Honba za fantomem (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Honba za fantomem

Autor : Amthauer   18. prosince 2007   Povídky
O rasismu, extrémním násilí, soucitu a neuvěřitelných náhodách našich životů. (a krom toho, spešl pro hatera něco, co začíná i končí v rámci jednoho článku ;D)

Zasraní negři! Ať zhebnou! Takové myšlenky mu běžely rychle hlavou, když se rozmáchl a hodil z bezprostřední blízkosti dlažební kostkou. Ta zasáhla plačící mladou černošku do oka a vyvrátila jí hlavu dozadu. Její křik, kterému stejně nikdo nerozuměl, utichl a její až do té chvíle křečovitě sevřené ruce se uvolnily. Vyklouzl z nich jakýsi malý balíček, který celou dobu tolik chránila. Jeden z bílých mužů plátěný balíček špičkou kanady pootevřel. Koukalo na ně novorozeně.

Ještě pár minut předtím seděl Stanley Swamp na lavičce v malém parčíku, nedaleko asfaltky. Po ostatních lavičkách se rozvalovali jeho kumpáni – po pravé ruce obrovský Jason, s hákovým křížem vytetovaným na obou ramenou, naproti něj jejich vůdce Martin, protáčející ležérně mezi prsty nůž zvaný motýlek. Kolem laviček se motal, vždy přiblble usmívající, Lenny.
„Hele, negři jdou na procházku!“ ukázal Lenny, když se zastavil blízko silnice.
„Kde?“ vstal Jason a došel až k němu.
Skupina tří černých mužů a dvou žen zrovna nedaleko přecházela přes cestu.
„Proč mám jen dojem, že tamten se na mě nějak drze podíval,“ zamručel Jason.
„Měli bychom je naučit, jak nám prokazovat čest,“ řekl svým tichým a syčivým hlasem Martin, konečně zavřel nůž a spustil si ho do pochvy na opasku.
Na tento povel všichni čtyři vyrazili. Jen Stanley se šoural trochu pozadu. Už delší dobu pochyboval o některých věcech, které gang prováděl. Nikdy to neřekl nahlas, ale Martin musel stejně něco tušit, protože ho předevčírem skřípl s tím, že si není jistý jeho loajalitou. Musel mu snad tisíckrát odpřisahnout, že je stále věrný kultu a podobné kecy, než ho pustil. Stejně se ale na něj tak zvláštně díval, když odcházel a večer Stanleymu ty oči nedaly pořádně usnout. Umínil si proto ráno, že už nebude pochybovat a že Martinovi dokáže, jak důležitým členem v partě je. Ale teď, když zase ve vzduchu tušil krev, se mu nějak nechtělo. Ano, je to příležitost, příležitost vytáhnout se před Martinem. Může ukázat, že je lepší než hromotluk Jason a taky, že se ničeho nebojí. Pokusil se z mysli vymést všechno váhání a přidal do kroku.
„Hej ty! Černá hubo!“ křikl Jason, když se ke skupince přiblížili na asi patnáct yardů.
Astenický afroameričan se otočil a hlasem, který se pevně jen snažil znít, zvolal: „Nechte nás být!“
Pak popohnal dlaněmi obě ženy a všichni přidali do kroku.
„Hej, kam zdrháte, když my si chceme pokecat?“ křičel dál Jason, očividně ve své kůži, a ještě přidal do kroku.
Ženy vrhaly za chůze vystrašené pohledy za rameno, kde se stále blížila zlověstná skupinka skinů. Vysoký černoch už to nevydržel, otočil se a v roztřesené ruce svíral nůž.
„Dejte nám pokoj, říkám!“ zavolal.
Jason, který šel ze všech nejvíc vepředu, se jen ušklíbl a v dlani se mu objevil armádní nůž.
„Tak pojď, špíno!“ řekl posměšně, načež po něm černoch skočil.
Dívky si daly poděšeně ruce před ústa, zatímco skini překvapeně zastavili.
„Proboha!“ vykřikl druhý z černochů, starý muž s bílým vousem. „Zavolejte jim sanitku!“
Jason i hubeňour leželi na zemi, navzájem probodnutí noži. Krom posmrtných křečí už nejevili téměř žádné známky života.
„Pomstu!“ zvolal Martin a vytáhl motýlka.
Lenny zvedl ze země dlažební kostku a hodil ji po starém muži. Minul ho sotva o pár palců. Černoši se dali s vyděšeným křikem na útěk ulicí, směrem k vysokému paneláku.
„Chtějí se schovat v tom jejich negrovském doupěti!“ zvolal Lenny, který se už ohýbal pro další kostku.
I Stanley svíral v každé ruce jednu a Martin vbíhal se zuřivým výrazem do domu.

Jejich vojenské boty s těžkým dusotem vystoupaly až do prvního patra, kde se všichni černoši zavřeli v jednom bytě. Již rozběhnutý Martin ze všech sil vrazil do dveří. Pak od nich ustoupil a začal kopat do oblastí kliky. Stan zatím sledoval Lennyho, který s úšklebkem podpaloval záclony na panelákové chodbě.
„Ať si tu shoří, jak krysy,“ říkal přitom.
Záclony vzplály a od nich další, když vtom konečně Martin vykopl dveře. Za nimi čekal mladý muž s pistolí, který okamžitě začal střílet. Martin se včas vrhl k zemi, ale stále se smějící Lenny to nakoupil přímo do prsou, načež se skácel dozadu a skutálel ze schodů. Martin vstal a prudkým švihem zarazil černému mladíkovi, téměř ještě dítěti, nůž mezi oči. Postříkala ho sprška horké krve. Ale pološílený vůdce skupiny stále ještě neměl dost. Vykroutil mrtvole pistoli z ruky a rychlým krokem odešel do vedlejšího pokoje. Pobledlý Stanley šel téměř mechanicky za ním. Starý muž byl okamžitě zastřelen a jeho tělo dopadlo na podlahu. Zbývající černoška sevřela pevně balíček látky na prsou a s křikem vyrazila pryč chodbou. Martin ji zamířil do zad a stiskl spoušť. Ozvalo se jen cvaknutí spouště, značící prázdnou komoru. Oba muži tedy vyběhli ženě v patách, ven z bytu a nahoru po schodech. Všude kolem bylo již plno kouře a plamenů, které se plazily po zemi a oblizovaly strop. Mladou ženu dostihli až v posledním patře. Když neměla kam utéct, skrčila se jen vyděšeně v rohu místnosti, kde také zemřela, zabita Stanleyho dlažební kostkou. Martin do ženy zbytečně kopl a prohledal špičkou boty uzlíček šatů. Stanley zatím celý ztuhlý pozoroval její tvář. Je přece černá, nezasluhuje žít… …ale… …proč vlastně? Neptal se proč. Věřil. Ale nebylo té víry už moc? Po schodech se k nim dostal dusivý dým a o patro níž se už ozvalo praskání plamenů. Šířily se velmi rychle.
„To děcko je už mrtvé,“ řekl Martin. „Vypadnem.“
Sotva to dořekl, neohlížeje se na Stanleyho, vyrazil po schodech. Stan taky vykročil, ale zakopl o první schod a svalil se bolestivě na schodiště. Když zvedl hlavu a vyplivl krev z rozkousnutého jazyka, Martin už tam dávno nebyl. Zato se chvatně blížil oheň. Stanley se pomalu zvedal a ještě než se zvedl, zaslechl to. Tichý a krátký zvuk, přesto by se každému člověku musel vrýt do paměti. Dětské vřísknutí. Takže žije… Plameny už mu takřka olizovaly špičky. Jestli chce přežít, musí teď. Pokusil se dítě vytěsnit z hlavy a utéct, ale už to nešlo. Vřísknutí mu v ní stále rezonovalo a brzdilo ho v běhu. Zastavil se na třetím schodu. Chvíli jen tak stál a váhal. Pak zaklel, otočil se, zvedl dítě ze země, skryl jej pod svou koženou bundu a vyrazil skrz dým dolů.

Konečně vyběhl z paneláku, jemuž se už z oken draly husté sloupce téměř černého dýmu. V krku měl sucho a na plicích ho pálilo těžkostí. Rozhlížel se mezi výdechy kolem sebe, Martina však zatím neviděl. Vybalil dítě zpod bundy a opřel si ho neumně o rameno. Poklusem se dostal až k hlavní silnici, kde už začouzený Martin čekal. Nejprve k sobě vykročili, ale pak se Martin podíval na černouška, Stanley zase na Martina a zastavili se. Chvíli se navzájem po sobě tázavě dívali, pak se Stan otočil a dal na útěk. Za okamžik skočil do cesty protijedoucímu vozidlu taxislužby. Taxikář okamžitě dupl na brzdu a Stanley se rychle usadil na zadní sedadlo. Sotva zabouchl dvířka a zacvakl západku, dorazil Martin a začal se dobývat dovnitř. Dlaněmi udeřil na sklo a rozmazal po něm krev.
„Co to, sakra…“ vykřikl taxikář, ale Stanley mu hodil hrst dolarů – poslední peníze, které měl.
„Jeď, kurva!“ zařval na něj, načež se dítě znovu rozbrečelo.
Taxikář se už na nic neptal a šlápl rychle na plyn. Stanley se naposledy otočil, aby spatřil vzdalujícího se Martina s vražedným výrazem ve tváři. Když se vše trochu uklidnilo, podíval se na dítě, které držel na rukou. Bylo černé, ale najednou, když kolem nebyli ostatní z party, nepřipadalo mu to ani jako nějaký defekt nebo nevýhoda. Skoro bázlivě se prstem dotkl dětské tvářičky, načež se k němu mimo přitulilo a začalo mu sát palec.
„Kam mám jet?“ ozval se taxikář.
„El Camino Drive, sto padesát jedna,“ odvětil Stanley a pohlédl ustrašeně z okna.
Celé Beverly Hills jako by ho náhle pozorovalo a kontrolovalo. Když spatřil na betonové stěně nasprejovaný nápis „fuck niggaz“, uvědomil si, kolik členů a gangů bílé bratrstvo má. Ne, už tady nebude moct déle zůstat.

Do svého bytu vletěl jako uragán. Přes noc tady už určitě nebude setrvávat… Jenže co s tím dítětem? Pohlédl na něj. Prohlíželo si ho, pusu otevřenou dokořán a kapaly mu z ní sliny. Odnést ho na policii? To ne, ještě by ho vzali do vazby. Někde nechat? Poté, co už ho jednou vzal, tohle nedokáže. Od srdce zanadával a opatrně položil dítě na pohovku, kde si okamžitě strčilo chomáč chlupů do pusy a začalo je žužlat. Stanley začal běhat po bytě a shromažďovat všechny cennosti, které se daly unést v cestovních taškách. Musí získat hodně peněz do začátku, aby mohl žít nový život. Do ruky mu přišel i mobil. Jen letmo pohlédl na jeho obrazovku, jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že mu někdo volá. Právě teď? Jak dlouho už? A co je to za číslo. Zastavil se a hnán zvědavostí stiskl zelené tlačítko pro zvednutí a přiložil si mobil k uchu.
„Jsem na Wilshirské západní a přesně za pět minut skočím,“ slyšel rychlé zadrmolení, na nějž okamžitě navázala známá melodie položeného hovoru.
„Co to má, krucinál, znamenat?“ vykřikl a hodil mobilním telefonem do kouta.
Už mu praskly nervy. Je v koncích. Zoufale začal chodit po pokoji a hlavou mu vířila změť myšlenek. Tu ženskou definitivně nezná, tak proč ho obtěžuje svými problémy? A zrovna teď, když po něm je jeho vlastní život v troskách a ještě má na starosti nemluvně… Najednou musel pořád myslet na podivný telefonát. Proč volala zrovna jemu? Kolik lidí je na celém světě, kterým to mohla zavolat. Jestli chce spáchat sebevraždu, no, tak ať ji spáchá. On s tím přece nemá nic společného. I když se s touto myšlenkou snažil ztotožnit, stále lezla na mysl. Kruci, bude ji mít na svědomí, když nic neudělá a ona se zabije? Jasně, že ne, vždyť ji stejně nezná. Prostě se spletla nebo zavolala na náhodné číslo. A navíc, on má teď dost problémů. Jenže… Jednoho člověka už dnes má na svědomí. Otřásl se a v mysli si znovu promítl její zoufalý a možná taky trochu prosebný výraz. Jak by to najednou chtěl změnit. Chtěl by vrátit čas, znovu se ráno probudit, udělat věci jinak, než jak je udělal. Chtěl by dostat novou šanci… Ale přítomnost pokazil a stala se z ní minulost. Vzal rychle cestovní tašku plnou cenností, do druhé ruky nemluvně, které se k němu opět pevně přimklo a opustil dům.

Nasedl do auta, vystlal sedadlo spolujezdce svou bundou a na tu položil mimino. Chvíli ještě zaváhal, než nastartoval a díval se na něj. Je úplně stejné, jako bělošské děti. Vzpomněl si na pár útržků ze svého života. Na Dallas, na mámu, která vždy v neděli pekla koláče, na tátu, který byl u Rangerů. A na svou malou sestřičku. Vypadala zrovna tak, jako tohle děcko, jenom byla o něco světlejší. Složil hlavu do dlaní a opřel se o volant. A pak přišel on. Obrovský černoch s pistolí, zločinec, který se mstil jeho otci za zatčení. Zastřelil je všechny. Mámu. Tátu. Dítě. Další vzpomínky byly rozmazané v drogovém opojení. Paměti opět začínaly až jeho přijetím do bílého bratrstva v Beverly Hills o pár let později. Tehdy přestal s drogami, a jeho život dostal jakýsi řád, systém. Měl někoho nad sebou i pod sebou a hlavně, někam patřil. A začal se mstít všem negrům… Ale… …co měli společného s tím vrahem? Až doteď o tom vůbec nepřemýšlel. Jenže dál už nemohl. Je nemocný, duševně nemocný. Neřekl mu to žádný doktor, ani známý, přišel na to až teď, úplně sám. Pronásleduje jakési fantomy z dětství a proto trpí nevinní lidé. Musí to skončit. Rozjel se a za chvíli odbočil vpravo na Wilshirský bulvár, po němž to bylo k Západnímu Wilshiru kolem šesti mil. Musí však jet pomalu, na vedlejším sedadle má nezajištěné novorozeně, potichu si něco broukající. Než dorazil do Wilshiru, obloha se zešeřila a začalo pršet. Pomalu projížděl po bulváru a rozhlížel se. Žádné vysoké budovy, žádné mosty nebo nádraží… …odkud by tady mohl někdo skákat? Byl to snad jen žert? Ne, ten hlas v telefonu tak určitě nezněl. Konečně spatřil jediný vyšší dům široko daleko – pětipatrovou budovu nemocnice. A ta je navíc všem přístupná, s trochou šikovnosti, až na střechu. Rychle zastavil auto. Chvíli uvažoval, jestli má dítě vzít s sebou, ale nakonec jej jen přikryl bundou, pohladil po vláscích a opustil auto.

Spěšně běžel po schodech nemocnice a srdce mu zase tlouklo jak na poplach. Kdo ví, co se stane nahoře. Přijde včas? Snad ano, před budovou ještě žádné tělo nebylo a policajti taky ne. Rozrazil poslední dveře a vtrhl na rovnou střechu, na které prudce foukal chladný vítr. Okolo něj se rozléhala džungle Los Angeles. A pár metrů před ním stála zády k němu těsně na okraji střechy dívčí postava. Když ho zaslechla, pomalu se otočila a pohlédla na něj. Byla to černoška a Stanleymu náhle přišla zvláštně povědomá. Vždyť to je ta druhá dívka, uvědomil si náhle, poslední přeživší masakru, který se svými přáteli rozpoutal! Jaká to náhoda! Milióny lidí na celém světě, kterým mohla zavolat a ona zavolá zrovna svému potenciálnímu vrahu. Když ho žena spatřila, v očích se jí objevila hrůza a zmateně začala couvat. Varovně vykřikl, ale pozdě – dostala se na úplný kraj a ztratila rovnováhu. Stan vyběhl kupředu a chytil ji za ruku zrovna ve chvíli kdy přepadla přes okraj, takže ho kousek stáhla s sebou. Na poslední chvíli se Stan chytil okraje střechy a oba tam tak zůstali viset. Stále se na něj vyděšeně dívala, ale fakt, že jí drží stále za ruku a to je to jediné, co ji dělí od smrti, jí dodával najednou určitý pocit klidu. Stan už ji začal přitahovat k sobě, aby se ho mohla třeba chytnou kolem krku, když tu mu na prsty levé ruky stoupla těžká vojenská kanada. Stanley zkroutil obličej bolestí a pohlédl vzhůru, přímo do Martinova ďábelského šklebu.
„Ale, ale, tak tady máme našeho malého milovníka negrů,“ zasyčel a přitlačil na botu.
Stanleymu bolestí tekly slzy z očí a mladá černoška vykřikla strachy.
„Zamířil jsem rovnou k tobě domů a co jsem neviděl… …jak se pakuješ do auta a znovu mi ujíždíš. Musel jsem sice ukrást policejní motorku, abych tě mohl pronásledovat, ale jak tak koukám, stálo to za to. Teď můžu zabít tebe i tu černou čubku.“
Sundal botu z jeho prstů a klekl si. Otevřel svůj nůž.
„Víš co udělám? To co děláme všem zrádcům – uřežu ti prsty levé ruky. Což pro tebe bude mít vzhledem k této situaci, řekl bych, přímo fatální následky,“ řekl a sám se svému vtipu zasmál.
Nůž se zakrojil do prvního prstu a Stanley zaryčel bolestí. Pohlédl pod sebe a spatřil asi tři stopy vzdálené okno. Rozhoupal se a hodil tím směrem dívku. Zachytila se za parapet a vlezla dovnitř. V ten moment už Stanley přišel o ukazováček. Rozhoupal se znovu a skočil za dívkou. Vsoukal se oknem do uzavřené místnosti plné prosklených skříní, nejspíš sesterny. Děvče lomcovalo zamčenými dveřmi, když však spatřilo Stana, skrčilo se v koutě. Při tom pohledu mu hlavou znovu prolétl pohled na ženu, kterou zabil dlaždicí. Na matku dítěte, které zachránil… …zachránil od požáru, který tam založili… Zámek se vylomil a dveře rozrazily. Dovnitř vstoupil rozzuřený Martin. Dříve, než si Stana stačil všimnout, skryl se ten za velký bílý stůl. Martin došel doprostředka místnosti a rozhlédl se. Pak spatřil dívku schoulenou v rohu. Pozvedl nůž a vykročil jejím směrem. Vtom se však za jeho zády objevil Stan a vrazil mu do zad injekci. Stiskl ji a napumpoval Martina vzduchovými bublinami. Pak jehlu vytrhl a ještě několikrát do svého bývalého vzoru bodl. Teprve potom se Martin skácel k zemi. Stanley pomohl na zemi krčící se dívce vstát. Byla vyděšená k smrti, takže na ni mluvil pomalu a jasně. Nakonec jí strčil do dlaně klíčky od auta a poslal ji pryč.

Konečně našla auto, o kterém ji říkal. Otevřela klíčkem dveře a pohlédla na sedadlo spolujezdce. Dívalo se na ni novorozeně. Vzala dítě do náruče a začala jej kolébat. Vzpomněla si přitom na svého otce. Na to jak padal zastřelen k zemi, když ona se krčila ve skříni. Ale také na to, jak jí kdysi říkal: „Holka, někdy to bude vypadat, že je na tebe osud jenom zlý. Ale on umí být i dobrý. Jenže jestli chceme dobrý osud, musíme mu dát šanci.“
Chtěla se zabít, protože viděla, že jí osud nic dobrého nenabízí. Ale chtěla mu dát šanci. Poslední, maličkou, nepravděpodobnou a mizivou šanci. Zavolala na číslo, které na mobilu náhodně vyťukala. Že se však díky tomu shledá i se svou neteří netušila. Dítě bylo v pořádku a zdravé. Konečně, přitulené k ní, usnulo.

Stanley stál opět na okraji střechy. V zakrvácené ruce stále svíral prázdnou injekci. Tolik lidí, kterým mařil životy… Pronásledování fantoma… Znovu si vzpomněl na mámu. Co by na to řekla? A co táta? Byli by hrdí na to, co dělal? Ne. Přáli by si aby vystudoval, aby pracoval… Žádný fantom tady není. Ten zločinec umřel před pěti lety v kriminále. A mohl být stejně tak bílý jako černý jako dejme tomu indián. Před pár lety, když ho Martin přijal do gangu, myslel si, že konečně vidí nezkaleně. Ale mýlil se. Teprve teď prozřel. Už nevěří. Už přemýšlí. Nebo si to zase jen namlouvá? To je jedno, důležité je, aby kvůli němu netrpěli další lidé. Pohlédl do hloubky pod sebou a hořce se usmál.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Honba za fantomem?
Allizea, Anael, Ben, Layla

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

hater - 1. ledna 2008 10:18
hater

Amthauer 31. prosince 2007 17:53
ja si prave naopak myslim, ze povidka nemusi zodpovidat otazky, ale vyvolat otazky ;-)

btw: ta ikonka z quest for glory byla hezci ;-)

Amthauer - 31. prosince 2007 17:53
Amthauer

hater 31. prosince 2007 09:30
Není snad třeba zodpovědět vždy všechny otázky, ne? :)
- What is a life devoid of strife?

hater - 31. prosince 2007 09:30
hater

taky mne ten konec prijde takove nedodelane. Proc sel na tu strechu pokud nepremyslel nad tim, ze skoci? Nezaslouzil by si pribeh jeste jeden odstavec? Jakym zpusobem to chce zaridit, aby uz kvuli nemu jini netrpeli? Nebude ta mlada cernoska co ji "zachranil" pred sebou samym kvuli nemu cely zivot trpet?

To jsou otazky, ktere to melo vyvolat? ;-))

Jinak to samozrejme musim pochvalit ;-)

Amthauer - 21. prosince 2007 16:47
Amthauer

Nikdo přece neřekl, že z té střechy skočil...
- What is a life devoid of strife?

Allizea - 19. prosince 2007 22:07
Allizea

Ben 19. prosince 2007 19:17
Řeknu ti takhle...nic o m+ě nevíš a to, že píšu depresivní články ještě neznamená, že jsem sama v depresi :) a ne...nechtěla bych, aby tam byl takovýhle konec...neřekla jsem, co mi tam chybí, tak nemluv za mně :) děkuju :)))
Dum Spiro, Spero.

Ben - 19. prosince 2007 19:17
Ben

Líbilo se mi to. Je dobré, že někdo poukázal na stále víc vzrůstající rasismus.

Allizea 19. prosince 2007 08:33
Hm líbilo by se ti, kdyby tam dal jak skáče ze střechy ? Jak padá, ve vzduchu mu povolí měchýř a nakonec se rozmázne na zemi, přičemž se krev a vnitřnosti rozprskonou na všechny strany ?
Když tak miluješ depresi, tak bys to asi tak chtěla, že ? :-)
www.pistecesky.ic.cz |92% of teens have moved onto rap. If you are part of the 8% that still listen to real music, copy and paste this into your signature

Allizea - 19. prosince 2007 08:33
Allizea

:( Teda... docela mě mrzí, že si takhle "usekl konec", teda alespoň mě to ten pocit přinesl...prostě mi stále něco na tom konci chybí a nějak nevím co, ale jinak je to dobré...dost dobré, ale tak to jistě sám víš.
Dum Spiro, Spero.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog