Jedna z šesti (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Jedna z šesti

Autor : dangoball   21. února 2012   Povídky
Pravděpodobně to patří k existencialismu, posuďte sami. Jedná se o spontánní nápad, který se vynořil v půl jedný ráno po zkouknutí nějakého filmu, už ani nevím jakého. Inu, kritizujte ;)

První pokus byl nejhorší, ale zároveň nejlepší. Ne nadarmo se říká, že to nikdy není tak slastné jako poprvé.

Když jsem se toho dne vrátil domů, byl jsem značně unaven. Ne fyzicky, duševně. Fyzická únava mi už byla známa a upřímně ji považuji za značně osvobozující. Unaven možná není ten správný výraz. Znaven. Ano, byl jsem duševně znaven. Na otázku "čím?" nedokážu pořádně odpovědět, proto ani nemá cenu ji pokládat. Společností, monotónností, životem, tak nějak to asi bylo. Aniž bych si pamatoval, jak jsem se k tomu dostal, uvědomil jsem si, že sedím u svého pracovního stolu a pohrávám si s revolverem, který normálně leží zamčený ve spodním šuplíku.

Ani jsem pořádně nepřemýšlel nad svým jednáním, prostě jsem si jen tak hrál, jako bych v rukou držel neškodnou hračku místo nástroje zabíjení. Několikrát jsem vysunul buben, vsunul imaginární nábojnici, roztočil, zacvaknul, přiložil ke spánku a pomalu stiskl spoušť. Bez nábojů se opravdu jednalo o neškodnou hračku. Náhle se mi té zbraně zželelo. Její spoušť byla stisknuta, pružinka pohnula kohoutkem, ten narazil do komory, ta však byla prázdná. Žádná nábojnice, ve které by se mohl vznítit střelný prach, žádný projektil, který by vyletěl hlavní. Takhle byla její snaha, její existence zbytečná. K čemu pohyb jakéhokoli stroje, když v něm schází nezbytný díl? Při dalším kole už vsouvaná kulka nebyla imaginární.

Až po prázdném cvaknutí jsem si uvědomil, co se vlastně stalo. Ruce se mi roztřásly do takové míry, že jsem nebyl schopen svou zbraň nadále udržet. Vyklouzla z mého sevření a s podivně osmyslujícím "buch" dopadla na podlahu. Chvíli jsem na ni zděšeně hleděl, než jsem se začal uvolněně smát.

"Já žiju!" Tahle jediná myšlenka se mi honila hlavou. Nejednalo se o pouhé konstatování ohledně životních funkcí. Poprvé po dlouhé době jsem se cítil skutečně živý, ne jen přežívající. Jednu chvíli jsem byl tak znavený, že jsem si ani neuvědomoval vlastní život a ohrožení, kterému jsem ho vystavil, další jsem se cítil být na vrcholu sil a připravený všemu se postavit čelem. S tímto euforickým pocitem jsem toho dne usnul v křesle, ale i tak jsem se vyspal lépe než stokrát předtím.

Nějaký čas mi toto nové nadšení do života vydrželo, věčného trvání však nemělo. Časem jsem opět začal pociťovat duševní znavení, celkovou úzkost svého bytí. Předchozí zážitek byl stále v paměti, oživující pocit se však již vytratil. Ve snaze ho znovu navodit jsem usedl k pracovnímu stolu a chopil se revolveru. Tentokrát to bylo těžší. Při plném vědomí jsem totiž vkládal kulku do komory a tiskl hlaveň ke spánku. Ruce se mi třásly nervozitou, přemýšlel jsem nad smyslem tohoto hazardování a připadalo mi jako věčnost, než jsem se konečně donutil zmáčknout spoušť.

Cvak.

Kýžená úleva se dostavila, já se znovu cítil živý. To bylo už podruhé, co jsem pozval smrt do svého domu a ona mé pozvání odmítla. Ještě nenastal můj čas, říkal jsem si, což mi přinášelo uspokojení.

I tentokrát efekt vyprchal. Do starých kolejí jsem zajel rychleji než po druhém pokusu. Znovu jsem tedy usedl k pracovnímu stolu a přiložil hlaveň ke spánku. Šlo to snáz než předtím. Ruka se mi netřásla ani zdaleka tolik, stisknout spoušť jsem také dokázal mnohem rychleji. Prázdné cvaknutí mě opět ujistilo v mé existenci a já mohl dál žít. Z revolveru se stalo takové mé kouzlo na zahnání osobních stínů.

Oživující pocit se však vytratil ještě rychleji než předtím. Stejně tak i další pokus byl snazší. S každým pokusem se vytrácela míra obtížnosti z následujícího a s menším vypětím při pokusech přicházelo i kratší trvání euforických stavů mysli. U čtvrtého pokusu už se mi ani netřásla ruka. U pátého pokusu už mi stačilo se pořádně vydýchat. Pokus pomalu ztrácel podstatu pokusu, zevšedňoval. Začínal získávat stejný nádech jako šedá realita, ze které mi původně pomáhal se vymanit.

Šestý pokus už postrádal takřka veškeré kouzlo. Už se nejednalo o vysvobozující akt, pouze o další zbytečnost, kterou jsem si navykl vykonávat. Nečekal jsem, že pouhých pět sázek se smrtí dokáže vysát revitalizující esenci z výhry takové sázky, ale stalo se.

Před šestým pokusem jsem si jen naposledy oddechl.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Jedna z šesti?
Aleluja (4.00*), Amthauer (3.00*), Lilliane (4.00*), Ronkar (3.50*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Nefrete - 12. března 2012 16:55
Nefrete

"You have to die a few times before you can really live."
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

dangoball - 29. února 2012 00:54
dangoball

Děkuju vám všem za kritiku a hvězdičky. Uvidíme co si z toho odnesu do budoucí tvorby :)

Amthauer 22. února 2012 21:58
Hmm. Zmíněné filmy neznám. Pokud si najdu pár hodin, podívam se po nich. Děkuji za doporučení.
Carpe vita

Akapo - 26. února 2012 15:33
Akapo

Ten nápad se mi moc líbí. Kdyby ta povídka byla delší a bylo v ní víc emocí (jak už někdo psal přede mnou) tak by to bylo dokonalé!

Amthauer - 22. února 2012 21:58
Amthauer

Nebyl ten film Lovec jelenů nebo 187: Kód pro vraždu? :) Zápletka velmi silně připomíná vývoj Nicka z prvního zmíněného. Pokud jsi neviděl, doporučuji zhlédnout, nejlépe v tomto pořadí, protože ten druhý odkazuje na první.

Existenciální to je, při spodobnění s drogou je navíc zajímavě vidět, jak obrovská většina existenciální tvorby těží ze silných změn, které v nás zapříčiňují některé hormony v krajních situacích. Ale to na jejich působivosti neubírá.

Tak snad jen zde, jak zmínil Ronkar, chybí trochu emocí; strohý zápisníkový styl a krátká délka trochu znemožňují ten pocit jízdy na klouzačce pochroumané mysli, jaký obdobná díla obvykle nabízejí.

***
- What is a life devoid of strife?

Ronkar - 21. února 2012 18:12
Ronkar

Vcelku dobrá myšlenka a každý člověk by si v určité fázi života dokázal představit sám sebe na místě tvého hrdiny. Byť je to nadsázka.
Nápad tedy v pohodě.
Zpracovní: málo emocí :)

Moc vysvětlování, málo prižitku, jak se u toho ten chlapík cítí. Zkráta se to ve mě neotisklo jak by mělo, nebo mohlo. A vzhledem k tomu, že je to taková ta povídka bez silného děje, je o to důležitější každá věta, každý odstavec pěkně promyslet.

A pointa. Čoveče tahle povídka by si zasloužila nějakou údernou :) Samozřejmě tím nemyslím smrt hrdiny, sám nevím, co přesně bych si představoval. Ale za mě: mělo by to alespoň trošku vyrazit dech :)
Věř snům. Věř svému srdci a věř svému příběhu. (Neil Gaiman)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog