Hranice šílenství (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Hranice šílenství

Autor : Saia   25. července 2010   Povídky
Vítejte v jedné z mnoha paralelních realit, v jednom z mnoha možných světů. I tento má jako každý své mouchy. Tedy přesněji řečeno – jednu velkou stále rostoucí masařku. A tam, kde se najde moucha, tam jistě bude i pavouk.

S tichým a především znuděným povzdechem jsem vytáhla z odřeného pouzdra na kytaru pušku, jakou mají v oblibě profesionální odstřelovači a zároveň jedinou mou věrnou přítelkyni, která nezradí. S úšklebkem ve tváři jsem k ní plynule přimontovala optiku, na dlouhou hlaveň přišel tlumič.

Všechno to bylo tak důvěrně známé.

Potíž s dnešními lidmi je v tom, že ve hře na „hodný“ a „zlý“ nikdo nechce hrát na záporné straně barikády. Každý touží jen po hrdinství, chrabrosti, spravedlnosti. A míru.

A to je špatně.

Ze světa se tak stává rozměklá liberální buchta posetá růžovými sedmikráskami, které značí ten zvrhlý nepřirozený mír. Stát se rozkládá zevnitř a nikdo ten nasládlý hnilobný zápach necítí.

Někdo zlý přece být musí.

Oni prostě musí mít nějaký důvod, proč se sjednotit, přestat bojovat mezi sebou a sesypat tisíce pomyslných písečků na jednu velikou imaginární hromadu. Horu.

Už jen zbývalo vytáhnout a složit stojánek.

Čas změnit řád a nastolit anarchii, která se postupně ustálí ve zcela nový řád. Lepší.

Mám ale jednu otázku.

Proč ten zlý mám být zrovna já?

* * *

„Ne!“ Rozkřikl se Světloplachý po celé místnosti a křečovitě zaťal ruce v pěst. „Takhle to už dál nejde! Vždyť se nám vysmívá do očí!“

Knihovník, sedící u opačného čela stolu, jen nepatrně pokrčil rameny a tiše si povzdechl. „Děláme přeci, co je v našich silách, Světloplachý,“ prsty si vjel do již prořídlých šedých vlasů, pohled raději přesunul k suku v desce stolu.

„Nic neděláte.“

„Poslali jsme přeci-“

Ani nenechal Knihovníka domluvit. Udeřil pěstí do stolu a prudce vstal.

„Šedého a Zářivou, ano, ale ti jsou mrtví! Oběma bylo vyříznuto srdce a useknuty končetiny, včetně hlavy,“ zavrčel. „Od té doby se tady schováváme jak krysy před kočkou,“ cynicky se ušklíbl. „A oba moc dobře víme, že tahle kočka si dříve či později přijde i pro nás,“ dodal podrážděně.

Šedovlasý muž znovu útrpně vydechl. Právě ten povzdech přesně kopíroval celé jeho vnitřní rozpoložení. „Nemožné. Nikdy nás nenajde.“

A Světloplachý zuřil. Ten senilní stařec ho vyloženě iritoval a svými výroky leckdy přiváděl k šílenství, jako třeba teď. „Žiješ ve fikci,“ poznamenal kousavě, „strávil jsi příliš mnoho času mezi knihami. Myslet si tohle je prostě šílenství.“

„Tak co navrhuješ?“ Knihovník neměl chuť se hádat. Chtěl se vrátit do velkého sálu a pokračovat v překladu svitku, opisu z bible Mrakodraků.

Světloplachý nezaváhal ani na vteřinu.

Ukázal ke schodišti, vedoucímu do spodnějších místností. „Ať se po stopě vydá jeden z Tajných. Dokud ještě nevychladla,“ ztlumil hlas. Bylo to sice riskantní, ale už předem věděl, že mu stařec vyhoví.

* * *

„Jméno?“ povytáhl muž v uniformě hlídače obočí a přelétl mě očima.

Tiše jsem si povzdechla, přechytla v dlani madlo kytarového pouzdra. Vždy to bylo stejné.

Stejně nudné.

Protivná rutina.

„Snivá,“ broukla jsem a ledabyle vytáhla doklady z kapsy saka. Byly to dokonalé padělky. Vyrobené na stejném stroji, na jakém se vyrábí pravé. Brýle jsem si posunula na kořen nosu, krátce se pousmála.

Při vyslovení jména mi žaludek udělal kotrmelec, tělem se prohnal nával úzkosti, ovšem za všechny ty měsíce jsem se již naučila tyto stavy ignorovat.

Přikývl a ustoupil mi z cesty. Cítila jsem, jak bloudí očima po mém těle. „Výstižné,“ dodal zdvořile, úsměv oplatil. Ta tam byly jakékoliv zárodky podezření.

Opravdu to bylo stejné jako vždy.

Nikým nepovšimnuta jsem tiše proplouvala chodbami, až jsem se nakonec dostala k požárnímu schodišti. Dostat se do vyšších pater, kde byly kanceláře se jevilo až směšně snadné.

Žádné kamery, žádný bezpečnostní systém.

Všude klid, nikde ani živáčka.

Tiše jsem se zachechtala. Zajímalo by mne, zda by to tak vypadalo, kdybych se představila svým pravým (ne)jménem.

Bezejmenná.

Ironické, že? Ten, kdo se odmítne zařadit do davu, ztrácí jediné, na čem v téhle realitě záleží.

Své jméno.

* * *

„Jedna dvě, smrtka jde, smrtka si jde pro tebe...“ broukla jsem tiše a na tváři se mi objevil úsměv, který Kejklíř často označoval za mrazivý. „Utíkej - si jak chceš, smrtce ale neutečeš,“ dodala jsem již tlumeně, prstem láskyplně pohladila chladnou spoušť.

Naposledy jsem se ujistila, že střed křížku je tam, kde má být.

Nádech. Výdech.

Kdoví proč, mi v mysli samovolně vyvstanula jedna památná věta. Zmáčknutí spouště – malý pohyb pro mne, velký pohyb pro lidstvo.

Čas na velké skoky, vážení.

Cvak

* * *

Od poetických kalužek u krajů silnice se odrážely paprsky slunce, listí něžně šustilo ve větvích stromu, jak si s ním pohrával lehký vánek a cvrlikání ptáků nešlo přeslechnout. Kouzelnou pietu celého místa kazilo snad jen jedno.

Mrtvola na chodníku.

Šedovlasý muž ležel naznak, v jedné ruce stále svíral opis z bible Mrakodraků, ve tváři plné hlubokých vrásek klidný výraz. Jako by prostě jen spal.

Ovšem i nejpovrchnějšímu pozorovateli muselo být jasné, že nespí.

Chomáče slepené ještě vlažnou krví a červená tečka u kořenu nosu, místa, kde se rodí a zároveň i zanikají myšlenky, mluvily za vše. Kousky mozku a lebky byly už jen nezbytnou dekorací hrůzného činu.

Světloplachý zavrtěl hlavou, jednu ruku založil v bok. „Říkal jsem ti to. Říkal,“ broukl. Vzápětí se sklonil ke krátkovlnné vysílačce. „Vyhlaste, že od teď mají Tajní zelenou.“

* * *

Na chvíli jsem zadržela dech, když můj oblíbený televizní seriál – „Jedenáctý hřích“ – přerušily zcela mimořádné zprávy.

Že by to bylo tak rychlé...?

Srdce mi zaplesalo radostí, tělo zaplavila vlna příjemného vzrušení z očekávání.

Už žádné zabíjení malých neonek v akváriu. Knihovník byl velká ryba. Velký významný plejtvák – tahoun zdejší společnosti a jeho smrt se nedala ututlat, ať se liberálové a jiná špína snažili sebevíce.

A to byl můj plán.

S kladivem na žraloky.

Amen.

* * *

Byla to hrdost? Pocit jistého zadostiučinění?

Že mně, Bezejmenné, vyvrheli společnosti, tmavé šmouze na čelním skle, se dostává tolik pozornosti?

Vážně, trumfnula jsem i Růžové sedmikrásky, novou „kchůl“ skupinu, kterou propagovala ve velkém vláda. Vlastně to celé byla tak trochu ironie.

Ve zprávách na všech kanálech se mi věnovali už třetím dnem.

Vražda toho starého páprdy z knihovny odstartovala lavinu šokujících odhalení vražd bezvýznamných (to tvrdili Oni) politiků a Tajných.

Vše běželo jako na drátkách.

Společnost se začala bouřit kvůli zatajovaným informacím, v ulicích zavládla panika, že se mezi lidmi vyskytuje brutální sériový vrah, profesionální odstřelovač a masový terorista, a tohle vše v jednom. (A zase bych se hádala. Já osobně bych se spíše prohlásila za partyzána své vlastní utlačované republiky.)

Snad poprvé za celý svůj život jsem usínala s blaženým úsměvem na tváři, zatímco podobizna Světloplachého se na mě pobouřeně šklebila z nástěnky.

* * *

Navzdory tomu úspěchu mnou lomcoval neklidný spánek.

Budila jsem se ze snů s výkřikem na rtech a suchem v ústech.

Teprve nad ránem jsem se dokázala pohroužit do bezesného spánku, podobného hlubokému bezvědomí.

Ovšem ten divný pocit, zlá předtucha, mě neopustily ani tak.

* * *

Už to, když jsem na krku ucítila horký dech, mě mělo varovat, že je něco špatně. A to zatraceně špatně.

Ovšem místo všeho rozumného, co jsem v danou chvíli mohla udělat, jsem jen tiše zafrkala, převrátila se na pravý bok a peřinu si přitáhla až k bradě, protože na krku jsem byla až nemístně lechtivá.

Nikdo ale není dokonalý. Všichni děláme chyby.

Krátké rýpnutí špičkou nože do levé tváře mi dokonale ukázalo, že bezchybná nejsem bohužel ani já.

* * *

Krve by se ve mně v ten okamžik nedořezal.

Prudce jsem rozevřela oči, sykavě vtáhla do plic zatuchlý vzduch, a i to se jevilo jako téměř nadlidský výkon.

Tupě jsem zírala do zdi, neschopna pohybu, neschopna otočit se na záda a podívat se po nezvané návštěvě. Jen koutkem oka jsem zaznamenala, že osoba, téměř splývající s tmou v pokoji, stojí nade mnou.

Dle výšky asi muž.

Dle nože v ruce asi Tajný.

Dle mé a jeho pozice v nočním dramatu asi můj vrah.

A pak, že život není nespravedlivá svině.

* * *

Čas se neuvěřitelně vlekl, ubíhal tak pomalu, až to málem bolelo. A On mlčel. Jen tam tak stál, jako duch, dokonce ani snad nedýchal.

Vymyslela jsem si snad toho stínového muže? Cožpak jsem už úplně šílená?

Měla jsem náběh na infarkt, ačkoliv jsem se snažila zůstat klidná. Chladnokrevně klidná. Zase jsem zavřela oči, pokusila se zklidnit, usnout a počkat, až ten přelud zmizí a nechá mě být.

Jak naivní, ale ne nadarmo se říká - tonoucí se stébla chytá.

Tichý smích, ze kterého mi přejel mráz po zádech, krutě zhasnul jako ledový vítr plápolající plamínek té svinské děvky jménem Naděje.

„Nejšťastnější den – nejšťastnější čas,

jak vždy – zas očím zasvítil.

Lesk pyšné slávy, zářné moci jas,

ach – prchlý cíl!“

Ten hlas, ten hlas, ten hlas... ta slova... prchlý cíl...

Polil mne studený pot. Básník. Ve vnitřních kruzích známý jako „Poetická Smrt.“ Mně to tedy moc poetické nepřišlo. Zvláště proto, že jsem věřila v jeho smrt. Měl přeci být má třetí oběť. První Tajný v mé sbírce. Zabila jsem ho tak „nepoeticky“. Kulkou. Beze slov, jakýkoliv melodramatických proslovů, bez citů.

A to schválně, jako výsměch jeho jménu.

A přesto tu byl a s největší pravděpodobností se mi to chystal vrátit stejnou stranou mince.

Oprava.

Tou horší stranou mince.

* * *

„Já vím, že nespíš,“ broukl.

Nereagovala jsem. Mysl mi přepnula do jakéhosi snového stavu. Jako bych se na celou tu situaci dívala z pohledu třetí nezúčastněné osoby.

Kéž by tomu tak bylo.

Matrace tiše zavrzala, jak se o její kraj opřel kolenem. „Nechtěj, abych tě budil.“

Nasucho jsem polkla, víčka semknula o to pevněji.Určitě je to jen sen. Noční můra. Přejde to. Vzbudím se a bude po všem.

Když jeho prsty pevně sevřely mé rameno, konečně mi došlo, že tohle není žádný sen. Žádná noční můra.

A představa smrti mi najednou nepřišla tak přirozená.Zasloužená možná – chápu jisté aspekty toho, že vláda i Tajní by mě chtěli spíše mrtvou, než živou – ale ne líbivým řešením pro mou maličkost.

Nůž schovaný mezi zdí a matrací najednou nebyl tak moc špatný paranoidní nápad.

Nikdy jsem sice nebyla dobrá v boji na blízko, ačkoliv jsem se poctivě snažila být novou Larou Croft, ale za to mé pravé umění spočívalo ve využití momentu překvapení.

Dalo by se označit za moment překvapení to, když jsem se najednou prudce převrátila na druhý bok a zároveň s tím se ohnala nožem po jeho břiše?

Já bych bez váhání odpověděla; „ano“, to bezesporu.

Ovšem přesně tady by se asi mé a Básníkovy názory rozcházely.

* * *

Seběhlo se to tak rychle, až jsem vlastně ani nepostřehla, co a jak udělal.

Vím jen, že v jedné chvíli jsem se chystala intimně seznámit kuchyňský nůž s jeho dutinou břišní a v té druhé jsem zase ležela na zádech se zlomeným zápěstím a ostřím vlastního nože na krku. A abych nezapomněla dodat, koleno na mém břiše také bylo vše, jen ne příjemné.

Co na to říct? Vždy jsem byla dítětem štěstěny.

Takhle zblízka, i přes tu tmu, jsem dokázala zahlédnout jeho tvář.

Ostré rysy, rovný nos, vysoké čelo, nevýrazné zelené oči, asketický výraz. Od doby, co jsem ho viděla naposledy, se změnila jen jedna jediná věc. Přibyla mu výrazná jizva táhnoucí se od levého koutku oka až ke spánku. Dodávalo to jeho tváři zcela nový rozměr.

A mé ego střelce trpělo jak zvíře.

Proboha, jak jsem mohla takhle minout? Střílela jsem sice z dálky a ještě ke všemu ve tmě, ale...

„Mrak uplýval,

jak rubáš plál

a já tvář zvrátil k tobě,

Večernice,

v třpyt měsíce

žhnoucí tak nevýslovně!“

Úšklebek na jeho tváři byl více než dost patrný a tlak kolena, jímž mi drtil žaludek, ještě patrnější.

Navíc – ta jeho nesmyslná melodramatičnost hodná sadistického vraha (nevěřila bych, že tohle slovo použiju ještě u někoho jiného, než jsem já sama) mě začínala pěkně štvát. „Neprotahuj to a udělej, proč jsi přišel, Tajný,“ zachraplala jsem tedy, vzápětí zalapala po dechu.

Povytáhl obočí. „Takže žádná další rvačka? Pokusy o zabití? Silná slova? Poslední rozhovor před smrtí?“ pobavení se ani nesnažil skrývat. A přitom mně na tom nic vtipného nepřišlo.

Ušklíbla jsem se, ačkoliv soustředění mi dělalo krapet potíže.

Moc rušivých elementů.

„Mělo by to snad cenu? Chci to mít aspoň rychle za sebou,“ dostala jsem ze sebe s mírnými obtížemi.

Trhla jsem sebou.

To když najednou zabodl nůž do polštáře kousek od mé hlavy.

„Jistěže mělo, již Bezejmenná,“ pousmál se a v tom úsměvu bylo pramálo dobrého. „Vzhledem k našim nevyřízeným účtům,“ přejel si prstem po jizvě, „bych mohl například udělat tohle.“

Názorné ukázky jsem nikdy neměla ráda.

Když mi zlomil i druhé zápěstí, neubránila jsem se bolestnému výkřiku.

Teď už jsem plně chápala, co asi prožívaly mé oběti při mučení. A stejně jako ony, i já zatoužila po rychlé smrti nepoetickou kulkou.

* * *

Snad kdybych v sobě měla alespoň malou část právě Lary Croft, Xeny – princezny válečníků, nebo alespoň jakékoliv jiné emancipované v boji dokonalé a hlavně neodolatelně krásné hrdinky z nějaké fantasy nebo sci-fi knihy, filmu, příběhu, dokázala bych ze sebe Básníka shodit a i přes zlomená zápěstí mu pořádně nakopat prdel. A nakonec ho zabít jeho vlastním nožem.

Takhle to ale nechodilo. Bohužel.

S těmi ženami jsem měla pramálo společného.

V boji na blízko jsem byla spíše k smíchu a o žádné kráse bych také moc nemluvila. Lehce obtloustlá brunetka nikdy mužské oko v davu nepřitáhne.

A přesto jsem to já, kdo se rozhodl dát nynějšímu světu novou podobu, i když trochu drastičtějšími metodami.

Řekněte mi, kde jsou teď ty neohrožené dívky, které dostanou na lopatky i Terminátora a ze všeho vyváznou maximálně se škrábanci a natrženým sexy oblečkem?

* * *

Básník si všiml mého lehce zastřeného pohledu, jak jsem se probírala myšlenkami. Jediná možnost, jak ignorovat bolest. Alespoň částečně. „Ty se mi nevěnuješ naplno,“ do hlasu se mu vloudil káravý podtón.

„Měla bych snad? Tahle hra mě nebaví,“ zamrkala jsem a zahnala tím těch pár slz, co se mi dralo do koutků očí. Pekelně to bolelo.

Matrace opět zavrzala, tentokrát kvůli změně těžiště váhy – místo toho, aby mi klečel na břiše, posadil se na kraj postele. A pro mě to byla nevýslovná úleva. Volné dýchání má skutečně něco do sebe.

„Tak pojď, zahrajeme si jinou.“

„Zabij mě a nech si ty stupidní kecy pro sebe.“

„Přemýšlela jsi vůbec nad tím?“ ušklíbl se. „Kdybych tě přišel jen zabít, už bys dávno umírala, nebo byla dokonce mrtvá.“

Zpozorněla jsem. Nad tím jsem vážně neuvažovala. A pak mi to došlo. Přeci jen tak nenechají odstranit někoho, kdo jich vybil tolik, když technicky vzato nevědí proč... „Sakra...“ vydechla jsem.

„Přesně tak. Takže co bys řekla na hru: Otázky a odpovědi?“

„Brala bych spíše: Chcípni a nech mě bejt.“

Je neuvěřitelné, jaké člověk dělá tváří v tvář budoucím hrůzám pitomosti. Třeba urážení člověka, který by vás zabil dříve, než by jste si toho stačili všimnout.

„To byla jen řečnická otázka, Sed... se.. dmi...“ odkašlal si. Díky dovětku celá ta věta vyzněla popravdě řečeno spíše směšně. „Bezejmenná.“

Cožpak ten hlupák zapomněl, že mé jméno je v této realitě zakázané vyslovit? Trochu mne ale udivilo, že si ho vůbec pamatuje. Dokáže pamatovat. Já samotná ho již měla obalené hustou rudou mlhou.„Měl by sis zajít na logopedii,“ doporučila jsem mu, i když rozum mi velel: Drž hubu!

„Tak mladá a tak drzá,“ zakroutil hlavou. „Děláš si to akorát ještě horší.“

Nepovažovala jsem to za hodné odpovědi.

„Takže aby jsi neřekla, že jsem ti nedal šanci...“ Nechal větu schválně vyznít do prázdna, čímž na jistotě zrovna nepřidal. Dokonale jsem si dokázala představit, co to mělo znamenat. „Zeptám se tě na pár otázek, jak, to záleží jen a jen na tobě.“

Tiše jsem odfrkla. Ano, bojím se, to nepopírám, ale způsob, jakým mi to říkal mě uráží. Jako by to vysvětloval malému hloupému dítěti.

V téhle věci jsem nebyla ani jedním.

„Pracuješ pro někoho?“

Mlčela jsem.

„Je vás víc, nebo jen ty?“

Nic.

Ale on se ptal dále. A já stále zachovávala ticho a nic víc. Upřeně jsem přitom sledovala strop, neodvažovala se jinak ani pohnout. Mé myšlenky se v tu chvíli změnily v jednu šílenou šmouhu za účelem nic nevědět.

K čemu by bylo, kdybych mu ochotně vyklopila pravdu? Vláda by měla klidné spaní? Už by se neměli čeho bát? Ne, ne. Jen ať žijí, hadi, v nejistotě, zda takových jako já není více. Jen ať usínají se strachem, že se již neprobudí.

Sice jsem svou práci nedotáhla do konce, ale odkaz tu po sobě zanechat prostě musím. Chci. A to prozatím ani Básník, kterému očividně po první sérii otázek docházela trpělivost, nezmění.

* * *

Bylo mi trochu trapně, když mě donutil vstát a vzdát se peřiny. Šla jsem totiž spát v obrovském neforemném vyrudlém triku a pruhovaných volných kraťasech do čtvrtky stehen.

Začínala se mě zmocňovat hysterie. Panebože, on se mě chystá mučit a já jsem schopná myslet akorát na to, že uvidí má příšerně velká stehna. Neubránila jsem se nervóznímu zachechtání.

Srdce se mi zprudka rozbušilo, dlaně zvlhly.

Nádech. Výdech.

Sice jsem si dala předsevzetí, že odpovědi zemřou se mnou, ale...

Co si budeme nalhávat. Moc jsem tomu nevěřila.

Na to jsem až moc důvěřovala Básníkovým schopnostem.

* * *

„Pracuješ pro někoho?“

„N-ne,“ nasucho jsem polkla. Železitá pachuť krve v ústech mi nedělala dobře.

Usmál se. Byl to takový ten milý úsměv nájemného vraha. Raději jsem přivřela oči, tohle

jsem vidět vážně nemusela.

Nedal mi ani chvíli na poklidné vydechnutí. „Kolik vás je?“

Sykavý nádech. „Sam-sama.“

Lhát nemělo cenu, jak jsem tak před půl hodinou ke své vlastní smůle zjistila.

Přešlápl z nohy na nohu, slyšela jsem to.

Zlé znamení.

Musela jsem se podívat, prostě musela, co se děje. Jeho udivený výraz a povytažené levé obočí mě překvapilo. „Sama?“ zopakoval pochybovačně.

Zpanikařila jsem. On mi nevěří. Určitě si myslí, že lžu. „Ano... Jen... Jen já,“ vyhrkla jsem rychle. Možná až moc rychle, to mě ale v danou chvíli trápilo nejméně. Přemýšlivé mlčení ve mně vyvolávalo ještě větší hrůzu. „Sama,“ zopakovala jsem úpěnlivě.

„Zajímavé,“ broukl přemýšlivě, na okamžik se mi zahleděl do očí. Ucukla jsem.

Určitě v duchu přemítal nad tím, jak taková troska jako já dokázala provést všechny ty věci. Vlastně jsem se mu zase tak nedivila. „Teď... Teď budeš chtít vědět proč, ž-že?“ rozkašlala jsem se.

Všechny jeho otázky jsem měla pečlivě vryté do paměti. Ty otázky a především jeho reakce na mé nepřicházející odpovědi.

Samolibě se pousmál. „Správně. Vidíš, jak nám ta hra najednou jde.“

Ignorovala jsem ten dovětek. Co jiného mi také zbývalo. Sarkasmus ruku v ruce s Ironií se totiž odebraly hodně daleko.

„Chci jen, chtěla jsem změnu vládního systému. Mír, který nám zařídili liberálové je... Moc růžový, škodlivý,“ vypravila jsem ze sebe sípavě. Měla jsem žízeň a lomcovala se mnou únava, touha upadnout do bezvědomí. Utéct do nicoty před Básníkem a bolestí.

Se zájmem se napřímil, zatímco se ležérně opíral o kuchyňskou linku. Jeho soustředěný výraz mě ještě více znervózňoval. „Jak škodlivý?“

Přejela jazykem po předních zubech, spolkla slinu. „Rozkládá stát zevnitř. Není se čeho bát, celek se tak rozpadá na jednotlivce a jejich boj o moc či cokoliv jiného je... už škodlivý... trpí lidi... A vy Tajní...“ nedořekla jsem. Spadla mi víčka. Ztráta krve a celkové vyčerpání jak po fyzické, tak i po psychické stránce dělaly s mým organismem divy.

„Hej, vydrž ještě chvíli,“ okamžitě ke mně přiskočil, chytl mě za bradu, „co my – Tajní?“

Byla by ode mě dobrá pomsta, kdybych právě teď omdlela a už se neprobrala. Zasloužil by si to. Takový štěstí bych já ale neměla. Nikdy. Ovšem měla jsem k tomu až bolestně blízko.

„Vy Tajní... Už dávno nepracujete pro potřeby státu... Pro dobro státu... Jste jen nájemní vrazi, likvidátorská špína, kterou si vysoce postavení bohatí lidi pronajímají u Světlopla-Světloplachého a Rady... Pro své potřeby.“

„Jak to všechno víš? Jak si tím můžeš být jistá?“ zněl nezvykle netrpělivě.

„Dělala jsem před lety sekre-sekretářku Světloplachému a dělala zápisy... Ze všech... Schůzek Rady... Důkazy...“ mluvit pro mně bylo stále těžší a těžší. „Jsou... v počítači.“

Když jsem se potkala s jeho pohledem, přísahala bych, že jsem zahlédla ... Porozumění. Jako když malé dítě pochopí, že Ježíšek ani Otec prasátek neexistují.

„Dobře, myslím, že vím vše, co jsem potřeboval,“ pomalu přikývl a natáhl se na stůl pro nůž.

„Bude to bolet?“ zeptala jsem se přiškrceně.

Přátelsky se pousmál, zavrtěl hlavou. „Ne, slibuji, že nebude.“

Nevím proč, ale věřila jsem mu.

Sbohem.

* * *

Světloplachý seděl v kanceláři, která dříve patřívala Knihovníkovi a patřičně si vychutnával pocitu vítězství. S úsměvem na tváři se rozhlédl po místnosti, která se vyznačovala především regály plnými knih, které pokrývaly všechny obvodové zdi, až na dveře a velké arkýřové okno.

Nebylo tomu totiž tak dlouho, co mu volal jeden z Tajných dobrou zprávu. Jednu z nejlepších za posledních pár měsíců.

Teď už jen čekal, až mu ten Tajný přijde dát osobní hlášení.

Spokojeně si promnul ruce, krátce upil kávy.

Když se ozvalo krátké, leč energické zaklepání na dveře, chvíli poté, co mu volala sekretářka s tím, že má návštěvu, napřímil se a sepnul ruce. „Dále!“

S téměř neslyšným zaskřípáním vešel vysoký muž s jizvou ve tváři. Síla osobnosti, co z něj vyzařovala, přímo bila do očí. Vlastně to působilo až znepokojivě v kombinaci s ladnými pohyby dravce, držením těla atletické postavy a nic neříkajícím výrazem v tváři plné stínů.

Světloplachý si najednou vzpomněl, proč tak nerad vyhledává přítomnost kohokoliv z Tajných.

Jejich přítomnost v něm probouzela nenáviděnou emoci, Strach.

Muž se zastavil kousek před jeho stolem a plynule se uklonil. „Chtěl jste, abych vám podal hlášení, mistře Světloplachý,“ prohodil melodickým altem a zabodl do něj tmavě zelené skoro až černé oči.

„Jistě, jistě,“ zamumlal roztržitě v odpověď, „chci vědět všechno.“

Tajný mlčky přikývl. „Cíl byl zajištěn ve vlastním bytě v okresu Krásensko, roh Květinové a Luční. Použil jsem standardní postup. Vnikl jsem do objektu a Cíl zajistil. Poté jsem provedl výslech, v tomto případě nakonec úspěšný a přikročil k poslednímu kroku. Likvidaci.“

Samozřejmost, ten chlad a mrazivý klid s jakým to Tajný vyprávěl, by leckomu nahnal husí kůži. Místo: „Provedl jsem výslech“, mohl také říct: „Koupil jsem si zmrzlinu“ a vyznělo by to úplně stejně.

Světloplachý si ale na tenhle typ chování již zvykl a bral to jako jejich součást. Chladnou, neosobní. Zabloudil očima k oknu a promnul si kořen nosu. „A co Vám Cíl vypověděl?“ snažil se neznít tak nedočkavě.

„Shrnuto a stručně řečeno, se jí nelíbil politický systém a stav dnešní vlády,“ na chvíli se odmlčel, „a také dění kolem Tajných.“

„Dění... Dění kolem Tajných?“ odkašlal si.

Tajný zase přikývl. „Víte, je to zajímavé. Tvrdila, že Tajní slouží trochu jiným účelům, než ke kterým původně sloužili... Dokonce mi pověděla o roli Rady a i té Vaší v tom všem, mistře.“

„Sakra, zas to moc protahuješ, Básníku,“ ozvalo se najednou ode dveří dříve, než stačil Světloplachý cokoliv namítnout. S úžasem zalétl očima k vysoké brunetce, co stála ve dveřích. Na obou rukou měla dlahy, v kulaté tváři podrážděný výraz.

Tajný jen trhnul rameny, aniž by se na dívku podíval. „Myslím, že jistě chápete, že my Tajní to nemůžeme jen tak přejít.“

„To... Ale... Tohle...“ vydechl Světloplachý, vyskočil na nohy. Očima těkal mezi Tajným a brunetkou. Připadala mu povědomá. Její jméno měl na jazyku, ale něco mu bránilo ho.. vyslovit.

„Bezejmenná...“ zašeptal zděšeně.

* * *

Není nic horšího než čekání na vlastní smrt.

To jsem si uvědomila, když jsem s pevně zavřenýma očima čekala, vyčkávala a snažila se nemyslet na to, co se mělo v nadcházející minutě stát.

O to horší bylo, že se nic stále nedělo.

Až najednou...

... Mi Básník přeřízl pouta.

Nevím, co mě překvapilo více. Nenadálý vývoj situace, nebo pronikavá bolest šířící se od nateklých zápěstí. Zmatený výraz jsem se ani nesnažila zakrýt.

Pravděpodobně mu to připadalo vtipné, dle jeho pobaveného výrazu. „Máš tady někde lékárničku?“ zeptal se, nevinnost sama.

„No to si děláš srandu,“ sykla jsem nevěřícně.

„Proč bych měl?“ odpověděl, jako by se nic nedělo. „Někdo tě bude muset dát dohromady... a pak něco budeme muset udělat s tvým bojovým uměním, který je prozatím vážně úděsný,“ zubil se dál, „kdybys mě sejmula hned v první minutě, nemuselo vůbec nic z tohohle stát.“

* * *

Tělo Světloplachého bylo nalezeno o pár dní později před budovou, kde zasedala vláda.

Někdo mu ještě před smrtí vyřízl jazyk a usekal všechny prsty.

Velice symbolická smrt.

* * *

O dva roky později, v den vyhlášení volebního vítězství radikálů a rozpadnutí skupiny Růžové sedmikrásky, byla nalezena poslední ze série mrtvol za tohle politické období.

Ramenatý muž s jizvou na levém spánku a podříznutým hrdlem.

* * *

Básník mne toho naučil hodně. Vlastně vše, co mohl.

S jeho pomocí se ze mne snad nová Lara Croft stala. Po roce a půl jsem ho už dokázala dostat na lopatky, což byl veliký úspěch.

Nevím, kdo byl tehdy víc překvapený. Já nebo on.

Ovšem to je tangent.

Ale především mi vštípil do hlavy, že správný vrah a zabiják nesmí mít žádnou svou slabost, slabinu, kterou by proti němu mohl kdokoliv využít.

A já se o to poctivě snažila.

S jednou věcí Básník ale nepočítal. Veliká chyba. Opravdu veliká. Ačkoliv jsem toho arogantního melodramatického parchanta chtěla nenávidět i přesto, co pro mě všechno udělal, opak byl pravdou.

Nešlo neudělat si pro něj v srdci malé místečko. Byl jednou z mých posledních slabin. Dokázala bych pro něj zabíjet. Za něj. Právě pro to, že jsem mu dlužila život. A dluhy oslabují.  Stal se zkrátka chtěnou i nechtěnou součástí mého života.

Postradatelnou?

To se dozvím teprve postupem času.

S nástupem radikálů na politickou scénu se ale udála ještě jedna důležitá věc.

Již nejsem Bezejmenná.

Pár vteřin předtím, než jsem protáhla ostří nože Básníkovým hrdlem, pronesl ke mně svá poslední slova.

„Blahopřeji, Popravčí.“

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Hranice šílenství?
Polárnice (5.00*), Under (4.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Saia - 14. září 2010 17:18
Saia

hater 3. září 2010 20:46

Jde spíše o poněkud pokřivené vnímání, pochopení světa hlavní postavou. Uznávám, ve výsledku to člověku přijde nelogické, ovšem z jejího pohledu je to úspěch.
To, že dokázala odstranit ty, jejichž názory a činy jí připadali špatné pro budoucnost společnosti.
I fyzická porážka mistra je pro ni vlastně takové dotáhnutí věcí dokonce, a to i proto, že on byl jediný, kdo ji kupodivu pochopil. Ji a její jednání.
Na světě neexistuje problém, který by nevyřešila vhodná ráže...

hater - 3. září 2010 20:46
hater

Čte se to fajn a člověk je tak trochu zvědavý jak to dopadne. Ale co mi trochu vadí, nevím pořádně proti čemu to vlastně bojuje hlavní hrdinka a nechápu její "vítězství."
Nepřítelem je sladké bezpečí a korupce? Vítězství radikálů ve volbách je skutečně vítězstvím? A nebo je tím vítězstvím fyzická porážka mistra? Takže mi to přijde takové trošku nejasné a vlastně nelogické.

jkaculik - 5. srpna 2010 13:09
jkaculik

pěkná povídka.....zajímavé téma:-)....tak trochu mi do hlavy nasadila brouka:-D
Říká se,že nejvíce pravdy mluví blázni,děti a filozofové.Proto se blázní zavírají,děti bijí a filozofové nechápou. (Fr. Palacký)

LadyShade - 28. července 2010 21:03
LadyShade

Yakaman 25. července 2010 18:03
poměrně kvalitní verše- E.A.Poe se jistě obrací v hrobě xD
Život je kurva a Smrt dá všem.

Saia - 26. července 2010 00:32
Saia

Yakaman 25. července 2010 18:03

Ty verše, měla jsem to uvést na konci povídky, ale vypadlo mi to.
Autorem nejsem já, nýbrž E. A. Poe, přesněji je to ze sbírky - Sen ve snu.
Na světě neexistuje problém, který by nevyřešila vhodná ráže...

Yakaman - 25. července 2010 18:03
Yakaman

Další povídka o zlořádech světa, jimž je třeba zakroutit krkem a vrahovi bez výčitek a soucitu, který je vlastně veliký dobrák. Alespoň je to netradičně podané.

Saia píše celkem čtivě, jen ojediněle narážím na nepříjemné zpomalení děje, mám tendenci to nějak popostrčit vpřed.

Nelíbilo se mi, jak se snažila popřít realitu tím, že ji ignorovala. (V té pasáži s přepadením na loži.) Působí to dětinsky.

Poměrně kvalitní verše jsou příjemným oživením.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog