Hlas bázně - 5. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Hlas bázně - 5. část

Autor : Ronkar   28. května 2011   Povídky
Závěrečný díl příběhu Roberta Davise, který se nedobrovolně musel vydat na nebezpečnou cestu, aby zjistil pravdu nejen o své sestře, ale i o sobě samém. Doufám, že Vás příběh alespoň trochu bavil a pokud máte něco na srdci, neváhejte a napište!

Je mi třináct let. Můj obličej má opět ty ohavné rudé uhry, za které se tolik stydím, a na holé tváři nemám jediný vous. Stojím za naším domem na zahradě a vidím Nicol, jak v tichosti sedí pod jabloní. Z domu je slyšet hovor našich hostů, vzdálených příbuzných, o nichž jsem před tím nikdy neslyšel. Baví se mezi sebou o bezvýznamných věcech, tak jak to dospělí často dělají. Mluví a smějí se, jako by se dnes ráno nic nestalo, jako by ještě před chvílí nebyli u pohřbu naší mámy. Mám na ně vztek, na všechny.

Pomalu se dotrmácím vysokou trávou až k Nicol. Ani nezvedne pohled od špiček svých střevíců. Ve vlasech má máminu černou mašli. Vypadá smutně.

„Ahoj,“ hlesnu.

Vnímá mě, ale neodpovídá. Posadím se tedy vedle ní a chvíli si jen tak ledabyle pohrávám mezi prsty s kamínkem, protože nevím, co říct dál.

„Já tu budu pořád, Nicol…“ řeknu nakonec, „Neopustím tě, slibuju.“

„Já vím,“ špitne.

Objímám ji kolem ramen: „Společně se nemáme čeho bát.“

Usměje se. Hned se cítím lépe.

To, že máma roky tátovi zahýbala, se dozvím od táty o pár dní později. Řekl to chladně, bez sebemenšího projevu emocí. Nevím s kým se máma stýkala, a dnes je to už jedno. Nevyčítám jí to. Kdo by jí to mohl vyčítat? Otec na nás má velmi silný vliv, zejména na Nicol. Čím jsem starší, tím víc to cítím. Vnímal jsem to už jako kluk, ale tehdy jsem tomu moc nerozuměl. Pořád se ho bojím, ani ne pro ty rány, ale proto, jak se u toho tváří. Neprojevuje totiž zlost, zklamání nebo pohrdání. Je chladný, i když mě trestá. A nejhorší je, že mě mnohdy trestá a já nevím za co.

Často pracuji do hluboké noci, ale to mi nevadí, stejně jsem raději v práci než doma. S Nicol jsme se odcizili. Nedokážu si vybavit, kdy jsme si naposledy něco sdíleli. Je to divné - jako by jí náš dům vysával život.

Je mi sedmnáct. Nedokážu popsat, co cítím. Svírá mě tak nesmírná úzkost, že ji téměř mohu uchopit do rukou, jako by byla něco pevného. Nedokážu ji zahnat, ovládá mě. Stala se mou součástí a já nemohu dál. Cítím v sobě hrozný vztek, kvůli nespravedlnosti života. Chodí za Nicol a trvá to už nějakou dobu. Oba se sice tváří, jako by se nic nedělo, ale já to vím. Nicol mlčí a já nejsem schopen podívat se jí do tváře. Ten hajzl! Ten zkurvenej parchant! Proč jí to dělá? Proč? Stydím se za to, kdo jsem - že jsem jeho syn. Lepší být mrtvý než žít takto. Stal se ze mě slaboch, ubožák… kýbl hoven, tak mi vždycky otec nadával, ale dnes… mám pocit, že jsem se jím stal. Měl bych utéct. Vzít Nicol s sebou, ale kam? Kam bychom mohli prchnout před tím monstrem? Otec by nám to neodpustil. Jistě by nás pronásledoval. A co by se stalo, kdyby nás chytil, na to nechci ani pomyslet. Je mi do breku, ale kluci ve třídě by mě viděli, a tak slzy s vnitřním přemáháním polykám v sobě.

Později toho dne se vracím domů a v obývacím pokoji ho najdu. Spí v křesle před zapnutou televizí, kde ještě pořád běží nějaký zábavní pořad. Často takhle usíná. Bože, jak já ho nenávidím. Jak rád bych ho zabil. Vím, že to chci udělat, každičká část mého těla i mé mysli si to přeje. Zachránit Nicol, zachránit sebe. Skončit to, jednou provždy. A tak se přiblížím, opatrně, abych neudělal hluk. Táta měl vždycky lehké spaní. Vytahuji svůj kapesní nůž, který mi dal děda Frank. Otevírám ho. Tiše to cvakne. Několik ran do krku a na nic se nezmůže. Bude v šoku. Dokážu to. Ruka s nožem se třese jen několik centimetrů od toho odporného vrásčitého krku. Srdce mi buší a cítím, jak mi prudce tepe žíla na spánku.

„Nezvládneš to. Vzdej to!“

Otec zamlaská a pohne se. Vyděšeně couvnu a upadnu na zem, nůž se zakutálí pod skříň. S vnitřním zděšením se modlím, aby se neprobral. Ne, hlava mu jen spadla na druhé rameno a znovu začal chrápat. Jsem vyděšený, příšerně vyděšený, proto se rychle zvednu a co nejtišeji opustím místnost. Cítím se hrozně. Měl jsem v rukou jeho život, mohl jsem to udělat, ale neudělal. Mé odhodlání se v té chvíli vytratilo stejně rychle jako pára. Zdrcený si jdu lehnout, ale u schodiště zaslechnu ten zpěv. Je to Nicol. Zpívá ukolébavku, kterou znám z dětství. Zpívá skoro stejně krásně jako máma. Sedí venku pod naší jabloní, kde jsme si jako děti hrávali. Váhám, ale nakonec se rozhodnu a vydám se za ní na zahradu. Sotva jsem u ní, přestane zpívat a zvedne ke mně malátně hlavu. Hnědé oči jí jiskří.

„Ale, ale… kdopak se to tady zjevil? Není to můj starší bratříček, můj milovaný bratříček…“ A já si uvědomil, že je opilá. Vedle v trávě leží tátova láhev whisky, poloprázdná. Nikdy jsem ji neviděl opilou.

„Ty jsi pila.“

„Jo, pila, vadí ti to snad?“ štěkne na mě.

Je mi z toho smutno. Chci jí pomoct, utěšit ji, ale nevím jak.

„Neměla bys sedět tady venku, je zima,“ řeknu nakonec.

„Jo… to… to bych neměla… nastydnu se, viď? Jasně, to je celý můj bratříček... Vždycky se o mě stará, vždycky se o mě postaral…“ zablekotá a hloupě se rozesměje.

„Pojď, odvedu tě domů,“ zkusím ji vzít za ruku, ale ona se mi prudce vytrhne.

„Nešahej na mě!“ křikne zlostně.

„Nicol…“

„Ty víš, co mi dělá! Celou tu dlouhou dobu to víš,“ začne zprudka, ale hlas jí přeskakuje.

„Chodíš kolem mě, jako bych byla vzduch, už se mi ani neodvážíš podívat do očí.“

Na jejích řasách zahlédnu lesk.

„Slíbil si, že tu budeš, že… že se spolu nemáme čeho bát!“

Teď už pláče. Slzy jí tečou po tvářích a já mám srdce až v krku. Kleknu si proti ní do mokré trávy. Stydím se za to, kdo jsem.

„Nicol, prosím… odpusť…“

„Nenávidím tě. Nenávidím tě, ty zbabělče! Jdi mi z očí!“ křičí s pláčem.

Snažím se ji utěšit, obejmout a dokázat, že jsem tu jen pro ni, ale ona se brání.

Kope a škrábe. Nevzdávám to ani, když mi její nehty poškrábou tvář. Pak uslyším řev z domu.

„Co je to tam za bordel!?“

Nicol se stáhne do klubíčka a obejme svá kolena. Vím, co to znamená. Rychle vstanu.

Spěchám k domu, ale dveře se rozrazí zrovna v ten okamžik, kdy sahám po klice. Chňapne po mně pazoura a chytí mě za bundu. Snažím se mu vyvlíknout, ale to už schytám první ránu pohrabáčem, který drží v ruce. Zasáhne mě do pravého stehna a já zakřičím.

„Co tu děláš kravál, ty parchante! Ty kýble hoven!“

Další rána mě udeří do žeber, padám k zemi a otec do mě surově kope. Má mizernou náladu. Vím, že tohle neskončí dobře.

„Zkurvil jsi mi celej život!“ ječí jako pomatený. Takhle jsem ho ještě neviděl.

Vzhlédnu do zahrady. Nicol pořád sedí pod naším stromem a na celou tu scénu se dívá mlčky. S očima plnýma slz tiše přihlíží, neprotestuje, nebrání mě a já vím proč. A to bolí. Její lhostejný výraz v očích bolí víc, než každá další rána, kterou mi uštědřuje otec. Uvědomím si, že jsem právě svou sestru ztratil navždy.

Utekl jsem té noci. Zbaběle, podle. Neměl jsem směr ani cíl. Měl jsem jen naději, že ať už dojdu kamkoli, bude to lepší než tady. Chtěl jsem zapomenout, abych mohl klidně žít. Zapomenout, abych začal znovu a bez překážek. A tak jsem skutečně zapomněl. Zapomněl jsem svou zradu. Zapomněl jsem na Nicol.


Byl jsem zpět v kryptě nad vlastní mrtvolou.

„Věděl jsem to,“ hlesl jsem, „Po celou tu dobu jsem to věděl a… nic jsem neudělal.“

Nohy mě neudržely, svezl jsem se na kolena.

„Proč neutekla? Proč?“

„Ze stejného důvodu, proč ty jsi utekl.“

„Zradil jsem ji.“

„Každý někdy zradí, ztratí odvahu.“

„Ale já ji nechci ztratit – nikdy jsem nechtěl!“ vykřikl jsem se slzami v očích.

„Nicol…“ už jsem nedokázal zadržet pláč, a tak jsem plakal.

 

Sklíčený klečel jsem na tom nejodpornějším místě, jaké si jen zdravá lidská mysl dokáže představit. Bylo to podivné doupě semknuté ze všech stran černým úbočím, strmým jako zeď a končící v nedohlednu, tam, kde na temném nebi hřměly zelenožluté blesky. Přímo přede mnou se rozprostírala velká hromada – ten nejstrašnější výjev, jaký jsem ve svém životě uzřel. Postavena byla totiž z lidských ostatků. Roztrhaná, zmučená těla, povalující se nahá v krvi a roztroušených vnitřnostech. Některá se dosud trhaně hýbala, slyšel jsem jejich táhlé skučení bolesti. Prosby, abych ukončil jejich trápení. Zaživa se na nich krmil ohavný hmyz, červi obtloustlých, slizkých těl, jež hrozila prasknutím. Trhali jejich vnitřnosti a hlasitě při tom mlaskali. Vstal jsem.

Jedno z těl, spíš už jen karikatura člověka, se křečovitě vysoukalo z hromady smrti a začalo se plazit ke mně. Bez nohou, jen půle trupu, tahala za sebou šarlatovou stopu z vlastních vnitřností, otevírala a zavírala ústa, jako by byla němá. Její oči za slepenými vlasy od krve mi prozradily, že je to Nicol. Ta hrůza natahovala své zubožené ruce ke mně, chtěla se dotknout mých bot, ale já jí to nedovolil. Tohle nebyla má sestra. Byl to jen další ohavný obraz skutečného nepřítele.

Seshora se ozval pronikavý smích.

„Vítej v mém království,“ zvolal velkolepě a já poznal, že je to Dominic. Stál přímo na vrcholu kopce mezi údy znetvořených ostatků. Světlé vlasy mu divoce vlály ve větru a oči nesly světlo blesků, které nám divoce křižovaly nad hlavami, ale nebyli to oči chlapce. Patřily Netvoru.

 „Věděl jsem, že nejsi Dominic,“ řekl jsem.

Shlížel na mě dolů s širokým úsměvem na tváři, děsivým i chorobným zároveň.

„Vím, znám tě. Jsem totiž tebou,“ protivně se zahihňal.

„Už ne. Už vím, kdo jsem. Našel jsem, cos mi vzal,“ odvětil jsem pevným hlasem.

„Možná… ale to ti už teď nepomůže. Přivedl jsem tě sem a odtud nemůžeš odejít,“ pravil, „Tvá duše patří mě,“ řekl a vytáhl dopis Nicol.

„Měl jsi pravdu… nemůžu utéct před svým svědomím. Už chápu.“

„Nic nechápeš!“ rozhněval se, a přitom sem uviděl, jak se jeho tělesná forma nakrátko proměnila. Byl Dominicem a přitom se v něm prolínal i můj otec. Upustil dopis a ten se třepotavě začal snášet dolů jako poraněný motýl, který už nemá ve svých křídlech sílu.

„Dostal jsem tvou sestru a dostanu i tebe!“

„Ne. Tady to skončí!“ odvětil jsem pevně.

Dětský smích se proměnil v šílený nelidský chechot - děsivý, vysmívající se všemu, čím jsem byl: „Máš pravdu. Cítím tvůj strach, potíš se. Udělej si pohodlí… než si svůj dům vyzdobím tvou trofejí!“

Země se divoce zatřásla, když Netvor seskočil ke mně dolů. Falešná Nicol zaúpěla pod jeho vahou, těsně před tím, než jí urval hlavu a odmrštil ke mně. Kulatý předmět se zakutálel ve spršce krve pod mé nohy, odkud na mě stále hleděly živé, mrkající oči. Půda pod Netvorovou vahou dunivě zapraskala a odkryla na mnohých místech škvíry, vedoucí do hluboké nicoty země. Tam dole nebylo nic. Prázdná temnota nekončícího zatracení. Stál proti mně a byl o mnoho větší, než jak jsem si ho pamatoval naposledy. Vypínal se nade mnou jako hora a jeho masivní tělo zakrývalo celou odpornou hromadu smrti. Lidsko-šelmí oči mu žhnuly nenávistí a mrtvolný puch tlamy mě dusil. Obludná hlava připomínala svými rysy zdeformovanou tvář mého otce, jeho hněvivá ústa i chladné oči. Konečně se mi Netvor zjevil ve své pravé podobě. Predátor lovící duše a těla provinilých.

Netvor hrábl pařátem do země a jeho síla rozedrala kamennou půdu na prach. Otevřel lidsko-zvířecí tlamu a odhalil dlouhé tesáky. Věděl jsem, že po celou tu dlouhou dobu čekala žil pro tuto chvíli. Pak zařval tak mocně, že se okolní stěny začaly hroutit za hromobití v prach a suť, a celá ta ohromná masa přede mnou se dala do pohybu.

Neuhnul jsem se, protože právě to Netvor chtěl. Naše těla se musela střetnout.

Nehnul jsem se.

 

Země byla chladná. Tělo Netvora leželo hned vedle toho mého. Nehnutě a strnule jako socha. Zatímco ze mě unikal život, rozpadl se můj nepřítel v kosti a prach, černá masa vybledla a odvál ji vítr. Bílá obálku se zbarvila mou krví. Natáhl jsem k dopisu ruku a uchopil ho pevně v dlani. Dívaje se na to, co zbylo z mého těla, uvědomil jsem si, že jsem Netvora porazil, a i přes nesnesitelnou bolest se mé rty usmály. A s tím úsměvem na tváři jsem zemřel.

 

Život není fér, víš to stejně dobře jako já. Dlouho na tebe čekám, moc dlouho… ale ty se nevracíš. Zkoušela jsem všechno… opravdu vše, co bylo v mých silách a dnes… už žádnou sílu nemám.

Pamatuji si náš poslední rozhovor i to, co následovalo, proto dokážu pochopit, jestli mne opravdu nenávidíš. Já jen… nevěděla jsem, jestli mě nesnášíš, jestli ti jsem lhostejná anebo… odporná. Pořád jsem si připadala jako dítě, o které se musíš starat, ale tak tomu nebylo. Měla jsem se mu vzepřít tehdy, když ke mně přišel poprvé. Neudělala jsem to, a pak už to nešlo zastavit, jako by uvnitř mě žil někdo další, někdo, kdo mi bránil v tom, abych našla sílu. Musíš vědět tohle, Robe. Z ničeho tě neviním, neodsuzuji tě, a tak není co odpouštět. Neměli jsme to snadné a ty jsi žil tak, jak jsi uměl nejlépe, a byl jsi mi tím nejlepším bratrem, jakého jsem si mohla přát. Vždy tě budu milovat. Robe… nezapomeň na mě. Nezapomeň na to, jaká jsem byla před tím.

Bolí mě každé slovo, které píšu, a tak raději řeknu už jen to nejdůležitější. Žij, Roberte, žij naplno a beze strachu, protože nikdo z nás neví, kdy naše tělo i duši pohltí nicota.

S láskou,

Tvá Nicol

 

Na papír s inkoustem padají mé slzy. Rukou sáhnu do kapsy bundy a s úlevou zjistím, že mé léky tam nejsou.

Budou se mě ptát, jak jsem to dokázal. Sám, bez cizí pomoci. Víte, co jim odpovím?

Nic. Nikdo by mi nevěřil. Přesto… vím, že to nebyl pouhý sen. Vím, že to bylo skutečné. S klidem na duši cítím, že tohle je nový začátek.

Konečně jsem svobodný.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Nefrete - 30. května 2011 11:12
Nefrete

Dnes jen ve vší stručnosti, jelikož jsem všechny kulky vystřílela pod autorem dříve zveřejněnými díly a z velké části bych se jen opakovala.

Už částečně sama anotace napoví, s čím to máme čest protentokrát, k tomu si domysleme autorovy schopnosti a zkušenosti a máme na světě dílo, kterému stojí za to věnovat kousek té pozornosti.

Obecně vzato - nejedná se o nic, co bychom nečetli už dříve, co bys nás zvlášť překvapilo a vytrhlo, co by se neodvíjelo dle našeho hrubého předpokladu, nicméně na druhou stranu - nakolik to lze považovat za slabinu? Stejně jako populární americké filmy jsou z významné části zcela transparentní a předvídatelné, a přesto se na ně tolik lidí dívá.

Měla jsem možnost v několika málo případech porovnat předešlou a "novou" verzi a skutečně někde drobné přeformulování věty napravilo původní neobratnost a hrubost, v jiném případě to však bylo docela zbytečné či dokonce ještě horší, přinejmenším v mých očích. Větší pozornost bych věnovala nadužívání zájmen (hlavně ukazovacích, píšeme česky, ne anglicky) a čárkám (píšou se, chceš-li rozdělit souvětí, každá věta by - velice obecně vzato - měla být od té druhé nějak oddělena; dále se nepíšou čárky před "než" a "jako", není-li za tím další věta a u rozvitějších přívlastků - nevím přesně, jak se jim správně říká - se nepíše vždy čárka) a překlepům.

Jak už jsem nicméně psala - ne tolik překvapivé, ale přesto zábavné, dokonce jsem byla v určitých částech i napjatá (cupity cup mi připomnělo Garfielda); příjemné počtení na pěkné sobotně-nedělní odpoledne v parku.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Nefrete - 28. května 2011 18:04
Nefrete

VI.

Yakaman - 8. září 2010 21:46
„Další dílo našeho neúnavného spisovatele. Další z těch, které jsou dobré, ale mohly by být ještě lepší.
Celé mi to vzdáleně připomíná Nikdykde Neila Gaimana nebo Holdstockův Les mytág či jiné jeho fantazie. Ty se od Raději mlčím liší především tím, že jsou nepředvídatelné. Ronkarova povídka se však zhruba od druhé části až do konce vyvíjí dle předpokladů čtenáře, což je asi největší mínus.
Běžná věc vlastní asi nám všem - první odstavce jsou poněkud těžkopádné. Hledám toho starého protřelého Ronkara, jemuž text plyne tak přirozeně. Nacházím jej někde v půli prvního dílu. Pak už je to dobré, místy velmi dobré.
Dle mého soudu by nás celkově mírně nadprůměrný slušně napsaný příběh po prázdninové pauze mohl za dlouhých pochmurných večerů příjemně zaměstnat.

(Pár hnidopišských poznámek:
*viděl jsem, jak mi pulzují žíly pod kůží* - žíly nepulzují, pulzují tepny a ty nebývají přes kůži vidět. Občas u někoho na straně čela a výjimečně na krku.

V pasáži, kde jde kanálem/tunelem, mi chybí světlo.

*„Tvá cesta byla strastiplná, ale zocelila tě, ukázala ti tvůj potenciál,“* – to slovo potenciál mi z úst takovéto bytosti moc nesedí.

Čas od času špatně umístěná čárka před *a*.)“

hater - 11. září 2010 15:37
„Tak co tu máme. Příběh mladého muže, utíkajícího před svým strachem. Vyhrál nad ním vlastně už v prvním díle tím, že vstoupil do domu svého otce. Ovšem to čtenář neví :)
Dál čte "fantazii v mysli chorého muže", která odhaluje jeho slabost, bolest a neschopnost postavit se vlastnímu strachu. Jako dospívající kluk se hrozbě dospělého, silnějšího muže nedokázal postavit, nechtěl se stát jeho vrahem, stejně jako my se nechceme postavit svým problémům a doufáme, že se časem vyřeší samy.
Robert dál bojuje se svou vinou a nám se nakonec kromě jeho života i odhalí, co jej tolik trápí. Nedokázal se postavit svému otci, utekl a nechal mu svou sestru napospas.
Povídka se nezabývá tím, zda udělal dobře a nebo špatně, zda si zaslouží trest, ale říká, že litovat toho a obviňovat se nemá smysl. Je třeba jít dál, postavit se k řešení dalších problémů, nezávisle na tom jak dopadlo řešení toho posledního.

Co se týče stylu psaní :) jo, našel jsem tam nějaké věci, které mně praštily do oka a které bych napsal jinak. Kromě toho mi nesedí třeba zasazení do Velké británie a anglická jména. Důvod mi uniká.
Pak mně zaráží úloha Dominica jako úhlavního nepřítele. Nevěřím jeho motivu a ani závěrečné "vyříkávání si" mi v tom moc nepomůže.“

Ronkar - 11. září 2010 16:18
hater 11. září 2010 15:37
„Dominic není úhlavní nepřítel - uhlávním nepřítelem bylo zmohtněný strach Roberta v podobě Netvora. Podobu Dominica na sebe vzal Netvor jen proto, aby na začátku Robertovi připomněl něco z jeho minulosti, čeho se bál, co mu připomnělo první bolestivou ztrátu - svého kamaráda a strach z výšky. Tím byl Robert pohlcen a dostal se tam, kam se dostal...
A pak šlo samozřejmně o dopis Nicol. Netvor nechtěl, aby ho Robert na začátku přečetl, protože se obával toho, že by ho to mohlo posílit a mohl by se ze svých pochybení a strachu dostat - což se ostatně na konci stalo.“

Tairi - 13. září 2010 19:37
„Povídka se mi moc líbila, její atmosféra, postavy i děj. Zamyšlení se nad lidskou psychikou je taky super. Velmi pěkné. :)“

MARK - 13. září 2010 22:39
„Ten konec... Už mi nějak nesedí. Proč zrovna kopí? Je mi jasné, kopí je v jeho ne úplně funkční psychice perfektní zbraň pro boj s nestvůrou, ale... Řeknime, že je to příliš klišoidní. Zatímco jsem čekal, že se Robert s nestvůrou střetne silou mysli, dojde ke "standartnímu" (pro nás) duelu.

Proč si Robertova mysl vymyslela starce, Šelmu královnu a Nositele také není nijak vysvětleno, pokud se tedy nemá jednat o nějaké šílené zkomolení dědy Franka, Robertovi matky a stryté odvážné část Robertova já, jakožto jediných lidí, kteří si Robertově otci, který má víceméně na svědomí stvoření nestvůry, postavili. To mi ale sedí asi jako magie ke krollovi, obvzlášť když Robertovi příjde Šelma atraktivní.

Rovněž nechápu pár dalších věcí - když už má být vězněn ve své vlastní psychice, tak proč se jí snaží porazit reálnými pravidly? V jedné část Robert věří, že nestvůra není a tím jí unikne, ale proč takových věcí není víc?

Naopak slovo "potenciál" mi vůbec nevadí, protože ač si (dle mého názoru) představuje Robertova mysl staříka (tak jsem to alespoň pochopil) jako nejstaršího a nejmoudřejšího, neznamená to, že nemusí používat moderní slovní výrazy. Vůbec obecně jsem si představoval, že tento svět je jen Robertovou představou, proto věděl, že si má vzít lucernu. A proto věděl i spoustu jiných věcí.

Celý tento příběh tak trochu připomíná zlý sen, který ale má své hranice a proto dává smysl (ač za cenu určité předvídavosti).

Trošku nedomyšlený mi příjde i úvod a závěr. Proč by se s tímhle měl Robert někomu svěřovat? Vždyť mu musí být jasná reakce. Navíc mi stále dělá problém výraz: "...žádná hranice mezi „tady“ a „tam“ není.", protože Robert přeci celou tu dobu ví, že to všechno se odehrává uvnitř jeho hlavy.

Nikdy však není lehké popsat jakokoliv mysl. Děkuji Ronkarovi, že nám ukázal Roberovu cestu svou myslí. Stále by to mohlo být trochu lepší, ale tohle bohatě stačí. Dávám 4.5, ne za posledný část, ale za celé "Raději mlčím". Stojí to za přečtení.“

Ronkar - 13. září 2010 23:45
„Děkuji všem za jejich kritiku, postřehy a připomínky :)

MARK 13. září 2010 22:39
Což o to, mohl bych ti napsat, jak jsem to myslel, když jsem příběh psal, ale je otázka zda není lepší, nechat to tak, ať si to každý pochopí po svém... :)“

MARK - 14. září 2010 22:37
Ronkar 13. září 2010 23:45
„To chápu, proti tomu nic nemám. Otázka je, jestli v některých případech jako autor neodoláš:).

Nikdy jsem nežádal, aby mi bylo cokoliv ze příběhu vyjeveno. Moc dobře vím, jak je někdy složité vysvětlit své záměry, zvlášť, když si jimi autor není jistý. Jen říkám, že mi tyto věci nesedí. Komentuji a neřeším.“

Ronkar - 15. září 2010 12:34
MARK 14. září 2010 22:37
„Já ti nevim, řeknu třeba tohle... Robert je určitě uvězněn ve své mysli, nebo snech, ale proč by to tedy nemělo být skutečné, když se navíc pohybujeme na poli fantasy? Do jaké míry můžeme říct, jak nám realitu (to co považujeme za realitu) ovlivňuje podvědomí a jiné faktory "mimo" tento hmotný svět? Proto na začátku a na konci to Robertovo zamyšlení - Pro něj to bylo skutečné, nezáleží na tom, že se to neodehrálo v našem světě, prožil to, cítil to :)“

Nazir - 15. září 2010 12:55
„Zdařile uchopená Jungiánská sonda do hlubokých zákoutí lidské duše.
Nechal jsem si všech šest dílů na jeden zátah, tedy jsem to četl komplexně ve vyšetřené chvíli.
Příběh je plný dobře užitých symbolů a symbolických až archetypálních postav. Palec nahoru. Bohužel občas to sklouzne do předvídavosti a klišé, ale to není hlavní slabinou.
Do doby než hrdina potká slepého "hrobníka" je to zajímavé a orginální. Od té doby již tisíckrát čteno, viděno, hráno... Fantazijní svět tak na mne začal působit jako berlička.
Příběh cele situovaný do kulis současného světa by možná byl (pro mne) zajímavější.
Jinak řečeno: S některými věcmi se bohůmžel musíme porvat v tomto světě a úniková fantazie nám nepomůže.
srovnej: Faunův labyrint, Most do země Terabithia, Nekonečný příběh...“

MARK - 15. září 2010 20:37
Ronkar 15. září 2010 12:34
„Tady už mám problém pochopit. Pro mě je tu buď čistě nesmyslná a tisíckrát ohraná fantasy, nebo, jak trefně napsal Nazir, "Jungiánská sonda do hlubokých zákoutí lidské duše". Dělá mi problém představit si nějaké faktory "mimo" tento svět. Chápu zhruba jak jsi to asi myslel, ale představa mi uniká.“

Nazir - 15. září 2010 20:53
MARK 15. září 2010 20:37
„Aby nedošlo k mýlce, já tu "jungiánskou" rozhodně nemyslím ve špatném. Hra symbolů je precizní, je tam všechno, co by mělo být. Jenom celá ta motivace přechodů ze světa sem a tam je trošku kostrbatá, že ruší.“
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Nefrete - 28. května 2011 17:56
Nefrete

Pro úplnost přikládám původní komentáře, významnou měrou jsou totiž stále aktuální:

I.

MARK - 10. září 2010 22:05
„Povídky na téma lidské psychologie, špatné vzpomínky a podobné, se tu příliž často neobjevují. Tato povídka toto téma dost dobře zpracovává, ačkoliv pro některé neoblíbenou formou "na části". Pochopitelně by se tu asi mohli stále najít malé chybky, například jsem měl dojem, že onen dům stojí někde na samotě v lese, a pak koukám, že tam je garáž a dokonce elektřina. Ale ve chvíli kdy se hrdina myšlenkami vrací k poslední diskuzi s psychiatrem, mě povídka naprosto pohltí. Nevidím žádný výrazný problém a dávám za 5, protože tohle je opravdu slušné dílko. Uvidíme jak bude pokračovat.“

hater - 11. září 2010 13:42
„Dobře, velmi se mi líbil přechod, kdy začne nad Robertem běhat cupy, cupy, cup a místo řešení záhady se začaly řešit vzpomínky :-) to se musím taky naučit.

Napínavé a strašidelné věci mám rád, jsem zvědav co bude dál.“

II.

hater - 11. září 2010 13:44
„Tady ten díl mi na rozdíl od prvního už nepřišel tak jasný. Úloha Robertova mrtvého kamaráda mi není vůbec zřejmá, kromě toho, že oddálí přečtení dopisu a dostaneme se k tomu, proč má hlavní hrdina závratě. Poněkud se mi nelíbí, že se tak trochu začínám ztrácet v tom co se vlastně děje. Mno uvidíme dál.“

MARK - 11. září 2010 23:32
„Jak se ostatně dalo očekávat, je tento díl zmatenější, neboť se dostáváme hlouběji do Robertovi psychiky, která rozhodně nepracuje normální způsobem. Autor umí výborným způsobem navodit strach a napětí. Ačkoliv ty šokující zakončení už mě začinají trošku štvát. Na druhou stranu ale splňují svůj účel a udržují napětí a chuť přečíst si další díl. Opět nevidím žádný výrazný problém. Za pět.“

III.

MARK - 12. září 2010 12:53
„Příběh je opět o trochu zmatenější, obvzlášť přechod od šibenice ke vzpomínce na otce a doktora Wilsona (ačkoliv je otázka, nebyla-li to fikce, pouhý výplod Robertovi mysly), který je ohraničený jen slovy: „Trpěla jsem kvůli tobě!“

Také mi dost nesedí věta:
"Nahradila ji prostá židle uprostřed a nad ní – visel tlustý provaz."
Zaprvé tu má být čárka a nevidím důvod, proč by tu měla být pomlčka.
Zadruhé nevidím důvod, proč by měl být na této provizorní šibenici provaz uprostřed židle, pokud to tedy není úmysl a nemáto upozorňovat na Robertovo postupné šílení. Přemýšlel jsem mez 4.5 a 4, ale dávám 4.5. Těším se na další díl.“

IV.

MARK - 12. září 2010 19:20
„Úspěšné pokračování, ve kterém se konečně dozvíme, o co tu vlastně jde, přestože možná dostaneme více otázek, než odpovědí. Příjde mi, že autor sám ztrácí přehled o Robertově zraněních a příliš je nezdůrazňuje. V jednu chvíli jsem měl také pocit, že onen hlas v Robertově mysli je Nicol, ale když Robert onen hlas vypudil, změnil jsem názor. To vše však jen přispívá k pocitu zmatení a nahlédnutí do cizí mysli, přesto si příběh uchovává určitou logičnost. Proto za pět.“

V.

MARK - 13. září 2010 15:18
„Hlouběji a hlouběji. Čím dál více blíže k temné pravdě. Na ničem jiném nezáleží, než pochopit a zjistit pravdu.

Jediné co bych snad mohl vytknout je, že "Šelma královna" (originální jméno) má třikrát hned po sobě přímou řeč, aniž by se mezi nimi cokoliv dělo, což působí... Když už ne zbytečně, tak minimálně špatně a zmatečně, ale není to chyba.

Málo co dává v této části nějaký smysl a lepší už to nebude. Stále dávám za pět, dofejme v neodfláknutý závěr.“
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Nefrete - 28. května 2011 17:47
Nefrete

Jde o přepracovanou verzi původní - dříve zde též zveřejněné - povídky "Raději mlčím".
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog