JARIKovo dobrodružství (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

JARIKovo dobrodružství

Autor : AskadrinSidlong   12. srpna 2009   Povídky
Toto jest lehce předělané dílo od mistrů z Altaru. Jedná se o zparodovanou verzi Jarikova dobrodružství z PPZ. Pro lepší zážitek radíme přečíst si nejdříve originál.

Prosím o následující: Lidé kteří trpí srdečními potížemi či překročili hranici 70ti let, ať k sobě před přečtením připojí automatický defibrilátor, dále lidé prostoduší, ženy a děti pod 15 let chci požádat, ať buď přestanou číst, nebo ať čtou, ale nikomu o tom neříkají.

Varování: V článku se objevují sprostá slova a mírné vulgarismy, ovšem jsou použity čistě kvůli příběhu.

Stál na okraji lesa, opíral se o mohutný kmen prastarého, věkovitého stromu a díval se na zem. Tam, kde nad Šedým vrchem stálo polední slunce, tam se nedíval. Nebe bylo čisté a bezmračné, země vyprahlá – a horkým letním vzduchem smrdělo lejno. Zoraná pole vypadala nebezpečně a nepřátelsky. V okolí se proháněla krvelačná divoká prasata a vrány se s nepřátelskými úmysly slétávaly na každého, kdo nebyl dost opatrný. Vše prozrazovalo poutníkům, že toto místo je prdel světa. On, hraničář JARIK, ale přesto cítil lejno, do kterého šlápl.
"Kurva," pronesl.
Znal legendy o Šedém vrchu, které vesničané říkali, ale vůbec ho nezajímaly. Zaslechl, že tam chrápaly nestvůry vytvořené temným, psychopatickým čarodějem Fensalirem. JARIK tomu stejně nevěřil. V životě neviděl jediného skřeta, zombii, ghůla nebo ducha. Podle něj si to lidé vymysleli ke strašení dětí. Otočil se a se soumrakem odcházel domů.
Když dorazil ke svému domku, se zděšením zjistil, že jeho čerstvě natřené dveře někdo rozsekal napadrť. Ten někdo si dal velmi záležet, když je rozsekal na malé třísky. "Hajzl," prolétlo JARIKovi hlavou. Vešel dovnitř, u stolu seděli dva muži. První byl vysoký, mohutný a podle JARIKova skromného mínění i tlustý. Byl oděn v šupinové zbroji a před ním ležel zašlý obouručák. Jeho tupé ostří se matně lesklo. Druhý muž nepřipomínal válečníka, byl vychrtlý a JARIKa okamžitě napadlo: *ANOREKTIK!!!* Na sobě měl zářivě bílý plášť, který odpovídal jeho smýšlení o rasové diskriminaci. Zrovna něco ukazoval druhému muži v knize na stole.
"Vyser se nato, dyk víš že neumim číst," odbyl ho muž v šupinovce.
JARIK skočil do místnosti a zamával tesákem.
"R-Ruce vzhůru svině, " zvolal. Snažil se, aby to znělo výhružně, ale stejně nezakryl strach. "Svině nemají ruce," podotkl chladně muž v bílém.
"Kdo jste?" zeptal se JARIK ustrašeně.
"No, kde jsi, čekáme dvě hodiny, abys nám něco uvařil," přerušil ho vychrtlík.
"Vole," dodal válečník.
Teprve teď si JARIK vzpomněl kdo je muž v bílém. "Čaroděj Órbrin!" Vyhrkl.
"Tohle je válečník Donar," představil svého druha Órbrin.
Donar natáhl svou obrovskou tlapu a na jeho tváři se objevil přiblblý úsměv. "Čau vole."
"Co tu děláte?" zeptal se jich JARIK.
"Nic, krom Šedého vrchu by nás do téhle řitě světa nepřivedlo. To mi věř, chlapče."
"To sou kecy," odbyl ho JARIK.
"Hovno," opáčil Donar. "Je tam hafo zlata k sebrání."
"Fajn, du s váma," odpověděl mu JARIK nadšeněji.
"Ty?" zasmál se Donar. "Si děláš kozy, dyť hovno umíš."
"Jsem hraničář," ohradil se proti jeho posměškům JARIK.
"Donare, kolikrát ti mám říkat, že nemáš mluvit sprostě, kurva!" okřikl svého společníka Órbrin.
"Co musím mít s sebou do jeskyně?" zeptal se JARIK.
"Hlavně meč!" zařval Donar a udeřil dlaní do meče, v němž hrozivě zapraštělo.
"Umím střílet z luku a mám meč po fotrovi," pronesl JARIK s náznakem pýchy.
"V jeskyni je luk většinou na hovno," Trochu ho zchladil Donar. "A zbroj máš?"
"Mám plátové brnění," řekl JARIK pyšně.
"COŽE!?!?" vykřikl Donar. "A já mám jen blbou šupinovku! Dej ho sem, šupinovka ti bude stačit." A začal zuřivě svlékat svou zbroj.
"Je mi trošku těsná v pase," pronesl o chvíli později, když si navlékl plátovku.
"Jariku, dej dohromady vybavení, které potřebujeme," strčil do JARIKa Órbrin.
"Pytel na zlato, jídlo, provaz, křesadlo, lucernu a olej, pivo, kořalku, pergamen, máminu fotku, dřevěného koníka. A samozřejmě, mou magickou pásku!" pronesl a zamával nad hlavou lacinou izolepou.
Druhý den vstali už za svítání, přestože večer trochu víc flámovali. Všem bylo dost zle, protože s takovou opicí, jakou měli, se nejen špatně spí, ale posléze ještě hůř vstává. Navíc Donar kategoricky odmítl sundat si plátovku, takže ho navíc všechno bolelo, ač to samozřejmě nepřiznal. Jen Órbrin, který se řídil heslem: "Nekouřím, nepiju, sexuálně nežiju," byl v pohodě. Plouživým krokem vyrazili k Šedému vrchu.
Po pár hodinách chůze došli k holé skále, která nijak nenaznačovala ukryté poklady.
"Hmmm, to je dost řídký," okomentovali to svorně.
Dali se do hledáni vchodu. Našli ho, když se Donar se zařinčením a klením propadl do narafičené džuzny.
"Kurva!!!!!!!!!!" zařval a zůstal rozvalený na dně.
Zbylí dva dobrodruzi ho, za jeho neustálého klení, vytáhli ven. Na dně díry se skrývala kamenná deska.
"Ha, vypáčíme ji Donarovým mečem," pronesl vítězoslavně Órbrin.
"Heleďte kluci, já nevim…" začal Donar, ale JARIK jej přerušil:
"Nekecej a naval meč."
Donar tedy opatrně slezl dolů a začal poslušně páčit desku svým mečem.
"KRIIING!" Ozvalo se po chvilce a meč byl na dva kusy. To už bylo pro Donara příliš.
"Svině!" zařval a s pěnou u huby začal mlátit do dveří.
O dvě hodiny později se před hrdiny otevřela jeskyně. Órbrin mezitím spravil Donarův meč svou páskou.
"Jdu první, abych získal co nejvíc expů a dostal se konečně na třetí," zařval Donar a nacpal se dopředu.
"Cože, ty jsi teprv na druhý?" Zeptal se překvapeně a trochu posměšně JARIK.
"Eeeee, chci říct šestou. HELE, DI DO PRDELE S TĚMA OTÁZKAMA!!!" utnul rychle ho Donar.
Po pěti minutách přišli ke dveřím.
"Slyšíš něco, Donare?" zeptal se JARIK.
"Slyšim tebe, vole," odpověděl Donar, zařval, rozrazil dveře a skočil do místnosti.
Uvnitř pochlastávali čtyři skřeti.
"Alkoholici, neřestníci, jen počkejte, já vám ukážu," křikl Órbrin a začal se hrabat ve svém tlumoku, který byl plný svitků.
"Blizzard, ten ne. Řetězový blesk, ten taky ne…" Mumlal si pro sebe.
Nakonec vytáhl jeden svitek a se slovy "Nefelé Ignea" rozlomil pečeť. Ze stropu se začal snášet ohnivý déšť. Bylo to však již zbytečné, neboť Donar s JARIKem už dva skřety celkem bez problémů zabili. Nebýt plátovky kterou měl Donar na sobě, měl by teď popáleniny po celém těle. Takhle to odnesla jen jeho dutá hlava. Z jeho mocného hára byly dredy. JARIK dopadl o něco lépe. Jeho, vlastně Donarova, šmejdská šupinovka, se rozletěla po místnosti, navíc mu déšť spálil bradavici co měl za levým uchem. Těch deset vteřin trvalo jako celou věčnost. Nakonec v místnosti zbyly jen čtyři mrtvoly skřetů, otrhaný JARIK a vyděšený Donar s očima velkýma jak grapefruity.
"Ale myslel jsem to dobře," prohodil do ticha apokalypsy Órbrin.
"Aargh," bylo to jediné na co se zbylí dva dobrodruzi zmohli. Prohledali místnost. JARIK se snažil sesbírat zbytky své zbroje, Donar obíral mrtvé skřety o měďáky, zato Órbrin našel tajnou schránku plnou zlata a záhadných zelených papírků.
"Hmmm, možná to bude mít nějakou hodnotu… Někdy," řekl.
"Nebo si tim můžem utřít prdel," přihodil si Donar a jal se tento akt vykonat.
Po Órbrinově přátelské pomoci to věru potřeboval.
Vyrazili dál dlouhou, dlouhou chodbou. Najednou se ozvalo "CVAK" jako když se otočí hodně velký klíč v zámku. Všichni se rychle otočili a uzřeli těžké, dubové, zaprášené dveře.
"Co to, kurva, je?" vykřikl JARIK.
Donar na nic nečekal a zaútočil na dveře svým oburučákem. Magická páska praskla a úlomek meče udeřil Donara do obličeje, ten se svezl na zem.
"Donare, ty jelito. Kolikrát ještě budu ten meč slepovat?" vykřikl Órbrin. "Asi jsme byli přeneseni jinam, budeme muset najít jiný východ," pokračoval už klidněji.
Opět spravili Donarův meč a šli dál. Najednou spatřili mihotavé světýlko.
"Hele, světluška," řekl tupě Donar.
"To je bludička, vole," opravil ho ne nehrubě JARIK.
"Dem za ní," vykřikli oba svorně a rozběhli se.
"Hovada," utrousil Órbrin a šel hned za nimi.
Dohnali ji a Donar se ji pokusil chytit rukou v plátové rukavici. Proklouzla mu.
"Svině!" zařval a začal běhat po místnosti jak šílenec.
"Ehm, ehm," ozval se za nimi vysoký hlas.
Na druhé straně místnosti stál temný elf v černém, koženém plášti.
"Fak fe vnovu fetkavame, Óvbvine," řekl a rozesmál se zlodušským smíchem. JARIK se rozesmál také. Smál se jeho nepřirozeně velkým předním zubům a šišlání.
Órbrin se poškrabal na hlavě. "Aááá, nazdar stará vojno… Eee chtěl sem říct, TY ČERNEJ BASTARDE!!"
Temný elf se zhrozil. "Ty bílá tlamo, jak fef opovavil vftoupit do meho palafe ty povirafi hofen, fet va to faplatíš i fa ty supy."
Órbrin chvíli přemýšlel nad významem jeho slov. "A jóóó ty tvoje zuby," pronesl, když mu to došlo a rozesmál se až se za břicho popadal. Donar zahřměl a vrhnul se na elfa, zatímco JARIK očumoval interiér místnosti. Temný elf však na nic nečekal a proměnil Donara na obřího hnusného slimáka, zatímco na Órbrina ještě chrlil nadávky:
"Ty vafranej hajvle ja fem Fenfalil a nakofu ti fdel!" hulákal na celé kolo.
Čarodějové se pustil do boje. "Mixle vpixle, Abrakadabra, Eso-peso," a další mocná zaklínadla létala vzduchem. Nakonec oba vykřikli: "Morfujeme," a bylo ticho. JARIK odvrátil zrak od obrazu s dámou v poněkud choulostivé pozici který visel na stěně a uzřel dva králíky, kteří kousali do sebe. Jeden byl sněhově bílý a druhý černý jako saze. V JARIKovi se probudil lovecký duch. Na nic nečekal a vytáhl luk.
"Večeře!!!" Vykřikl a vypustil šíp.
Ten protnul oba králíky naráz.
"Wow, double-kill," vykřikl nadšeně. "Ty kožky mě v zimě zahřejou," dodal. "Mimochodem, Donare, neviděl jsi ty dva magory?" zeptal se, zatímco z nich vytahoval šíp.
"Na ty se vyser, podivej se, jak kurva vypadám!!" Zaječel hystericky Donar.
"No jo, ti tě zřídili," zhrozil se JARIK při pohledu na Donara, který vypadal skutečně odporně. "Ovšem to znamená, že tvoje plátovka je teď volná. Dolů s ní!!!!" vykřikl a vrhnul se na Donara.

Hraničář JARIK, v plátové zbroji hrdě kráčel podzemím. Za ním se plazil jeho staronový druh barbar Donar, dočasně změněný na obludného slimáka, kterému z hlavy trčely dredy.
"Kurva, doprdele…" cedil skrze své slimáčí zuby.
"Hele, Doníku, víš co mi vrtá hlavou? Kde se tady v podzemí vzali ti králíci?" Pronesl zničehonic JARIK, kterému po incidentu s Fensalirem vzrostlo sebevědomí a proto si troufl oslovovat Donara takto familiérně.
"A jó, ty králíci. To mi připomíná, že jsem ti něco…" zamyslel se Donar.
"JARIKu!!!!!" vykřikl najednou.
"Co je?" vyjekl JARIK a vyděšeně pohlédl na obludného slimáka.
"Ty králiky musíš udělat na smetaně," pronesl prosebně Donar a pokusil se o štěněčí oči. Pak začali s JARIKem probírat různé způsoby přípravy jídel. Právě v nejlepší části tohoto gurmánského rozhovoru, zrovna když probírali složení masovo-ovocného pudinku, se z hlubin jeskyně vynořila podivuhodná bytost. Vypadala jako ohromná moucha a v každé ze svých šesti končetin držela dlouhou, zahnutou šavli. Bzučivý zvuk kmitajících křídel, doprovázelo řinčení zbraní, tupících se o kamenné stěny jeskyně.
"Naval prachíí, zmrdéé," pronesla mírně zmutovaným hlasem tato bytost, známá jako Moucha zlodějka.
"Ty pičo!!" Pronesli svorně Donar s JARIKem a v prvotním šoku JARIK dokonce sáhl po váčku, který byl dokonale prázdný.
"Žádná pičáá, moucha sém," odvětila moucha, roztočila šavle a vrhla se do útoku. Bohužel, tohle kombo se jí moc nepovedlo. Ozval se mlaskavý zvuk a její tělo dopadlo, spolu s řinčením šavlí, v šesti kusech na podlahu. Donar s JARIKem se nezmohli na nic jiného, než zírat s otevřenou pusou na zbytky Mouchy zlodějky.
"Byla blbá nebo navedená?" prolétlo JARIKovi hlavou.
Když se po chvíli vzpamatovali, překročili zbytky mouchy a vyrazili dál do jeskyně. Jejich nohy je zavedly do místnosti, kde část podlahy pokrýval záhadný, fialový povlak.
"Na tohle bacha, Donare, o tomhle mi říkal fotr. Je to takzvanej Hnus fialovej a je pěkně nebezpečnej," začal JARIK poučovat Donara, ale ten ho už neposlouchal. S mlaskáním a výkřiky vjel přímo do fialové břečky a začal žrát.
"Donare!!" vykřikl šokovaně JARIK, "vždyť tě to zabije!!"
"Ale kdef, fvak je to boúfková maumeláda," odvětil s mlaskáním Donar.
JARIK tedy opatrně namočil prsty ve fialovém eklhaftu a nevěřícně je olízl.
"Hmm, tak dem," řekl, snažíc se vymanit z trapné situace, vzniklé jeho chybným úsudkem. Vydal se chodbou dál a za pár minut se vedle něj objevil odporně fialový slimák.
"Kams dal Donara, svině?!?!" Vykřikl vyděšeně JARIK a sáhl po meči.
"Tak za první: Nejsem svině- i když nemám ruce…" Odvětil mu trochu uraženě zasviněný Donar.
Skutečnost, že si poznámku o sviních pamatoval, byla opravdu obdivuhodná. Přikládat ji můžeme tomu, že při proměně se mu nezpomalil pouze pohyb, ale i promazávání krátkodobé fonetické paměti.
"A za druhý, to sem já, ty vole!! Bylo to dobrý, ale trochu to barví," řekl trochu rozjařeně Donar.
Jarik jen zkroušeně stáhl hlavu mezi ramena a přidal do kroku.
Vstoupili do půlkruhové místnosti, jejíž protější stěnu zdobil podivný nápis.
"Co tam je, co tam je?" začal se dychtivě ptát Donar.
JARIKův mozek se rozběhl na plné obrátky. Jelikož před svým druhem nechtěl vypadat jako blbec, musel si urychleně něco vymyslet, protože znakům na stěně absolutně nerozuměl. "Střež se mrkví!" vyhrkl dramaticky první věc, která ho napadla.
Ve skutečnosti to bylo varování, před strašným nebezpečím číhajícím ve zlaté místnosti. "Ále, já sežeru všechno co se nebrání… moc," odfrkl si Donar a pak se ještě zeptal: "Proč vlastně?"
"Jak to mám vědět? Prostě to tam je, no," zalhal JARIK, který skutečně nevěděl nic.
Vrátili se na předchozí křižovatku, protože tato místnost neměla druhý východ.
"Ty Donare, kde je to zlato, cos sliboval, že tu najdem?" zeptal se zase JARIK.
"No, to mi kurva povídej. Taky bych to rád věděl. Tahle výprava mě začíná pěkně srát!!!" rozzuřil se Donar. "Moji plátovku jsi mi sebral a…"
"Jakou tvoji?" vyštěkl JARIK, ale Donar ho ignoroval.
"Drž hubu!! Jsem chudej, proměněnej v obrovského slimáka a… Hele, kde je vlastně můj meč?" přerušil Donar svůj pracně zformulovaný monolog a podíval se na JARIKa.
"Nechal jsem ho tam," odpověděl klidným hlasem JARIK.
"Jaks jen mohl?!" vykřikl zničeně Donar.
"Normálně, prostě jsem ho tam nechal ležet," pokrčil JARIK lhostejně rameny.
"Byl po otci!!" odpověděl zkroušeně Donar a pak dodal: "Aspoň myslim, že to byl von."
Náhle se odmlčel. V hlavě mu vyvstala jediná věc. Co je to "myslim"? Asi to bude nějaký tajemný kód, který musí rozluštit, aby zjistil pravdu o své rodině. Ale to už do příběhu nepatří…
"Hmm, já si na tátu skoro nepamatuju, když jsem byl malý, utekl prý za děvkama," zasmušil se JARIK. Najednou se zastavili v úžasu. Před jejich očima se otevírala velká místnost. Její stěny byly pokryté zlatem a na druhé se blyštila hromada zlaťáků a cenností.
"ZLATO!!!" Vykřikli oba svorně a divoce se vrhli vpřed. Jak JARIK běžel, zakopl o páku, která trčela ze země uprostřed místnosti. Pod jeho vahou se páka sklonila k zemi a ozvalo se hlasité "CVAK," kterému však ani jeden nevěnovali pozornost. Donar se sunul dál a JARIK zakopnutím spadl a zaryl nosem po podlaze, potřísněné zlatým prachem.
"Doprdele!!! Kterej kretén sem dal ten krám!?" Zaklel JARIK, snažíc se vysmrkat zlato, které mu uvázlo v nose. Dlouho se však nerozmýšlel nad jejím účelem a sotva se trochu vzpamatoval vyskočil na nohy a běžel dál, aby se ke zlatu dostal dřív než Donar.
"To se ti to běží, když máš dvě nohy!!" zavrčel Donar a jal se zběsile plazit za JARIKem, celý šťastný z toho, že mu na jeho kluzné noze zůstává přilepen zlatý prach.
Doběhli poslední metry a vrhli se na zlato způsobem, za který by se nestyděl ani Strýček Skrblík. Donar, jehož slizká pokožka nabrala zlatý vzhled, se radostně válel po zlaté hromadě, zatímco JARIK se zlatou, snad královskou, korunou na hlavě, jež mu komicky visela nakřivo, cpal zlato do pytle.
"Hele, zdá se mi to, nebo se ta hromada nějak zvětšuje," zamudroval JARIK, stojíc po kolena ve zlatě.
Donar se překulil na břicho a rozhlédl se. "Ne, nezdá. Ale to je jen dobře, ne? A hele, zdá se to mně, nebo jsou ty dveře čím dál užší?" odpověděl mu.
JARIK se narovnal, a roztáhl ruce. "Hele, nevešli jsme se sem náhodou dva vedle sebe?" Zeptal se načež se zmateně rozhlédl. "Do hajzlu! Ty stěny se přibližujou k sobě!!" Vykřikl hystericky JARIK, na nic nečekal a rozběhl se směrem ven.
"Eh, to zlato mi nějak podkluzuje pod nohou," zahuhlal Donar, sunoucí se pomalu za ním. JARIK se otočil a s výkřikem:
"Já tě tu nenechám, můj věrný slimáku!!" si hodil Donara přes rameno jak pytel brambor.
"Pusť mne, pusť mne. Já chci umřít tady, utopen v zlatě. Prosííím," ječel Donar.
"Přestaň šílet, Donare, nebo tě… Au!" vykřikl.
Zapomněl totiž na onu páku, která stále zůstávala uprostřed místnosti a opět o ni zakopl. Páka se opět s cvaknutím přehodila. A stěny se v poslední chvíli zastavily. Byli zachráněni. Jenže zároveň začalo mizet zlato, padajíc do díry, která se pod ním otevřela. Oba dva hleděli s hrůzou v očích na mizející bohatství, dokud se do země nepropadl i poslední zlaťák.
"Dyby měli slimáci ruce, vztahoval bych je k nebi a ptal se bohů: Proč já?!?! Dyby mohli slimáci ronit slzy, tak bulim jak mimino! A dybych měl dvě nohy, tak bych tě nakopal doprdele za to, že si mne tu nenechal umřít s pokladem!!" zaláteřil Donar.
"Ber to z té lepší stránky," chtěl ho utěšit JARIK, ale nějak ho žádná nenapadala, a proto se raději trapně odmlčel.
"Radši pudem, ať se odsud už kruci dostanem," řekl po chvíli, šťouchnul do Donara a vydal se zase do hlubin podzemí.

Cesta temnými, zatuchlými chodbami byla dlouhá a klikatá. Nakonec je přivedla na místo, které vypadalo jako podzemní nekropole. Místnost nebyla velká, ale kam se podívali, viděli samé ostatky různých tvorů i netvorů. Krysy, lidi, krysolidi a tak dál.
"Ty vole, tady to vypadá jak v nějakym hustym pohřebišti," pronesl JARIK a nakopl krysí kostřičku, která se rozlétla do všech stran. Ale v jednom tmavém koutě místnosti, se neozval očekávaný zvuk nárazu do zdi, ale tiché plesknutí. JARIK s Donarem se zahleděli do onoho temného koutu. A v tu chvíli se z temnoty vynořil, velký, tlustý, ohavný, bílý červ.
"Hele, žížala. DONARE, SEŽER JI!!" Vykřikl JARIK.
"Vypadám snad jako nějakej pitomej čokl nebo co?!" odbyl ho Donar.
"Právě řekl, že tvoje máma smrdí, Donare!"
Donar se zarazil a přivřel oči. "OK, tos posral ty velkej, svinskej, bílej červe! Si myslíš, že když seš velkej a bílej, že si můžeš dovolovat na nás malý a černý? Do mojí matky se srát nebudeš!! Teď vezmu ten tvůj tlustej bílej zadek a nacpu ti ho do držky!!! Uáááááá!!!!" Donar se vrhnul na Ogloje a začal se po něm převalovat, kousat do něj a tahat ho za ocas. S Oglojem to však ani nehlo.

Jistě se divíte proč taková obluda, jakou Ogloj Chorlchoj jistě je, která má ve svém arsenálu mocné bílé blesky a Donara by dokázala rozmáznout jak brouka, nehnula ani brvou, aby Donarovi zabránila v jeho bezvýsledném snažení. Donarův myšlenkový výstup ho totiž uvrhl do hlubokého zamyšlení nad vlastní existencí. Je to hloupé, ale někdy je lepší nad příběhem nepřemýšlet. Tak to prostě je. Ale vraťme se k našim statečným hrdinům.

JARIK využil očividného Oglojova zmatení, tasil meč a jedním úderem mu usekl hlavu. Donar těžce oddechoval a zhrzeně pronesl: "Kdybych ti ho nenačal, tak ho nedáš!"
JARIK si jen odfrkl a začal se ohlížet po kořisti. Brzy tak byl bohatší o několik prstenů, meč a sekeru, starou dýmku a třicet zlaťáků, kteréžto tu zbyly po předchozích, méně úspěšných návštěvnících. Donar ostrouhal, neb neměl ruce a tudíž možnost nějakou kořist uzmout. Nezbylo mu než jen zlostně vrčet a nadávat, zatímco se JARIK spokojeně vydal na cestu dál.

Světlo smolné louče, poslední která hrdinům zbyla, chabě osvětlovalo velký sál. Byl téměř prázdný, až na zpráchnivělou kostru a tři sochy. Kostra upoutala jejich pozornost jako první. Popošli k ní, a když ji ozářilo skromné světlo pochodně, JARIK vykřikl. Kostra svírala v ruce meč. Přesněji řečeno, jeho meč. Poznal by ho kdykoliv.
"T-to je přece můj meč," řekl nevěřícně, vytáhl z pochvy ten svůj a začal je porovnávat. "Zakřivení čepele, jílec, všechno stejné. A koukej Donare, tady je i má magická runa. Nepřipadá ti to zvláštní?"
Donar se na meče chvíli díval a pak se mu v očích objevil škodolibý úsměv.
"Ani ne, vole, páč to je hovno magická runa, je to značka jedný kovárny ve městě na jihu. Se rozumí, že budou dělat meče stejný. Je to standardní model širokýho meče co prodávaj za čtyřicet zlaťáků. Taky sem měl takovej, dokud jsem ho nevyměnil za svůj, daleko lepší, vobouručák."
Teď se zas musel usmát JARIK, když si vzpomněl, co všechno Donarův meč dělal.
"No, ale stejně si myslim, že tenhle je takovej zvláštnější, lepší. Co když je tohle mrtvola mého otce a můj meč…" odmlčel se dramaticky JARIK.
"Holkyyy, kdepak jste!!!" Přerušil jejich plané rozjímání laškovný hlas, který zněl jako kdyby snad pocházel z nejzazšího koutu temné, staré a vlhké hrobky. Oba dva se s leknutím podívali za sebe, ale místnost byla prázdná.
"Tady, hlupáci," ozval se hrobový hlas napravo od nich. Oba dva s hrůzou vytřeštili oči na nově příchozího. Muž středního věku, vysoké postavy, oblečen do kroužkové zbroje a cestovního pláště, ozbrojen lukem a mečem, ovšem jeho hlavní vlastností byla průhlednost, jakou mají jedině duchové. Jeho tvář byla JARIKovi velmi, velmi povědomá. Zašátral v paměti a vzpomněl si na své rané dětství a pozdější vyprávění své matky.
"Tati!! Takže jsi neutekl za děvkama!!" Zvolal JARIK radostně a vrhl se otci do náruče. Bohužel, JARIKovi jaksi nedošlo, v jakém stavu se jeho otec nachází, tudíž místo aby skončili v objetí, proletěl JARIK skrz a vinou situací narušené rovnováhy spadl obličejem přímo na kamennou podlahu.
"Jaaau, kurva můj nos!!! Tati ty studíš jak mrtvola!" zaklel, zatímco se pomalu sbíral ze země.
"Ale víš, chlapče, já jsem mrtvý. Moje tělo leží támhle," kývl duch směrem ke kostře.
"A mimochodem, ten chlad, asi jsem ti upil úroveň. Promiň."
Zatímco Donarovi se oči leskly zlomyslnou radostí, JARIK nasupeně vyskočil na nohy a zařval:
"Já tě zabiju!!!" načež popadl svůj meč a začal jím mávat směrem na ducha.
"Hochu," ušklíbl se duch. "Já mám zranitelnost é, í, jé, ká, el, en, pé, cé a dé. Tim tvym párátkem kategorie bé, bych se ani nepodrbal na zadku. A vubec, kterej ty seš?" vyštěkl na JARIKA náhle.
Ten zandal meč, postavil se do pozoru a poslušně zahlásil: "JARIK, 16 let stár, z Vidlákovic pod Šedým vrchem!"
Duch se na chvíli zamyslel. "Jo tenhle. Můj poslední."
JARIKův zrak padl zpět k mrtvole a ve tváři se mu objevil tázavý a trošku vyčítavý výraz. "Tak počkat, jak je sakra možný, že oba naše meče jsou stejný? Matka mi vždycky řikala, žes mi ten svůj nechal."
JARIKův otec nasadil trošku svatouškovský výraz. "Jo, eeee všem svejm… Chci říct, jo, nechal jsem ti tenhle meč. Byl taky můj, akorát to není ten pravej. Ten svůj, mnohem lepší, jsem si přece musel vzít na výpravu. Ale už ho asi nebudu potřebovat, tak si ho klidně vem," pronesl rychle, aby celou věc sprovodil ze světa.
"Paráda," zajásal JARIK, odhodil svůj, téměř nepoužívaný meč a zvedl ze země na první pohled stejný, jen poněkud opotřebovanější.
Donar si odkašlal. "Skvělý, fakt miluju tyhle rodinný setkání, ale rád bych už vypad z tohodle zkurvenýho podzemí!!" řekl značně netrpělivě.
Kdyby neměl jen jednu nohu, už by s ní netrpělivě podupával.
"No, to je fakt," přidal se k němu JARIK. "Jak se odsud dostanem?"
JARIKův zesnulý otec se na chvilku zamyslel a pak kývl hlavou směrem k sochám.
JARIK se na něj nechápavě podíval. "Ty sochy? A co jako s nima?"
Ale než mu otec stačil odpovědět, vynořily se z protější stěny další dvě éterické bytosti. Ovšem tentokrát to byly elfky. A jaké elfky! JARIK s Donarem na ně zírali s otevřenou pusou. Vypadaly, jako by se vynořily z jejich nejdivočejších nočních snů a rozhodně se za svůj vzhled nestyděly.
"Ty kozy!!" naskočilo oběma okamžitě v hlavě a to i přestože Donarův vzhled naznačoval, že by objektem jeho sexuálního zájmu měly být spíš nějaké slizké, kroutící se potvůrky. JARIKův otec jednu z nich laškovně plácnul přes zadek.
"Sorry kluci, mám teď na práci důležitější věci než tu s váma tlachat," řekl, načež objal obě elfky kolem ramen a celá trojice zmizela se smíchem ve zdi.
Oba hrdinové ještě chvíli konsternovaně hleděli na prázdnou stěnu. Potom se Donar otočil na JARIKa a suše řekl: "Víš co? Tvůj fotr je sviňák."
JARIK jen pokýval hlavou a o něco méně suše přitakal. "Jojo… Hajzl."
Pak už obrátili svou pozornost k sochám. Stály na půl metru vysokých, kamenných podstavcích. Samotné sochy byly vysoké něco přes metr, ulité z bronzu. Celkem věrně představovaly medvěda, vlka a ještěra. A všechny tři měly velké, doširoka otevřené tlamy plné ostrých zubů. Na podstavcích se nacházely nějaké nápisy. JARIK je začal číst, ale v tom se kolem proplížil Donar.
"Kašli na to a prostě vraž ruku do tý díry!"
Jak Donar řekl, tak JARIK udělal. Vrazil svou ruku v plátové rukavici medvědovy do tlamy. Socha okamžitě scvakla čelisti. Ozval se kovový, škrábavý zvuk, jak čelisti drtily rukavici. A také kovový, nelidský a skřípavý hlas. Znělo to, jako když si dáte pěst do pusy a pak zařvete: "Auuuu!"
JARIK chtěl ruku vytáhnout, ale nešlo to, rukavice se tam zasekla. Chvíli s ní, za neustálého Donarova pochechtávání, zkoušel zuřivě škubat, leč bezvýsledně. Obrátil se tedy na Donara.
"Víš, nějaký čas se téhle chvíle obávám, ale asi to budu muset udělat," řekl smutně.
"Co, uříznout si ruku?" zeptal se Donar a v očích mu svitla jiskřička zlomyslné naděje.
"Ne, potřebuju tvou pomoc. Seš přece slizkej a já potřebuju tu ruku nějak namastit, aby šla vytáhnout," řekl JARIK se známkou odporu v hlase.
Donar, šťasten že přišla jeho chvíle, vrhl se kupředu a vyplazil se po soše až k JARIKově ruce. Poté na ní začal slizet tak, aby jeho odporný zelený, mazlavý sliz, natekl přímo do rukavice. JARIKovi se zkřivila tvář odporem a raději zavřel oči. Když už byl sliz doslova všude, na ruce, na podlaze i v tlamě sochy, stala se zvláštní věc. Socha vydala jakýsi bublavý zvuk, který možná zněl jako "FUJ!" a čelisti trochu povolily. Zároveň JARIK, který stále táhl ruku ven spadl na zem a jeho ruka s hlasitým "MLASK!" vylétla z tlamy.
"To sem ti to nandal, ty svině plechová!!" zařval radostně Donar a začal v rámci svých možností křepčit kolem, zatímco JARIK si serval rukavici a mrštil s ní do kouta.
"Podruhý už mne nedostanete, mám totiž plán!" zahrozil JARIK sochám, když se uklidnil a pak se obrátil na Donara.
"Donare, přines kostičku!" zvolal a ukázal na kostru svého nebohého otce.
"Skvělý, vždycky jsem chtěl znesvěcovat mrtvoly," zařval Donar radostně a za chvíli už stál před JARIKem svíraje v hubě celou ruku. JARIK mu ji sebral a vrazil ji do tlamy druhé soše.
"To máš za to, ty bastarde," zvolal, když socha přecvakla kost na dva kusy. Totéž zopakoval i se třetí sochou, jež představovala ještěra. Ale tentokrát se nic nestalo. JARIK ještě zašmátral tou ulomenou rukou v tlamě, ale opravdu, tahle socha byla zřejmě neškodná. Strčil tam tedy tu svoji a vytáhl velký, mosazný klíč. Klíč ke svobodě, klíč ke dveřím, které se jim najednou zjevily na protější stěně. Oba dva se k nim vrhli. JARIK ještě cestou nakopl otcovu lebku a za chvíli už oba nasávali čerstvý vzduch. Byli venku na svobodě a oba dva v duchu věděli, že se tam již nikdy nevrátí, ať to stojí co to stojí. Chvíli jenom stáli a zírali na krajinu pod sebou.
"Pojď kamaráde, udělám ti tu pečínku," promluvil po chvilce mlčení JARIK a vykročil.

A pak už jen jejich siluety mizely v záři zapadajícího slunce za horizontem, aby se vydali vstříc novým dobro…
"Hele Jariku… A kde je vlastně Órbrin?"

Made by AskadrinSidlong and Murtag

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek JARIKovo dobrodružství?
Alfonzo, Amthauer, Anders (5.00*), Buri the Great, Darth jofry, Darwin, Diuk (5.00*), elaxon (4.50*), kucik, MARK (5.00*), Medo, Mr.Frost, Mumie z Týmu, Thrawn, wastler

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

elaxon - 29. září 2010 06:46
elaxon

Pobavil jsem se a hezky se to četlo.
Určitě musela být velká sranda to vymýšlet a takovýhle projekty, když se dělají s hlavou, mají úspěch. Jako třeba tenhle. Autoři se toho očividně vůbec nebáli a to je hlavní.
Dobrá práce.
Tři tečky říkají strašně moc.

MARK - 4. září 2010 22:43
MARK

Pravda, je to subjektivní. Každý na to má jiný názor. Já jsem jen viděl perfektní příležitost, protože tohle je velmi vtipný, krátký, fraškovitý (tzn čím hůř to bude zahrané, tím lépe) a až na interiéry celkem na natočení jednoduchý příběh. Já osobně také nemám rád filmy podle knih, ale když si představím jak by to mohlo vypadat, tak mě to uchvátí...
*Nejasné klikyháky.*

AskadrinSidlong - 27. srpna 2010 14:12
AskadrinSidlong

Já osobně teda filmování nemusím...kazí to právě tu krásnou hloubku představivosti která dělá všechen ten humor humorem...nevím asi spíš ne
Ten kdo dokáže žít život, s vědomím vlastní průměrností a faktem že není zvláštní, je Hrdina... (I'll Chuck you!)

MARK - 25. srpna 2010 21:27
MARK

Z tohohle by byl naprosto užasný film. Krásně si sám sebe dokážu představit, jako Órbrina. Byl bych bez trika, aby bylo vidět jak jsem anorektivkej a místo pláště bych měl bílej župan:D.

Ale fakt ten film není zase tak špatný nápad... Když si člověk představí ty záběry (Např: Kýčovitý záběr na zapadající slunce. Kamera jde dolů, zabírá hlavu hrdiny, která se dívá dolů. Postupuje přes jeho tělo až k noze, kterou šlápnul do lejna. V tu chvíli procítěně pronese: "K...").

Řekl bych, ře zfilmované by to bylo asi třikrát vtipnější... Ale záleží na hercích...

Mimochodem, nechtěli by to autoři sfilmovat? Kdybysme se domluvili, tak mám doma digitální kameru a problém by byl jenom s transportem, místem natáčen a časem...

Já vím, je to blbej nápad, ale přectava barbara, který se snaží otevřít dveře pouťovým plastovým mečem, přitom si ho zlomí a čaroděje, který mu do slepuje izolepou... Z toho já prostě nemůžu.
*Nejasné klikyháky.*

Lusst - 28. ledna 2010 12:45
Lusst

Pobavil som sa - hlavne zo začiatku. Potom mi pripadalo akoby rozprávanie strácalo spád. Jarik je naozaj klasika a tvoje podanie príbeh posunulo na novú úroveň.

Thrawn - 3. prosince 2009 22:55
Thrawn

Pěkný, některý odkazy na originál dobrý, sice místy je trošku moc hrubý humor, ale stejně: ***** (Ale kdybych neznal orginál: ***) :D
Jsem nejen pro svobodu projevu, ale i pro svobodu po projevu.

Darth jofry - 22. října 2009 16:45
Darth jofry

Moc pěkný, povedený :D Zasmál jsem se :D
Útočná puška Kalašnikov se skládá ze čtyř částí. Jsou to tyto tři: pažba a hlaveň. Pažba nemusí být vždy přítomna.

Alfonzo - 5. října 2009 21:37
Alfonzo

Kluci, dobrý. Jarikovo dobrodružství je svým způsobem nehynoucí klasika a vy jste z ní udělali pěknou ptákovinu. Jen tak dál, máte budoucnost :D.

(Ale vážně, od Askadrina nešlo čekat nic jiného :D).
Magma is a funny word... Magma...

Gran - 10. září 2009 20:48
Gran

Fakt hezký teda - bylo fajn zavzpomínat na dobu, kdy mi bylo 10 let a můj starší bratr mi posvátně předal příručku DrD, kde jsem nalistoval první stránky a vžil se do role mladého Jarika... a díky tomu, že jsem to od té doby z nostalgie hrál/četl ještě párkrát, tak si i docela dost pamatuju, takže jsem se dostkrát zasmál, když měl vtip odkaz na originál. ;) V místech, kde už ten odkaz přímo nebyl, už to bylo samozřejmě slabší - je to holt takový jednoduchý humor hrubého zrna, řekl bych -, ale i tak: člověk se zase tak jako pousmál, připraven na další blížící se plnohodnotný výtlem ;))
A co mě teda rozsekalo asi nejvíc je:
"A mimochodem, ten chlad, asi jsem ti upil úroveň. Promiň."
xD

Dobrá práce, hoši ;)
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

Shanar - 25. srpna 2009 19:49
Shanar

Hustě!!!!!!!!!!

Amthauer - 19. srpna 2009 15:04
Amthauer

AskadrinSidlong 17. srpna 2009 00:22
Aha, tak v tom případě promiň...
- What is a life devoid of strife?

Mr.Frost - 18. srpna 2009 19:35
Mr.Frost

Takto dobre som sa zasmial ešte na Emo Karkulce od Amthauera. Nemá to chybu :D 5*
"Tak to teda nie, my pôjdeme do tankov a zrovnáme Budapešť!" J.Slota

AskadrinSidlong - 17. srpna 2009 10:43
AskadrinSidlong

kucik 17. srpna 2009 10:04

já to chápu a nevyčítám ti to ;)
Ten kdo dokáže žít život, s vědomím vlastní průměrností a faktem že není zvláštní, je Hrdina... (I'll Chuck you!)

kucik - 17. srpna 2009 10:04
kucik

AskadrinSidlong 16. srpna 2009 23:40

Sorry, holt jsem trochu náročnější čtenář. Věz, že jsem zdrbnul i další vtipné povídky. Každý má holt rád jiný druh humoru.
Básníci krve / básníci šílenství / básníci výsměchu / básníci beze slov.

AskadrinSidlong - 17. srpna 2009 00:22
AskadrinSidlong

Amthauer 12. srpna 2009 14:14

První byl vysoký, mohutný a podle JARIKova skromného mínění i tlustý. Byl oděn v šupinové zbroji a před ním ležel zašlý obouručák. Jeho tupé ostří se matně lesklo. Druhý muž nepřipomínal válečníka, byl vychrtlý a JARIKa okamžitě napadlo: *ANOREKTIK!!!*

To jen tak k tomu že Donar není anorektik nýbrž se již mluví o Órbrinovi
Ten kdo dokáže žít život, s vědomím vlastní průměrností a faktem že není zvláštní, je Hrdina... (I'll Chuck you!)

AskadrinSidlong - 16. srpna 2009 23:40
AskadrinSidlong

Ber jak ber...když už jsme nepsaly přímo pro lidi psali jsme alespoň pro sebe. Vzhledem k tomu že my jsme se u toho nasmáli až až doufali jsme že naše nadšení budou brát i jiní. Jsou zde i mourousové (jako kucik) ale co... Mě a Murtaga potěší každá kritika :D
Ten kdo dokáže žít život, s vědomím vlastní průměrností a faktem že není zvláštní, je Hrdina... (I'll Chuck you!)

kucik - 14. srpna 2009 10:51
kucik

Když jsem po přečtení poloviny článku nenašel nic, čemu by se dalo zasmát, na další pokračování jsem rezignoval.

Není to strašné, ale je to takový ten humor, kterému se zasměješ, když to parta lidí vymýšlí ad-hoc. Na psaný výtvor je to trochu slabý.
Básníci krve / básníci šílenství / básníci výsměchu / básníci beze slov.

wastler - 12. srpna 2009 22:37
wastler

:-D No zasmál sem se. A to né zrovna málo :-D tohle je prostě čistá 5 a to bez keců :-D

Amthauer - 12. srpna 2009 14:14
Amthauer

Nejprve pár hnidopišských drobností: Stále zde chyběly nebo přebývaly čárky. Chyběly často před různými spojkami a částicemi, na rozdělu vedlejších vět apod. Přebývaly naopak takové ty "fonetické" čárky, které dává autor na místo, kde by jako vypravěč udělal odmlku, je však třeba brát na vědomí, že každý čtenář má své jiné tempo vyprávění a tyhle čárky ho můžou rušit. Dále, po přímé řeči má být malé písmeno nejen, je-li tam čárka, ale i v případě jiných interpunkčních znamének ("Bla, bla, bla!" vykřikl Někdo.). A ještě - paměť nemůže být fonetická, nýbrž auditivní.

Jinak se mi to líbilo. Zprvu jsem se bál, že to bude jen takové pokrucování jednotlivých vět (nejdřív je Donar představen jako anorektik, vzápětí podává mohutnou tlapu...), ale nakonec to fungovalo jako komplexní parodie (izolepa, děvky, sliz...). Nejvíc jsem chcal smíchy u Donarových výstupů a pak u takových hlášek, jako "nejsem píča, jsem moucha zlodějka", "otec utekl za děvkama", "já tě tu nenechám, můj věrný slimáku". :D

A navíc jsem zavzpomínal na staré dobré DrD. Nemůžu jinak, než:

*****
- What is a life devoid of strife?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog