Investic (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Investic

Autor : Krow   13. srpna 2009   Povídky
Trochu depky do dnešního světa. ;)

Rozrazil jsem dveře, stále klopýtaje se předklonil a vyzvracel. Když je toho moc, tak to musí ven. Alespoň se pak vejde víc. Je krásný večer, jako stvořený pro romantiku a já jsem opět v klubu. Nerad používám slovo hospoda – to pak sám před sebou vypadám jako alkoholik. A sebeúcta je to poslední, co mi zbylo. Jenomže dnes se mi tady na rozdíl od včerejška, tak úplně nelíbí, ale kdo by zůstával v neděli doma. A navíc jsem ještě nechtěl za dnešním večerem zavírat dveře. Noc je mladá. Hřbetem ruky jsem si otřel ústa, odplivl si a nejistou chůzí se vydal zpět ke stolu za svými přáteli. Avšak jsou jimi, ptám se sám sebe. Kdoví. Moc přemýšlím.
Inspirováni mým vystoupením před vchodem, začali chlapi dávat k dobru ty nejlepší nějaké historky o zvracení a následných rvačkách. Proč trávím svůj čas tady? Co po mně vůbec zůstalo za těch sedmnáct let? Než jsem upadl do nějaké hlubší deprese, plácl mě kdosi do zad se slovy: „Chlastej!!“
„Chlastám!!“ odpověděl jsem pohotově a oba jsme se začali smát jako šílení. Přemýšlení bylo pro dnešek už příliš.

* * *

Když jsem se ráno probudil, určit čas v kolik jsem dorazil domu bylo asi tak těžké, jako vzpomenout si na vlastní jméno. Z uplynulého večera jsem si vůbec nic nepamatoval. Jako už poněkolikáté. Hlava jeden střep a oči ne nepodobné pohledu laboratorní krysy působily přímo vražedně. Přesto jsem se vydal do školy. Jako každé pondělí. Všední rutina.

Každý má své zvyky a mezi ty mé patří, mimo jiné, zkracování si cesty přes travnatý výběžek za domem, kde s matkou bydlíme. Obvykle se nic neděje, avšak to nepotkávám našeho domácího. Už od pohledu nepříjemného zatrpklého důchodce, který sdílí garsonku jen se svým zakrslým čoklem. Na rozlišování plemen mě nikdy moc neužilo. Stejnak mají všechny ty potvory stejné vlastnosti – slintání, ničení a tzv. zachlupování. Což je úplně nejhorší.
„Ti mladí dneska všechno ničí… kvůli deseti krokům zdemoluje tu trochu zeleně, kterou tu zaseli pracující. Chuligáni,“ zamumlal dostatečně nahlas, abych to slyšel.
Být v lepším rozpoložení a stavu, přešel bych tu bolševickou poznámku s úsměvem a bez jakékoli reakce. Ale to neplatilo pro dnešní den.
Místo úsměvu jsem dědouškovi věnoval krví podlitý pohled a milá slova: „Jdi do prdele.“ Ta věta, doplněná alkoholovým odérem, ho odradila od jakékoli reakce. Alespoň pro tohle se vyplatí pořádně nasávat. Dál už jsem se s tím volem nezdržoval a pokračoval v cestě. Myslel jsem, že se mi uleví nebo budu mít alespoň lepší pocit, jenomže ani jedno se nedostavilo. Zničehonic mě přepadla nevysvětlitelná chuť vrátit se, zarazit tomu bolševikovi protézu až do krku a jeho psa nakopnout jako balon při pokusu o gól bodlem. Nicméně bych přišel později než obvykle a za to mi to nestojí. Už teď mě tam ředitelka spíše trpí a to jen protože potřebují žáky do počtu. No co. Já dostanu maturitu a oni dotace. Všichni jsou spokojení...

Během cesty jsem se pokusil vypnout mozek a nevnímat. Pomáhá mi to nevšímat si těch okolních zombie okolo mě. Je mi z nich špatně. Každý se pachtí za tím svým ničím, stůj co stůj.
Vytáhl jsem svůj ušmudlaný discman, který mi daroval taťka několik dní předtím, než se zabil. Navolil jsem náhodný výběr a stiskl „play“. Ve sluchátkách se rozezpíval HIM o marnosti života, což mi na náladě nepřidalo, tak jsem radši přeskočil na další píseň. Nějaká skupina, ke které jsem si nedokázal přiřadit jméno, začala řvát – ne zpívat, ale vyloženě řvát - něco o něčem. Nebylo jim rozumět ani slovo. Otočil jsem kolečko „volume“ na doraz, za což jsem obdržel celkem slušnou sbírku zlobných pohledů od spolucestujících. Mrtvoly zírají na živé? Pche.
Než undergroundová kapela dohrála svou čtvrtou píseň, vcházel jsem do třídy. Nejvyšší čas vypnout hudbu. Jestli se to tak dá nazvat. Můj příchod měl nebývalý ohlas. Třída byla kupodivu úplně ztichla, až mě napadlo jestli nemám tři oči nebo čtyři ruce.

Raději jsem obrátil svou pozornost k tabuli. A co nevidím – nový učitel. To bude řečí. Ne že by mě to nějak zajímalo, myšlenkami už jsem by u večera, ale hlava mi třeštila opravdu dost a v tomhle stavu je jakýkoli hlasitý zvuk na obtíž.
„Kde jste byl, Petrove?“ položil Pan chytrý základní otázku. Nečekané.
„Doma,“ zachraptěl jsem. Třída vybuchla v jednom nekontrolovatelném záchvatu smíchu. Už si dokážu představit, jak se asi cítí ošetřovatel v bohnické léčebně.
„Sklapněte,“ práskl hlas kantora. Musel jsem se usmát, ale škleb mi okamžitě slezl ze rtů. Oni opravdu ztichli. Kdybych pustil na zem špendlík, slyšel bych zvuk dopadu.
„Doma říkáte, dobrá. Určitě správně předpokládám, že jste se pilně věnoval studiu chemie…“
„No, tak trošku jo. Ověřil jsem si účinky lihu na lidský organismus.“ Očekávaná salva nepochopitelného smíchu spolužáků se nedostavila. Život je samé překvapení.
„Vtipné. Tentokrát vás ještě omluvím, nicméně je to naposledy. Procházel jsem záznamy svého, abych tak řekl, předchůdce. A očekávám, že zítra budete připraven na test. Pokud dostanete hůře než za tři, budu nucen, poslat Vás na komisionální přezkoušení. Rozumíte? Maturitní zkouška by byla zcela mimo okruh vašich zájmů,“ seznámil mě ten hlupák se situací.
„Pochopitelně, pane profesore.“
„Skvělé. Běžte si sednout a věnujte se výkladu.“
Byla to prosba nebo doporučení? Ať tak či tak, poslechl jsem.
Zbytek hodiny mi zabraly střídavě spánek a cesty na záchod. Další přínosné okamžiky v mém životě. To samé se dá říct i o přestávce. Moji spolužáci se podobali více opicím než lidem a pomalu spěli do stádia, kdy se z opic stávají bezohlední umrlci, pachtící se za penězi. Raději jsem tedy vzal do ruky tužku, přiložil ji k prázdnému listu papíru a dal průchod myšlenkám. Papír se pomalu plnil kresbami fantastických stvoření, která bydlela v mém soukromém vesmíru, v mé hlavě. Ti si žijí. Nikdo je neobtěžuje, mohou létat, povídat si a poznávat nové věci. Tam svět kvete. Tady požíráme jeden druhého. Civilizace, jak se tomu teď říká, stravuje sebe sama, jako kudlanka svého partnera. Vydělat, utratit - získat a sebrat. Takhle to funguje.

Po zbytek dne až domů sem si vystačil jen sám se svými myšlenkami. Čas letěl jako splašený. Pomalu se blížil večer. Než vyrazím za zábavou musím se vykoupat, smýt ze sebe špínu dnešního dne.

Napuštěná vana byla tím nejsvětlejším okamžikem posledních dní. Horká voda byla vždy klidná a nikdy nehlučila. Ponořil jsem do ní postupně celé tělo až po krk. Zničehonic jsem si vzpomněl na otce. Na jedinou poučku, kterou mi za celý život dal...

„Prozradím ti recept na štěstí. Vyber si vždy jeden den v měsíci, jedno jaký, a ohlédni se o těch třicet dní do minulosti. Pak se zeptej sám sebe, co po tobě zůstalo a zvaž to. Je to jako úvěr v bance na 43 200 eur - tolik minut mají ty dny - každý měsíc je máš k dispozici. Co utratíš, to utratíš, co zbude, to propadne. Zamysli se nad svými investicemi. Umíš vydělávat nebo ne?“

Dnes je ten Den. Po krátké úvaze, kratší než by mi bylo milejší, jsem si uvědomil, že nejen, že nevydělávám, ale já ani neprodělávám. Všechny ty pitomý eura propadají vyšší moci. Pohled mi padl na matčin strojek na holení nohou. K čemu ho tady má? Jako kdyby ho někdy použila…

Investoval sem posledních třicet euro. Přibližně tak dlouho ze mě vytékal život. Kapku po kapce. Poprvé za sedmnáct let jsem vydělal.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Krow - 17. srpna 2009 18:43
Krow

Amthauer 16. srpna 2009 19:34
jo tos trefil...
Rozhodl jsem se, že si vypěstuju závislost. To jediný mě může zachránit před tím, abych si ustřelil palici. [Cobain Kurt]

Amthauer - 16. srpna 2009 19:34
Amthauer

Krow 16. srpna 2009 18:51
Neřekl, jsem, že to je o tobě. Je zřejmé, že u tohoto typu povídek ani tak autor nevěří tomu, co píše, jako spíš věří tomu, že to, co píše, bude působit na čtenáře.
- What is a life devoid of strife?

Krow - 16. srpna 2009 18:51
Krow

Amthauer 13. srpna 2009 11:53
Vis to neni o mne, je to jen takovy literarni pokus a ve vetsine se s tebou shodnu. Psal sem to n"na koleni" behem cekani na vlak. zkusil sem se vzit do nejakyho nactiletyho "nepochopenyho" clovicka a vylezlo mi z toho tohle. Je mozny , z uvazujou jinak, ale takhle si to predstavuju ja. Par klise neni taky obcas na skodu. Jinak mas pravdu to zpracovani, co do stylistiky a slohu, neni zrovna optimalni.
Rozhodl jsem se, že si vypěstuju závislost. To jediný mě může zachránit před tím, abych si ustřelil palici. [Cobain Kurt]

hater - 15. srpna 2009 22:08
hater

Našel ten kluk smysl svého života? :-)

Amthauer - 13. srpna 2009 11:53
Amthauer

Jak už mám ve zvyku, prve různé detaily a postřehy. Takže - nedávno jsem tady u Nestorovy povídky napsal, že vnitřní monolog zajišťuje úspěch sám o sobě. Teď je vidno, že sám o sobě nestačí a že i u něj je třeba psát tak, aby to vypadalo přirozeně. Zde je tolik spojek "a" či "ale", že to místy, hlavně tedy v úvodu, pak už to je lepší, vypadá dost málo uvěřitelně. Vůbec klasická klišé o "nonkonformním náctiletém" se tady vrší jedno na druhé - přemýšlí, co po něm v sedmnácti letech zůstalo (trochu brzo na takové úvahy v preproduktivním věku), další klišé "moc přemýšlím" je jak z ukázkového psychologického hororu, jakých jsou kvanta. Celý ten klišé odstavec je naštěstí useknut dialogem, který mě i pobavil ("Chlastej!" - "Chlastám!"). Pak se tu mluví o udělání matury a o příspěvku na žáka v budoucím čase, ale následuje věta "všichni jsou spokojení" - takže tady by víc sedělo asi "všichni budou spokojení". Dál mě trochu pobavilo, že hrdinovi byl "hlasitý zvuk na obtíž", když měl mluvit s kantorem, byť předtím si prováděl výplach discmanem - chápu, co jsi chtěl říct, ale místo "hlasitý" by se asi hodilo jiné přídavné jméno. No, a (spoiler!) sebevražda na konci nijak nepřekvapí, člověk už ji tak trochu očekává od samotného začátku podle ladění příběhu. Nadávání na konzumní společnost už také nepůsobí tak volnomyšlenkářsky, jako dříve, ale třeba analogie s eury nebyla nezajímavá.

Ve výsledku máme podprůměrně zajímavý děj napsaný průměrným stylem s velmi málo světlých chvilek, byť i ty se našly. Ono je ale těžké postavit kritiku na tom, že některé části děje jsou klišé - ano, jsou, ale pro mnoho lidí fungují stále a asi je nějaký důvod, proč se podle přirozenosti stále vracejí. Takže je tak nějak napůl odpouštím, to máme ** za děj, *** za formu a **** za sem tam dobrý nápad, zas tolik jich ale nebylo, tak to spočteme jako (2 x ** + 2 x *** + 1 x ****) / 5 a to je necelých ***, takže tak.

***
- What is a life devoid of strife?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog