Kapitola XIX.: Průsmyk a Epilog (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Kapitola XIX.: Průsmyk a Epilog

Autor : Gran   24. června 2009   Vildovy cesty
A je to tady - poslední kapitola. Snad se bude aspoň trochu líbit. =) Na konci je epilog. Diskutovat o celé sérii je možné zde: http://www.aragorn.cz/diskuze/vildovy-cesty/

Nemusíš být čaroděj, abys ve mně mohl číst.
Nemusíš být čaroděj, abych Ti měl co nabídnout.
Ale na Tvém místě o tom nikomu neříkám.

"Takže teď jsou z nás všech zloději," poznamenala Lucilla. Řekla to ale spíš pro sebe, protože byla ráda za koně, na kterém rozhodně neseděla tak, jak by se na dámu slušelo, nýbrž rozkročmo.
Pole už dávno nechali za sebou – v této části cesty, pod mocnými vrcholy hor, se jim naskýtal pohled na rozsáhlé pastviny. Jen když se ohlédli zpět, měli výhled na úrodné a místy hustě zalesněné nížiny. Byli již tak vysoko, že viděli i na Leretskou pevnost, strážící přechod přes řeku do Západní provincie, ze které vycházel černý dým.
Jeli – a za sebou nechávali oheň, bolest a smrt. Nikdo nahlas nevyslovil otázku, jestli útěk před tím vším něco vyřeší – či zda dále ponesou smůlu dál a dál na západ, skrz Průsmyk za hory a poté až k mořím a k dalším nikdy neobjeveným zemím, tak dalekým, že se o nich ani legendy nevypráví...
I Vilda se při takových myšlenkách přistihl – a hned, co si to uvědomil, byl zaskočen tou skutečností. Ohlédl se zpátky – tentokrát do své ne zas tak dávné minulosti, kdy okrádal štamgasty v... už si ani nepamatoval. S úsilím si vybavil tvář strýce Peproslava.
Byl Pepe opravdu můj strýc? Napadlo ho. Jakou roli hrál v mé minulosti?
Pohlédl před sebe, kde se na hnědákovi natřásala dívka. Nebyla to Lucilla, ač také seděla rozkročmo – byla to Ela. Teprve nedávno pochopil, proč se přidala k těm, kdo ho následovali. Napadlo ho, že by mohl popojet k ní a něco jí říct, ale když už chtěl pobídnout koně, dojela ho princezna, která se rozhodla vedle něj jet. Úsměv oplatil úsměvem.
"Už tam skoro jsme!" houkl zepředu Ratzor. Seskočil z koně, chytil ho za otěže a dal se do rychlého klusu – bez problémů se zvládl udržet ve vedení družiny a chudák kůň, na kterého vyšel ten nejtěžší z družiny, si mohl alespoň trochu odpočinout.
Jerlin, který zpomalil, aby mohl jet vedle Ely, jí něco pošeptal, na což mu ona odpověděla zachichotáním.
Vilda přitom dělal, že si prohlíží nedaleké stádo ovcí.

***

Slunce se přehouplo přes svůj vrchol na obloze a začalo se zase pomalu sklánět k obzoru, když bylo zastíněno masivním štítem.
Skupina sesedla z koní, kteří popošli k blízké spíše větší louži než jezírku, aby se napili. Nikdo si jich nevšímal – družina hleděla na umělecké dílo vytesané do skály před nimi.
Mezi horami bylo šero a chlad, přesto však šla brána dobře rozeznat. Byla vytesána přímo do skalní stěny – dvě obrovská, nejméně patnáct metrů vysoká křídla, dohromady alespoň šest metrů široká a i ve své masivnosti vyzdobena květinovými motivy a runami.
"Vypadá to, jako kdyby Průsmyk nebyl vždy jen nebezpečným místem..." prolomil Vilda ticho.
"Být tu Lunar, určitě by nám o něm něco řekl..." pronesl Ratzor – a tím zase ticho na chvíli nastolil.
"Jak se dostaneme dovnitř?" zeptal se Jerlin, s jehož slovy začala družina podrobněji zkoumat bránu.
Prohmatávali spáry, snažili se rozluštit řeč zapsanou písmem, jímž byla brána popsaná, ale které bohužel nikdo nerozuměl, a prohledávali i okolí, jestli nenaleznou něco, čím by se dala brána otevřít.
Celé hodiny nebyli schopni na nic přijít.

***

"Takže, vy říkáte, že Vildu znáte?"
"Ano, znám Williama..." odvětil muž. Měl prostý cestovní šat, kožené rukavice a kápi, takže Marachus z jeho těla viděl jen ostře řezanou bradu.
"Ovšem podle toho, co jste mi řekl, to nevypadá..."
"Měl u sebe amulet..."
"A ten mu umožnil vás porazit?" dopověděl čaroděj. Linka rtů muže, vyzbrojeného dvěma šavlemi, se narovnala do perfektní úsečky. Zvedl hlavu tak, že jeho tvář osvítilo slunce – měl ji ošklivě popálenou, jedna polovina obličeje téměř nedržela tvar a oko, které bylo na této polovině tváře, bylo leskle šedivé. Marachus by sebou škubl, kdyby už nepracoval s horšími.
"Vypadá to snad jinak?" procedil mezi zuby zabiják.
"Dobře tedy, dost řečí. Musíme si pospíšit, touhle dobou už budou u brány – můžeme jen doufat, že nepřijdou na heslo."
S těmi slovy se oba vyšvihly do sedla koní a prudce je pobídly směrem na západ.

***

"Ratzore, nech toho, s tím nehneš..." zavolal Vilda na barbara, který se snažil kamenný kolos, bránu k Průsmyku, vyrazit. I přes Vildovo zavolání to ale Ratzor ještě jednou zkusil – a stejně jako předtím se s břinkotem kovu, který měl na sobě, svalil k zemi. Chvíli ležel, chytajíc ztracený dech, a pak vstal, aby se připojil k družince, která si posedala na kameny u potůčku, který křížil širokou cestu v horském svahu.
Šero temnělo, byla větší zima a větší vlhko. Odkudsi se vzala studená mlha, která jim bránila v pohledu dolů do propasti i v pohledu na protější hřeben. Viděli jen plácek ve svahu, u kterého byla do skály vytesána brána a na který by se vešlo bez problémů i o dost víc koní, a z něj jedinou vedoucí cestu, kterou v jednom místě křížil z větších výšek tekoucí potok, který se – stejně jako cesta po několika málo metrech – ztrácel ve zmíněné mlze.
"Fuj, mlha." Pronesl Vilda poté, co se takto rozhlédl. Slečny se zimomřivě tiskly k sobě.
"Co budeme dělat?" povzdechla si Lucilla tak, že měl Vilda pocit, že má asi princezna slzy na krajíčku. S něčím to v něm hnulo, že chtěl bojovně vstát a přijít s velkým nápadem, ale nic ho nenapadalo.
"Já bych se na to vykašlal... jsme ve slepé uličce, dál se nedostaneme... možná, že kdybychom se někde zašili..." házel flintu do žita Jerlin.
V tu chvíli to Vilda nevydržel a seskočil z kamene, na kterém seděl.
"Nesmysl! Dostali jsme se až sem, dostaneme se i dál!" pronesl z ničeho nic bojovně a ačkoliv nevěděl, co bude dělat, šel zpět k bráně, aby s ní změřil síly. Jerlin se trochu posměšně uchechtl, ale dámy Vildu sledovaly s obdivem. Ratzor s pousmáním vyrazil za Vildou.
Vilda, kterého košile, kalhoty a lehký pláštík moc nehřáli, a tak se, stojíce pár metrů od brány, trochu chvěl, Ratzora oslovil, když k němu barbar přišel.
"To je napsáno trpasličími runami, viď?"
Ratzor si je prohlédl. Také je poznával – byly to ty samé runy, jaké zdobily trpasličí síně, ve kterých s Vildou kdysi hodovali.
"Hm," přikývl.
"Jenže to, co je jimi zapsáno, není trpasličí řeč..." poznamenal Vilda. Na to Ratzor jen pokrčil rameny. Mladík přistoupil k bráně a rukou v rukavici přejel po vytesaných květinách.
"Lunar by věděl..." povzdechl si. S barbarem by věnovali padlému čaroději minutu ticha, když tu se náhle ozval křik.
"Někdo jde!" uslyšeli, jak Jerlin volá, a tak tasili zbraně – barbar svůj obouruční meč, Vilda kuši – a rozeběhli se. Cesta ve svahu byla naštěstí dost široká, aby v běhu nehrozilo, byť byla kluzká, že by mohli v běhu sklouznout do hlubin.
Dámy i Jerlin, který tasil meč, byli na nohou. Přes ně viděli Ratzor s Vildou jednoho muže, který právě sesedal z koně a rozhodně, ač viděli jen obrys, nevypadal nepřátelsky. Zpomalili tedy a zbytek skupinky doběhli se zbraněmi skloněnými.
"Jmenuji se Arai a posílá mě baron Lutz. Nesu vzkaz pro prince Williama."

Byl mladý, ani ne pětadvacet let, s nekrátkými vlasy, které rostly do všech stran.
Sáhl do kazajky a vytáhl svitek opatřený pečeti. Neomylně ho podával Vildovi.
Ten ho v panujícím tichu mlčky převzal.
"Baron mi řekl, že možná budete mít otázky. Mám vám říct, že nic nevím – což je pravda – a že se mám hned vrátit. Sbohem tedy," usmál se hoch, nasedl na koně a zmizel v mlze.
Bylo to od nich nezdvořilé, že nepoděkovali, ale většina z nich v údivu hleděla na Vildu – a ten horlivě přemýšlel, co jim říct.
"Ty jsi... ty jsi princ William?" promluvila první Lucilla. Mladík jen přikývl.
"Takže," pokračovala, "jsi mě chtěl unést, aby sis mě mohl vzít, a pak jsi mi pomáhal utéct, abych si tě vzít nemusela?" promluvila v šoku.
"Já jsem to nevěděl... až donedávna," povzdechl si Vilda, prozatím schoval dopis pod kazajku – sice byl zvědavý, ale nejprve musel vše vysvětlit – a začal vyprávět, jak asi před týdnem poznal v lese Rodena, který ho přivedl k jeho minulosti. Řekl jim vše, co věděl.
"A ta dívka? Se kterou jsi... no?" ptal se ze zvědavosti Jerlin a Vilda si všiml, jak princezna, která si mezitím musela sednout, zvedla hlavu, lačnící po jeho odpovědi.
Než však Vilda stačil promluvit, předběhla ho Ela.
"To jsem byla já."
Ratzor, který se doposud jen mračil nad nově objevenými skutečnostmi – to, že byl Vilda vrah, mu nevadilo, protože vzpomínky z té doby prakticky ztratil a nyní už byl tedy logicky někým jiným: ne Williamem, ale od ztráty Lunara jeho nejlepším přítelem – vyvalil oči.
"Cože?!" vypadlo z něj tak vztekle, že všichni nadskočili nad rozzuřenou šelmou v jeho hlase. "Teda, já-já... omlouvám se, jen mě to překvapilo..." rychle se ovládl, ale pěsti měl stále zaťaté.
Vilda naprázdno polkl.
"Je to tak, milovala jsem Williama a nikdy jsem ho nepřestala milovat. Ale jednou mi řekl... jednou jsi mi řekl," podívala se na Vildu, který uhnul pohledem, "že musíš nutně odejít."
"Co jsem ti tehdy řekl?" zeptal se.
"Že musíš udělat něco, kvůli čemu tě budou muset zabít – a že budou chtít zabít i mě, proto se musíš zbavit pouta, které ke mně máš... nebo jsi měl. Nebo máš?" zasvítila v jejím hlase naděje.
Ratzor, aby nebouchl vzteky, se otočil a šel dále od nich, přičemž něco vrčel a lomil rukama. Ela mu na první pohled nevěnovala pozornost, jen hleděla na Vildu.
Ten se po nich rozhlédl. Ratzor nedaleko od něj drtil nadávky mezi zuby a pěsti měl zaťaté, že mu bělely klouby, Ela i Lucilla na něj hleděli se srdceryvnou nadějí – Lucilla navíc se slzami v očích – a Jerlin na něj vrhal nehezký, zamračený pohled.
"Já... já jsem z toho celý zmatený!" vykřiknul, až sebou Ela s princeznou polekaně škubly.
"Proč musím stát před takovými rozhodnutími? Proč to nemůže být jednoduché, jako to bylo? Proč nemůžu být jen pitomej zlodějíček v bezejmenný vesnici!" křičel do světa.
"Protože jsi se tak nenarodil." Promluvil cizí hlas.
"Marachus!" vykřikl Vilda v šoku. Jerlin rychle tasil meč a postavil se po boku Vildy, za ně se schovala Ela s Lucillou. Kolem nich se protlačil Ratzor a stoupl si mezi Vildu a Jerlina.
"Ano, jsem to já," pronesl čaroděj. V ruce držel Deník. "A přivedl jsem vám známého."
Jako kdyby tam stál celou dobu, z mlhy se vynořil muž v kápi a s kovovým chráničem na rameni. V rukou třímal šavle.
"My... my se známe?" přivřel oči Vilda. Jen tak mimoděk si uvědomil, že si ani nevšiml, že vytáhl a nabil kuši.
"Řekl bych, že ano," sundal si muž kápi a odhalil tak ohněm spálenou tvář. Vilda v něm konečně rozeznal muže, který přepadl jejich vojenský oddíl nedaleko Taledaru. Tehdy se o něj postaral Lunar, což na muži, zjevně, zanechalo podpis.
Už potřetí ten den chtěl poznamenat, jak moc by se jim Lunar hodil...
Lunar tam ale nebyl. Bojovně zpevnil postoj a pozvedl kuši, míříc Marachusovi na hlavu. Jerlin i Ratzor stáli připraveni k boji, dámy raději couvly.
"Ale no tak, Williame, my jsme s Tebou nepřišli bojovat. Nechceme ti ublížit, vůbec ne..." promluvil popálený muž.
"Kdo vůbec jsi?!" křikl na něj Vilda vztekle. Měl pocit, že se mu pod nohama bortí celý svět.
"Já jsem Lomen, copak si na mě nepamatuješ?" usmál se. A s tím úsměvem Vildovi proběhlo několik vzpomínek.
Dva chlapci, jak kolem sebe krouží a snaží se jeden druhého porazit pomocí dřevěného meče.
Dva mladíci, jak se potulují po městě plném muziky, masek a krásných dam.
Dva muži a jedna žena...
"Ne, dost..." bránil se Vilda vzpomínkám. Bylo jich příliš.
"Takže si vzpomínáš? Já to věděl!" smál se nadšeně Lomen. "Věděl jsem, že na to nebudou stačit, že ať do tebe nalejou cokoliv, nakonec si začneš vzpomínat... Teď už stačí udělat jen jednu věc a budeš to zase ty!"
"O-o čem to mluvíš?" sklopil Vilda na chvíli kuši, ale sotva si to uvědomil, zase ji zvedl.
"Ale no tak," zareagoval na to zabiják. "Jsme přátelé! Já a čaroděj pro tebe máme řešení..."
"Stačí, Vildo, když půjdeš s námi. Mám připravená nějaká kouzla, která ti vrátí paměť – a abych předešel tvým dotazům, jen jejich uskutečnění mě posílí, takže se mi vyplatí ti pomoci."
V tu chvíli se do rozhovoru vmísil Ratzor.
"Žádná kouzla! Měli bychom tě zabít hned a tady!" křikl Ratzor a chtěl se vrhnout dopředu.
"Nebuď zbrklý, seveřane, a nepleť se do záležitostí, do kterých ti nic není! Vildo, když půjdeš s námi, tvým přátelům se nic nestane..." podíval se na něj s přátelským úsměvem Marachus.
"A když nepůjdu?" zamračil se Vilda.
Lomen si povzdechl.
"Vidíš?" řekl mu čaroděj. "Říkal jsem ti, že dobrovolně nepůjde..."
V tu chvíli Vilda vystřelil – čaroděj ale pohotově zvedl hůl a s ní i sotva viditelný magický štít, který jemně vlnil vzduchem a od kterého se šipka neškodně odrazila. Nebyl čas znovu nabít – a protože nechtěl kuši jen tak zahodit, hodil ji po zabijákovi a tasil dýky.
Lomen vyrazil kupředu – šavlí srazil kuši stranou tak, že zmizela v propasti pod nimi. Přesto ale zvládl vykrýt Jerlinovu ránu mečem.
Na běhání byla cesta dost široká, ale na boj ve více lidech už ne. Ratzor to rychle pochopil a tak se ani nepokoušel přes Jerlina nějak útočit.
"Zpátky! K bráně!" křikl na dámy, které se po jeho slovech otočily a běžely na plácek, který by dal družině výhodu. Ratzor couval za nimi.
Vilda se ohlédl po Ratzorovi – ta chvilka nepozornosti stačila, aby ho čaroděj praštil holí do břicha. Naštěstí se nesvalil a ještě zvládl couvnout z dosahu hole, takže druhou ránu shora nedostal.
Jerlin měl méně štěstí – cvičený zabiják Lomen s ním neměl nejmenší problém. Hravě vykryl mladíkovu ránu a pak – podle domluvy, že přežít musí jen William...
Vilda zvedl hlavu, aby se podíval, proč princezna s Elou zaječely – a do obličeje mu cákla sprška krve. Bez dechu sledoval, jak se Jerlinova hlava s vytřeštěnýma očima propadla do mlhy a jak ji po chvíli následovalo i mladíkovo tělo.
"Vildo!" vykřikl Ratzor a chtěl mu vyběhnout na pomoc, místo toho se dal ale Vilda na útěk k bráně. Zabiják a čaroděj za ním neběželi – vyrazili krokem, až také vstoupili na plácek před bránou, které věnovali sotva letmý pohled.
Stáli proti sobě, dva na dva, dámy stranou u koní se zatajeným dechem. V předchozích bojích byly občas i nápomocné, ale správně pochopily, že tito protivníci byli nad jejich síly.
Čeho se obávaly, bylo, že možná byli i nad síly Ratzora s Vildou.
"No tak, Williame, pojď s námi... přece nechceš, aby zemřel i tady tvůj velký přítel."
Vildovi tlouklo srdce jako splašené. Na obličeji a v ústech cítil Jerlinovu krev – udělalo se mu špatně, ale stále sledoval své protivníky. Stáli proti němu a vysmívali se mu.
Nedivil se jim. Jak by proti nim mohl mít šanci? Opět si připadal jako hloupý zlodějíček, kterého zase vychmátli strážní, když kradl... mohl se cukat, mohl kolem sebe kopat hlava nehlava, ale nakonec ho stejně bez problémů svážou.
"Tak co?" pronesl Marachus. Ratzor vedle Vildy zavrčel, čekajíc na jediné slovo.
A v tu chvíli si to Vilda uvědomil. Už nebyl žádný hloupý zlodějíček. Ale nebyl ani králův nájemný zabiják. On byl něco jiného – něco víc. Dostal se až sem, strhl sebou tolik lidí, a i když kolem něj byla bolest a oheň a lidé umírali, pořád šel kupředu, pořád byl naživu...
Ratzor ho po očku sledoval a nemohl si nevšimnout, jak se skleslý Vilda najednou jakoby narovnal, jako by vyrostl. Mladík se na něj podíval a on jeho pohled opětoval – a spatřil v něm sílu a odvahu. Usmáli se na sebe.
"Hele vy dva, víte, co bude poslední, co před svou smrtí uslyšíte?" ušklíbl se na ně Vilda, zatímco Ratzor nahnul krátce hlavu na stranu, až mu v krku výhružně křuplo.
Čaroděj se zabijákem se zamračili a pozvedli své zbraně, připraveni k boji.
Vilda se naposledy podíval na Ratzora a pak, těsně před tím, než se na ně společně vrhli, zařval:
"Nasrat!"

Ratzor pozvedl meč a rozmáchl se s ním proti Lomenovi – ten před obouručákem uskočil stranou tak, že se vzdálil od čaroděje. Sekl proti barbarovi, ale promáchl – a hned musel uskakovat před další ranou.
Zatímco se takto vzdalovali od svých společníků, Vilda skočil s jednou dýkou před sebou a s druhou za zády proti čarodějovi. Byl rychlý jako vítr a už viděl, jak se čepele zakousnou do Marachusova břicha.
Čaroděj byl ale také rychlý – udělal jednoduché gesto a do Vildy jako by narazilo beranidlo. Odlétl několik metrů dozadu, ale rychle chytil dech a vyskočil na nohy.
Vrhl po Marachusovi dýku, ale ten mávl holí a srazil ji stranou. V naději, že to Marachus nebude čekat, vrhl i druhou dýku, svoji poslední zbraň, jak nejrychleji a nejpřesněji dovedl. Čaroděj ale pozvedl ruku, od které se dýka v záblesku odrazila.
V tu chvíli Vilda pochopil, jakého má před sebou protivníka. Na náladě mu nepřidalo ani to, že se na čarodějově dlani přeci jen objevila krvavá krůpěj.
"Ale no tak, Williame... možná jsi schopný zabiják, ale pořád jen zabiják..." pousmál se blahosklonně a natáhl ruku před sebe. Tušení zazvonilo Vildovi v hlavě, ale nevěděl, před čím a kam má uhnout.
Najednou jako by se začal vytrácet z okolí všechen vzduch – Vilda se marně snažil nadechnout, marně lapal po dechu, ale plíce se ne a ne naplnit, protože nebylo čím. Zatmělo se mu před očima...
"Williame!" uslyšel známý hlas. Stál na kopci pod rozložitým stromem, kolem sebe zelené louky, a sledoval, jak k němu běží hnědovlasá dívka – byla to Ela, jen nevypadala tak bledá a utrápená. Skočila mu do náruče...
Pak vzal za kliku a otevřel dveře. Viděl svého nejlepšího přítele, Lomena, a hnědovlasou dívku... otočil se a utíkal chodbami pryč.
Špatně viděl, protože měl slzy v očích. Přesto rozeznával obrysy postav v uličce města. Jasně slyšel, že po něm chtějí peníze. Natáhl ruku před sebe a v pěsti drtil plíce každého z nich...
"Vildo!" uslyšel známý hlas. Hlavou mu probleskla myšlenka. Zavřel oči a napnul síly. Uvnitř sebe samého křičel ze všech sil, křičel tisícerem hlasů, které prorážely stěny jeho lebky a létaly do všech stran.
Najednou sevření povolilo a on spadl na zem. Neslyšel nic, jen vzduch, který mu náhle naplnil plíce.
Omdlel.

Zabiják zasypal seveřana několika rychlými ranami, ale barbar vše srazil stranou mečem. Před poslední ránou udělal krok stranou, aby donutil Lomena promáchnout – a pak udělal rychlý krok kupředu, se kterým zároveň z boku sekl.
Zabiják se ale prosmýkl pod Ratzorovou rukou a v otočce ho oběma šavlemi sekl přes záda. Jedna ze šavlí sklouzla po kovu, druhá se ale trefila do mezery mezi pláty, prořízla kroužkovou košili a zakousla se do masa.
"Argh!" vykřikl Ratzor a prudce v otočce sekl za sebe – Lomena už ale netrefil. Ten se ušklíbl.
"Příliš velkej, ne dost rychlej..."
"A dost," zavrčel Ratzor, přiskočil k němu a bez většího rozmachu sekl zleva na zabijákovo pravé rameno. Ten nastavil obě šavle a ránu zastavil – jak se čepel Ratzorova meče zastavila kus od Lomenova ramene, vzdálenosti vyšly tak, že Ratzor jen natáhl pravou ruku – a zabiják to schytal pěstí sevřenou kolem jílce přímo do obličeje. Sice to byl úder opět bez rozmachu, ale stačil na to, aby Lomenovi vyrazil pár zubů.
Ten udělal pár kroků dozadu a než se stihl rozkoukat, Ratzor využil situace. Prostý zabijákův oděv nebyl žádnou překážkou pro hrot meče, takže seveřan hravě narval do zabijákova břicha skoro celou čepel.
"Ugh!" a vytřeštěné oči byly jedinou zabijákovou reakcí. Ještě pozvedl ruce, ale Ratzor pustil rukojeť své zbraně, sebral Lomenovi z rukou jeho šavle, vodorovně je zkřížil a prudkým rozpažením odstřihl zabijákovu hlavu od těla.
To zůstalo samo o sobě stát dost dlouho na to, aby seveřan stihl zase chytit svůj meč a mrtvolu z něj skopnout.
Unaveně vydechl a podíval se před sebe. Přímo proti němu v šoku stály Lucilla i Ela – a jeho napadlo, že by bývalo možná stačilo Lomena jen probodnout. V tu chvíli ale Lucillin pohled zabloudil za něj.
"Vildo!"
Prudce se otočil – spatřil, jak čaroděj stojí se zdviženou rukou a pár metrů před ním visí Vilda. Skutečně doslova visel několik centimetrů nad zemí, v obličeji celý modrý.
Barbar pozvedl meč a chtěl se rozeběhnout proti Marachusovi, když tu najednou se obě dvě postavy beze slova svalily k zemi.
"Vildo!" vykřikla opět Lucilla a s Elou se k němu rozeběhla. Ratzor obezřetně doběhl k čarodějovi, na první pohled ale bylo vidět, že je po něm – pohled měl nepřítomný a z očí, z nosu i z uší mu tekla temně rudá krev.

"Viléme... Viléme, probuď se..." slyšel andělský hlas.
Otevřel oči a zjistil, že je v nebi. Nad ním se skláněly dvě božské bytosti, vzduch, který mu naplňoval plíce, byl cítit čerstvostí a životem – a všude kolem něj se povalovaly obláčky.
Pak ho začala šíleně bolet hlava. Vzduch, který mu naplňoval plíce, byl nepříjemně studený a řezal ho, mlha všude okolo byla mokrá a loudila se pod šaty. Jen bytosti zůstaly – byla to Ela a Lucilla, obě se starostlivými výrazy ve tváři. Nad nimi byl ještě Ratzor, s obličejem od krve.
"Seš v pohodě?" zeptal se seveřan.
"Jo, jsem..." posadil se Vilda. "Co je s... Marachusem?"
"Zabil jsi ho... aspoň si to myslíme," odpověděla Ela. "Aspoň to tak vypadalo."
"A Lomen?"
"O něj jsem se... postaral..." řekl opatrně Ratzor a z nějakého důvodu obě dvě dívky ještě o něco pobledly, až byly skoro stejně bílé jako okolní mlha.
"Dobře, dobře... vstanu sám..." prohlásil Vilda a s obtížemi se postavil. Dopotácel se k Marachusově mrtvole a chvíli na něj zamyšleně hleděl. Pak se sehnul a vzal do ruky Deník.
"Ehm, Vildo..."
"Co je?"
"Víš, co se stalo s Lunarem, když si tu knihu přečetl..." varoval ho Ratzor.
Vilda knihu otevřel na první stránce a zahleděl se do ní.
"Nic v ní není," podíval se na trojici naproti sobě.
"Hmm, dává to smysl... Deník asi mohou číst jen čarodějové," pronesla princezna.
"Asi," přikývl Vilda a knihu zavřel. Princezna netušila, že Vilda z nějakého důvodu zalhal.

Ratzor seděl na kameni, širokou hruď odhalenou. Ozdoben byl několika jizvami – a Ela se mu zrovna starala o další, i když vypadala, že každou chvíli omdlí. Princezna stála zamyšleně u koní.
Vilda, stojící u brány, chvíli koukal nejprve na Ratzora s Elou, pak na Lucillu, pak opět na Ratzora. Nakonec vyrazil za dvojicí.
"Ehm, Elo..."
"Ano, Vildo?"
"Já jen... víš, že už nejsem William..." podíval se na ni nejistě. Na chvíli přestala šít – Ratzor stejně zaťal svaly napětím.
"Já... vím, všimla jsem si. Vím, že už jsi někdo jiný, takže..." podívala se na něj, "se tě moje minulost netýká." Usmála se poněkud smutně.
"Jo, tak jo..." zkusil se taky usmát. Podíval se trochu nejistě na Ratzora, který hleděl zamyšleně před sebe. Nic neřekl, ale rozhodně vypadal uvolněněji.
"Vildo?" připojila se k nim Lucilla.
"Ano?"
"Já, chtěl jsem se zeptat... my dva... vy dva..." ptala se opatrně, nejistá, co se ve Vildovi mohlo změnit, když odhalil svou minulost.
Vilda se pousmál. "Zrovna jsem se o tom s Elou bavil a dohodli jsme se, že zůstaneme kamarády..."
Lucilla si viditelně oddechla. Na chvíli zaváhala, pak přešla k němu a krátce ho políbila.
Když se odtáhla, nastalo trochu tíživé ticho, během kterého Ela dokončila šití a pomohla Ratzorovi s obvazem.
"Ehm, jenom kamarády?" zkusila odlehčit situaci Ela.
Vilda se zasmál – díky únavě a vypětí trochu hystericky. "No tak samozřejmě, rád budu Tvůj dobrý kamarád, ba dokonce, jak by řekli elfové, Mellon," pousmál se s hranou vznešeností.
Ozvala se hlasitá rána, až sebou všichni trhli. Kamenná brána ve skalním masivu se dala do pohybu.
"U Silanthara!" vzpomněl si Vilda na jednoho z bohů.
Cesta k Průsmyku byla otevřena.

Dosáhli cíle. Koně popohnali po cestě vedoucí domů – a sami stanuli před branou do nových krajů. Vše okolo bylo podivně osvíceno, protože z nitra hory vycházelo jen jasné bílé světlo – díky němu také neviděli, co je uvnitř čeká.
Všichni čtyři jen stáli a přemýšleli, co prožili, přemýšleli, co nechávají za sebou.
A přemýšleli, co je čeká.
Bude to lepší? Naleznou klid?
A pokud ano, budou schopni v něm žít?
Vilda se podíval na Lucillu vedle sebe a chytil ji za ruku. Usmála se na něj.
A pak, po všech těch útrapách, vyrazili vstříc neznámému – společně odešli z východního světa.
Odešli do světla.

***

EPILOG

Když jsem dopsal poslední řádky, první, co jsem si pomyslel, bylo: "Uff, konečně."
A hned poté následovalo – "Končí to dobře?"
Snad ano. Možná až přehnaně klišovitý konec – ale přitom konec, který při bližším zkoumání odhalí hlubší symboliku. To je přesně to, co si, podle mě, Vildovy cesty zaslouží.
Tak tedy konec. Už nebude žádná další kapitola Vildových cest. Přijde mi to skoro neuvěřitelné – je to takových let! Byl jsem ještě malý klučina, když jsem po Slimovi opravil první kapitolu – a když jsem pak navázal s kapitolou druhou.
Takových let, přitom ne zas tolik kapitol – nevěnoval jsem tomu tolik času, kolik jsem chtěl. A možná právě díky tomu už bych tomu víc času věnovat nemohl.
Vildovy cesty začaly jako prostá humorná fantasy, tak nějak parodie na "dračák". Nedávno jsem se se Slimem na internetu potkal a řekl mi, že Vilda byl dokonce jednou z jeho postav do jejich her. Velice se divil, když jsem mu vyprávěl, jak Vildův příběh pokračoval, jak začal místy získávat vážnější – ne vážnější, spíše epičtější nádech... velice byl překvapen a zároveň potěšen, že lidé jezdí na LARPy o Vildovi, hrají za postavy z příběhu o něm a že podle toho, co činí, Vildův příběh pokračuje.
Už jsem mu neříkal, že nemám sílu pokračovat. Proč?
Když Vilda začínal, já jsem také vlastně začínal. Ano, už jsem za sebou měl mnoho stránek popsaných psacím strojem, ale přesto – byl to až Vilda, na kterém jsem se pořádně vypsal. Jen si vezměte prvních pár kapitol – a pak si vezměte třeba takovou patnáctou, sedmnáctou... nebo nějakou z úplně těch posledních.
V tom je ten problém – Vilda začínal, já jsem začínal. Uplynulo mnoho let a já jsem se posunul o hodně dál – nejen ve stylistice, ale i v tom, co mě baví, co čtu, jaké příběhy rád vymýšlím.
Pokusil jsem se udělat v sérii mezník, "Konec první Epizody", kdy jsem vše shrnul, aby už nikdo nemusel číst ty staré "horší" kapitoly a abych také vše tak nějak zrekapituloval. Přesto mi to ale nepomohlo chytit druhý dech – udrželo to Vildu maximálně o dvě kapitoly déle. Problém totiž nebyl v tom, jak Vilda začínal, nebylo to o tom, že by bylo potřeba udělat tlustou čáru a nabrat čerstvý vítr do plachet.
Vilda se totiž neposunul. Ano, věnoval jsem mu nějaké nové aspekty, v některých místech jsem přidal na hloubce. Ale aby se změnil celý příběh, aby se celá série přesunula úplně jinam, to by se musel změnit i hlavní hrdina. A to já jsem nechtěl – přál jsem si Vildu zachovat.
A i když Vilda dospěl, i když odhalil spoustu překvapivých (a přeci zjevných – a obráceně) skutečností – pořád zůstal Vildou.
Možná, že kdybych si rok odpočinul a nechal si vše odležet v hlavě, možná bych pak byl schopný si opět sednout a napsat Williamův Deník – povídání o muži-stroji na zabíjení, který se vzepřel rozkazům a za trest mu byla smazána paměť, ale osud a navrátivší se minulost ho donutili utéct, nechat domov za sebou, a který nyní objevuje neznámé kraje. Se svými přáteli – s Ratzorem, prostým seveřanem, kterého ale vychoval čaroděj a který miluje Elu, s Elou, ženou z Williamovy minulosti, která si toho prožila tolik, že ze strachu ze ztráty není schopna bojovníkovu lásku naplno opětovat, a s princeznou Lucillou, kterou nevědomky zachránil od svatby s ním – a nakonec by si ji vlastně stejně nejradši vzal.
Ale to už by byl úplně jiný příběh. Jiný žánr, jiné prostředí – a skoro i jiné postavy. A já se k tomu pravděpodobně nikdy nedostanu – budu dělat něco ještě úplně jiného.
Na tomto místě bych chtěl poděkovat serveru Aragorn.cz, že na něm mohly být povídky publikovány. Chtěl bych poděkovat všem čtenářům, že měli tu trpělivost se těmi texty prokousat – a obzvláště chci poděkovat těm, kteří hlasovali v anketách a rozhodovali tak o dalším vývoji příběhu (a musím přiznat, občas jste mi dali zabrat, když jste zvolili něco, co jsem ani trochu nečekal – tolik možných příběhových linií jsem si za tu dobu vymyslel!). Také bych chtěl poděkovat všem, kteří psali, jak jsou Vildovy cesty úžasné – sice jsem tomu nikdy nevěřil, přesto to ale byl důvod pokračovat.
Přesto, v nejlepším se má přestat – a Vildův odchod z východních království je ideálním místem, kde vše ukončit. Navíc, z 10 hlavních postav, které se vystřídaly ve Vildově družině (včetně Vildy samého), přežily jen 4, takže kdybych pokračoval, třeba by nakonec ani nebylo o kom psát. ;)
Tak, skončil Vilda, nechť skončí i dlouhé řeči.
Jsem rád, že si můžu odškrtnout další dokončené dílo. A oddechnout si.
Ale musím přiznat, že jsem si Vildu přeci jen zamiloval.
A i když se k němu nejspíš nikdy nevrátím – protože by to už nebylo ono – rozhodně se mi po něm bude stýskat.
Sbohem!

Další články v kategorii Vildovy cesty

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Gran - 20. července 2009 17:58
Gran

hater 29. června 2009 12:31

Se ještě tak nějak uvidí ;)

jilm 27. června 2009 14:17

Čéče, nemáš zač, většinu času byla prča to psát =))
A jako sešitu bych se nebránil, ale myslím si, že bych to musel po sobě přepsat .) Jako opravit gramatiku, trochu upravit stylistiku... aby se to dalo číst, ale zas aby byl aspoň trochu vidět vývoj ;)
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

hater - 29. června 2009 12:31
hater

Proti těm několika prvním dílům je to opravdu rozdíl, přesto ... myslíš opravdu, že už není kam jít? :-))
Dobrá, když to nebude Vilda, tak co to bude tentokrát? :-)

jilm - 27. června 2009 14:17
jilm

Přiznám se, že jsem z Vildy četl asi tak dvě kapitoly (já na ty povídky nikdy nebyl :-)). Ale 19 kapitol je teda něco. :-) Díky!

A třeba to jednou vydáme v nějakém sešitu, to bych si to pak i přečetl, slibuji. ;)
Shit happens.

Anarion - 25. června 2009 10:57
Anarion

Musím říct, že se ti to vážně povedlo, bráško:)Bylo to napínavé a akční i mi ukápla slzička a ne jedna. Je to zvláštní, ale připadám si jako bych o něco přišla, jako bych ztratila kousek sebe, ale nechť je to známkou toho, že jsem se s příběhem opravdu zžila:)
http://anarion.rajce.idnes.cz/Svatba_A_T/ ; http://www.aragorn.cz/diskuze/sponzoring/#kom

Gran - 24. června 2009 16:39
Gran

Buri the Great 24. června 2009 16:06

Jako z doby než potkal Vildu? ;)
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

Buri the Great - 24. června 2009 16:06
Buri the Great

Gran 24. června 2009 15:37
Hezké, nechceš napsat sérii o Marachusovi?
http://napady.aragorn.cz

Gran - 24. června 2009 15:37
Gran

Diskutovat o celé sérii můžete zde:
http://www.aragorn.cz/diskuze/vildovy-cesty/

=)
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog