Hrob (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Hrob

Autor : Anchela   3. května 2010   Povídky
Stálo to za pokus... písané česky...

Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: „Kdekoli budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle.“
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednou se nepodíval jinam než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a snad by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla. Bylo divné, že takový kluk není teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá, ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty, jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: „Proč jsi mi odešla?“ V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mě. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. „Ahoj, něco potřebuješ?“ promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. „Promiň, já nechtěla,“ řekla jsem. „To nic,“ řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
„Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsme se také poprvé líbali. Potom nastalo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si naproti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohádali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala 'snoubenci'.“
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měly takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní vidět brečet kluka. „Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami. Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě.“ Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzami. Potom začal vyprávět ten smutný den...
„Bylo právě takové vedro, jako je dnes a my se rozhodli, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, že do nemocnice přivezli těžce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: „Nechce se mi umírat, ale musí to být.“ Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který jí byl tak cizí, řekla: „Za všechno, co jste pro mě udělali, vám děkuju.“
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: „Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretiny, nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě.“ Potom usnula a my jsme museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slzami ji podpíral. Já vyběhl ven, začaly mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali jí jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije. Svítalo a nastával nový den, ale mně bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsme byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A teď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím, ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného.“
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nikdy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali „sebevrah“, ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkami bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi – jsou tu se mnou...

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Hrob?
XxxYyy (3.00*), Zob (3.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Zob - 6. května 2010 18:14
Zob

Přišlo mi zajímavé, že to kopretinky vše pěkně spojují (začátek a konec), byl by to zajímavý efekt, kdyby třeba i v té nemocnici měla někde ve váze kopretiny. Já vím, no. Na JIP asi kytky nedovolí. Bylo to takhle myšleno, nebo zas fantazíruju?

Měl bych malou technickou poznámku. Ocenil bych oddělení dílčích částí příběhu, třeba volným řádkem. Takhle mi to všechno tak nějak splývalo. Ale nevím, jestli to v přímé řeči takhle jde, takže možná rýpu neoprávněně.
---

Nefrete - 5. května 2010 16:33
Nefrete

Jak je možné, že vypravěčka příběhu zná jméno neznámého chlapce, aniž by se jí představil?
Jak mohla dívka vydržet tak dlouho pozorovat nehybně stojící postavu (přesně tři hodiny)?
Chtěl ji snad utěšit výrokem, že „život je zlý“?
Jak je možné, že si chlapec vylil své srdce úplné neznámé osobě?
Může někdo tak mechanicky líčit svůj život?
Bylo dívce v ten osudný den stále sedmnáct? A pokud ano, jak mohla jet sama domů autem (nebo se snad děj odehrává v jiném státě)?
Chlapec vypráví, že do „nich“ narazil při havárii opilý řidič – kdo byli ti záhadní „oni“?


Plus: po formální stránce precizně provedená práce, je znát, že autorce není „psaní“ cizí; začátek a konec příběhu spojuje stejný motiv, který působí přirozeně a dobře; práce se současnou dobou, která je autorce dobře známa a umí se v ní pohybovat.

Mínus: příběh je klišé par excellence (ani na Romea a Julii to nemá; nejpregnantněji je to vidět u „rozlučkové“ scény v nemocnici); některé představy jsou dost naivní (uvažování postav, jejich jednání, stanoviska a ideály apod.); anotace povídky by měla být více vypovídající, snažit se dílo prodat za co nejvyšší cenu; výše uvedené otázky k zamyšlení; občasná nevhodná volba slov a příliš úsečné věty, častá záměna „jsem“ za „jsme“.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

XxxYyy - 4. května 2010 09:54
XxxYyy

No mne sa to páčilo. Ľahko čítateľné, svižné...
Ale podľa mňa je to dosť ohraná téma. Jeden zo zamilovaného páru umrie, druhý má výčitky a ten potom spácha sebevraždu. Niečo podobné ako Rómeo a Júlia:) Navyše, mne osobne sa nepáči v dielach, keď ako tu, mladík sa s nikým rok nerozpráva a potom zrazu vyleje srdce neznámej osobe. Mohla si aspoň trocha naznačiť, prečo je jediná,ktorej sa môže zdvôveriť.
Na tomto světě jsou dva typy lidí - dobří a zlí. Ti dobří lépe spí a ti zlí se daleko radši probouzejí.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog