Kdo se směje naposled... (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Kdo se směje naposled...

Autor : Polárnice   6. února 2010   Povídky
(...) Co čekáte od vlkodlačí holky, jež byla zrazena člověkem? Zrazena, zesměšněna a zostuzena? Víte, co se z ní stane? Vrah. Touha mstít se je natolik silná a pohání vás kupředu, že vraždíte každého člověka, který se vám dostane pod drápy. (...)

„… Kdo se směje naposled, ten se směje nejvíc…“ říká se to tak, že ano? Už mnohokrát jsem to slyšela. Z jeho úst nejčastěji. A pokaždé to zabolelo.
Když ukončil náš vztah, též tato slova vyslovil. Zakončil jej těmito slovy a ještě záchvatem smíchu, když viděl mé slzy. Bylo to od něj opravdu ošklivé, ale co jsem mohla čekat od tvora lidské rasy.
Věřila jsem mu a on mě zradil. Sprostě mě zradil. Pokaždé, když ho potkám, vysměje se mi, aniž by si uvědomoval, jakou bolest mi tím způsobuje.
„… během těch několika málo týdnů ses smála jak šílená, Arietto! Proč bych se teď nemohl smát já?!“ výbuch smíchu. „Kdo se směje naposled, ten se směje nejvíc!“

Jak bodávají jeho slova! Jsou jako ostré rampouchy… jako ostří stříbrné dýky zabodnuté přímo do srdce. Do vlkodlačího srdce. Do mého srdce… do srdce toho, kdo miloval a byl zrazen.
Je to pouhý člověk a dokáže tak moc ublížit! Jak jen jsem mohla být tak tupá?! Jak jen jsem mohla uvěřit člověku? Já? Lykanka? To uvědomění si vlastní chyby, která tak trhá moji vnitřní část, moji duši, na tisíce – miliony dalších částiček a ty částičky na další miliony mikročástiček, a já vnímala tu hroznou bolest každé částečky a mikročástečky zvlášť, bolest, která se tak nesnesitelně stupňovala. A to mě ničilo…
Pohled na to, jak si vykračuje ruku v ruce s jinou, mi dokázal rozbít již částečně zhojené rány, které začaly znovu krvácet a šeredně bolet. Tak hnusná a nesnesitelná bolest to byla…

Bylo pro mě hrozně velké překvapení, že někdo, jako je on, se o mě vůbec zajímá. O takovou šedou myš, která se vyhýbá veškerým školním akcím a výletům… a ne jenom školním… a to nejen z důvodů neoblíbenosti okolí a společnosti lidských tvorů. Nikdy jsem se nepohybovala v kruzích, jako se pohybuje on a to z toho důvodu, že jsem nikdy nijak nezapadala a nechtěla jsem riskovat případné odhalení. Nelíbilo se mi mezi lidmi, lákala mě vůně jejich krve, když se některý zranil, ale musela jsem to snášet kvůli škole. Chtěla jsem být neviditelná, nevídaná, prostě aby mě neviděl nikdo. A přece jenom si našel skulinku ve velké kamenné hradbě, kterou jsem si vybudovala, jež se mezi mým a jejich teritoriem skrývá, a uviděl tu malou šedou myš, která se vyhýbá společnosti. Dokázal se prodrat skrz to, co jsem si pečlivě omotala kolem sebe. Podařilo se mu najít štěrbinu v mém srdci a pozvolna se do něj dostat. Usídlit se v něm a pevně se v něm držet… Podařilo se mu získat to nejcennější, co jsem měla a mohla dát. A… pak se mu podařilo mě zradit. Poslat mě k čertu. A ještě se mi vysmát…

Sbalila jsem si pár věcí, které se budou hodit, jakožto například dýky, nožíky, atd, oblíkla jsem si své oblíbené černé oblečení a vyskočila oknem ven, tak jak vyskakuji již každý den. Dopadla jsem do čerstvě posekaného trávníku před našim domem do podřepu a rozběhla jsem se směrem k parku. Moje noční zábavy jsou od jisté doby lovy. Co čekáte od vlkodlačí holky, jež byla zrazena člověkem? Zrazena, zesměšněna a zostuzena? Víte, co se z ní stane? Vrah. Touha mstít se je natolik silná a pohání vás kupředu, že vraždíte každého člověka, který se vám dostane pod drápy. (A věřte mi, nebo ne, je to vážně zábava. Pohled do těch vystrašených očí je prostě delikátní.) Do té doby, dokud se vám do zubů nedostane ten, jenž vás zradil. A možná budete vraždit i dál…
A já jdu dnes lovit…

Pomalým loudavým krokem jsem došla do parku, kde Antonio tráví každou noc. Chodí sem, vím to. Vím to díky tomu, že mě sem vždycky vodil. Každý večer, celých šest měsíců. Jak ironické!

Schovala jsem se do křovin u cesty a vyčkávala až uslyším jeho kroky. Až ucítím jeho charakteristickou příjemnou vůni. Až ucítím vůni, kterou jsem mu kdysi darovala. Kdysi…
Nemusela jsem dlouho číhat a dočkala jsem se jeho příchodu. Chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekala! Ach ano… stále tak ladné a sebevědomé pohyby. Stále to vědomí nadřazenosti, jež mu ční z očí. Pořád ten sladký úsměv…
„Uvidíme, kdo se bude smát naposled!“ zavrčela jsem a z temnoty stínu mu vyšla vstříc, ovšem bez snahy se krýt…
„Já se budu smát!“ otočil se po mně, podíval se mi do očí. Zřejmě mě slyšel.
Ten pohled vypadal tak strašně… cize… tak cize, až mně po zádech přejel mráz.
Náhle se zastavil a zůstal stát. Jeho oči se zabodávaly do mých.
„Ty jsi takový ubožák!“ odplivla jsem si.
„A ty jsi naivní Nána!“ uchechtl se. „Snad sis nemyslela, že bych tě někdy mohl milovat?!“ začal se smát. Vítězný smích. „Zrovna tebe?! Hodila ses mi jen do postele! Abych vyhrál sázku!“
To už jsem nevydržela a skočila jsem po něm. Prudce uhnul a strhl mě k zemi. Přetočil mě pohotově na záda a přisedl mě, abych se nemohla bránit, a ještě mi natáhl ruce, abych je proti němu nemohla použít.
„Říkám ti to celou dobu, ty bestie!“ zavrčel nenávistně, obličej sotva dva centimetry od mého. Pak se mi zadíval do očí a… políbil mě… políbení bylo tak krásně něžné a sladké, než je přerušil a znovu se mi zadíval do očí.
Moje ruce si přechytl jen jednou rukou a tou druhou vytáhl mléčně bílou injekční stříkačku s neznámým obsahem. Celý obsah mi aplikoval do krku, neomylně našel tepnu. Při zabodnutí jehly jsem vyjekla.
Ihned jsem poznala, co bylo obsahem. Je to nějaká sloučenina stříbra. A stříbro mi teď pozvolna ničí krevní oběh… cítím, jak mi propaluje cévy a žíly… jak se dostává do srdce a celou mě zevnitř zaživa spaluje… umírám… bolestivě…
„Tak kdo se směje, hm?“ začal se smát. „Tak pověz, Arietto! Kdo se směje poslední, co?!“
… Ta bolest… to utrpení… poslední pohled do očí mého vraha… a…

Konec

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Kdo se směje naposled...?
hater, Lusst, Megan, Moon.rider, Saia, vlkobýjec, Wolfee

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Polárnice - 19. února 2010 11:41
Polárnice

Zkuste se vžít do její situace. Zradil ji, ještě se z toho tak plně nevzpamatovala. Překvapilo ji, že zná její identitu, Tak ji překvapil tím políbením, že se nestačila bránit...

Ale děkuji :)
Já nejsem nemrava..vůbec neee....*vrtí hlavou* jsem jenom myšlenkami naladěna na vlně, která je přístupná oficiálně od 18-ti let...

Nortsar - 19. února 2010 08:25
Nortsar

Moc hezké, jen mi přijde divný ten konec. Přesně jak podotkla Saia, nějak mi nepřijde, že by člověk přemohl tak snadno vlkodlaka.
I tak moc dobré dílko, pěkně se čte.
...Když mě v porodnici poprvé přivedli k matce, bylo rozhodnuto, že zde strávím ještě několik týdnů, než se najde někdo dostatečně trhlý na to, aby si mě vzal... A nyní začíná konec epilogu mého života...

Megan - 11. února 2010 20:03
Megan

Je to tak krásné!!! smutné akční a někdy až ironické... palec nahoru!!!nemohla jsem odtrhnout oči! : )
Ježíš je bůh a bůh je k jídlu. PS: Jednorožce do každé domácnosti!

Saia - 10. února 2010 16:57
Saia

Jak se to mohlo stát, že se mi tohle nedostalo ve škole do rukou?... *Podrbe se a nechápavě zakroutí hlavou.*

Hater to dobře vystihl a mě se to po obsahové ii stylistické stránce líbí. Jen jedna věc mi trochu nejde do hlavy... to se lykanka nechala zakleknout jen tak člověkem?
Na světě neexistuje problém, který by nevyřešila vhodná ráže...

Polárnice - 10. února 2010 09:49
Polárnice

Andel Strazny je krasne dilko, ktere psala Sai... znam, cetla jsem :] ... a Polarnice... proc ne? mne se to libi :D

ale dekuji za kladny nazor :}
Já nejsem nemrava..vůbec neee....*vrtí hlavou* jsem jenom myšlenkami naladěna na vlně, která je přístupná oficiálně od 18-ti let...

Moon.rider - 10. února 2010 02:32
Moon.rider

ale ne! presne tak

proc se autorka jmenuje polárnice?

proč ne třeba pohlednice? nebo polednice? nebo rovnou lednice:P

ne fakt...ta povídka má něco do sebe...neni to buhvíjaké dělo...

dobré dělo je třeba
http://www.aragorn.cz/clanky/andel-strazny/

ale i tohle je nadprůměrné..takže 4 okI?:)
Ministerstvo zdravotnictví vrauje: Moon škodí vám, i lidem ve vašem okolí.

hater - 8. února 2010 22:38
hater

hater 7. února 2010 21:27
A já jsem děsnej trouba, polárnice přece není název povídky. Omlouvám se :-)

hater - 7. února 2010 21:27
hater

Máme tu příběh zrazené lásky, odhozené a odkopnuté. Příběh divoké dívky, snažící se, aby si jí nikdo nevšímal. To však bohužel nejde, vždycky si Vás někdo všimne a tak je to i zde. (Což mi přijde jako nejzajímavější aspekt povídky :-) )

Dívka je pohlcena touhou mstít se a zabíjí kvůli tomu. Chce zabít i jeho, ale nejde to, nedokáže to. On je připraven, ví co chce hlavní hrdinka udělat a zabije ji.

Kromě toho, že je dívka zrazená a potupená, tak si svou touhou po pomstě vysloužila nejen další výsměch, ale i smrt.

Trochu se mi ztrácí motivace toho kluka, proč jí vlastně chce zabít a proč si myslí, že mu její vražda projde?

Také nechápu název povídky, proč polárnice?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog