Kapky deště (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Kapky deště

Autor : Allizea   2. února 2008   Povídky
Slohovka na téma " jednoho deštivého dne..." :-) mno tak uvidíte, cot o zase bude...

Stalo se jednoho deštivého dne...

Osnova


    Divný pocit
    Zlověstný tón
    Samota
    Realita (smíření s realitou)

    Byl to velice divný pocit. Byla rozrušená, hrozně nervózní. Kráčela dlouhou chodbou a nevěděla co čekat, až najde ty správně dveře.
    „206,“ zašeptala zprvu tiše.
    „206... krucinál, je to vážně dvěstě-šest?“ položila si otázku sama sobě; nemohla ty dveře najít. Nervozita stoupala.
    Hlasitě si oddechla, když konečně našla to co hledala. Byly bílé. Stejně tak jako vše okolo, pomalu vstoupila.
    Jen jedna postel a člověk, který pro ni byl vším a on teď měl odejít? Nemohla tomu uvěřit. Spíše věřit nechtěla. Ani slov neměla, náhlé sucho v ústech ji na dlouho zbavilo řeči. Možná tomu tak bylo dobře. Hleděla s pocitem prázdnoty a tísně na spící ženu před sebou.

    Čas ubíhal snad pomaleji, než kdy dřív. Ale ona čekala. Čekala jestli se probudí. Bylo to marné. Pokojem se ozvěnou rozlehl nepříjemný tón, který jí navždy utkví v paměti. Bodal ji do uší, lámal její duši – proklínala ho.

    V pokoji nastal zmatek, doktoři, sestry se tam sbíhali jako vosy na sladké, bylo však už opravdu pozdě. Náhlé kapky deště začaly sužovat vyprahlou zem stejně tak hladově jako poutník umírá bez vody v poušti. Jako kdyby i nebe plakalo nad touhle ztrátou. Ona ale nebrečela, nešlo to. Možná tomu jen stále nemohla uvěřit...

    Od té chvíle uběhlo již pár dní. Ona s nikým nemluvila, jen stále hleděla do prázdné zdi před sebou. Hlavou se jí honily tisíce myšlenek a vzpomínek na její matku, s kterou by se teď měla jít rozloučit. Rozloučit se a to navždy. Samota spolu s nekonečnou bolestí jí lomcovaly srdcem. Přála si, aby se v tuto chvíli probudila, aby to byl jenom hloupý sen. Modlitby, které si tiše šeptala, ale její touha, její přání je nesplnitelné.

    Kapky bubnovaly do oken stejně těžce, jako slané slzy stékaly po její tváři. Konečně přišla chvíle. Přišlo něco, co sama nikdy nechtěla připustit. Pokorně se sklopenou hlavou přijala fakt, že ji teď uvidí naposledy. Bolelo to, ale neměla a nemá na vybranou. Hleděla do prázdna s výrazem bezmoci. Tiše vzpomínala na její tvář, na její nakažlivý smích, ale i na chvíle, když se rozčilovala nad její tvrdohlavostí a neústupností. A pak si uvědomila jednu věc. Nikdy ji nepokládala za důležitou, ale v tuto chvíli jí tak přišla – nikdy své mámě neřekla, že jí má ráda.
    Na tohle je už pozdě.
    S námahou vstala a upravila si šaty, které nesly barvu smutku. Barvu oblohy, která se tvářila smutečně, tak jako vše kolem. Nechtěla se loučit. A už vůbec nechtěla připustit, že už nikdy neuslyší její smích, ani její výtky.
    Utřela si slzy a vykročila do deště, který nesl stejně velkou ztrátu jako ona. Do deště, který plakal s ní...
    Vyšla do objetí větru, jež lomcoval s lítostí korunami stromů, který s velkou bolestí vál do neznáma. Do větru, který byl zatracen bolesti, stejně tak jako ona.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Allizea - 2. února 2008 21:54
Allizea

Amthauer 2. února 2008 21:12
Ale néé :-) věřím ti...nech to takhle :-)
Dum Spiro, Spero.

Amthauer - 2. února 2008 21:12
Amthauer

Allizea 2. února 2008 20:46
Můžu to ještě změnit... ;)
- What is a life devoid of strife?

Allizea - 2. února 2008 20:46
Allizea

Amthauer 2. února 2008 18:23
Ted jsem koukala, že jsi změnil osnovuuu :-D a taky žes mi to více ododstavcoval .-D ježiš to je slovo.

ta pomlčka měla být jako za a.)
za účelem, abychom si vyzkoušeli, alespon trochu rozvětvenou osnovu bo co. V té slohovce, kterou jsem odezdávala toho bylo víc, ale tady to jsem dost upravovala, ale to je jedno :-) Jenom se mi to s těma odstavcema hůře čte :-)
Dum Spiro, Spero.

Allizea - 2. února 2008 20:41
Allizea

Amthauer 2. února 2008 18:23
néééé, jsem tu psala tak hezkej příspěvěk....dokonce se ti i omlouvala a ono se mi to smazalo...musím znova :-D

Takže mno na tom všem jsem trochu zapracovala. Češtinářka přišla s tim, že kdo píše a přinese jí něco ukázat, tak prostě dostane zvlášt jedničku :-D jako jednička je jednička, ne? Mno a ona mi nato vše řekla, že to co píšu má šíleně moc emocí, což je jedna věc, která je sice dobrá, ale že občas se mi tam ztrácej nesmyslné věty, špatná interpunkce a že velká chyby toho všeho je, že to kdo ví jak začne. Takže se ti omlouvám za ty své občasné " hysterické výlevy," přeci jen od češtinářky to přijmu pokornějc než od tebe :-D
{b}Takže sorry.{/}

Jinak tady :"Stejně tak jako vše okolo, pomalu vstoupila." Vážně měla být tečka, nevím jak se to stalo- asi jsem to prostě přehlédla.

slovo sbíhaly :-D mno to je mi oříšek. Napsala jsem to se z i ve slohovce a teď jsem to zas opsala :-D prostě trubka

sužovaly - to mojí češtinářku prej v tom spojení totálně rozesmálo, prtž tím to nese úplně opačnej význam, než celá věta nasvědčuje, ale mě se to prostě v tom spojení líbí :-)

Co se týče těch modliteb a tak podobně. Dávala jsem velkej důraz na volení občasných slov, či nějakejch spojení, alespon že tohle zaujmulo :-)

Jinak díky :-)

PS: vždycky to může být lepší ;-)
Dum Spiro, Spero.

Amthauer - 2. února 2008 18:23
Amthauer

Tak, nejprve, jak už je zvykem, formální výtky: Věta "Stejně tak jako vše okolo, pomalu vstoupila." postrádá smysl - jako by její první část patřila k předchozí větě a ta druhá měla být zvlášť, v tom případě se jedná o zmatek v čárkách a tečkách. V další větě se už mluví o člověku, odcházení apod., ovšem z toho plyne pro čtenáře zmatení, protože je najednou opět vržen do nevysvětlených a neuvedených fakt. Pak podivné střídání vidu v rámci jediné věty: "rozlehl; utkví". Ve větě, že se setry sbíhaly (s, ne z), je zvláštně použito slovo "však" - to by mělo jaksi vylučovat předchozí myšlenku, jenže předchozí myšlenka mluví o něčem úplně jiném. Další věta je také podivná, spojení "sužovat - hladově" je zvláštní, protože "hladově" je v tomto případě doménou předmětu a ne podmětu, krom toho, ve spojení s vodou by se asi víc hodila variace na žízeň než hlad.

Co se mi však velmi líbí, je ten tvůj unikátní styl, kdy v jediném slově skryješ obrovský potenciál a sdělení. Třeba věta "Modlitby, které si tiše šeptala, ale její touha, její přání je nesplnitelné." je toho krásným případem - slovo "modlitby" zaduní jako úder zvonu a vypoví za mnoho vět (alespoň tedy pro citlivého čtenáře). Rozbor věty jako takové by asi nebyl pěkný, ale čteme-li s citem a obrazotvorností, dočkáme se estetické odměny.

Nuže, už jsem chtěl být po přečtení prvního odstavce zlý, ale nakonec jsem si oddechl, že nebudu muset. Jsou zde dvě věci, které se mi velmi líbily - o jedné jsem mluvil v předchozím odstavci a ta druhá je fakt, že v povídce jsou popsány melodramatické věci, ale přitom takovým prostým, střídmým stylem, který na nás neřve a neprolévá hektolitry hysterických slz - a to je možná silnější a emocionálnější. V tomhle světle se i ty prvotní výtky jeví malichernými, takže dávám *****, i když stále mohlo být líp ;)
- What is a life devoid of strife?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog