, zato na protější zdi od východu stála železná postel. Mou pozornost však neupoutala ona, ale spíše pouta, která k ní byla připevněná, a také několik tmavých fleků na matraci. Páchlo to zde krví a potem. Pach lidského utrpení.

V rohu se někdo hnul. Byl to muž v kožené bundě, který zíral přímo na mě. Ustoupil jsem o krok, muž v rohu učinil to samé. Teprve v tu chvíli jsem pochopil, že je to zrcadlo. Přistoupil jsem blíž. Zrcadlo bylo vysoké takřka jako já a stálo opřené o zeď. Chyběl mu rám, ale krom několika drobných kazů bylo netknuté. Stříbřitá vlákna pavučin mezi zdí a dřevem rámu napovídala, že tu stojí delší dobu. Muž v odraze měl pobledlou tvář a několikadenní vous. Fialové váčky pod unavenýma očima značily, že dlouho neměl klidnou noc. Otřel jsem si dlaní krev na čele, nebylo to tak hrozné. Pak jsem se zahleděl sám na sebe.Nepoznával jsem se. Ano, byl to pořád ten stejný obličej, který jsem znal, jen poraněný, utahaný a otrávený, ale…něco bylo špatně. Lehce jsem naklonil hlavu na stranu.Nepoznával jsem sám sebe. Nešlo o tvář, má ústa nebo oči. Nepoznával jsem, kdo jsem uvnitř. Říká se, že oči jsou okna do lidské duše. Pokud to byla pravda, nepoznával jsem své nitro. Vyděsilo mě to. Více než vše, co se mi stalo od chvíle, kdy jsem se vrátil domů. Dokonce více než setkání se stvůrou za dveřmi. Nevědět, kdo jsem, bylo hrozné. Najednou jsem si nebyl jistý už vůbec ničím. Nebyl jsem si jistý, že jsem tím člověkem, za kterého jsem se až doposud měl. Nevěděl jsem, jestli jsem ten, za koho mě má Wilson. Bylo to velmi frustrující. Pak mou pozornost v odrazu zrcadla připoutala postel. Věděl jsem, kdo v ní ležel, kdo zde byl spoután a mučen. Zdi mi začaly šeptat jméno toho člověka stejně jako v pokoji našeho domu. Viděl jsem, kdo to udělal, ale tomu jsem nemohl uvěřit. Nechtěl jsem uvěřit, protože to nemohla být pravda. Takhle bych Nicol nikdy neublížil!

„Trpěla jsem kvůli tobě!“

„Ne! Já… ne… to není možné,“ odtrhl jsem se od zrcadla a ve zděšení ji zřel na zemi. Naše koupelna - ona v ní. Pokožka bílá a oko strnule hledělo ke stropu. Ruce ležely nehybně na chladných kachlích a pod nimi - dvě tmavé kaluže. Byly obrovské. Jen těžko uvěřit, že lidské tělo má v sobě tolik krve. Použila kuchyňský nůž, kterým ubodala otce. Mezi zdmi jsem slyšel pláč bolesti a ponížení. Ten pláč byl tak skutečný, jako kdyby byla tady se mnou v místnosti. Bledá tvář zůstávala mrtvá. Vlnité paprsky vlasů tvořily na chladné zemi nehybné černé slunce a pláč sílil. Bylo to nesnesitelné.

„Trpěla jsem kvůli tobě!“

Zakryl jsem si uši ve snaze uniknout té hrůze.

„Ne, já to nebyl. Tohle není skutečné!“ začal jsem couvat pryč z toho děsivého místa.

Byl jsem zpět ve sklepení, jen postel zmizela. Nahradila ji prostá židle uprostřed a nad ní visel tlustý provaz. Šibenice. Netušil jsem, kdo ji sem dal, ale připravena byla pro mě, to jsem věděl s jistotou. Stačilo jen vlézt na židli, provlíknout hlavu a utáhnout. Zbytek by udělal provaz. Bylo to tak snadné, tak prosté.

„Ne. Nechci zemřít! Já to nebyl! Vždycky jsem se o tebe staral,“ hlesl jsem.

„Jsi k ničemu!“ uslyšel jsem otce.

Ten nejodpornější hlas, jaký znám.

„I pes má větší cenu než ty!“ řval na mě a já věděl, že přijde rána.

Napřáhl se s řemenem. Bolest. Křičel jsem, prosil ho, aby přestal, ale on nepřestával.

„Ty ubožáku! Ty kýble hoven! Nestojíš ani za to žrádlo, co za tebe platím!“

Chtěl jsem se postavit, zmoci se na odpor, ale nemohl jsem. Byl jsem malý a slabý. Nedokázal jsem se bránit, nemohl jsem dělat nic. Bil mě dál a já už ani nekřičel, jen jsem odevzdaně přijímal každou další ránu, která dopadla na má záda a stehna. Zítra budu plný modřin, ale co? Modřiny mám pořád, táta se vždycky postaral o to, abych je měl.

Schránka bez duše.

„Trpěla jsem kvůli tobě!“

„Myslím, že nastal čas, abyste zvážil léčbu v našem oddělení,“ pravil Wilson.

„Nechci léčbu. Já nejsem blázen,“ protestoval jsem.

„Musíte se uklidnit, Roberte, nebo si ublížíte,“ pokračoval Wilson, ale já mu nevěřil. Viděl jsem ty chlapy v bílých pláštích, kteří stáli za ním a čekali na příležitost, aby se na mě vrhli a nasadili mi svěrací kazajku.

„Nechte mě, nechtě mě být!“

Chlapi se do mě pustili a tvrdě mě přirazili k zemi. Zkroutili mi ruce dozadu.

„Nebraňte se, Roberte, bude to horší,“ mluvil na mě Wilson.

„Já nejsem blázen!“

„Trpěla jsem kvůli tobě! Trpěla jsem kvůli TOBĚ!“

Cítil jsem na rukách mokro. Odtrhl jsem dlaně od svých uší a s hrůzou hleděl na krvácející rány, jež se mi táhly od zápěstí až k loktům. Z ran vytékala krev, viděl jsem, jak mi pulzují žíly pod kůží, a v šoku jsem hleděl na lesklý kov nože, který jsem držel v rukou. Upadl mi na zem a já křičel. Už jsem nemohl. Řval jsem z plných plic.

Můj křik se rozléhal v ozvěně městské uličky. Byl jsem uvězněn mezi dvěma nekonečně vysokými cihlovými zdmi, které mě obklopovaly zprava i zleva. Ulička byla rovná, neviděl jsem konce před sebou ani za sebou a po zídce, kde jsem potkal Dominica, nebylo ani památky. Stejně tak zmizelo sklepení a kovové dveře. V té chvíli, kdy mě začal ovládat zmatek, se za mými zády ozvalo chrochtání a mlaskání, pak následoval ten příšerný řev, který jsem už jednou slyšel.

Netvor!

Jeho obrovské tělo se vyřítilo uličkou ke mně. Začal jsem utíkat, mé boty čvachtaly velkými loužemi. Zakopnul jsem o jednu z popelnic. Bolestivě jsem hekl, ale strach mě udržel na nohou. Proběhl jsem okolo lidských nohou, které se válely v tratolišti krve. Chyběl jim trup i hlava, jako by toho ubožáka, ať už byl kýmkoli, něco sežralo. Začal jsem zděšením křičet. Netvor se přibližoval, byl rychlejší než já. I když jsem se to snažil ignorovat, srdce mi pod bundou bušilo do žeber jako kladivo do kovadliny a plíce zabolely při každém nádechu. Chtěl mě rozsápat, roztrhat mě na kusy. Nemohl jsem na nic myslet, nemohl jsem se soustředit.

„Není to skutečné! Není to skutečné!“ řval jsem, ale bylo to marné.

„Není žádná bariéra mezi "tady" a "tam". Obojí je stejně skutečné.“

Poháněl ho můj strach. Dával mu sílu. Mé svaly oslabovaly a já zpomaloval. Netvor se řítil za mnou a věděl, že je každou vteřinou blíže své oběti. Cítil, že jen pár okamžiků ho dělí od kořisti.

„Nemůžeš utéct před svým svědomím. Nemůžeš utéct před tíhou svých hříchů.“

Byl už tak blízko, že jsem cítil jeho mrtvolný puch. Páchl jako smrad vycházející z odporně nafouknuté mrtvoly. Sápal se po mně. Okolo mě pleskaly jeho černé sliny a pálily na těle jako jed. Ulička končila a já uviděl zeď. Vynořila se z šera přímo přede mnou. Slepá cesta. Je konec!

Odpusť mi, Nicol, ať už jsem udělal cokoli. Probleskla mi hlavou poslední myšlenka.

Odpusť…

A v tom jsem spatřil ve zdi mříž. Ústila do jakéhosi tunelu či kanálu. Mezery mezi mřížemi byly velké. Možná dokážu proklouznout mezi nimi. Svitla mi slabá naděje. Možná... to dokážu. Dokážu to! Zaječel jsem, když jsem narazil bokem přímo do mezery mezi mřížemi. V setrvačnosti, jež jsem v běhu nabral, jsem prorval polovinu těla za mříže a upadl na mokrou zem.

Kovová rána. Tak prudká, že celé mé tělo poskočilo vpřed.

Nohy! Pořád jsem je měl na druhé straně. Cpal jsem se za mříže, plazil se z posledních sil. U mých nohou jsem cítil pohyb, ale mříže mého pronásledovatele zastavily. Když mé nohy vklouzly do bezpečí, překulil jsem se na záda a zděšeně couval po loktech ve smradlavé močůvce. Vyděšeně jsem hleděl na kovové tyče, které byly prohnuté dovnitř, jak do nich prudce narazila mohutná masa. Tam za nimi, ve tmě, funěl a řval netvor. Šero a podivný kouř, který se kolem něj šířil, mi bránil, abych rozeznal jeho podobu. Měl jsem však pocit, že je to podivný kříženec mezi člověkem a divým zvířetem, ale s jistotou jsem to říct nemohl. Cítil jsem jeho vztek, byl tak blízko… tak blízko. Zlostně narážel do mříží, ale ty držely. Nedokázal je vyrazit, a tak přestal. Chvíli zůstal stát na místě a větřil můj pach. Pak se obrys toho neforemného těla obrátil a pomalu, kolébavě odkráčel. Srdce mi v hrudi ještě stále divoce bušilo, tajil jsem dech a čekal, až se mi uklidní ten zvon, který mi splašeně narážel na vnitřní stranu žeber. Když už jsem přítomnost nepřítele neslyšel, konečně jsem s úlevou vydechl. Ostrá bolest, která mi projela ramenem, mě donutila vykřiknout. Teprve teď jsem zjistil, že mám bundu v rameni roztrženou a pod ní jsem cítil mokro. Cítil jsem na kůži potůček krve, který mi pod oděvem stékal k loktu. Ruka byla otřesená. Musel jsem si ji nárazem do staré mříže poranit. Hrozně to bolelo, ale přesto jsem se znovu pokusil vstát. Bolest byla tak intenzivní, že jsem znovu lehl do vody a tentokrát jsem vyčerpáním ztratil vědomí.

Probudil mě pach moči a pištění krys. Byly hnědé, ohavné a větší než jaké jsem kdy viděl. Plavaly ve vodě, drze lezly kolem a několik z nich našlo tolik odvahy, že se vyškrábaly na mé tělo. Jejich ohavné čumáky čenichaly čerstvou krev. Vyděšeně jsem je ze sebe shodil a vydrápal se na nohy. Krysy se v úleku rozprchly do stran. Ten prudký pohyb mě znovu donutil heknout bolestí, protože rameno bylo stále poraněné. Zápach a stres, který mnou ještě stále zmítal, mě nakonec přemohl a já se začal dávit. Když jsem konečně přestal, zůstal jsem stát nehybně opřen o zeď. Byl jsem prokřehlý a začal jsem se třást zimou. Žaludek se trochu uklidnil, ale cítil jsem bezmoc. Hroznou bezmoc. Věděl jsem, že jsem ztracen. Věděl jsem, že tu umřu. Dříve nebo později, v bolestech, prokřehlý… sám.

S přemáháním jsem si otřel hleny, které mi vytekly z nosu, sundal jsem si z krku šálu a s obtížemi ji použil jako obvaz pro poraněnou paži. Při této proceduře jsem se ujistil, že není zlomená, ale přesto jen pouhé zatnutí bicepsu svíravě bolelo. Věděl jsem, že by bylo rozumnější hlubokou ránu napřed vyčistit, ale stejně jsem neměl čím. Byl jsem hladový a vyčerpaný. To, že jsem se probudil na tom samém místě v kanálu, mě upřímně překvapilo. Posledních několik hodin bylo pro mě tak šílených, že jsem myslel, že už to nikdy neskončí, že se opět probudím na zcela jiném místě a půjde to tak pořád dál a dál. Bez jakéhokoliv dalšího plánování jsem se vydal hlouběji do tunelu. Mohl jsem jen doufat, že se touto cestou netvorovi vyhnu. Tunel se zdál nekonečný. Zápasil jsem s nutkáním, abych se znovu nepozvracel, ale šel jsem dál. Rameno při každém kroku nesnesitelně bolelo, ale šel jsem dál. Musel jsem jít. Musel.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog