Kapitola XIV: Mnohá setkání (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Kapitola XIV: Mnohá setkání

Autor : Gran   4. února 2008   Vildovy cesty
Tak takhle nějak probíhal děj na AraLARPu IV. Děkuji všem, kteří zaslali své příběhy. V kapitole jsou citace textů od Eugenia, Saltz a Magnumika, další útržky od velkého množství lidí. Hlasujte o pokračování v diskusi Vildovy cesty! Enjoy .)

„Každý touží napsat velký příběh – vždyť kdo by se zabýval těmi malými. Ale jako autor toho velkého závidím těm, co píší malé – na rozdíl ode mě totiž mají své hrdiny pod kontrolou.“
- Autor s velkým A

***

Bylo sychravé počasí, z nebe padaly kapky vody a mraky zastínily slunce tak, že člověk ztratil pojem o čase. Bylo poledne, ale šero bylo takové jako v pět hodin navečír tohoto ročního období. Na zemi pod stromem seděla žena v honosných šatech. Na hlavě měla menší korunku – byla to princezna. Opodál stál muž v hávu, opírající se o svou hůl. Okolo krku nějaké dražší ozdůbky. Podle všeho zkoumal okolí. Přejížděl pohledem po lesnaté krajině. V dáli si všiml kouře. Našel to, co hledal – vesnici, u které je vojenská posádka Heldegardských.
Musel si pospíšit, protože mu byla v patách rudovlasá vražedkyně. Podíval se na tmavou oblohu.
"Dnes se stane něco zlého," pronesl sám k sobě. Zvedl se do své plné výšky, pomáhaje si při tom holí. Byl to Lunar, bývalý člen Vildovy družinky. Od té doby, co opustil Vildu, se velmi změnil. Stal se mnohem chladnějším a vypadal, jako kdyby jeho mysl bloudila kdesi mimo.
"Jdem," řekl chladně k princezně a vydal se směrem k vesnici. Krajinou, kterou procházel, nebyl nic víc než hustý les mladých stromků. Princezna mlčky kráčela za Lunarem a Lunar ji neustále kontroloval, zda mu stačí. U vesnice udělal oblouk, aby se vyhnul civilizaci. Vesnice ležela uprostřed lesíka, avšak v okolí vesnice les ubýval a převládal palouk.
Asi hodinu za vesnicí Lunar zpomalil, protože konečně spatřil to, co hledal – tábor Heldegardských. Ohlédl se po princezně a nepřítomným hlasem jí řekl:
"Už jsme skoro na místě. Za chvilku si konečně odpočineme." Usmál se, ale úsměv mu dlouho nevydržel, protože v dáli spatřil siluetu postavy.
"Jdeme," špitl a přidal do kroku, ale už se ani jednou neohlédl. Chtěl, aby to vypadalo, jako že si té postavy nevšiml. Jeho obavy byly na správném místě, protože tou postavou byla vražedkyně. Doháněla je.
Tábor byl na dosah, když Lunar strnul hrůzou. V táboře nikdo nebyl. Prapor totiž nevlál, na ochozech bytelných palisád nikdo nechodil. Chtěl si ověřit své obavy, proto tedy vběhl pootevřenou branou dovnitř opevnění. Nikdo tu nebyl.
"Sakra! Ať vaše vnitřnosti sežerou vlci!" zaklel a vyběhl ven. Princezna mezi tím čekala u brány.
"Musíme odtud rychle zmizet!" křikl na princeznu a pokračoval pryč. Ale jen co se kousek vzdálil, uslyšel kroky. Bylo mu ihned jasné, o koho jde. Byla to vražedkyně. Lunar si však na ni připravil pár kouzel. Jen co ji zaslechl dost blízko, pronesl mocným hlasem "Duj!" a vzduch mezi koncem jeho hole a tělem vražedkyně se zatočil.
Podle všeho Lunar svůj cíl s přehledem zasáhl. Ozval se náraz a všude okolo zasažené postavy se zvedl prach. Lunar chvíli stál a čekal, co se bude dít. Když už se chtěl otočit a jít dál, z prachu se zjevila silueta ženy.
"Máš smůlu, hošánku," ozvalo se a svist čepele přerušil nastolené ticho. Lunar nesrozumitelně zanadával a jen tak tak vykryl úder na něj vedený. Ovšem další úder dlouho nenechal na sebe čekat. Byl vedený zespod na čarodějovu nohu. Být o něco rychlejší, býval by to i vykryl, ale vražedkynina čepel se zabořila hluboko do nohy. Lunar zasténal, ale jen tak snadno se nevzdával. Odskočil opodál a koukal se nenávistným pohledem na vražedkyni. Zavřel na chvilku oči a cítil, jak se mu vlévá síla do svalů, jak se rána na noze trochu zaceluje. To přečerpal z vražedkyně sílu a spojil ji se svojí. Vražedkyně dlouho nečekala a zahájila další sérii výpadů, při nichž Lunara zasáhla do ramene a škrábla do boku. Lunarovo šatstvo bylo roztrháno na kousky a z ran se řinula krev. Zhluboka se nadechl a zuřivě odrážel ránu za ránou a sám zasáhl několikrát vražedkyni do hlavy, přičemž jí začala stékat krev po čele. Vražedkyně, překvapená čarodějovým odhodláním, ustupovala a kryla všechny rány, co na ni šly. Lunarova zuřivost ale po chvilce přestala, protože si vzpomněl, že tu má jiné vyřizování a že na hraní nemá čas. Proto se otočil směrem, kde zanechal princeznu, a vydal se za ní. Princezna tam nebyla. Hledal ji, až se jeho zrak vrátil opět k vražedkyni. V jejím objetí byla princezna s nožem na krku.

***

„Co teď?“
Tam, kde stál čaroděj s princeznou, nyní nebylo nic, jen opodál stál Ratzor, co se je pokoušel chytit.
Vilda padl na kolena. Byla pryč! Už ji nikdy neuvidí – vyhrkly mu slzy.
„Musíme pryč,“ pronesl náhle Hraničář. Vilda si jediným pohybem otřel uslzenou tvář do rukávu a podíval se na něj, stejně jako všichni ostatní, které tím probral z šoku. „Něco… něco se změnilo,“ dodal lehce nepřítomně a hleděl mezi stromy.
Vilda jeho pohled sledoval.
„Už nejsou tak strašidelné,“ poznamenal Vilda a tiše popotáhl. Hraničář jen nepřítomně přikývl.
„Ano, musíme pryč odsud, najít je,“ kývl Ratzor a vyrazil ke srubu, aby sbalil věci.
„A… a kam půjdeme?“ optala se Ela.
„Někam k vesnici,“ odpověděl jí Hraničář, který ze tmy mezi kmeny stromů stále ještě nespustil oči, „pochybuji, že se Lunar bude chtít s princeznou prodírat lesem – bude muset na cestu. A bude potřebovat zásoby.“
„Tady je někde vesnice?“ postavil se Vilda na nohy. Hraničář opět jen přikývl, zatímco Ratzor odpovídal jen rachotem uvnitř srubu.
„Ah,“ zahleděl se Vilda do země pár metrů před sebou a nechal hlavou proletět pár myšlenek.
„A… a proč vlastně? Proč to udělal?“ zvedl hlavu k Hraničáři. Ten konečně odtrhl pohled od lesa a místo toho se podíval Vildovi přímo do očí. Vilda z nich nedokázal nic vyčíst.
„Já… nevím,“ pronesl stále ještě trochu nepřítomně, krátce kouknul na Elu, a pak vyrazil pomoci Ratzorovi.
Vilda s dívkou na palouku měsícem osvětleném osaměl. Popošla zezadu k němu a položila mu ruku na rameno. Nic neřekla, jen ji zase stáhla a s hlavou sklopenou zamířila ke srubu.
Vilda ještě chvíli nehnutě stál. Pak se sehnul k zemi, sebral kámen a pevně ho stiskl v pěsti, zápasíc s dalším přílivem slz. Pak s ním vší silou mrštil proti lesu a vrátil se do srubu.
Nevšiml si, že kámen zůstal viset ve vzduchu tam, kde opustil Vildovu ruku. Teprve ve chvíli, kdy se dveře od srubu zavřely, spadl tlumeně do trávy půlmetru před místem, kde před chvílí Vilém klečel.

Ještě tu noc opustili srub a pod Hraničářovým vedením vyrazili směrem k vesnici na cestě vedoucí skrze les. Přiblížili se k ní ze strany, ze které se nad ní skláněl kopec – a právě na tomto kopci složili své věci. Bylo teplo, a tak nebylo potřeba rozdělávat oheň – navíc by se prozradili. Uložili se tedy ke spánku, zatímco Hraničář sledoval z kopce onu ves. Byl velice spokojený s místem, které vybral – mohl sledovat velkou část jediné skrz les vedoucí cesty, aniž by ho z cesty či vesnice, která u ní ležela nejspíše kvůli výdělkům z cestovního ruchu, mohl kdokoliv vidět.
Ani to netrvalo tak dlouho, a po Hraničářově pravici začalo svítat… na jeho vkus poněkud krvavě.

***

Běžel a občas mávl rukou s nebezpečnou zbraní, aby si usnadnil cestu lesem.
Cítil ji. Věděl, že nyní má stejný úkol, přesto ale chtěl být u toho, až za něj udělá jeho práci.
Les na pár metrů ustal – to jak Dash přeběhl přes cestu, aby zase vběhl mezi stromy. Vesnici měl za zády – musí být tedy již hodně blízko. A sotva na to pomyslel, skutečně je uviděl.
„Duj!“ vykřikl čaroděj a z konce jeho hole vyletěl náraz, který za sebou zvedal spadané listí a točil s ním ve vzduchu. Na krku rudovlásky však jen zazářil symbol, vpálený do kůže jako cejch.
Škodolibě se usmála, prohodila k němu pár slov a vrhla se na něj. Byla rychlá, a tak se čaroděj svou holí jen bránil. Zasáhla ho několikrát – ale Dash dobře věděl, že již první rána znamená čarodějovu pomalou smrt. Pochyboval, že by vražedkyně zapomněla potřít svou zbraň něčím zajímavým.
Čaroděj odskočil a něco zamumlal – vražedkyně zakolísala, a on se na ní vrhl s novou silou. Zasáhl ji holí do hlavy, až jí způsobil nehezkou tržnou ránu, vražedkyně ho ale potrestala rozsekáním jeho šatstva, které se začalo ještě rychleji smáčet krví.
Celou tu dobu stála opodál ona – princezna. Pobledlá a v očích vyděšená, ale nedala se na útěk. Krásné šatstvo měla potrhané, překrásné vlasy pocuchané.
Dash se zamračil a rychle zavrtěl hlavou, aby zahnal nechtěné myšlenky.
Když pohledem opět našel bojující dvojici, situace byla o moc jiná – čepel vražedkyně objímala princeznin krk, čaroděj na to mohl jen hledět.
Chtěl něco říct, ale náhle jím projela slabost. Jen tak tak se udržel na nohou, a když chvilková slabost přešla, otočil se a běžel co nejrychleji pryč.
„Ale ale, sestřičko,“ vyšel Dash z úkrytu a usmíval se. Rudovlasá, která se již měla k odchodu, se na něj otočila.
„Myslím, že bys mi ji měla nechat,“ promluvil opět Dash. Vražedkyně se na něj zašklebila a pustila princeznu, aby se mohla s Dashem pustit do křížku. Sotva však princeznu pustila, její pasivita jakoby pominula, a tak se rozeběhla na útěk. Sourozenci se za ní rozeběhli.
Když v tu chvíli se ozvalo zatroubení a křik mnoha hlasů – odněkud se vynořil oddíl Heldegardských a hnal se za princeznou. Zatímco vražedkyně běžela dál, Dash zastavil a jen sledoval, jak princeznu chytili.
Pak se raději vytratil.

***

Okovy mu byly těsné, ale nahlas neřekl nic.
Ve sklepě bylo vlhko. Byla to veliká místnost s mnoha celami oddělenými jen mřížemi. Jen v jeho cele někdo byl – statný trpaslík s dlouhým plnovousem, tedy on sám.
U schodiště ven ze sklepení stáli dva vojáci, z nichž jedním byla žena. Podle jejího celkového vzezření by si s ní ale nezadal kdejaký chlap.
„Už jsi to slyšela? Byl ve vesnici za děvkama a nechal se jima vokrást!“ Žena jen nevěřícně vyvalila oči.
„No, řekli sme mu, že esli nebude mít na žold, že se s náma může rozloučit…“
„Stejně se mi ten cizák od začátku nelíbil… měli jsme vybrat někoho z našich,“ zavrčela.
Někde nahoře se otevřely dveře a někdo dolů něco zavolal, Derek však nerozuměl, co.
„Já tam pudu,“ řekl muž a žena v mužských šatech osaměla. Opřela se o stěnu a o něčem nepřítomně přemítala.
Nahoře opět vrzly dveře a na schodišti byly slyšet kroky. Do sklepení vešel čaroděj.
„Marachus,“ kývla na pozdrav žena. Ten jen přikývl, rozhlédl se po sklepení, krátce pohledem zavadil o zajatce, načež přistoupil blíž k ženě. Začal k ní hovořit, ale příliš potichu na to, aby trpaslík něco slyšel. Žena jen přikyvovala a krčila rameny. Nakonec přikývla, Marachus se spokojeně usmál a opustil sklepení.
Když se ozvalo zabouchnutí dveří, sejmula žena ze zdi svazek klíčů a vyrazila přímo k zajatci. Odemkla jeho celu a vešla dovnitř.
Celou dobu se snažil trpaslík stát co nejhrději a vražedně ji provrtával pohledem.
„Poslyš, prý se ti tu potuluje ňáká kumpanie,“ začala skoro nevinně, kdyby nevypadala jako nemilosrdný hrdlořez. Trpaslík pokrčil rameny.
„Mně o nich můžeš říct… chci vám pomoci. Velitel přišel o všechny peníze, nemá čím zaplatit… chci se přidat k vám. Pověz, kdo jsou a kde jsou.“
„Nevím, kde jsou.“
„A kdo všechno v tý „Vildově družince“,“ snad s despektem ten název poválela na jazyku, „vlastně je?“
Trpaslík neodpověděl.
„No tak, slibuji, pustíme tě. Věříš přece mým slibům, ne?“
„Ne.“ Zamračila se. Odešla ze sklepení, a když se vrátila, byla s ní banda dalších žoldáků. Seřezali trpaslíka do bezvědomí. Pak odešli a nechali zklamanou ženu se zbitým zajatcem – ta totiž doufala, že z trpaslíka během řádné průpravy něco vypadne, ale jediné, co během bití řekl, bylo všechno nepěkné, co si o nich myslí.
Ani když se probral, nechtěl odpovídat.
Nějaký žoldák pro ni přišel a trpaslík osaměl, netrvalo ale dlouho a byla zpátky.

Trpaslík nebyl zrovna rád, že ji vidí, ovšem hrdě mlčel.
„Hochu, mám pro tebe špatnou zprávu,“ začala s pohřebním výrazem a po očku sledovala trpaslíka, ač dělala, jako že ji nezajímá, a hleděla jinam.
„Ten pitomec, náš velitel, mi poručil tě donutit mluvit tím, že tě stáhnu z kůže. Asi se ti to nebude líbit. Jestlipak víš, jak se to dělá?“ Vytáhla z opasku trpaslíkovu dýku, co mu zabavila, když ho zajali.
„No to se nařízne kůže tady vzadu na krku…“ velice opatrně přejela trpaslíkovi po šíji. Derek se lehce zachvěl, ale hned její radost zchladil.
„Posluž si,“ procedil mezi zuby s pohrdavým tónem. Ten tvrdohlavý mizera se jí začínal líbit, ale pokračovala v líčení postupu.
„Ten, co jsem ho naposledy pro velitele stahovala, řval ještě dvě hodiny po tom. To čuně velitel má jeho kůži jako předložku u postele,“ skončila nakonec svou hrůzostrašnou přednášku. Trpaslík zbledl a nasucho polkl. Ovšem svou chvilku slabosti ještě přemohl.
„Já vydržím rozhodně dýl.“
„No právě,“ začala se sladkým úsměvem a jeho dýku použila k vyčištění svých nehtů, „takovej kus chlapa, jako jsi ty – trpasličí odolnost je pověstná. Myslím, že přežiješ ještě tak deset, patnáct hodin po stažení.“ Tvářila se, že ji nezajímá nic jiného než nehty. Derek se zazmítal v poutech.
„No, abych pravdu řekla, tvoje odvaha se mi líbí, mám slabost pro odvážné chlapy a trpaslíky mám celkem v oblibě. Dost nerada bych tě zabila. Stačí, když promluvíš.“
„Stejně mě pak zabiješ.“
„Dávám ti tvé slovo. Bude-li ti od nich,“ ukázala ke stropu, „hrozit smrt, pomůžu ti,“ slíbila, dočkala se ale jen nedůvěřivého pohledu.
„Ta tvoje dýka je pěkná,“ řekla zamyšleně a pohrávala si s ní. „Můj otec měl podobnou, víš, na co ji používal?“ přiblížila se k trpaslíkovi a chytla ho za vlasy, aby se jí nemohl cukat. „Na holení,“ s úšklebkem se trpaslíkovi podívala do očí, přiložila mu dýku ke krku a lehce přejela po vousech. Roztřásl se tak, že dostala strach, aby se sám nepodřízl.
„Zradím-li, stejně se svých vousů budu muset zbavit,“ odvětil Derek již nejistěji.
„Ale no tak… vždyť nezrazuješ, vlastně nám jen řekneš to, co už stejně víme… chceme se jen ujistit.“
Nejistě se podíval stranou, ale jeho vězenkyni už bylo jasné, že ho má v hrsti a že jí o složení Vildovy družiny řekne všechno, ne-li víc.

Nahoře se něco dělo. Nechala trpaslíka trpaslíkem, zamkla celu a odešla nahoru.
Během pár minut byla dole a vedla sebou ženu s pomateným výrazem ve tváři. Skončila v cele hned vedle cely trpaslíka. Když vězenkyně odešla, podívala se zajatkyně na trpaslíka. V očích jí podivně svítilo.
„Kde je Václav?“

***

V ruce držel svou neběžnou zbraň a procházel lesem. Občas se zastavil, zaposlouchal, šlahouny své mysli ohmatával okolní terén – na nikoho ale nenarazil. Prošel snad celý les, i ve vesnici byl, ač mu přišlo zvláštní, že by se družina skrývala zrovna tam… musel ji ale zkontrolovat, protože když šel po cestě k ní, měl neodbytný pocit, že ti, které hledá, ho sledují.
Když vyšel z hospody, oslovil ho muž ve světlém oděvu s pláštěm. Podle všeho také hledal Vildu… ale sotva jejich hovor začal, odkudsi se vynořila žena s dítětem.
„Václave! Václave!“ vyřítila se na muže, se kterým Dash hovořil.
„Jdi pryč! Já nejsem žádný tvůj Václav!“
„Ale no tak, Václave…“
Dash se jen zasmál a odešel.

***

Nilvius vyšel z hospody ve vesnici. Kochal se krásami lesa, dokud nepotkal skupinu ozbrojených mužů. Byla to královská armáda. Představil se jim, a bylo mu sděleno, že armáda míří k pevnosti zlých zbojníků, společně s nabídkou, aby se přidal. A tak se k nim Nilvius připojil.
Po cestě promlouval s kapitánem vojenského oddílu o tom, co umí. Kapitán byl velice potěšen jeho léčitelskými schopnostmi.
Náhle v dálce zahlédli ozbrojeného muže, který hbitě poskakoval z místa na místo. Byl to podle všeho zbojník, a tak se vojáci semkli do kruhové formace, díky níž chránili Nilvia uprostřed, a vyčkávali, co se bude dít. Zdálo se, že zbojník je němý a hluchý, ale naznačoval, že umí odezírat ze rtů. Po chvíli vyčkávání se několik zkušených bojovníků dohodlo a vyrazilo proti zbojníkovi, který střelhbitě zmizel směrem, kterým by měla ležet zbojnická pevnost.
Když se vojáci blížili k oné tvrzi, potkali zvláštní dívku, která se zmateně ptala, zda neviděli Václava. A tak pořád dokola. Nilvius se ji snažil uklidnit, ale kromě této otázky nerozuměl ničemu z jejích blábolů. Dívka se po chvíli povídání rozhodla utéci hledat svého milého jinde.
U pevnosti zbojníků se nic, kromě nadávání si přes kamenné hradby, neudálo, neboť Heldegardský kapitán zatím neměl v plánu zaútočit, a tak se vydali zpět do tábora.
V půli cesty najednou někdo vykřikl:
„Princezna!“ A skutečně, mezi stromy všichni viděli draze oblečenou blondýnku s korunkou na hlavě, jak uhání o život. Všichni se za ní rozeběhli, jen Nilvius zůstal stát, a oddělil se tak od skupiny. Chtěl vše raději sledovat z povzdálí.
Jak tak v lese osaměl, objevil se odněkud ten němý a hluchý zbojník a něco se mu snažil sdělit. Po chvíli hádání Nilvius pochopil, že ve skutečnosti nepatří ke zbojníkům a že chce jít s Nilviem.
Nilvius přikývnul a už se pomalu otáčel, ale muž z ničeho nic přiskočil k Nilviovi a zaútočil na něj svým mečem. Jen tak tak uhnul, druhá rána ho nepříjemně škrábla. Zraněný Nilvius odskočil a sotva se vzpamatoval z překvapení, bryskně tasil meč a pouhým dotekem ruky škrábnutí zacelil.
Zajímavý to byl boj, neb oba protivníci byli vybaveni pouze dlouhými meči bez štítů. Po krátkém boji si ale Nilvius všiml, že zezadu se k jeho sokovi někdo blíží. To jeho protivník zaznamenal, otočil se tedy tím směrem, čehož Nilvius využil k rychlému útěku. Muž se za ním rozběhl, ale zdaleka mu nestačil.
Nilvius doběhl až k táboru Heldegardských, kteří mu otevřeli bránu.
Poté, co vysvětlil, co se mu přihodilo, byl požádán, aby si promluvil s princeznou, neboť se jim zdála nějaká podivně smutná a odmítala se s nimi bavit. Princezna měla vyhrazený zvláštní stan, před kterým stáli dva vojáci.
Sotva si k ní Nilvius přisednul, naklonila se princezna k němu.
„Když mě osvobodíš, bohatě se ti odměním,“ sdělila mu. Stráže před stanem ji nejspíš slyšeli, neviděli však v půlelfovi žádné nebezpečí. Nilvius neodpověděl, jen vstal a odešel.
Sedl si na klidnější místo v táboře, kde rozjímal. Po krátkém odpočinku raději vstal a procházel se, během čehož slyšel o posilách, které měly přijet, aby si část odvezla princeznu, část pomohla zničit sémě rebelie.
Když zrovna hleděl z opevnění u brány, uviděl, jak nějaký muž bojuje s nějakou rudovlasou ženou a srazil ji k zemi. Půlelf viděl, jak ji tam nechal, a tak požádal kapitána o dva muže, aby mu pomohli zraněnou ženu přinést dovnitř opevnění, aby jí mohl svými schopnostmi pomoci.
Byla to ta rudovláska, co ji už jednou našel a co jí už jednou pomohl. Učinil tak tedy zas, a když v pořádku odešla, uvědomil si, že takhle princezně nepomůže.
Rozloučil se proto s kapitánem a vyrazil ven. Vyrazil najít Vildu.

***

„Heldegardští!“ zakřičel a zabušil na bránu. Přes ochoz ho začalo sledovat několik vojáků.
„Chci mluvit s vaším velitelem!“ volal na ně. A vyhověli mu – kapitán Heldegardských se brzo dostal na hradby.
„Co chceš, cizinče?“
„Princeznu. Vydejte mi ji!“ Odpovědí mu byl smích.
„Tak jak chcete. Kapitáne!“ křikl na něj Dash. „Vyzývám tě na souboj!“ sevřel v ruce pevněji svůj dvojitý meč.
„Přijímám. Utkáme se zítra.“
„To je již pozdě!“
„Ber nebo nech být,“ odvětil mu. Dash se zamračil.
„Tak já ji dostanu jinak,“ zavrčel, plivnul na zem před sebou a rozeběhl se pryč. Věděl přesně, kam poběží.

***

Bylo to perfektní. Víc než perfektní! Neuvěřitelné. Kolem se pohybovalo mnoho nohou, ať už v prostých barvách či v barvách vojska, pročesávali terén, dokonce pouštěli psi… ale prostě je nemohli najít. Ani ten bídák Dash. A oni je přitom celou dobu viděli. Teď za dne viděli nejen na cestu, ale dokonce i na vojenský tábor.

***

„Otevřete!“ zakřičel.
Vrátka v jednokřídlé bráně zbojnické pevnosti se otevřela.
„Jo, to seš ty. Poď dovnitř,“ přikývl zbojník.
„Chci mluvit s velitelem,“ pronesl.
„Ah, vidím, že máš nové oblečení…“ poukázal opodál stojící velitel na jeho černé šatstvo.
„Musíte zaútočit,“ přešel Dash rovnou k věci.
„Na koho?“
„Na vojáky! Musíte osvobodit princeznu.“ Mluvil dost hlasitě, okolo stojící zbojníci tak začali se zaujetím sledovat jejich hovor.
„A proč? Navíc,“ ztišil velitel hlas, aby ho slyšel jen Dash, „nemám to tu tak úplně pod kontrolou.“
„Slyšel jsem.“ Přikývl Dash a pokračoval opět stejně hlasitě, jako předtím. „Jestli chcete peníze, pojďte se mnou. Za princeznu dostanete hromadu zlata… pomyslete přece na to výkupné.“ Nyní již mluvil ke všem.
Na velitele se zbojníci podívali asi jen ze zvyku, on ale stejně přikývl.
Vše se dalo do pohybu. Okolo něj spěchající ženu ale Dash zastavil.
„Prý vězníte trpaslíka. Zaveď mě k němu.“ Změřila si ho pohledem, pak ale přikývla. Dovedla ho rovnou do sklepení, kde kromě trpaslíka bylo ještě několik ženských, z nich pár poněkud spoře oděných, a nějaký urostlý zamračený muž.
„Derek, že?“ nevšímal si ostatních a oslovil trpaslíka. Ten jen přikývl.
„Mám pro tebe obchod… ty nám teď pomůžeš dobýt tábor Heldegardských a my tě za to pustíme, co říkáš,“ nabídl mu. Vězenkyně stála přímo za ním.
„Tak co říkáš, trpaslíku. Máš mé slovo.“
Souhlasil.

„Musíme si pospíšit! Musíme tam být dřív, než přijedou posily a princeznu si odvezou!“ popoháněl Dash. Zbojníci již byli v pohybu a mířili lesem přímo k nepříteli.
„Jasné, veliteli,“ kývl na něj jeden. Dash mu věnoval krátký pohled a podíval se jinam. Na tváři mu hrál samolibý úsměv.

Bylo zatažené odpoledne slibující noční déšť.
„Heldegardští!“ zakřičel a zabušil na bránu. Sotva se několik vojáků podívalo přes ochoz, spustil se uvnitř tábora poplach.
„Vydejte nám princeznu!“ zařval Dash na kapitána, co se zrovna vyšplhal na palisádu. Možná by to měl křičet zbojnický velitel… ale podle všeho ho už velitelem krom něj nenazýval nikdo.
„Jen přes naše mrtvoly!“ odvětil kapitán a odešel. Začalo pořvávání, kdy se jedna armáda snažila vyprovokovat tu druhou k neuváženému jednání. Žádné šípy se nekonaly.
Dash se otočil.
„Čaroději.“
Marachus přikývl, něco zašeptal… z konce jeho hole vyletěl ohnivý projektil, narazil do dřevěné brány… a ta se rozlétla na kousky.
„Útok!“ zakřičel Dash celkem zbytečně – kolem něj se přehnala celá ta banda hrdlořezů a pokusila se naráz narvat do brány – v ní ale stál oddíl vojáků. Pohyb se zastavil, ale zepředu byl slyšet třískot zbraní. Bojovalo se tělo na tělo, nebylo moc možností se rozpřahovat – každý se jen snažil svou zbraní dosáhnout co nejdál, aniž by se sám musel posunout byť jen o píď.
Vojáci ale byli v boji v řadě zkušení a bezpečně odráželi nejisté výpady zbojníků. Do první řady se tedy protlačil sám Dash.
Ve chvíli, kdy se udělal před bránícími vojáky trochu prostor, vyskočil dopředu a zatočil svojí holí. Pak zase odskočil zpátky – ošklivě poranil několik vojáků, sám měl jen škrábnutí na ruce.
Toto udělal dvakrát.
Třikrát.
Po čtvrté ho předběhl sám Marachus – postavil se přímo mezi bojující strany a něco zamumlal. A až teď si toho Dash všiml – Marachus v ruce celou tu dobu držel knihu, která předtím patřila Lunarovi! A právě v tuto chvíli Dash zřetelně cítil, jak se z ní chapadla moci natahují po okolí…
Zlomek sekundy bylo ticho.
Pak něco prasklo, možná sama matička země.
První, druhá, ba i třetí řada obou armád odlétly pryč – doslova byly vymrštěny do vzduchu a dopadaly na ostatní za křiku, třískotu, bolesti, krve a smrti.
Zády a hlavou narazil Dash do stromu, než však upadl do snění, zaslechl ještě, jak mnoho hlasů z obrovské dálky křičí jediné slovo:
„Princezna!“

***

„Rychle, všichni! Podívejte se!“ sykl k nim Hraničář. Živě hovořící skupinka se rychle přesunula k němu, aby mohla sledovat, jak se před táborem Heldegardských schyluje ke střetu.
„Mohli… mohli bychom se připlížit blíž a až bude po všem, tak dorazit zraněný zbytky,“ navrhl Vilda, čímž si vysloužil několik překvapených pohledů.
„Používal sem to v knajpě,“ vysvětlil Vilda s pokrčením ramen.
„Já bych to tak udělal,“ přikývl Ratzor.
„Dobře. Pojďme!“ sykl opět Hraničář a vyrazil z kopce dolů.
Seběhli ho, opatrně přeskákali přes cestu, a pak se co nejrychleji a zároveň nejtišeji blížili k již probíhající bitvě. Zastavili se tak akorát na dohled, schovaní ve křoví.
Najednou se ozvala rána a přímo uprostřed boje asi něco explodovalo, protože se rázem spousta lidí proměnila v hadrové panáky. Odlétávali do všech stran, padali na zem, lámali si hřbety o kmeny, drtili hlavy o kameny a někteří zůstávali viset v korunách stromů.
Nikdo z družinky ani nemukl, jen zíral.
V té chvíli šokovaného ticha se však náhle odnikud vyloupla postavička ve zlatavých šatech s korunkou na hlavě.
„Princezna! Princezna!“ začal někdo řvát, ale jen dva zbojníci se za ní pustili – ostatní se museli starat o boj nebo prostě jen o sebe.
„Rychle!“ vyběhl Vilda z křoví a pustil se za princeznou. Ostatní ho následovali, zbojníci však byli u princezny dřív.
„Nechte ji být!“
„Proč?“ zazubil se zbojník.
„Protože… je to moje žena!“ vyhrkl na rychlo Vilda.
„A proč ji teda honíte, evidentně s vámi nechce jít," zašklebili se zbojníci. To Vildu poněkud zaskočilo, ale pohotově vytasil další odpověď.
„Ukradla mi mé peníze.“ Sklidil výbuch smíchu, a tak se otočil zpět k družince. Naznačil jim, ať jdou s ním, a poodešel o kus dál, po očku sledujíc, jak se princezna se zbojníky vybavuje.
Když se dala do běhu, nechali ji být.
Vilda jen chvíli váhal, pak se za ní rozeběhl.
„Lucillo! Počkej!“
Ale ona běžela dál. Nakonec ale vyděšenou princeznu dostihli a dovedli ji do svého úkrytu.
„Tak. A teď…“ chtěl jí něco říct Vilda, když tu náhle…
„Podívejte! To je Dash!“ ukazoval Hraničář dolu s kopce. A skutečně – nahoru po svahu se plazil a něco sípal, podle toho, jak pohyboval rty, to nejspíš bylo volání o pomoc.
Ratzor s Hraničářem se na sebe krátce podívali, načež mu vyběhli naproti. Svou zbraň měl Dash u sebe – vzali mu ji, zatímco mu Hraničář pomohl až na vršek kopce.
Tam se Dash svalil a nechal Hraničáře, aby mu obvázal nejhorší zranění. Ratzor i Vilda Dashe nedůvěřivě pozorovali.

***

„Proč jsi utekl! Cos s náma chtěl udělat! A vůbec!“ vyštěkl na něj Vilda.
Dash se ztěžka zasmál, smích se ovšem rázem změnil v krvavý kašel.
„Proč… bych vám měl cokoliv… říkat…?“ vysoukal ze sebe. V tu chvíli ale ucítil dotek na rameni a zároveň provazy, které počaly svazovat jeho mysl… možná, že kdyby nebyl tak zesláblý, býval by se bránil.
„Mluv,“ pronesla přitom Ela a stáhla z něj ruku.
„Já… dostal jsem za úkol vás zabít. Všechny,“ uchechtl se z nějakého důvodu, „až na něj,“ ukázal na Vildu.
„Až na mě? Cos měl udělat se mnou?“ trochu se vyděsil Vilda.
„Tebe přivést… živého…“
„Komu? Kdo ti řekl, ať to uděláš?“
„Marachus…“
„Kdo?“
„Čaroděj na straně zbojníků.“ Družinka si vyměnila pár pohledů. Dash se trochu pohnul a nedokázal potlačit bolestné syknutí. Velkou část zranění mu schválně neošetřili.
„Chci vám pomoct.“ Řekl najednou.
„Proč?“
„Ta vražedkyně… co vtrhla do srubu… to byla moje… sestřička,“ opět se pokusil zasmát, ale nakonec jen zase plival krev. Hraničář do něj raději nalil nějakou odporně páchnoucí tekutinu, kterou zraněný poslušně vypil. „To ona zabila princeznu, ne já.“
Vilda se zatvářil velice skepticky.
„Jo a možná by vás mohlo zajímat… v okolí se tu potuluje nějaký trpaslík,“ podíval se na ně.
„To bude Derek!“ stoupla rázem všeobecná nálada.
„Tak jak řikám – chci vám pomoct, co vy na to,“ zašklebil se. Hraničář se k němu naklonil.
„Já ti věřím, Dashi.“ Když to Vilda zaslechl, rozohnil se.
„Já ti nevěřím ani hovno!“ křikl na něj. Z výrazu ostatních ale Dash vyčetl, že je Vilda sám.
„Ale i tak… co když se tu Derek někde potuluje?“ řekl Ratzor. Vyrazili tedy s Hraničářem někam pryč.
Nastalo mlčení.
Netrvalo dlouho a Hraničář s Ratzorem se vrátili – a starý známý Derek byl s nimi i se svým kladivem.
„Dereku!“ vykřikl radostně Vilda. Všeobecná nálada stoupla o pár stupňů.
„Ehm, Vildo,“ oslovil ho Hraničář. „Chce s tebou mluvit nějaká žena.“
„Jaká žena?“
„No její muž prý s tebou vedl nějaké obchody.“
„Obchody? Já nikdy s nikým neobchodoval,“ odmítl Vilda. Pak se ale zamyslel – co když se jedná o něco z doby, kterou si nepamatuje?
„No dobře,“ přikývl tedy. Otočil se na Ratzora, Dereka a Elu.
„Dejte si sakra bacha, aby vám neutek,“ řekl jim a ukázal přitom na Dashe. Pak s Hraničářem zmizeli v lese.
Vildova družinka chvíli téměř nehnutě seděla ve své skrýši. Dash seděl hned vedle princezny a Ely. Jediným dotekem bych je mohl…, honilo se mu hlavou. Byl k dámám zády, netušil proto, že i ony si vyměňují významné pohledy.
„Musím si ještě něco zařídit,“ řekl Dash. „Nemusíte se obávat mé zrady,“ dodal a zariskoval – vstal a vyrazil ke své zbrani. Nikdo ho nezastavil – vzal ji tedy a v klidu odešel. Na odchodu však princezně věnoval poslední zvláštní pohled.

***

O kus dál stál Nilvius a s ním nějaká žena.
„Čau Nilvie,“ pozdravil ho Vilda, „to je vona?“ zeptal se ho a otočil se na tu ženu.
„Co chceš?“ zeptal se jí. Ta se na něj poněkud překvapeně podívala.
„Si-si-si moudrý?“ vykoktala. Vilda vykulil oči.
„Cože?“
„Jsi moudrý? Můj muž tě hledal. Můj muž je mrtvý. Já potřebuju vědět, jestli jsi moudrý.“
„No…“ zamyslel se. Byla bláznivá, ale třeba z toho budou nějaké peníze.
„Jo, jsem moudrý, velmi moudrý,“ přikývl a přinutil se neušklíbnout se. Náhle si ale všiml, že se jejich směrem blíží nějací ozbrojenci.
„Rychle, ženská, co chceš,“ vyhrkl na ni. Asi se lekla, protože začala šíleně koktat, že jí nebylo rozumět. A ozbrojenci se blížili.
„Sakra, bláznivá ženská, Hraničáři, poďme,“ rozeběhl se pryč a Hraničář za ním. O kus později se pro to samé rozhodl i Nilvius se svým bláznivým doprovodem, rozběhli se tedy za nimi.
Ozbrojenci se však také dali do běhu. A byli rychlejší – nakonec museli utíkající zastavit.
„Hledáme kouzelníka,“ vybafli na něj.
„No, no,“ přemýšlel rychle Vilda, „víme jenom vo ňákym Marachusovi, co patřil ke zbojníkům… ale víc nevim.“
„Naposled jsme ho viděli před vojenským opevněním v té bitce, co se tam strhla,“ doplnil Hraničář.
„Hmm,“ ozbrojenci se na sebe podívali, „tak dobře. Tak nám vysypte, co máte.“
„Máme jen tohle,“ sáhl do brašničky u pasu a podal jim pár černých mincí, „víc bohužel nemám.“
Ozbrojenci se na něj nedůvěřivě podívali. Vilda znovu sáhl do brašny a vytáhl o něco méně černých mincí.
„To už je ale vážně šecko.“ Ozbrojenci se ale zamračili a popošli k nim blíž.
Vilda opět hrábl do brašny a vytáhl poslední tři mince.
„Jé, to mi tam ještě zbylo, ale víc už fakt nemám, ani trochu,“ zatvářil se překvapeně i omluvně Vilda. Lupiči vzali mince, vyměnili si pohledy a nechali je být.
Když se vzdálili, Vilda si oddechl, načež se podíval na ženu.
„Tak cos potřebovala,“ řekl znaveně.
„Já-já-já potřebuju vědět, jestli jestli sem udělala správnou věc,“ vykoktala.
„Cos udělala?“
„Já já když sem zabila své dítě, jestli to bylo správně, správná věc, jestli to bylo dobré.“ Vilda vyvalil oči a nevěřícně na ni chvíli hleděl.
„Eee,“ začal po chvíli, „samozřejmě žes udělala dobře, velmi dobře,“ přikyvoval raději.
„To jsem ráda, že jsem udělala dobře, já jsem udělala dobře,“ začala si spokojeně hovořit spíše pro sebe.
„Jo jo, moc dobře jsi udělala,“ přikyvoval stále Vilda, „a kolik mi za to dáš?“ tázavě zvedl obočí, čímž si vysloužil ticho a překvapený pohled z její strany.
„Jako co mi dáš za to, že jsem tě rozsoudil?“ vysvětlil jí.
„Ale ale ale já nic nemám,“ vykoktala.
„Tak di někam, bláznivá ženská,“ odvětil a otráveně vyrazil pryč.
Když se přiblížili k jejich úkrytu, zjistili, že princezna, Ela, Ratzor i Derek jim vyrazili naproti. Vilda se vyděsil a ohlédl se, jestli je někdo nesledoval – a uviděl ty ozbrojence, kterým odevzdal všechny peníze.
„A do…“ zaklel.

***

Procházel les tělem i myslí. Snažil se čaroděje vypátrat. Ptal se na něj, ale jediné, co se dozvěděl, bylo, že teď ho hledá každý – snad kvůli nějakým penězům.
Nakonec dobloudil až k opuštěnému táboru Heldegardských – a tam narazil na podivnou partičku. Nilvius a ta pomatená ženská, nějací ozbrojení muži, nejspíš zběhové, a Vilda.
„Dashi!“ vykřikl na něj, „kams šel? A jak to?“ nechápal.
Dash pokrčil rameny. „Prostě jsem odešel.“
„Já ale dal důraznej příkaz, aby tě hlídali!“
„A copak tebe bude někdo poslouchat?“ uchechtl se, překročil trosky brány a ocitl se tak uvnitř opevnění. Stany stále stály.
Ostatní ho následovali, Vilda značně nervní. Zatímco Dash vylezl zamyšleně na ochoz a přemýšlel, ta pomatená neustále něco brblala.
„Co ta bláznivá ženská tady? Odveďte ji někam,“ brblal Vilda už pološíleně. Pak se rozhlédl po opevnění.
„Tohle vopevnění zaberu! Bude se menovat Vildova pevnost první,“ zubil se.
„No, to nevím,“ pronesl Dash, když ze své vyvýšené pozice spatřil skupinku ozbrojenců.
Nakonec se ale ukázalo, že nic nechtějí, že jen hledají čaroděje – a protože v táboře nebyl, odtáhli dál.
„Tady to nemá smysl. Jdu najít princeznu, když ty ji, Vildo, očividně nemáš. A chci najít i toho čaroděje,“ podíval se na ostatní. „Kdo chce, může jít se mnou.“
Nečekal a vyrazil – a všichni s ním. Skrz les se vrátili až na cestu a po ní došli až do vesnice, ve které se to hemžilo ozbrojenci v různých stádiích opilosti. Uprostřed vsi je ale oslovil nějaký muž ve dlouhé kroužkové košili s dlouhými vlasy a čelenkou, vyzbrojený jednoručním mečem.
„Nehledáte někoho?“ řekl jim podezřele ochotně. Vypadal ovšem střízlivý.
„Princeznu a čaroděje,“ odvětil stručně Dash a čekal, co z muže vypadne.
„Mohu vám ukázat, kde jsem ji viděl naposledy,“ přikývl a vyrazil. Dash překvapeně zamrkal, ale nakonec vyrazil, následován ostatními.
„Mohla by to být past,“ zamumlal Dash, když zjistil, že jeden z jeho ozbrojených společníků jde vedle něj. Ten mu neodpověděl.
„Tady jsem ji viděl naposledy,“ řekl muž a rozhlédl se. Nikde nikdo.
„Dobře, díky,“ kývl Dash a muž odešel.
„Kam teď?“ položil spíše řečnickou otázku. V odpověď mu zazněl v hlavě prosebný hlas.
„Prosím, pomoz nám!“

***

Utíkali jako o život.
„To je princezna!“ křičeli na sebe ozbrojenci a hnali se za ní.
„Ne, není!“ křičel na ně Vilda dozadu a běžel, co mu nohy stačili. Celá družinka uháněla, ale les začal houstnout, takže se jejich skupinka začala rozpadat na jednotlivce. A když Vilda opět uviděl princeznu, už měla za zády tři ozbrojence, kteří po ní skočili.
Princezna vykřikla a svalila se na zem. Vilém jí chtěl běžet pomoci, ale když viděl, jak se ozbrojenci na něj hrozivě otočil, zvolil raději se slzami v očích úprk.

Naštěstí Hraničář, trpaslík a Ela byli poblíž. Princezna tedy sebrala odvahu a zavřela oči.
Její smrt a návrat do života ji něco naučili. Stihla pochopit věci, ke kterým se někteří musí narodit… právě při jejím druhém zrození se k nim ona narodila.
Vše okolo se rozjasnilo do běla, jen třesoucí se obrysy lidí a trpaslíka okolo se barvili v černé. Svou nekonečně dlouhou rukou se natáhla po jednom obrazu.
„Spi,“ zašeptala mu mile, načež se svalil k zemi. Naklonila se k druhému a jasně uviděla jemné lanko mezi tělem a duší. Stačil ledabylý pohyb, jako když rukou trháte pavučinu.
Zamrkala očima, zatřepala hlavou, a obraz se vrátil do normálu. Spatřila jen, jak Ela dotekem také jednoho z nepřátel uspala – nyní již tajemství obou dívek znali i Hraničář s Derekem a Ratzorem.
Podívaly se na sebe a daly se na útěk.
„Běž za nima!“ křikl Derek na Hraničáře, který se dal do běhu. S Ratzorem se rychle postarali o zbytek, načež vyrazili za trojicí.
Když se všichni dostali do bezpečí, napadlo je, že by si Ela a princezna Lucilla měly vyměnit šaty. Sice měla Ela vlasy plavé, zatímco princezna byla čistá blondýnka, málokdo je však znal takhle zblízka. A když si Lucilla obarvila pomocí nějakých bylin a vody vlasy na havraní čerň, byla v prostých šatech skryta dokonale.

Po nějakém čase se rozhodli vylézt ze svého úkrytu a pokusit se najít ztraceného Vildu. Mnohem dříve však opět narazili na bandu nějakých hrdlořezů. Když se přiblížili, přitiskl Hraničář Elu v drahých šatech blíže k sobě.
To lupiče zaujalo.
„Dejte nám ji,“ ukázali na ni.
„K ničemu vám není, je to moje žena,“ odmítl Hraničář. Začali mezi sebou něco tiše a řešit a koukali při tom po Ele.
Bylo jich mnohem víc a byli lépe vyzbrojení. Začali se rozmisťovat tak, aby od sebe jednotlivé členy družinky rozdělili.
„Stejně si ji vezmeme,“ přišla k Hraničáři žena. Podle jejího celkového vzezření by si s ní ale nezadal kdejaký chlap. V ruce držela dýku a tvářila se výhružně. Ela stiskla Hraničářovu ruku pevněji, a ten zavrtěl hlavou.
„To nebyla votázka,“ přiložila mu dýku k hrdlu.
„To… to nemůžete… prosím, dovolte nám alespoň poslední polibek,“ snažil se Hraničář stále přesvědčovat, že jde skutečně jen o jeho ženu.
Lupička přikývla. Ela se k Hraničáři naklonila a dlouze ho políbila tak, že když se odtáhla, připadal si Hraničář jako ve snách.
„Miluji tě,“ zašeptala mu do ucha s absolutní vážností, tak, že bylo jasné, že nic nepředstírá – čímž ho probudila ze snění. Podíval se na ni s úžasem.
Ale to už ji chytl zezadu ozbrojenec. Stejně tak k Derekovi, Ratzorovi a Lucille vyrazili lupiči s provazy. Oba bojovníci sklopili zbraně – nechtěli riskovat život svých druhů tím, že by se pokoušeli utéci.
„Prosím, pomoz nám,“ zašeptala prosebně princezna se zavřenýma očima, když jí svazovali ruce.

--------------
Dashova skupinka se pokusí princezninu skupinku zachránit. Povede se, ale za jakou cenu? O tom rozhodněte v diskusi Vildovy cesty!
Více o AraLARPech se můžete dozvědět v diskusi LARP - info, kde je termín dalšího AraLARPu a odkazy na všechy další diskuse.

Další články v kategorii Vildovy cesty:

Kdo hodnotil článek Kapitola XIV: Mnohá setkání?
apophis, Bejdouzus, Ghondar, Magnumik

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Jackie Decker - 28. února 2008 11:22
Jackie Decker

Tak bezva:-) konečně jsem to našla a mohla si to přečíst :-) Velice se mi to líbilo i když vzhledem k všeobecnému zmatku je i kapitola poměrně hodně zmatená. K čemu je mi že jsem četla předchozí, když pořád nevím kdo je kdo? :-), ale to je asi můj problém protože tomu tady všicghni rozumí. Líbilo se mi to jediné kde jsem se hodně ztrácela, bylo když Saltz věznila trpaslíka, protože tam jsem opravdu nevěděla kdo je vězeň a kdo kdo je tam dole s nimi a jestli vůbec někdo... :-) ale jinak je to opravdu povedené:-)
Čekáme nečekané a řešíme neřešitelné. Nemožné plníme hned, zázraky na počkání...

Gran - 16. února 2008 12:28
Gran

Laethe 13. února 2008 11:31

No vidíš, jsem to ale trubka.
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

Ghondar - 13. února 2008 11:36
Ghondar

Laethe 13. února 2008 11:31
Ok, ok, beru, máš pravdu. Nedošlo mi, že to myslíš z tohohle pohledu. A kdybys mě na to neupozornila, nevšim bych si toho.
"A person always takes his home with him, wherever he goes. Worlds are so vast—yet they fit easily into one's heart."

Laethé - 13. února 2008 11:31
Laethé

Ghondar 6. února 2008 13:32

vězenkyně je ženský rod od vězeň, ten který je vězněn.
věznitelka je ženský rod od věznitel, ten který vězní.
naše mateřštinay je nádherná. !)))
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

Sharpe - 6. února 2008 23:17
Sharpe

"Nádhera". to jest můj komentář k tomu co jsem si přečetl.

Tato kapitola jako by se četla sama, takovou rychlostí co sem to přečetl. Než jsem začal byl jsem na konci, fakticky se mi to moc dobře četlo. Asi už jen z toho důvodu, že jsem se sám účastnil pár scének a dokonale si je vybavil.

Jak Johny praví, pár věcí se mi tam taky naoko nelíbilo, ale v zhledem k celkovému textu to je minoritou.

A musím uznat, že jsem nečekal jakého závěru se dočtu :o)... Tak si říkám, že jestli tohle bude opravdu konec hraničáře a že ten chudák už utrpěl dost a vy "hadi!" ho necháváte furt trápit... tak má opravdu krásný konec, který mu Autor s velkým A a postavy co stím měli co dočinění napsali. :o)

Opravdu se mi to líbilo a díky Grane za další kus mé oblíbené literatury :o)

//A opovaž se Hraničáře zabít!! :oD//

Saltzhornia - 6. února 2008 18:19
Saltzhornia

Laethe 6. února 2008 11:53
Viktorka opravdu nekoktala, z Viktorky koktali všichni kolem :)
I pád na hubu je pohybem vpřed...

Gran - 6. února 2008 15:28
Gran

Laethe 6. února 2008 11:53

Za to druhé se omlouvám - sám jsem s Viktorkou tolikrát do kontaktu nepřišel, řídil jsem se proto tím, co mi poslali lidi. Nejvíce jsem o tobě psal ve chvíli, kdy hovoříš s Vildou, kde jsem měl po ruce Joh-nyho e-mail... takže si to vyřiď s ním .)
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

Ghondar - 6. února 2008 13:32
Ghondar

Laethe 6. února 2008 11:53
1. co teda Salz byla, když ne vězenkyně?

2. musím říct, že opravdu nekoktala - aspoň po tu dobu, co se mnou byla v cele.
"A person always takes his home with him, wherever he goes. Worlds are so vast—yet they fit easily into one's heart."

Laethé - 6. února 2008 11:53
Laethé

než vzkřiknu "skvělé!", i já se přidám k mírné kritice:

1. ujasni si pojmy. jestli Saltz byla Derekova vězenkyně, byla jsem já příčetná. !)

2. silně se ohrazuji proti mnohokrát uvedenému Viktorčinu koktání. nekoktala, jen opakovala všechno tak dlouho, dokud... prostě všechno donekonečna opakovala. měla dokonale jasno v tom, co chce, tak jaképak koktání. a vůbec: kdo prohlásí, že Viktorka koktala ji nejspíš neslyšel, a proto může čekat, že si k němu dojde domů a vysvětlí mu to. všechno jen tisíckrát opakovala, tak, jak to dělají malé děti. nekoktala. (doufám, že už je to všem jasné, takže nebudu pokračovat) !)))

no a teď to očekávané: SKVĚLÉ!
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

apophis - 5. února 2008 11:26
apophis

Chaotičnost ...

tak na mne působí po prvním přečtení.

Po druhém přečtení již člověk ví, kčemu chce dočíst a jak to dál bude pokračovat, jenže o tom povídková série má / nemá být? Ano, kdyby to byla kniha, asi bych tuhle kapitolu neměl číst znovu, že?

Každopádně jsi, Grane, odvedl vskutku monströzní kus práce, máš tam ještě asi dva překlepy (viz Joh-ny a pak při ukazování na TU tam máš mužské zájmeno, bohužel už nevím přesně kde :(), protože převést děj, který se hraje, do podoby příběhové a sepsatelné je víc, než chválihodný počin.

Trochu mne však zaráží, že tohle celé se sice událo, ale dějově se vlastně zase až tolik neposunuli tam, kam chtěli = k soutěsce, pokud vím.

No, snad další kapitolou doženeš tuto z mého pohledu nezanedbatelnou ztrátu dějového posunu.

Princezna si hraje na Elu, Ela je zajatá zbojníky, vojska jsou na tom všelijak, jen ne normálně...

V tomhle kraji je více, než velký bordel na to, jaký tam donedávna byl klid. Asi by to chtělo trochu "srovnat". Proto pevně věřím, že další kapitolou na stejné nebo ještě vyšší úrovni ukážeš, kam Vildovy cesty budou směřovat nyní. Mnoho zdaru přeji, kamaráde.
Jsem obludný fantazák, jenž z temnoty svého doupěte leze kam se mu zachce a kdy se mu zachce.

Anarion - 5. února 2008 08:45
Anarion

Mě se to taktéž moc líbí, jen mě trochu mrzí, že jsem se tak dlouho a úporně snažila útéct a prala se s mými vězniteli, přemlouvala Život a nakonec je z toho jen uvězenění ve stanu:)
http://anarion.rajce.idnes.cz/Svatba_A_T/ ; http://www.aragorn.cz/diskuze/sponzoring/#kom

Joh-ny - 4. února 2008 23:14
Joh-ny

mno část byla fakt dobrá:-) ale musim říct že pořád se mi tam některý pasáže dost nelíbili... teda tim myslim že mi je něco kazilo... jako když nazačátku je dvakrát za sebou použitá stejná vazba (tušim že "to co hledal-..." nebo tak nějak....

Každopádně sem rád že sem se tam poznal:-) sem rád že sem mohl být součástí příběhu a strašně mě potěšilo když sem viděl svojí hlášku "Já ti nevěřim ani hovno" stejně jako "Bude se jmenovat Vildova pevnost číslo jedna"
We're all pathetic and creepy and can't get girls-- that's why we fight robots

Bejdouzus - 4. února 2008 22:59
Bejdouzus

Popravdě Grane, tím, žes dal z toho maglajzu co se udál na Larpu dohromady solidní příběh sis vysloužil mé uznání...
Pokud uděláš věci správně, lidé si nebudou vůbec jestli jsi vůbec něco udělal.

Gran - 4. února 2008 21:10
Gran

Jsem rád, že se vám to líbí =)

Samozřejmě mě zajímají i komentáře těch, co na LARPu nebyli. Přecijen, na ty, co tam byli, to musí působit úplně jinak - právě proto, že mohou poznat sami sebe.
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

Luelle - 4. února 2008 20:50
Luelle

tak musím se přiznat,že tuhle kapitolu jsem četla nejpozorněji...už jen proto, abych našla věci, které jsem zažila "na vlastní kůži"
nápad psát podle LARPU je parádní :) ať litují , kdo nebyli :)
Pokud si dal PJ tu práci, že pro padoucha vytvořil celý deník, nezabijete ho.

Ghondar - 4. února 2008 20:09
Ghondar

Wow! Mnoho věcí jsem tam skutečně poznal tak, jak jsem je viděl! Skvělé! Báječné! Má to spád, skvěle se to čte, prostě jedna z nejlepších kapitol (IMHO).
"A person always takes his home with him, wherever he goes. Worlds are so vast—yet they fit easily into one's heart."

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog