Kapitánovo směřování (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Kapitánovo směřování

Autor : Amthauer   10. října 2008   Povídky
Záměrně jako by nedopsáno.

Sluha městského starosty, který otevřel rozložité dveře, si založil jednu ruku za záda a s druhou spuštěnou podél těla vedle nich stanul jako ztělesnění nehybnosti. Příchozí kapitán mu nevěnoval ani pohled, jen ležérním pohybem podal rozložitý klobouk do míst, kde tušil jeho pohotové odebrání. Sloužící se měnil ve zručného pomocníka stejně rychle, jako uměl kamenět a sotva odebral klobouky i těžké kabáty nejen kapitánovi, ale i jeho prvnímu důstojníkovi, který se choval o něco méně uvolněněji a dokonce si dopřál letmý úsměv, zase se vyrovnal na svém postu.

„Uctivé pozdravení, sire,“ zahalekal s dobrosrdečným gestem pykničtější muž v pohodlné hedvábné košili s čínskými motivy draků. Sestupoval zrovna ze širokých schodů, jež i se svým tmavě rudým kobercem a dřevěným zábradlím s imitací zlata vévodily celé vstupní hale. „Jsem rád, že mám dnes večer příležitost dokázat vám pohostinost našeho domu!“

Těžko dnes říci, jestli se tehdy někdo díval z okna či šel ulicí a přemýšlel o tom, že sněhové vločky padají k zemi docela jinak než těžké kapky deště. Že nebijí do klobouků a ramenou se zarytou zuřivostí, jako by chtěly člověka silou osudovosti zdrtit a přibít k zemi, nýbrž se pomalu snášejí z namodralého nebe, kolébají, jako by se nemohly rozhodnout, kam chtějí nakonec přistát a potom se s určitou elegancí usadí, jen aby se naposledy zavrtěly a byly pomalu přikryty dalšími nánosy toho přejemného chmýří mladé zimy. Kočka, která se na střeše protáhla mezi komínem a hromosvodem o tom nepřemýšlela, přesto snad něco takového tušila, protože ze svého úkrytu mezi chybějícimi taškami střechy neustále vystrkovala hlavu, rozhlížela se zelenýma očima na všechny strany a potřásala hlavou, když ji chlupy mezi ušima bělaly sněhem.

Další rozdíl mezi podzimními dešti a lehkým snížkem znalo mourovaté zvíře zajisté stejně tak dobře, neboť zatímco se obloha černala, vločky vytvářely v ulicích ne ještě hlubší temno, jak tomu činívaly bouřky, nýbrž prozařovaly vzduch prazvláštním kouzlem éterického bíla, vytvářely různé obrazce, vířily se v kupu a zas od sebe odtrhávaly a u žhnoucích luceren, zrovna tak, jako před okny mihotajících světel svící i hřejivé záře krbů, propůjčovaly si trochu té zlati, aby se mohly alespoň na okamžik pyšnit elegancí perel na umných lustrech bálových síní, tehdy si kočka oproti studícím dotekům vystoupila v ještě vyšší bod střechy a jako věčný patron čtvrti se protahovala a shlížela v tom podivném symbolistním kouzlu.

Za jedním z oken se do tiché ulice linul osláblý odraz bujarého veselí. Mnoho hrdel štědře navlhčených vínem se slévalo v jediný zvučný hlas Dionýsův, zatímco plameny, nikam nespěchaje, olizovaly jako by v zádumčivosti svých špalků a naslouchaly tomu veselí.

Chumelení se neunaví, leč kočka ano a zrovna tak i lidé musejí měnit bdělé snění s ospalým bděním za tiché snění do rozednění. Posledních pár úsměvů, dveře se otevírají, sluha jediný kouká stejně střízlivě, očima však již, jako by pánů popoháněl ven, jen také co nejrychleji mít klid. Na čerstvém vzduchu všichni trochu střízliví a stávají se krátce, alespoň krajem vědomí, členy té podivné alchymie popůlnoční zimní atmosféry, kapitánovi i důstojníkům hraje vážnost v obličejích opět místo smíchu a poslední s vřelými gesty vyprovází je pán domu.

Kapitán kráčel ulicí potichu a zamyšleně, zatímco druzí dva z námořníků vedli skoro šeptavý hovor. Snad už bylo veselí příliš, snad nepříjemně střízlivěl, nebo naopak, toto byla opilost nejhlubší, naslouchal v neurčitým způsobem pohnuté melancholii nedalekému šumění moře, průtahům větru okapy a hlavně tomu hlubokému tichu.

Kdo ví, z jaké pohnutky či spontánního pocitu, kapitán náhle zpomalil svůj krok, až téměř zastavil a pak zůstal stát docela. Zdvihl hlavu a střetl se s pohledem kočky, která se zrovna plížila po kamenné římse, aniž by si přitom on nebo dva důstojníci všimli, že se rozdělili a oni šli už houpavým krokem k lodi. Když na ty dvě postavy, zmenšující se na popředí černého obrysu lodi a za lehkou clonou bílého vločkopádu, pohlédl, rozvažoval, jestli se vydat za nimi, nebo ne a pak jej zřejmě napadlo, že je pár věcí, které by si rád v hlavě srovnal, pomalu se tedy otočil na podpadku a vydal dolů křivou uličkou vyskládanou ledabyle různotvarými dlaždičkami. Za většinou oken panovala již hluboká tma, která zrovna tak jako nadýchaná peřina přikryla mírem lidi, kteří tam žili, kteří si našli na světě místo zrovna v těchto kamenných zdích, s dětmi a ženou, jako určitý článek něčeho většího. Postarší kapitán zakroutil hlavou a zamyšleně se rozhlédl po vývěsních tabulích a výlohách krámů i hospod. Slibovaly a určovaly všelicos, přesto však, ačkoliv ty ve slibování zůstávaly, ony jejich označené jevy spaly a braly znakům zpětně smyslu.

Když kapitán došel až ke kraji parku, kde jako by se za malým mostkem úplně měnil svět, nepokračoval znaven dál, nicméně poznal mezi drobnými větévkami korun stromů, že pozvolna svítá. Jak dlouho jen strávil vyměňováním oficialit, pak rozjařenými familiárnostmi, za nimiž přece hluboko dřímala faleš? Jak dlouho deska stolu neúnavně je hostila obnovou svých lahůdek a sluhové ohýbali hřbet? Hlasitě zívl a tím jako by si konečně přiznal, jak se cítí vyčerpán.

Z podivného nostalgického zastavení jej probralo zarachocení zdvihané mříže kavárny s rozmáchle znějícím, snad francouzským, názvem. Otočil se a už spíš očima člověka než nočního stínu vzpomínání pohlédl na muže, jež tak halasem dával najevo světu, kdy je pro něj již ráno. Vždyť ulice nebyly ještě o nic probuzenější či světlejší, leda špičky střech, kostelní hodiny a narudlé mraky začínaly se ozvláštňovat oranží.

„Zdravíčko,“ pokynul kapitánovi muž a ten si snad konečně uvědomil, jak strnule musí na něj zírat. Mumlaje odpověděl a sotva majitel zmizel ve svém krámu, chápaje to skoro jako pozvání, vešel za ním.

„Člověče, vždyť musí být tak půl páté k ránu,“ zívl a usadil se na vysokou židli přímo k baru, které se v kavárnách lidé, choulíc se u nízkých stolků v určité intimitě soukromých chvil, často vyhýbají.

„Ranní ptáče... Vždyť to znáte... Kávu?“ Kapitán kývl hlavou. „A co vy tady tak k ránu? Koukám, jste od námořnictva. Asi jste tu s tou lodí, co přijela včera, hádám dobře?“ Zatímco živý, až překvapivě živý na tuto hodinu, chlapík se točil kolem vřící vody, sáčků s mletou kávou a různého nádobí, vykládal dál a pohazoval do rytmu svých slov lehce hlavou. „Takové velké lodě tady často nestavějí, to vám povím, leda námořníci, ti jo, ale armáda, jo, to je něco jiného. Víte, jako malý kluk jsem se často chodíval dívat na molo, jestli je uvidím v dálce...“ Když nalíval vonící směs do hrnku, na krátký okamžik se odmlčel, snad aby se soustředil, nebo jen na chvíli ztratil nit svého brebentění. „...pluly vždycky až na obzoru, to je tam, kde o moři lidi jako já nejvíc sní, protože si na to nejde sáhnout, chápete, no, byly v mlze a daleko, ale vypadaly stejně úchvatně...“ Kapitán naslouchal toku slov, ale příliš se nevěnoval jejich významu, jen pozvedl hrnek a nechal aroma vstoupit ke svému zdrážděnému nosu. „...všechna ta děla a dlouhá příď a tak, ale z blízka to je samozřejmě zase o něčem jiném, jenže takové lodi tady nikdy moc nekotvily, až teda teď, když tu jsou ta nová skladiště a...“ Kapitán si složil hlavu do dlaní a lokty opřel hned vedle stojícího hrnku.

Něco se dělo a on to cítil. Jako by byl na nějakém pokraji něčeho, rozcestí někam nebo přímo na konci všeho. Jako by se něco měnilo, staré muselo být zhodnoceno a nové, to bude kdovíjaké. Co si takového zvláštního uvědomil teď, po noci, kdy jej místní starosta snad ze zdvořilosti, ale spíš podlézavě, pozval na večeři? Možná to byla ta pitka oddané přetvářky, která nasadí korunu celé řadě těch ostatních a na vlas podobných, po které člověk pozná, jak je prázdný, jak v životě poznal všechny krajní strany spektra, jen ten optimální střed, kam se všichni lidé tak snadno vejdou, ne a teď najednou cítí, že je jen tělem pro to všechno, člověkem bez určení. Ale možná, že vést normální život, jako jej vedou jiní, nebyl by se nyní cítil o nic zařazenější a smysluplnější, na což porovnání však již bylo v jeho životě příliš pozdě.

„...a pak mi ten člověk řekl, že jsem se bavil s opravdickým admirálem, chápete to, ptal jsem se jen kolik je hodin a on mi s takovou noblesou odpověděl, no, tušil jsem hned, že to je někdo výjimečný, ale že rovnou admirál...“ Kapitán dopil poslední kapku. Zřejmě mu unikla pointa a vlastně vůbec celkový smysl barmanova vyprávění, ale to jej ani moc netrápilo. Zvedl se a zašátral rukama v naučeném pohybu po kapsách. Mezi rty si vložil doutník a zalovil v peněžence. „...a... ...už jdete?“ Kývl hlavou, vysázel nějaké mince na pult, chvíli jako by váhal o výši tringeltu a nakonec s určitou rezignací položil další minci, o relativně velké hodnotě. S výrazem ne o moc svěžejším než před kafem znovu zalovil v kapse a smutně pohlédl na prázdný obal od zápalek. „Máte...“ začal a než se stihl dostat v otázce dál, ležel před ním na pultu nablýskaný zapalovač. Nešetrně jej shrábl, utrousil „dík“ a připaluje si cigarillo, s cinknutím, jako by umíráčku, opustil krám a ocitl se v ulici pozvolna ustupujících stínů.

Protáčeje mezi prsty kluzký povrch zapalovače a trochu uklidněn chutí tabáku, se rozhlédl kolem sebe. Nebylo to snad, že by hledal cesty kam jít, či že by byl tak ostražitý, šlo spíše o mimoděk prováděný pohyb, když nevíme, jakého jiného provést, ač podvědomé kořeny to může mít v prvně uvedených důvodech. Napravo obhlédl ulici, stále prostou lidí, leč ožívající pod doteky prvních paprsků a nalevo pohlédl opět k břečťanem porostlému mostku, za nímž na něj slunce mrkalo skrz bezzubé tváře opadlých stromů.

Pak... Třeskla rána a roznesla se ulicemi. Strnul.

Kapitánovo srdce se náhle rozbušilo. Znal tenhle zvuk, znal jej dobře, znal jej tak, jako dirigent zná operu, již nacvičuje, a přesto mu nikdy nepřestal nahánět strach. Rozpoznal střelbu a určil také, z kterého směru. Ač se v něm mísily různé pocity strachu a hrozby, vykročil rychlým, probuzeným, krokem směrem k parku, rázovitě překonal most a obešel umělého svahu obepínaného křovisky, kde, jak již očekával, stanul tváří v tvář zdroji oné rány. Scéna jako by se zastavila, očekávaje zásah bohů...

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Kapitánovo směřování?
Aenrill Hříva Chaosu, Anael, Annox, Billie, Fraiser, Hagar, Hakon, janosjanos, Kaveh (5.00*), Mett, Mr.Frost, uzumaki naruto (5.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Kaveh - 8. prosince 2010 13:55
Kaveh

Dokonalá dokonalost.Ale nechtěl by jsi napsat pokračování? :)
In war,victory in peace,vigilance, in death,sacrifice....

Mett - 24. srpna 2009 16:38
Mett

Pokud (Článek)>3 písmena = nečíst.
Pokud (Článek)>3Písmena and Autor je roven Amthovi = Krása i bez čtení!
To po mě nechtěj.

kucik - 14. srpna 2009 11:33
kucik

Jsou věci který nepochopim. Například proč někdo hodnotí članek, který nečetl?

Slovo hloupost zde nabývá naprosto nových a netušených rozměrů.
Básníci krve / básníci šílenství / básníci výsměchu / básníci beze slov.

Amthauer - 28. dubna 2009 16:56
Amthauer

Metteny 26. dubna 2009 17:49
To je od tebe milé, ty holomku. :D
- What is a life devoid of strife?

Mett - 26. dubna 2009 17:49
Mett

Číst to nebudu, ale určitě pěkné :D
To po mě nechtěj.

Chlodva - 12. ledna 2009 18:57
Chlodva

Amthauer 20. prosince 2008 23:39
Jo tak, system polderů... To v tom případě ustupuju.
Dvě věci mi porád nejdou z hlavy --- Tak především ty její oči, krásný dravý... --- A pak taky ten hřebík.

Amthauer - 20. prosince 2008 23:39
Amthauer

Chlodva 19. prosince 2008 13:37
A proč by nemohla třeba část města být pod hladinou moře? Může to být problematické při záplavách, ale to neznamená, že to není možné.
- What is a life devoid of strife?

Chlodva - 19. prosince 2008 13:37
Chlodva

Amthauer 1. prosince 2008 22:49
Jo aha, promiň, podlehl jsem mylnému klamu, že fyzikální zákony platí všude stejně... Moje chyba ;)
Dvě věci mi porád nejdou z hlavy --- Tak především ty její oči, krásný dravý... --- A pak taky ten hřebík.

Amthauer - 1. prosince 2008 22:49
Amthauer

Chlodva 1. prosince 2008 16:20
No a? :D
- What is a life devoid of strife?

Chlodva - 1. prosince 2008 16:20
Chlodva

...pomalu se tedy otočil na podpadku a vydal dolů křivou uličkou... Otočil se směrem od lodi a vydal se dolů... takže loď kotvila na kopci?
Dvě věci mi porád nejdou z hlavy --- Tak především ty její oči, krásný dravý... --- A pak taky ten hřebík.

Amthauer - 17. října 2008 16:50
Amthauer

Fraiser 17. října 2008 11:20
Nijak.
- What is a life devoid of strife?

Fraiser - 17. října 2008 11:20
Fraiser

Zprvu mi to přišlo jen jako takové vyprávění o té kočce, co se tam objevila. Ale poté, co se kapitán odpojil od svých mužů to začalo být takové jakési chytlavé. Úplně jsem se do toho vžil. Zajímalo by mě jak to dopadne...
Rock'n'roll, Baby!

Hagar - 11. října 2008 16:32
Hagar

Je to opravdu dobré, jenom mi to přijde spíš jak vytržené z knihy, než jako povídka

*****

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog