Jeskyně (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Jeskyně

Autor : Johndere   26. ledna 2011   Povídky
Jedno moje starší hororové dílko. Upravil jsem ho a teď jsem zvědavý, co mi na to řeknete.

Když jsem dojel na ty vykopávky, nechápal jsem, co tam dělám. Nějaká zhroucená jeskyně, kterou nikdy před tím nikdo neprozkoumal. Podle starousedlíků byl uvnitř nějaký hřbitov a prastarý kostel, který nebyl postaven v žádném známém stavebním stylu. Ale to víte, starousedlíci si toho vymyslí. Řídil jsem hrubé práce, při kterých se bagry odstranila horní tlustá vrstva hlíny. Pak jsme na to vyrazili s lopatami a krumpáči. Bylo léto a pot se z nás jen lil. Měl jsem pocit, že se brzo zblázním. Nález veškerý žádný a ke všemu jsem začal slyšet divné hlasy, nebo zvuky, nebo co. Ještě chvíli a hodím se marod.

Kupodivu, po dalších dvou dnech, jsme objevili první náhrobky. Podle odhadu byl kámen takhle opracován v době okolo začátku našeho letopočtu, ale nepodobal se žádným náhrobkům, jaké jsem v životě viděl. Nafotili jsme to a poslali různým profesorům a znalcům. Tak uvidíme. Pod každým náhrobkem ležela jedna kostra. Byly však divné. Každé tělo bylo v jiné poloze, nalezli jsme i zbytky provazů. Bylo to čím dál podivnější.

Postupovali jsme dál a našli jsme i základy nějakých zbořených budov. Tak nakonec tohle divné naleziště přece jen nebylo ztrátou času. Někde ve zbořených základech jsme objevili lidskou kostru, ke které nepatřil náhrobek. Zřejmě se jednalo o chlapce. Blízko těla ležela i stará knížečka. Písmo bylo vybledlé, ale snad se nám povede aspoň něco vytáhnout. Ale přesto všechno jsem stále slyšel ty divné zvuky, byly zřetelnější, vzdáleně připomínaly zvuk, který vydává pták při máchání křídly.

Za týden jsme odkryli budovu, která musela ještě před zhroucením jeskyně stát. Uvnitř byly nějaké lavice, oltář a velká sada dýk, nejspíš rituálních. Rozeslali jsme jejich fotky různým odborníkům, abychom o nich zjistili něco bližšího, ale nikdo oslovený se s ničím podobným zatím nesetkal. A stejné to bylo i s náhrobky. Pohnuli jsme dopředu jen tím, že nám konečně přišla rozluštěná aspoň část té knížečky. Zbytek byl rozmazaný tak, že nejde rozluštit vůbec. Poznámka k němu zněla, ať si při čtení radši sednu. Večer, ve stanu jsem si tedy vzal přepsané listy.

Takhle to všechno začalo.

Kdysi dávno, asi před pěti lety, se v blízkosti naší vesnice stala podivná vražda. Nebo to za vraždu aspoň všichni považovali, i když nikdy nebyl nikdo potrestán. V jedné jeskyni našli dva milence, jak leželi na zádech s pohledem upřeným ke stropu a nejevili jedinou známku života. Měli klidné pohledy a drželi se za ruce. Ve tváři však byli zcela bílí. Soudní patolog konstatoval jako příčinu smrti srdeční zástavu, což je u takhle mladých lidí dost zvláštní. Oba byli sportovci, reprezentovali svou školu v běhu. Jako kdyby si srdce najednou řeklo dost a vyplo. V krvi nebyl nalezen žádný jed, prostě tam jen leželi mrtví. Navíc prý už byli ztraceni asi měsíc, ale zdálo se, jako by tam leželi jediný den; vůbec se nerozkládali. Všechny to dost vyděsilo. Jedna z teorií byla, že na ně někdo použil elektrický obušek a to způsobilo zástavu, ale nikde nebyly stopy, otisky, nebo DNA někoho jiného.

A teď něco o mně. Je mi 15 let a chodím do deváté třídy na školu, odkud pocházeli ti dva mrtví. Byl jsem v páté třídě, když se to tehdy stalo, takže jsem o tom tolik neslyšel. Jen vím, že týden poté, co je objevil nějaký houbař, přijeli vojáci s americkými vlajkami na helmách, celou jeskyni oplotili a postavili k ní stráže. Nejdříve u vchodu stálo pět vojáků a další tři chodili okolo skály, aby se nikdo ani nepřiblížil. Ale nakonec se celá osádka smrskla v jednoho unaveného hlídače a plot s vysokým napětím. A pak napadla Mirka ta šílená myšlenka. Objevil prý vchod do té jeskyně, který není hlídaný a tak se budeme moct dostat na místo, kde se to stalo. Pět kluků se dalo dohromady a vyrazili jsme. Každý jsme vzali baterku, batoh a do něj důležité věci, jako provazy, lana, náhradní baterie a další. Mirek vzal dokonce i fotoaparát. Mě díky bohu napadlo vzít si tenhle blok a propisku. Jen díky tomu vám můžu teď napsat, co se nám tu stalo. V sobotu ráno jsme vyrazili. Dovedl nás k díře v zemi, která byla velice dobře schovaná v podrostu. Přivázali jsme lano k nejbližšímu stromu a jeden po druhém slanili dolů. Lano jsme tam nechali, aby jsme se také dostali zpět.

Jáma nebyla hluboká. Jen tři metry. Ale dole byla tma jako v pytli. Hned jsme vytáhli baterky a vyrazili směrem, kde jsme tušili jeskyni. Martin, dvoumetrový hromotluk, vzpěrač, začal brblat, že se musí sklánět, že je mu zima, a tak vůbec. Možná se bojí. Čeho asi? Všichni jsme se mu vysmáli. Mirek cestou nafotil spoustu snímků. Měl silný blesk, ale přesto nedokázal osvítit jeskyni v celé šíři. Museli jsme procházet hrozně širokou štolou. Rozmotávali jsme za sebou provázek, abychom trefili zpět. Celá jeskyně byla z nějakého zvláštního bílého kamene. Nikdo jsme se moc v kamenech nevyznali, dokonce i Lukáš, který normálně věděl snad vše, byl v koncích.

Po dalších patnácti minutách jsme došli na rozcestí. Jedna chodba se táhla dolů, druhá se točila téměř přímo nahoru. Přemýšleli jsme a pak jsme se rozhodli, že se rozdělíme. Já, Mirek a Martin jsme vyrazili nahoru, Lukáš a David se vydali dolů. Navázali jsme další provázek a vyrazili. Nemohli jsme se domluvit mobilem, nebyl tu signál, ale zato akustika byla skvělá. Slyšeli jsme kroky druhé skupinky ještě hodnou chvíli po té, co jsme se rozešli. Po chvíli jsme uslyšeli halekání odzdola. Odpověděli jsme stejně, aby věděli, že stále pokračujeme a šli jsme dál nahoru. Chodba snad neměla konce. Byla celkem malá, museli jsme jít za sebou a někdy i po čtyřech, aby jsme mohli pokračovat. Martin na tom byl nejhůř. Nejen, že se nemohl vejít do chodby na šířku, ale ani na výšku, takže se každou chvíli rozlehla rána, jak narazil hlavou do stropu a pak se spustil proud nadávek.

Odložil jsem deník a promnul si oči. V tom se venku ozval nějaký hluk. Vykoukl jsem ze stanu a přemýšlel, co se může dít. Měl jsem i trochu strach. Jestli ten deník patřil tomu klukovi, tak tu asi umřel. Možná ho to zasypalo. Ale ne, na to bylo jeho tělo moc rozložené. Možná ho trefil nějaký kámen do hlavy. V tom ke mně přišel ze strany jeden kolega, takže jsem ho uviděl na poslední chvíli a strašně jsem se lekl. Řekl mi, že jedna kolegyně má narozeniny a že jí jde udělat oslavu, jestli nechci pomoct. Zapoměl jsem na deník a šel jsem.

Oslava byla skvělá, oslavenkyně snad s tou hromadou práce i zapomněla, že má co slavit. Když jsem se ráno probudil, strašně mě bolela hlava. Prošel jsem se po tábořišti, všichni ještě dospávali. Pomalu jsem se dal do práce. Další, kteří se probudili mi přicházeli na pomoc. Za celý den jsme zase postoupili o hodný kus dále. Večer jsem se vrátil k četbě deníku:

Konečně jsme dorazili do rozsáhlého dómu. Byl zhruba tři metry vysoký a na konci v dálce se něco lesklo, možná konečně východ. Mirek pořád fotil. Pokračovali jsme dál ke světlu. Dóm se zase začal zužovat, ale pořád ne tak aby byl tak úzký, jako tak předchozí. Vše se sbíhalo ke světlu. Najednou se za námi ozvalo ostré "svist". Mirek se lekl a prudce se otočil, nic neviděl. Vysmáli jsme se mu. Po několika dalších krocích se ale znovu ozvalo "svist". Teď už jsme znejistěli všichni a já se začal stydět, že jsem se Mirkovi smál.

"Co to sakra je?" zaklel Martin. Za námi zase nic. Mirek si připravil foťák a úzkostlivě jej svíral v rukou. A pak zase. Mirek se otočil a rychle zmáčkl spoušť. Ve světle blesku se na maličký okamžik snad objevily dvě postavy, které jako by neodrážely světlo. Neměly nohy, jen visely nad zemí. Ale stejně dobře to mohla být iluze. Mirek rychle zkontroloval fotografii, ale postavy nikde nebyly. Oddechl jsem si. Nikdo nedal najevo, že by postavy viděl, takže to snad byl jen výplod mé fantazie.

A pak zase a zase a ještě jednou. Oba jsme zasvítili baterkou za sebe a Mirek zmáčkl spoušť. Paprsek světla překřížily letící stíny. A pak zase byly pryč. Rozkřičel jsem se z plných plic a Martin také. Ale Mirek zůstával zticha. Otočili jsme se na něj. Usmál se na nás a pak se zvrátil dozadu, tuhý jako solný sloup. Rychle jsem k němu přiskočil. Nedýchal, srdce mu netlouklo, neměl žádný tep. Já i Martin jsme začali řvát jako pominutí. Vyběhli jsme za světlem, jako o život. A možná ne jen jako. Za námi se stále ozývalo "svist, svist, svist". Jenže chodba se začala svažovat a když jsme se přiblížili ke světlu, zjistili jsme, že je to jen nějaký malý otvor tři metry nad zemí, až někde u stropu. Chodba pokračovala a my běželi dál. Východ musí být blízko, cítili jsme slaboučký chladný vánek. Chodba se stále točila a kroutila. "Svist, svist." Pak jsme konečně doběhli až dolů, na rozcestí. Za námi pokračovala nějaká chodba, ale druhá mířila ven z jeskyně. Vyběhli jsme za světlem. Ale cestu nám zkřížily tři stíny. Běželi jsme proti nim, svítili a strašně řvali. Ale postavy se nezarazily, vyrazily proti nám. Jedna se vydala proti mně, dvě proti Martinovi. Martin byl rychlejší a silnější, takže byl už o několik kroků přede mnou, prosmýkl mezi mátohami a běžel k východu. Doufal jsem, že se mu to podaří. Aspoň jemu. Jenže stíny se vydaly za ním a když už už byl na pomezí světla a stínu, popadly ho každá za jednu ruku a zatáhly ho zpátky. Letěl vzduchem, nohy mu bezmocně vlály. Pak ho mátohy postavili a jedna sáhla Martinovi do hlavy a její ruka projela skrz. S každým jejím pohybem se ozvalo známé "svist". A pak vytáhla něco malého, svíjejícího se, jako by to byl červ. Nebyla to ani kapalina, ani plyn, nedokážu to dobře popsat. Mátoha si toho červa vtiskla do hrudi. A pak prostě zmizela. Ještě jsem si všiml na Martinově tváři známého úsměvu, jaký jsem viděl u Mirka a pak se zhroutil vzad. Nesledoval jsem celou situaci dál. Rozbrečel jsem se. Doteď na to nebyl čas, ale teď mi všechno došlo. Věděl jsem, že neproběhnu na světlo. Otočil jsem se a utíkal do druhé chodby přímo za mnou.

Běžel jsem, nevím jak dlouho, ani kam. Oči jsem měl zalepené slzami. Za mnou se ozývalo stále "svist, svist". A pak jsem o něco zakopl. Bylo to měkké. Posvítil jsem na to. Byl to Lukáš s oním výrazem, jaký jsem viděl u Mirka a Martina. Kousek dál ležel David. Už jsem nemohl. Chtěl jsem to ukončit. A pak jsem uviděl vrata. Rozběhl jsem se k nim a otevřel je. Proběhl jsem na druhou stranu a zavřel. Podíval jsem se za sebe a...

...a uviděl jsem starý hřbitov. Musel být opravdu moc starý. Uprostřed stála malá budova. Vešel jsem do ní. Všude byla vrstva prachu. Ještě zde byly staré lavice a oltář. Kazatelna už spadla. Teď tu sedím a zapisuju, co jsem viděl za poslední dobu. Stíny sem nemohou. Viděl jsem je stát všude po hřbitově, někteří stojí i u dveří, ale nesmí dovnitř. Snažím se vše napsat při světle staré svíčky, kterou jsem zde objevil. Mám už jen poslední náhradní baterky do svítilny. Já mám strašný hlad. Mám v batohu už jen kousek housky, ale to je málo. Mátohy po mě natahují své ruce a já chci už konečně ukončit to trápení. Maminko, tatínku mám vás moc rád. Už to nevydržím. Proboha, proč jsem sem jen chodil? Já ještě nechci umřít. Ne, nechci. Proboha, šílím hlady...

Víc tam nebylo. Polilo mě horko. Musím zatelefonovat do laboratoře, jestli se nesekli. Tohle... A pak se za mnou ozvalo to, co už jsem slyšel tolikrát za dobu, co tu jsem. 

Svist.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Jeskyně?
Amthauer (4.00*), INVICTUS (4.00*), Lusst (3.00*), MARK (4.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

MARK - 7. února 2011 22:07
MARK

Co dodat než, svist:D. Touhle pointou jsi mě totálně odrovnal..... Povedené, ač, pravda, místy trochu suché. Psaní toho průměrného žáka mi ale nepřišlo vzhledem k jeho schopnostem očekávané, ačkoliv chápu, že jinak by nešel příběh takto krásně vypsat. Rovněž pochybuji, že by si vše tak perfektně pamatoval.... Ale jinak super.
*Nejasné klikyháky.*

Ironclad - 4. února 2011 20:26
Ironclad

Vezmu to objektivně. Velice kvalitní povídka, plně podporuji autora v další práci, jen ať ukáže v co něm je, protože dokáže alespoň částečně vytvořit atmosféru pravého hororu, tedy děsivé neznámo, které nutí čtenáře domyslet si co za krvežíznivou(zde dušežíznivou) potvoru to je, bohužel..netopýrů se dneska nikdo nebojí, když se s nimi natáčí romantické (ne)trháky. :(

6/10

Amthauer - 26. ledna 2011 21:19
Amthauer

Musím říct, že velmi příjemná povídka. Má sice slabší chvilky, to jest někde uprostřed, kdy začne být bloudění jeskyní lehce monotónní (také "akční" scény jsou místy trochu zmatené), ale zhruba v poslední třetině příjemně graduje a končí až velkým finále - trochu mi v tomhle ohledu připomíná film Rec, kdy celý film je temný, ale závěr ještě temnější a posune celou atmosféru ještě kvalitativně na jiný stupeň.

Zde jde nejprve spíš o vystrašené kluky v jeskyni a i když se tam umírá, tak je to pořád jen jeskyně, jenže pak to pohřebiště a chrám, do hry vstupuje jakési tajemné sakrálno a teprve teď je konečně poznat "obludnost situace v celé své šíři".

Je zároveň velmi dobře, že už autor dál víc nevysvětluje a nechává všechny ty nevyřčené otázky na čtenáři. Popř. že používá jakýsi hororový minimalismus, kdy v povídce najdeme jen to, co tam v rámci žánru skutečně patří bez čehokoliv nadbytečného. Oceňuji však, že i při tom minimalismu se našel prostor charakterizovat každou postavu: Martin je objemný, Lukáš všechno ví, Mirek je zbabělec hodný výsměchu, výzkumníkovi vše leze na nervy. Příběh čtyř chlapců mi navíc tak trochu připomněl Boříka. :)

Co se stylu týče, je nicméně spíše někde okolo průměrnosti. Styl suchých konstatování někdy chytne, např. v pasáži, kde popisuje, jak slavil narozeniny od kolegyně a pak se vrací k deníku, jinde ale zní až příliš protokolárně na to, aby vyvolával napětí. Třeba tyto věty:

Museli jsme procházet hrozně širokou štolou. Rozmotávali jsme za sebou provázek, abychom trefili zpět. Celá jeskyně byla z nějakého zvláštního bílého kamene.

Jedná se jen o hromadění informací: á se rovná bé, cé se rovná dé, é se rovná ef. Možná by pomohlo občas při popisech užít i nějaké to souvětí, ve kterém na sebe myšlenky logicky navazují (např. rozvíjeli provázek -> provázek se za nimi ztrácel v šeru -> to šero v nich vyvolávalo úzkost -> atd.). Při akci naopak teprv užít krátkých a jednoduchých vět.

****
- What is a life devoid of strife?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog