Kapitola XVII.: Útržky minulosti (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Kapitola XVII.: Útržky minulosti

Autor : Gran   4. září 2008   Vildovy cesty
A máme tu další kus mého díla, který posouvá děj do situace, ze které bude vycházet scénář VildaLARP na AraLARPu 6. V této kapitole družina cestuje, Vilda zjistí něco nového - a nakonec se všichni cítí v bezpečí, aniž by tušili blížící se hrozbu....

"Co když něco začne jako vtip, ale pokračuje to coby vážně míněná věc? Je to vtip, byť maskovaný, nebo to už vtip není? A pokud ne, může to skončit zase jako vtip?" – Autor s velkým "A" o nejmenované povídkové sérii

Byla noc rušená jen praskáním ohně a hraním větru v korunách stromů. Obloha se skvěla bez mráčku, ale moc hvězd vidět nebylo – jen těch pár, které šly spatřit průrvou mezi stromy, kterou stoupal kouř vzhůru do ticha nad lesem.
Vilém s princeznou seděli obkročmo na kládě tak, že na sebe hleděli.
"Teď to asi bude trochu pálit..." blížil se Vilda rukou s kusem namočené látky ke krvavé ráně na čele. Princezna zavřela oči a bezděčně se napjala – když se látka dotkla šrámu nad obočím, kousla se do rtu, aby ani nesykla.
Její ošetřovatel se snažil soustředit hlavně na očištění obličeje své krásné společnice, ale moc mu to nešlo. Prohlížel si princeznu, i když ta jako princezna vůbec nevypadala – měla kruhy pod očima víc než kdokoliv jiný, jemná světlá kůže se trochu opálila, ale také zašpinila, poškrábala a nyní i zakrvácela, stejně jako se krví slepily rozcuchané černé vlasy. Prostý oděv, který dostala od Ely, byl potrhaný, takže vypadala prakticky jako žebračka.
Lucilla krátce zamrkala, ale protože Vilda s ošetřováním ještě neskončil, nýbrž jen vzal čistý kus látky, opět oči zavřela. On na tom nebyl o moc lépe – sice neměl žádné viditelné krvavé šrámy, ale pod oblečením byl plný modřin a i na něm byla znát únava. O co méně měl potrhané oblečení, o to špinavější bylo.
"Omluvte moji drzost, princezno, ale... nemyslím to zle, ale... kdyžtak je kousek odtud říčka, jak jsme ji míjeli, však víte, tak se tam můžeme skočit... umýt."
"To je v pořádku, Vildo... jasně, půjdeme se vykoupat," pousmála se princezna, hned ale úsměv zmizel, jak ji rána zabolela. Tím ovšem Vilda s ošetřováním skončil, takže oči opět otevřela. "Děkuju... a... tykej mi, jsem Lucilla, vždyť víš."
Vilém ve svém srdci poskočil radostí, ale snažil se to nedat příliš najevo – tak se jen hloupě pousmál. Pohlédli na sebe – a jak si uvědomili, že ten druhý pohled oplácí, podívali se zase stranou.
"No..." vstal Vilda, zatímco princezna přehodila jednu nohu přes kládu, aby si sedla normálně. "Teď už asi nikdo nemá šanci poznat, že jste... teda že jsi princezna," pronesl tónem, jako by to říkal jenom proto, aby řeč nestála. Ostatně to byla pravda.
Protože si to Lucilla uvědomovala, nejprve jen souhlasila prostým "hmm", pak se ale zamyslela nad obsahem té věty.
"Protože jsem v otrhaných šatech a celá špinavá?" zeptala se, zatímco se Vilém sehnul pro brašnu, protože nechtěl nechávat věci nehlídané, když půjdou k vodě.
"No, to taky... jdeme?" zeptal se a princezna přikývla. Pomohl jí vstát, za což se mu odvděčila tak milým úsměvem a tak roztomilým "děkuji", že se Vilda modlil, aby ve tmě nebylo vidět, jak se začervenal.

***

Byla ta samá noc, jen beze stromů. Kolem ohně na palouku, několik mil od místa, ze kterého jsme nyní přišli sem, ležely tři postavy. Jedna trochu stranou od zbylých dvou: mladík, který ležel jen tak na boku, zády k ohništi. Jerlin spal bez deky, v rukou držíc svůj jednoruční meč. Na druhé straně přes ohniště ležela Ela, která byla také na boku, ale to, že spí, jen chvílemi předstírala. Odlesk ohně jí hrál v lesknoucích se očích.
Tolik mrtvých. Neustále a dokola se jí to utrpení přehrávalo před očima. A mnohé z těch zemřelých měla ráda... a málokterý z nich si to zasloužil. Zmocňoval se jí nesmyslný pocit, že za to může ona.
Spatřovala znovu a znovu veškerou tu krev, všechnu tu smrt. Jak má s tímhle tím pokračovat? Co si má vlastně počít? Takového utrpení... a když ho opustí, když vše zahodí, srovná se časem se vzpomínkami? Bude moct žít normální život? Ona se ale nesměla vzdát, měla své poslání...
Vedle ní ležel Ratzor, tak, že mezi ním a ohništěm byla právě Ela. Jak rád by si k Ele lehl blíže, jak rád by se jí dotkl – ale ze strachu ležel raději dál. Kdyby nespal ve své zbroji a kdyby nebyl tak otužilý, nejspíš by se klepal zimou.
Několikrát se přes den pokusil s Elou promluvit, ale ona jen ležela na voze a téměř neodpovídala. Jak rád by jí pomohl... co ji asi tak trápí? Všechna ta smrt? I jemu se stýskalo po přátelích – ale on již ve svém životě viděl a prolil tolik krve, že ho některé věci nechávaly chladným...
Sebral v sobě odvahu a otočil se na bok, čelem k Ele. Trochu se nadzvedl, podpírajíc se pravou rukou, a levou rukou poposunul deku na Ele tak, aby ji lépe hřála. Jí samotné se téměř nedotkl.
Ela, jak se zdálo, spala dál.
Ratzor chvíli čekal a přemýšlel. Pak co nejtišeji promluvil.
"Elo? Elo, spíš?"
Po chvíli ticha promluvila s povzdechem.
"Ne, Ratzore, nespím."
"Já... není ti zima? Chceš moji deku?" nabídl nejistě, načež se ale Ela místo odpovědi otočila na záda a, tělem i rukama stále skrytá pod dekou, zespodu se na něj zahleděla.
"Uvědomuješ si, že jsou všichni mrtví? Copak tě to netrápí?"
"Já... uvědomuju..."
"Kdysi dávno... zemřel muž, kterého jsem milovala. Teď, nedávno, zemřel další, kterého jsem milovala. Pak zemřel jiný, který miloval mě – a já bych jeho milovat mohla. A zemřel i poslední z nich, kterého jsem obdivovala už jen pro to, jak on miloval vše a všechny okolo sebe," pronášela roztřeseným hlasem, zatímco jí po tváři steklo pár slz.
"Já... je mi to líto..."
"Já vím. Ale pochop, že na nějakou dobu nemůžu mít s láskou nic společného... na cestě, po které jdeme, zatím leží jen smrt a bolest, smrt a bolest pro všechny, které mám nebo bych mohla mít ráda. Nechci tu bolest zvyšovat. Už takhle uvnitř krvácím... nesmím si dovolit mít znovu někoho tak moc ráda." Odmlčela se. Očima pátrala ve hvězdách, zatímco Ratzor, nevěda co říct, pátral v jejím obličeji a v jejích uplakaných očích. Náhle na něj pohlédla.
"I když bych třeba i chtěla," pronesla skoro neslyšně a otočila se k němu zády.
"Dobrou noc," pronesl seveřan po chvíli.
Neodpověděla.

***

Všude okolo byla tma, jen ty hvězdy, jejichž paprsky pronikly skrze stromy, se leskly na vodní hladině. Říčka nebyla příliš široká – na hloubku mohla být v nejhlubším místě sotva nad pas.
Stáli na břehu ve svém otrhaném a špinavém oblečení a s vlasy slepenými špínou, potem a krví. Vilda pohodil brašnu a čutoru na zem a vyzul si boty.
"Chceš... pomoct?" chtěl se zeptat, ale princezna už měla svoje boty sundané.
"Umím to i sama," usmála se na něj.
"No... tak na co ještě čekáme?" zazubil se. "Poběž!" čapl ji za ruku a rozeběhl se do vody. Zaječela, když vběhla do studené vody, zatímco Vilda potlačil sakrování.
"Není tak studená!" křikl, zatímco měl pocit, že mu upadnou palce u nohou, a se smíchem cákal po princezně vodu. Ta se smála zvonivým smíchem a cákala vodu po něm. V zápase se přiblížili k sobě – a sotva byli u sebe, princezna po něm skočila. Vilda ten náhlý útok nečekal, takže zahučel pod hladinu – a princeznu stáhl sebou.
Chvíli bylo v lese ticho.
Načež se z ledové vody vynořily dvě rychle se nadechující postavy, smějící se mezi jednotlivými nádechy. Jak vstávali společně, náhle svůj smích ztišili – stáli totiž těsně u sebe, s rukama bezděčně položenýma na tom druhém: Vilda s dlaněmi na princezniných bocích, ona zvenku na jeho loktech. Zadýchaní a jemně se chvějící zimou si několik dlouhých okamžiků zblízka hleděli do očí. S víčky přivřenými se jejich tváře náhle blížily k sobě...
Propadl se do snu, když ochutnal teplo jejích rtů. Srdce mu divoce bušilo, když se k sobě jejich těla přitiskla a v dlouhém polibku zapomínali na okolní chlad...
Ale každá akce má svoji reakci – a jak Vilda reagoval, princezna to ucítila. Se smíchem se odtáhla, žertovně na Vildu cákla vodu, a zatímco ji další voda lítala od nohou, doběhla až na břeh, zvonivě se smějíc celou cestu tam.
Vilda takovou radost neměl – málem se propadl hanbou.
Když došel se studem se červenajícími tvářemi a pohledem sklopeným na břeh, princezna už byla obutá a s věcmi běžela mezi stromy pryč směrem k ohništi. S povzdechem se usadil na kámen, pomalu si nazul boty a krokem vyrazil za ní s pocitem, že byl sražen z oblaků...

***

Zastavili se u ohniště kousek od cesty. K němu i zpět byly vidět lehkým vozem vyjeté koleje.
"Zjistěte, jak je to dlouho," přikázal Marachus. Jeden ze dvou ozbrojených mladých mužů, kteří ho doprovázeli, šmátl do ohniště.
"Jen několik hodin, pane," odvětil.
"Dobře... půj- co je to tady?" sehnul se. Když se narovnal, držel v rukou kožený řemínek, na kterém se pohupoval obyčejný kovový plíšek s dírou uprostřed.
"To se bude hodit," pousmál se. "Jdeme!" křikl na muže, kteří ho beze slova následovali.

***

Ratzor opět táhl dvoukolák, zatímco na slámě se tentokrát vsedě vezla Ela. Jerlin pochodoval vedle nich a příliš nemluvil – celkově se z nich stala poněkud mlčenlivá společnost. Ele do řeči nebylo, Jerlin si neustále připadal jako psanec a zároveň host, a tak čekal, jestli náhodou nebude osloven – a Ratzor neměl důvod oslovit kteréhokoliv z nich. Lunar ho učil, že to, že ho naučil mluvit, neznamená, že to musí pořád dělat. Ah, Lunar... seveřan si neznatelně povzdechl.
"Jejda!" vyjekla najednou Ela, "ztratila jsem svůj přívěsek!"
"Jaký?" vyhrkl Jerlin, snažíc se využít příležitost k hovoru.
"Přívěsek na krk, takový plíšek na něm byl... no, škoda," povzdechla si.
"Aha..." přikývl Jerlin a rozhlédl se po okolních lučinách – jediný les široko daleko byl ten kousek před nimi, skrz který, jak se zdálo, protékala menší řeka. Přemýšlel, čím by dal za vznik rozhovoru, ale nenapadalo ho nic. Zeptat se už na nic nemohl – z Ratzora se mu povedlo vytáhnout celý jejich příběh od Vildova najmutí knížetem Daurinem až do teď; nebylo se zkrátka na co zeptat.
A tak mlčky vjeli do příjemného stínu lesa – polední slunce jim už začínalo vadit.

Skrz les skutečně protékala řeka, jak se ujistili, když uprostřed lesa dojeli k mostu přes ni.
Sotva tak ale učinili, z křoví náhle vyběhla postava – Ratzor okamžitě stál s taseným mečem, bráníc dvoukolák. Hned ale zbraň sklonil – před ním stála sama princezna.
"Princezno?"
"Díky bohu, že už jste tady... doufali jsme, že pojedete tudy, tak jsme na vás čekali..."
"Ale kde je Vilda?" optal se seveřan.
"Vilda... já... nevím," kousla se do rtu. "On prostě... zmizel."

***

Ohniště nevydávalo skoro žádné světlo, jak skomíralo. U něj se zimomřivě krčila princezna zabalená do deky, kterou měla přehozenou i přes mokré vlasy.
Opatrně prošel kolem ní, třesouce se zimou, jak oblečení na něm schlo a noční vzduch ho ovíval, a přiložil dřevo na oheň, který začal rozfoukávat. Když se pořádně rozplápolal, měl díky horku vlasy skoro suché. Teprve v tuto chvíli si Vilda vytáhl svou deku a zabalil se do ní. Pak nalil trochu vody z čutory do plechového hrnku, který přiložil k ohni, aby tak ohřáli když ne vodu na čaj, tak prostě vodu – čaj sebou skutečně neměli.
Mlčky seděli a hleděli do ohně. Když si Vilda přestal v duchu nadávat a na chvíli se podíval na Lucillu, s hřejivým pocitem se mu opět vybavil polibek – a vzápětí pomyslná facka. Zamračil se a opět zahleděl do ohně.
"Vildo?" promluvila princezna po chvíli opatrně.
"Hmm?" zamručel mladík.
"Když jsme se bavili o tom, že už by do mě nikdo neřekl, že jsem princezna... a zmínili jsme otrhané šaty... naznačil jsi, že nejen kvůli tomu..." odmlčela se. Po chvíli ticha se ozvalo jen "hmm".
"Chtěla jsem se zeptat: Kvůli čemu ještě?"
Vilda se zamyslel, aniž by se na ni podíval. "No... kvůli korunce."
"Korunce?"
"Měla jste ji..."
"Prosím, nevykej mi..." pronesla tiše. Povzdechl si.
"Měla jsi ji ve vlasech, celou tu dobu..."
V tu chvíli si princezna vybavila všechny ty situace, kdy se snažila skrýt. Vždyť má pravdu! Celou dobu měla korunku ve vlasech!
"Ale... jak to, že si to nikdo jiný neuvědomil?" zeptala se nevěřícně. Vždyť cestovala s tolika lidmi...
"Nevím," odvětil prostě Vilda.
"A proč jsi nic neřekl?"
"Protože... ti slušela," řekl na hranici slyšitelnosti. "A hlavně byla dost jednoduchá, takže si mnoho lidí nejspíš myslelo, že je to jen obyčejný šperk, který nic neznamená... ale teď ho mají ty děvky, co tě unesly, takže..." pokrčil rameny a vstal. Projel si rukou vlasy a srovnal si již suché oblečení. Princezna ho napodobila.
"No, nevím jak ty, ale já jdu spát," pronesl Vilda.
"A co hlídky?"
"Nepotřebujem." Udělal pár kroků od ohně, složil deku v balíček, uložil se a dekou si podložil hlavu.
"Dobrou," zamumlal a zavřel oči. Ach bože, jak mu to jen mohla udělat...
Najednou sebou jemně cukl, protože ucítil dotek.
"Já... omlouvám se... nemyslela jsem ten smích tak zle, jen... jsem se nemohla udržet..." lehla si k Vildovu překvapení Lucilla k němu a hlavu si položila na jeho rameno. "Vlastně mi to i docela zalichotilo," řekla tiše s pousmáním.
"Ehm, já..." začal po chvíli Vilém, ale princezna ho přerušila.
"Dobrou noc," přehodila si přes něj ruku
"Brou," zašeptal bývalý kapsář, srovnal deky, aby byli dobře přikrytí, a zavřel oči. Usínal s úsměvem.

Ale probouzel se vyplašený. V klidném spánku ho jeho Tušení tentokrát nevarovalo – a když zprudka otevřel oči a vykřikl, neozvalo se nic, neboť měl v ústech roubík. Nebyl ale vzhůru dlouho – rána do hlavy ho poslala zpět do snění.

Když se probouzel podruhé, byl zmatený. Cítil, že je přivázán k židli, v ústech stále cítil kus hadru. Rozhlížel se, ale všude viděl jen tmu.
Pak mu někdo sundal pásku přes oči – před ním stál muž po čtyřicítce s vyholenou hlavou a upraveným černo stříbrným vousem. Na sobě měl jen kalhoty a nezapnutý kabát, takže byla jasně vidět jeho vypracovaná hruď a břicho s menším množství šedivějících chlupů. Vilda ale nyní zmateně hleděl spíše do jeho nehezkých modrých očí, mezi nimiž měl kostnatý nos, a pak po místnosti – tou byl prostý sklep, ve kterém byl kromě židle, na které byl Vilda přivázán, ještě stůl. Na něm leželo množství nástrojů – od psacího brku po různé nehezké zakrvácené "hračky".
"Viléme, jsi to ty," pousmál se najednou muž, který měl doposud v obličeji něco mezi vražedným a zkoumavým výrazem. Vytáhl mu z pusy roubík a začal ho odvazovat.
Vilda si odplivl a zmateně promluvil.
"Kdo jste? Kde to jsem? Proč jste mě unesli? Co je s p- Lucillou?"
"Klid klid... princezna zůstala tam, protože s ní jsem mluvit nechtěl. Jsi v mém příbytku, ve sklepě. Neunesli jsme tě, nýbrž unesl – žiji tu sám. A jmenuji se Roden." Odvázal ho. Vilda okamžitě vyskočil.
"Uklidni se říkám... jsem přítel. Přicházím z minulosti," ušklíbl se.
"Z minulosti?"
"Jaká je tvoje nejstarší vzpomínka? Kolik ti bylo?"
"Něco přes dvacet... hospoda... vesnice Údolí... počkat, ne, ještě si vybavuji nějaké stáje jako kluk."
"No výborně – z téhle minulosti jsem. Pojď," vyrazil směrem ke schodišti, ke kterému Vilda předtím seděl zády, a cestou vytáhl ze stojanu láhev vína.

Seděli u prostého dubového stolu na židlích ze stejného dřeva. V krbu plápolal oheň, jehož krbová římsa byla prázdná. Kolem místnosti byli skříně a truhlice, žádná z nich ale neukazovala svůj obsah. Nikde nebyl žádný předmět – vše jako by bylo někde poschovávané.
"Prosím," podal mu broušenou sklenici – velice drahou záležitost, jak Vilda odhadl – naplněnou rudým mokem, který Vilda už podle barvy odhadl také na vyšší cenovou kategorii. Sám si také nalil.
"Tak – na nové seznámení," ušklíbl se Roden a uskrl. Až při tomto ušklíbnutí si Vilda všiml dlouhé táhlé jizvy od čela přes obočí a oko těsně kolem nosu až ke koutku úst. Když byl Roden bez výrazu, byla rovná, ale spolu s jeho mimikou se zajímavě vlnila.
"Kdo... kdo jste?" zopakoval Vilda svůj předchozí dotaz.
"Tykej mi. Jsem Roden a kdysi jsem byl tvůj opatrovník."
"Opatrovník?" zarazil se Vilém. "Kdo... kdo jsem já?"
"Jsi Vilém a vyrůstal jsi ve Wernejském království na jednom z hradů patřících přímo králi Albrechtovi. Opuštěná přímořská pevnost, kterou zde kdysi postavili lidé z obavy, že je bude následovat... kdokoliv, před kým sem utekli. Za ta tři století ale z moře nikdo nepřišel – proto opuštěná," upil vína.
"Ale... co jsem tam dělal? Co moji rodiče?"
"Matka, kterou jsi znal, ve skutečnosti byla jen tvoje pěstounka. Tvé rodiče jsem nikdy neviděl, dostal jsi se k nám jako malé dítě... s úžasnými schopnostmi."
"Schopnostmi? Jakými schopnostmi? Nemám přece žádné..." zarazil se.
Všechna ta Tušení, šestý smysl. Zautomatizované zabíjení, ty vraždy, nad nimiž byl schopný přemýšlet, které si byl schopný vůbec uvědomit až poté, co se zabíjením skončil. Jak v bitvě uhýbal šípkám a šípům, aniž by si to uvědomoval. Jak zpomalil čas, aby se vyhnul dýce vražedkyně a hodil ji zpátky. Jak nechal kámen viset ve vzduchu... ano, vytlačil to z hlavy, protože tomu nerozuměl, ale koutkem oka to zahlédl.
Nadechl se, aby něco řekl, ale nával vzpomínek ho zabolel.
Drží se ve stáji za ruce s nějakou holčičkou, kolem frkají koně.
Pozdě v noci při svitu svíčky leští neuvěřitelně ostré čepele.
Jen tak s holýma rukama leze po nějakém skalním útesu, fouká vítr, prší déšť, pod ním zuří moře.
Svítí slunce a on jede na statném hřebci, u sebe urgentní zprávu...
Líbá se s hnědovlasou dívkou při západu slunce...
Sedí na kraji postele a obouvá se. Než vstane, naposledy se podívá na postel – tam pod dekou leží jistě nahé ženské tělo.
Silou vůle zvedá nějakého muže do vzduchu, který se tetelí pod náporem jeho moci...
ZÁBLESK!
Prudce otevřel oči a chytil se stolu, hlava, ne, celý svět se točil.
"Na, kopni to do sebe," podal mu holohlavý muž nějakou tekutinu. Vilda ji do sebe bezmyšlenkovitě nalil a div se nepozvracel. Začal vše ale vidět opět jen jednou.
Jak se uklidňoval, uvědomil si, že mu srdce málem vyskočilo z hrudi.
"To... to se stává... a je to asi moje vina," pronesl muž.
"Vysvětli mi to," odvětil Vilda. Nerozuměl ničemu.
"Byl jsi neuvěřitelně talentované dítě – co se týče některých věcí. Když jsme na to přišli, řekli jsme to králi – a ten rozhodl, ať z tebe vycvičíme dvoru zavázaného zabijáka. Trénovali jsme tě nejen v zabíjení, ale i v překonávání všemožných překážek... žádná mise pro tebe neměla být nesplnitelná.
Kromě toho jsi měl ale ještě... další... schopnosti. Než jsme se rozhodli celou věc ukončit, zvládal jsi ohýbat čas i prostor jak se ti zachtělo... několikrát jsem tě viděl trhnout celým dlážděným náměstím, jako kdyby to byl jen koberec, na kterém stojí pár lidí, které chceš ze žertu shodit... a viděl jsem i, jak ti tato síla umožňuje zabíjet..."
"Počkat počkat počkat!" rozkřikl se Vilda, na kterého toho bylo poněkud moc najednou. "Chcete říct, že v době, kterou si nepamatuji, jsem byl nájemný zabiják s ps- psionickými schopnostmi?"
"Přesně tak,"
"Ale... jak to, že už nejsem?"
"Protože... nakonec jsi jednu misi odmítl splnit těsně před jejím koncem. Do teď jsme nezjistili, co tě k tomu vedlo... ale stalo se. Snažili jsme se tě donutit k poslušnosti, ale utrhl ses ze řetězu, když to takhle řeknu... škody byly obrovské. Podařilo se nám tě spoutat a... nevím, jak to udělali, já těmhle věcem nerozumím, ale na konci všeho toho lití lektvarů do tvého hrdla a nabíjení tě všemožnými kouzli... no, když s tebou skončili, nepamatoval sis vůbec nic – a o své schopnosti si přišel. Pak jsme tě prostě vzali a zahodili do takového prostředí, aby ses už nikdy nedostal k ničemu důležitému, pro jistotu..."
"Přišel o schopnosti? Ale co tedy to, co se mi...?"
"To jsou jen záblesky minulosti, stejně jako ty vzpomínky. I kdyby se ještě o něco víc vrátili, pravděpodobně nebudeš schopný je použít... alespoň ne tak, jak by sis to představoval..."
"Jak to, že ne? Zatím to bylo ku prospěchu!"
"To si povíme, až se spontánně roztrhneš vejpůl," vrhnul po Vildovi výmluvný pohled a nalil mu dalšího panáka zelenomodrého sajrajtu.
"Ale..." nutil mladík žaludek k poslušnosti, " jak je tedy možné, že jsem se dostal na tak důležitý úkol, jako unést pr- sakra, vždyť vy jste-!" chystal se Vilda vyskočit, Roden ho ale pokynem ruky uklidnil.
"Už nejsem na jejich straně. Nesouhlasil jsem s jejich metodami – začalo to vlastně tebou. Proto žiji tady v ústraní... je docela náhoda, že jsme na sebe narazili.
Stejně jako je náhoda, že ses dostal do akce Amulet Moci. Kníže Daurin o celé záležitosti nevěděl, samozřejmě, a měl za úkol prostě někoho vybrat. Je to asi osud, že ten vybraný jsi byl právě ty – nikdo to nemohl tušit. A pravděpodobně to ani netuší! Máš štěstí, že nikdo neví, že jsi to právě ty, kdo cestuje s princeznou... jestli si myslíš, že po vás teď jdou všichni, tak to bys teprve viděl, kdo všechno jsou skuteční všichni."
"Já... co mám teď dělat?"
Roden vstal a přešel ke skříni.
"Odhalil jsem ti trochu pravdy – na zbytek nejspíš přijdeš sám. Trochu ti pomůžu – vezmi si tohle všechno." Začal na stůl dávat věci. Čisté nové oblečení, nějaké vrhací nože, dokonce i kuši s šipkami... k tomu kožený vak přes rameno, čutoru, zásobu jídla, nějakého koření a trochu peněz."
"Můžu... mít ještě tři dotazy? Kromě tohoto," zeptal se Vilda prakticky ve dveřích.
"Ano."
"Za prvé – proč jste mě vlastně unesl? Mohli jsme to vyřešit u ohniště. Za druhé: Proč jste to vůbec všechno udělal? Tu pomoc... jsem teď vaším dlužníkem," poukázal na nové vybavení.
"Za prvé – protože jsem to chtěl s tebou vyřešit v soukromí. Nechtěl jsem, aby mě kdokoliv z tvých přátel viděl či aby kdokoliv jiný kromě tebe věděl, kde tento domek stojí. A ani ty ho nejspíš nezvládneš znovu nalézt – jen když já budu chtít," pousmál se muž. "Za druhé... řekněme, že jsi mi v minulosti prokázal službu. Vlastně dvě – takže v jedné věci už jsme si kvit. Nadále jsem ale tvým dlužníkem spíš já," lehce se uklonil. "A třetí dotaz?"
"Kudy zpátky k ohništi?"

***

"Já nevím... nejsou tam žádné stopy, že by ho kamkoliv nesli... opravdu si na nic nevzpomínáš?"
"Ne..." hovořila princezna a snažila se sklopeným pohledem skrýt skelné oči. "Prostě... vím, že jsem se v noci probrala a nad námi se někdo skláněl – ale hned jsem zase spala, nevím, jak to... asi to bylo díky..." nedopověděla, jen si vyměnila pohled Elou. "Když jsem se ráno probudila, už byl pryč..."
"Ale už jsem zpátky," ozval se známý hlas a na cestu, na které stál dvoukolák, z okolního lesa náhle vyšel Vilda.
"Kde... jak...?" nechápala Lucilla, když si ho prohlédla.
"Nevím, prostě mě unesl nějaký muž, řekl mi, že jsem mu kdysi pomohl, že je mým dlužníkem, dal mi všechno tohle a zase mě nechal jít!" rozhodil Vilda rukama. Princezna sebou párkrát pohnula, jako kdyby vedla vnitřní boj. Podívala se po ostatních – a nakonec se k Vildovi nerozeběhla, jen na něj pohlédla. Ten, ač obvykle spíše pomalejší, pochopil okamžitě. Tajemství.
I tak ho to ale zahřálo u srdce.

Nálada znatelně stoupla, protože Vilda přivezl jídlo. Svůj nový plášť, který dostal, dal princezně, jejíž šaty byly nejpotrhanější. V hovoru se Vilda seznámil s Jerlinem coby milým mladíkem ochotným pomoci. Když se ho vážně zeptal, jestli je ochotný stát se psancem a odejít s lidmi, které prakticky nezná, do krajů, která nezná nikdo z nich, souhlasil okamžitě.
Další osoba, kterou tu nic nedrží, pomyslel si Vilda. Jen tohle poslání...
Nebo tu je něco, co by mě tu mělo držet? Vzpomněl si náhle na dnešní setkání.

Za pár dní dorazili do malé vesničky, kde se rozhodli poptat, kudy dál. Už byli jen dva tři dny cesty od Stříbrných hor – ale nevěděli přesně, kde Průsmyk je.
"Ale jistě, že vám to povím!" odpověděl krákavě jakýsi vesnický mudrc. "Ale budu muset nahlédnout do svých starých zaprášených knih... a to mi něco zabere."
"Jak dlouho?" zeptal se Jerlin iniciativně. Ptal se jen tak... kdyby tak tušil, že zde nejsou v bezpečí, že čas jim skutečně běží...
"Do zítřejšího večera..."
"A budete za to něco chtít?"
"Zeptejte se lidí ve vsi, jestli něco nepotřebují... pomoc vesnici bude pro mě dostatečnou odměnou za pomoc vám," usmál se blahosklonně stařec.
"No... dobře, uvidíme se tedy zítra," rozloučil se Jerlin zdvořile a družinka starcův příbytek opustila.
"Takže... teď jen stačí počkat," pronesl s úsměvem. Úsměvy se, ač unavené, objevili na tvářích všech – líbila se jim myšlenka celého dne bezpečí a odpočinku.
Kdyby tak kdokoliv z nich tušil, že ztráta prostého přívěsku k nim dovede jednoho z jejich největších nepřátel...

---

O pokračování se bude rozhodovat na AraLARPu 6 (18. až 21. září)! Více informací (a rozcestník na všechny další diskuse) v diskusi AraLARP - info, odkaz přímo na diskusi ke scénáři VildaLARP zde.

Další články v kategorii Vildovy cesty:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

pavel - 4. září 2008 15:33
pavel

Mě se to taky líbylo. :)
A třeba při konci věty : A třetí dotaz?"
"Kudy zpátky k ohništi?"
Jsem se docela nasmál. :)
Slova jsou jen prázdné skořápky.

Gran - 4. září 2008 14:51
Gran

apophis 4. září 2008 14:33

Díky =)

Ano, je to trochu úvodnější... nejen kvůli začátku nové epizody a tomu, že holt jen posouvám děj k dalšímu LARPu, ale i proto, že jsem neměl času ani nad tím tolik přemýšlet.

Informace k LARPu budou obsaženy v potřebném dokumentu (už je vše vymyšleno), sem mi přišlo zbytečné to rvát. Z hlediska kapitol se ty informace objeví v další kapitole.

Opakující se výrazy, gramatické chyby a whatever... njn, dnes v noci jsem to napsal, o odpolední pauze jsem přiběhl domů, jednou jsem to přečetl, opravil to nejhorší a ve spěchu hned vydával, abych se stihl vrátit na hodinu... mít víc času, ještě by se to vybrousilo .)

Kdyby netáhl dvoukolák, tak jdou stejně rychle. Jeho to sice nezpomaluje, ale holt by musel jít pomaleji, protože by mu Ela nestačila. Paradoxně jdou dokonce o něco rychleji, než kdyby šli pěšky.
Ani to už nemá být dokonalá povídka... už jen proto, že je to povídková série, a tedy se počítá, že ty kapitoly nebudou stát samy o sobě .) Samozřejmě, chápu v tom ale, že tohle rozhodně není ta silnější z kapitol =) Ani jsem si ale tento cíl nedával...

Jsem rád, že se líbila, děkuji za hodnocení =)
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

apophis - 4. září 2008 14:33
apophis

Pěkné ... pěkné.

Čte se to rychle a dobře, žádné složitosti. Slovní obraty se drží vysokého standardu - je znát, že už máš zkušenostmi "vypsanou" hlavu.

Jen mi to přijde jako takový te klasický úvod. Ikdyž ono to vlastně má být úvod - do druhé epizody.
Proč by taky nebyl. Trochu mi schází informace důležité pro LARP, ale to jistě bude v určených dokumentech ... teď mám na mysli role, možnosti, a také kdo co chce hrát, protože jinak je to "nuda a čekání".

Je fakt, že ti dva stopaři a Marachus zase až tak pozadu nejsou a na LARPu to dokonce bude opravdu blízko (možná bych tyto postavy "vpustil" do hry až později).

Občas ti ulítlo slovíčko (opakující se výrazy), ale to se stane :) Při takhle dlouhém textu a rychlém vydávání se není čemu divit.

Přesto přese všechno - 4 bodíky. Na dokonalou povídku jsem čekal trochu víc zážitků typu : zdrhejme, rychle, musíme je dohnat. Hlavně od Ratzora, který si, dle mne, chce udržet družinku co nejvíc pohromadě. A on "jen" táhne dvoukolák. To by pak cestování asi bylo ještě pomalejší, než jít pěšky, ne? Logicky asi ano, ale on je to seveřan, tak popojedem. Ok. Pěkná kapitolka.
Jsem obludný fantazák, jenž z temnoty svého doupěte leze kam se mu zachce a kdy se mu zachce.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog