Jak na ruském kole (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Jak na ruském kole

Autor : Saia   17. května 2011   Povídky
Poslední zpověď aneb krátká povídka o tom, že rekapitulace vašeho života nemusí vždy dopadnout dobře.

Povzdechnu si, promnu oči. Únava mnou lomcuje, v ústech cítím pachuť žluče, hořkou příchuť laciné vodky a Tebe. Smutně upírám oči z okna, zatímco se natahuji po poloprázdné láhvi. Vyčichnutá vodka je příhodná pro dnešní přípitek, víš to? Uvědomuješ si vůbec, co jsi udělal? Jak se cítím? Že na Tebe musím myslet?

Vzpomínka střídá vzpomínku, v krku cítím knedlík. Hruď mi stahuje příliš těsný korzet. Na počest dnešní kocoviny zdvihám ušmudlanou láhev, slavnostně upíjím. Navaluje se mi. Ze sebe. Z Tebe. Z nás. Co jsme to udělali? Měli jsme na to vůbec právo?

Musím se křivě pousmát. Hřbetem dlaně si otírám rty smočené v trpkém alkoholu. Přivírám oči. Nikdy jsem neměla ráda kolotoče. Nyní se cítím jako na ruském kole. Vše se točí, houpe. Jen se naklonit přes zábradlí a vyblít to ze sebe.

Všechno.

Tolikrát jsem se tě ptala. Ale ty ne. Neodpovídal jsi. Umlčel jsi mě dalším polibkem, nocí, další lží. To byla tvoje odpověď. Ach, ano. Tak naivní, dětinská, přesně tak jsem ti připadala. Obelhával jsi mě, využíval, zneužíval.

Všechna ta slova byla klam.

Právo? Prosím tě! Nejsme bozi! Věděl jsi to, ale odmítal jsi si to připustit. Žil jsi ve své lži a já v ní byla s tebou. Proč? Chtěla jsem. Byla jsem přeci tak sama. Samotinká. Opuštěná. Chuděrka bez prince, spící princezna v zajetí démona alkoholu, bezesných nocí a oživlých nočních můr.

Dostal jsi mě z toho srabu. Zrovna ty! Milovala jsem tě za to. Všiml sis toho vůbec?! Uvědomoval sis to?! Jistěže ano. Proč se vlastně ptám.

Dostal jsi mě z toho srabu, abys mi mohl do rukou vrazit nůž a určit záda. Naučil jsi mě žít na úkor cizích. Byla jsem ti aspoň dobrým domácím mazlíčkem?

Zábavnou hračkou? Nemusíš odpovídat. 

Znovu upíjím, ironicky před každým lokem zvedám láhev na Tvou počest. A toužím zapomenout. Na Tebe. Na to, co jsme ve jménu falešných proroků vykonali. Na to, jak jsme si máčeli ruce v krvi. Dodnes vidím rudou vrstvu pokrývající kůži. A tolik mě mučí to vědění, že ji navždy vidět budu. Proklínám tě! Proklínám den, kdy jsem vyměnila sladkou cestu Zapomnění za Tebe! Handlíři lidských duší! 

Nezapomenu ti to. Já ne. A oni také ne. Za každé to podříznuté hrdlo, za každou kapku krve, jež jsme zmařili! Ptám se tě poněkolikáté... proč?! Nebyli hrozba. Jen byli... Jiní. Horší? Lepší? Nevím. Ale my neměli právo rozhodovat o jejich životě.

Teď už to vím. Poslední lok, poslední nával úzkosti. Ruské kolo se točí čím dál rychleji, má ruka, svírající pero, zběsile kmitá po papíře. 

Prázdná krabička od prášků a ještě prázdnější láhev vodky mi připomínají, jak děsivě málo mám času.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Jak na ruském kole?
Adien (4.00*), Anders (5.00*), Under (4.50*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Under - 27. května 2011 20:50
Under

Působivé, dobře napsané, kvalitní... obsah ale na můj vkus moc kýčovitý a ohraný. Tipuju, že jde asi o spontánní zachycení aktuální nálady ale chybí tomu nějaké poselství, originalita - no málokdy přichází obojí najednou :)

Adien - 21. května 2011 18:54
Adien

líbí se mi tvůj styl, dodej pointu a bude to dokonalé! Je to lepší než spousta děl tady. I když téma příšerně ohrané a nechápu závěr, zjevně jsi měla nějakej (skvělej) nápad a rozhodla se jím příběh oživit, ale nám dala jenom trochu ochutnat a vlastně vůbec nevíme o co šlo. Takže úkol na příště: rozvést dobrý nápady, zkrátit ohraný řeči a dodat pointu ;)
Otevřete okno upírovi......

Nefrete - 19. května 2011 20:10
Nefrete

Je to hezké, ale... co s tím? Co si z toho jakožto čtenář můžu/mám vzít? Různorodá slova líbivě poskládaná v pokusu o autentický obraz posledních okamžiků života zlomené lidské duše. Čím to, že tedy schází to oslovení? Nemáme příběh, jen pár siláckých slov, která by snad měla probudit emoci, něco v člověku pohnout. Ale nic. Dokážu si to snad představit jako část většího vskutku epického vyprávění, ale takhle samo o sobě je to ztracené. K čemu?
Budiž k dobru alespoň to, že hrdinka neumírá pod ostřím žiletky, ve vaně plné vody, "jen" na nešťastnou lásku, zlé rodiče nebo kamarády; nejednou se mi něco takového dostalo do rukou a působilo to skutečně komicky.
Proces umírání, řekne-li se to tvrdě, je pro člověka fascinující, svým způsobem, snad i proto jej pořád tak touží umělecky ztvárňovat, ale musí do toho dát vždy něco víc, přidanou hodnotu, takhle by to vážně nešlo.:)
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog