Klikatá cesta života (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Klikatá cesta života

Autor : Ninrich   4. června 2007   Povídky
Toto jsou tři má dílka, celý sborník povídek se bude jmenovat Klikatá cesta života ;).

Klikatá cesta života

Libor Kříček

Tento sborník povídek z mých světů bych chtěl věnovat všem milovníkům fantasy, bez ohledu na věk i pohlaví. Také všem spisovatelům, od kterých jsem četl knihy a kteří mi poskytli takovouto slovní zásobu, filmařům, také učitelům ze základní školy a těm, kdo se teď chystají číst můj soubor povídek.

Vypravěč

Den se zase chýlil ke konci. Byl podzim, ale pořád bylo teplo. Stařec se opřel o hůl a zahleděl se k horizontu. Zapadalo slunce. Krajina byla ozářena zlatavými paprsky a stromy vrhaly dlouhé stíny. Stařec usedl na zem do tureckého sedu a hleděl pořád k západu, dokud slunce nezapadlo a krajina se nepohroužila do večerního šera.
Potom se zvedl a odbelhal se do vesnice, opíraje se neustále o svou pokroucenou hůl. Zaťukal na dveře jedné z chalup a požádal o jídlo. Nikdo ho dovnitř nepozval, ale dali mu kus chleba, sýr a sklenici vody. Stařec byl už na to zvyklý. Každý den musel žebrat. Neměl ani měďák. Už dlouho se nevyspal v měkké posteli. Na jaře, v létě i na podzim si každou noc hledal nové místo, kde by se mohl vyspat. Nikdo ho domů nechtěl. Když dojedl, vrátil sklenici a odbelhal se pryč. Došel na náves, kde si hrály děti. Stařec toužil, aby se mohl zase proběhnout. Ale nemohl.
Sedl si na lavičku na návsi a děti se k němu sběhly.
„Chcete, abych vám vypravoval?“ zeptal se. Děti mlčky přikývly. Stařec moudře pokýval hlavou a chvíli mlčel. Potom začal vyprávět:
„Za dávných časů žil na jedné chudé farmě malý chlapec. Bylo mu dvanáct let a v klidu si žil farmářský život. Hrál si se svým psem a pracoval na poli. Jmenoval se Orkan. Ale tenhle poklidný život už ho nebavil. Nechtěl dožít na farmě. Toužil po slávě a dobrodružství.
Když dovršil osmnácti let, vzal svého psa a odešel z domova. V první vesnici si nechal ukout meč a vyřezat dřevěný štít. Zbylo mu ještě pár zlatých mincí, za ně si nechal udělat průměrný luk a koupil si toulec, ve kterém bylo asi dvacet šípů s železnými hroty. Neměl nikde domov a zaměstnání. Vždycky někde požádal o nocleh a jídlo.
Optal se lidí, jestli nemají nějaké potíže, a oni mu řekli, že jim po nocích mizí ovce. Orkan se zaradoval a vyčkal, až nastane noc. Potom došel k pastvě a schoval se za velký balvan, na kterém sedávali čeledíni, kteří měli za úkol opatrovat ovce. V noci tu ale nikdo nesedával. Ovce tu však zůstávaly i přes noc. Polehaly si na zem a spaly. Orkan vyčkával. Měsíc osvěcoval pastvinu stříbrným světlem. Byly vidět jen siluety stromů, které lemovaly pastvinu kolem dokola.
Orkan tu číhal za balvanem podle svého odhadu už asi dvě a půl hodiny. Avšak navzdory velkému nepohodlí a přemáhání se, aby neusnul, se mu to vyčkávání vyplatilo. Na druhém konci mýtiny se z lesa vynořila silueta hubeného člověka. Byl to vysoký muž a v ruce držel dýku.
Orkan se ho nebál, když byl malý, učil se šermovat se synem vesnického starosty. Šermovali klacky, ale šlo jim to znamenitě.
Orkan ostražitě pozoroval muže, který nemohl vůbec tušit, že je sledován. Muž přelezl dřevěnou ohradu. Ta pod ním tiše zavrzala. Blížil se ke stádu a vybíral nejpěknější ovci. Orkan na nic nečekal a tiše se vynořil zpoza svého úkrytu. Meč měl připraven k smrtícímu seku. Co nejtišeji přelézal ohradu. Ale ta pod ním stejně potichu vrzla. Muž se zadíval Orkanovým směrem, ale ten už byl v ohradě a tiskl se do trávy. Nebyl vidět a muž tedy přestal mít podezření, že by se mohl stát obětí nějakého hlídače. Stejně se tu nikdy žádný neobjevil, tak proč by tu měl být zrovna dnes? Nesmysl. Pokračoval tedy v práci. Vybral si nejhezčí kousek a probodl ho dýkou. Ovce nestačila ani zabečet. Byla mrtvá. Muž, potěšen svým úlovkem, naložil si ovci na ramena a ztěžka se belhal zpátky k ohradě. Orkan rychle vyrazil. Muž se polekal, upustil ovci a rozhlížel se. Když spatřil řítícího se Orkana, otočil se a dal se na útěk. Ale Orkan ho utéci nenechal. Povalil muže na zem a přiložil mu čepel svého meče k hrdlu.
´Máš nějaké komplice?´zeptal se poraženého.
´Ne!´vydralo se z úst vyděšenému muži.
´Pro koho tedy kradeš?´nedal se odbýt Orkan.
´Pro sebe. Jsem chudý a nemám co jíst. Z ovcí beru maso a jím je. Vlnu prodávám za směšnou cenu. Kdybych nekradl, zemřel bych hladem. Dělám to jen kvůli tomu, abych přežil.´ odpověděl muž.
Orkan byl v rozpacích. Věřil muži a chápal ho. Ale nemohl ho nechat, aby kradl vesničanům ovce! Co měl tedy dělat. Pokud by ho nechal jít, muž by se dříve nebo později stejně jistě vrátil. Pokud ho předá starostovi vesnice, možná muže popraví. A to Orkan nechtěl. Co měl tedy dělat? Nechal muže vstát a vzal mu dýku. Ovci zatím nechal ležet tam, kde ji muž upustil. Namířil špicí meče na muže a donutil ho, aby šel před Orkanem. Takto ho dovedl až do vesnice. Došli ke starostovu domu a Orkan zaklepal. Chvíli starostovi trvalo, než přišel se svící v ruce a v noční košili. Byl celý rozespalý.
´Co chcete?´zeptal se.
´Vedu vám zloděje ovcí. Chytil jsem ho přímo při činu. Ale podle všeho je to jen chudák, který nemá co jíst a proto loví ovce. Takhle mi to alespoň řekl on.´
´Je to tak!´přidal se zloděj.
´Ale prosím vás, nezabíjejte ho. Potrestejte ho nějak, ale nechte ho prosím vás žít.´ řekl Orkan.
´Dobře.´ souhlasil starosta. ´Nechám ho žít. Jsem ti velmi vděčný za tuto službu. Toho chudáka nechám zmrskat na pranýři na návsi a nechám ho zadarmo bydlet v našem vesnickém hostinci. Ale bude pod dohledem! Nikam se nehne bez mého svolení. Udělám to jen proto, aby se zase nevrátil a ovce nám nekradl znovu. Kdyby utekl a krást je začal, už bych ho při příští příležitosti nechal zabít. A co by sis přál ty za tu službu? Jsem ti dlužen a ten dluh chci splatit hned.´
´Chci koně. A provaz.´řekl orkan.
´Dobrá.´svolil starosta, dal mladíkovi provaz a uvedl ho do stájí. Byla tu spousta krásných koní. Mladík si vybral statného hnědáka.
Starosta mu ho věnoval a přidal mu k němu ještě sedlo. Potom si od Orkana převzal zajatce a dočasně ho uvěznil do malého vesnického žaláře. Ještě jednou Orkanovi poděkoval za tu službu a šel zase spát.
Orkan vzal provaz, který obdržel od starosty a uvázal ho svému psu kolem krku. Přivázal ho svému koni na sedlo. Teď se mu pes nemohl ztratit.“
Stařec se odmlčel. Děti bez hlesu naslouchaly celou dobu jeho vyprávění. Některé se už začaly trousit domů, ale záhy se vracely i se svými rodiči. Ti se také zaposlouchali do starcova vyprávění. Tak se postupně kolem starce utvořil veliký kruh tvořený lidskými těly, který se neustále zvětšoval.
Stařec tedy pokračoval:
„Orkan putoval od vesnice k vesnici a vydělával si tím, že plnil úkoly, které mu lidé zadali. Plnil úkoly čím dál tím těžší. Proto se také pořád zdokonaloval v boji. Už zabil medvěda a dokázal i pobít několik loupežníků najednou. Stával se čím dál bohatším.
V jedné vesnici si lidé Orkanovi postěžovali na vlkodlaka. Mladík se tedy rozhodl, že přijme i tento úkol a vlkodlaka zabije. Zeptal se, jestli lidé ví, kde vlkodlaka může najít. Řekli mu, že sídlí v jeskyni, která je ukryta nehluboko v lese. Vždy za soumraku se vydává na lov. Přímo do vesnice nechodí, ale potlouká se ostražitě kolem ní a vyhledává oběť. Tu vždy rozsápe na cáry a dobré maso z ní vyžere.
Orkan se lidí optal také na podobu vlkodlaka. Jeden muž mu řekl, že vlkodlak má lidské tělo, celé pokryté hustou srstí. Hlavu prý má vlčí a rudé oči planoucí nelítostí, zasazené po bocích hlavy. Tesáky má dva, dlouhé jako palec dospělého muže.
Výpověď jiného vesničana se však od druhé výrazně lišila. Říkal, že vlkodlak má podobu velkého vlka. Souhlasil, že má rudé oči a obrovské tesáky.
O úplňku vlkodlak sedává u nedalekého jezírka a vyje pronikavě na měsíc. Potom řádí mnohem víc a zabije i několik lidí za noc. Je potom prý mnohem větší, snad jako dva dospělí lidé do výšky i do šířky. Tuto noc se prý odváží mnohem blíže k vesnici. Ale jak úplněk pomine, má zase svou menší podobu.
Při tomto vyprávění Orkan dostal strach. Už byla noc a on zvedl hlavu k měsíci. Byl úplněk!
Orkan dlouho neotálel a vydal se k lesu. Sňal svému psu z krku provaz a udělal si z něj laso. Pes byl rád, že je volný. Vrtěl vesele ocasem a pobíhal kolem svého pána. Orkan ho hladil po hřbetě. Věděl, že toto může být poslední noc, kterou teď spolu tito dva nerozluční druzi tráví.
Prostupovali lesem. Náhle se před nimi otevřela mýtina. A na jejím konci se rýsovala silueta skály. V ní musela být jeskyně. Mladík psovi přikázal, aby seděl potichu tady na okraji mýtiny. Sám si vylezl na strom. Štít si dal na záda a meč zastrčil do pochvy. Do obou rukou uchopil laso a vyčkával. Nic se nedělo. Byl unavený. Snažil se, aby na stromě neusnul, ale nešlo to. Za chvíli se ze stromu ozývalo tiché oddychování, občas přerušené nehlasitým chrápáním. Asi hodinu mohl Orkan v klidu spát. Potom ho probudilo tiché vrčení psa. Ten neklidně pobíhal okolo stromu, na němž ještě před chvílí spal jeho pán. Teď už byl probuzen. Orkan se zadíval ke skále a zastavilo se mu srdce. Před skálou stál vlkodlak, přesně podle popisu vesničanů. Vysoký i široký jako dva muži. Celé té ohromné postavě ve tmě dominoval pár rudě žhnoucích očí.
Orkan byl zděšen. Ale odvážil se seskočit se stromu, aby mohl stanout bok po boku se svým druhem, věrným psem. Stáli tam a čekali.
Mohutný kolos na druhé straně mýtiny se dal do pohybu. Vprostřed mýtiny se zastavil a strašlivě zařval. U toho pozvedl hlavu směrem k měsíci.
Orkan vzal laso a přikrčil se. Pes začal po řevu vlkodlaka hlasitě štěkat, ale oproti ohlušujícímu hlasu vlkodlaka to byl jen pískot. Orkanův pes byl už starý. Moc dobře neviděl ani neslyšel. Najednou vyrazil vpřed a štěkal. Orkan na něj křičel, ale pes, jak jsem už řekl, dobře neslyšel a navíc nedbal volání svého pána. Řítil se k vlkodlakovi. Když k němu dorazil, vlkodlak se rozmáchl obrovskou tlapou a vrazil psovi ohromně silnou ránu. Ta Orkanova druha odhodila asi devět metrů směrem k Orkanovi. Pes dopadl před mladíka. Byl mrtev. Z úst i čumáku se mu řinula krev a oči měl zavřené.
´Ne!´zařval s lítostí Orkan. Teď vlkodlaka nenáviděl ještě mnohem víc než předtím. Zamával rukama nad hlavou, aby příšeru přilákal. Rychle se vyhoupl na nejbližší větev a rychle šplhal do koruny stromu. Vlkodlak se pustil za ním. Pod stromem se zastavil. Byl bezradný. Uchopil kmen stromu a začal jím lomcovat. Orkan se jen stěží udržel v koruně. Ale nespadl dolů. Když vlkodlak zjistil, že strom nepovalí, znovu zařval. Orkan slezl na stromu o něco níž. Roztočil nad sebou laso a hodil ho po vlkodlakovi. Ale neuměl házet dost dobře. Provaz dopadl na zem vedle vlkodlaka. Ten se podivil, uchopil provaz a strhl ho dolů. I s Orkanem, který se ho ještě pořád křečovitě držel. Orkan spadl na nohy. V té levé mu křuplo a kost mu vylezla z lýtka. Cítil hroznou bolest, která mu brala vědomí. Udržel se a neomdlel. Ležel na břiše.
Vlkodlak ještě jednou zařval. Orkan se domníval, že to má být triumfální řev. Avšak nemohl vlkodlaka nechat vítězem. Zradil by vesničany i sebe sama. Místo toho se pustil provazu, klekl si a vytáhl z pochvy meč. Vlkodlak byl nesoustředěný a ještě pořád měl hlavu vztyčenou k černému nebi, které bylo poseto hvězdami. Orkan vrazil meč co největší silou té zrůdě do břicha. Šlo to jen těžko, ale Orkan tlačil meč pořád dál a dál vlkodlakovi do břišní dutiny. Ten oněměl bolestí. Vzal mladíka za tělo a mrštil s ním o zem. Orkan narazil hlavou do kořene stromu a ztratil vědomí.
Když se probral, hleděl do jehličí. Hlava ho šíleně bolela. Podivil se tomu, že je naživu. Byla ještě noc. Vstal a chtěl se postavit na nohy. Zapomněl na svou zlomeninu. Sotva si stoupl na levou nohu, zřítil se zpátky na zem. Hrozně to bolelo. Chytil se kmene stromu a podařilo se mu postavit na nohy. Nebo spíše na jednu nohu – tu pravou. Levou nechal jen opřenou o zem. Rozhlédl se kolem sebe. Uviděl vlkodlaka, jak leží na zemi a ze zad mu čouhá meč. Podlehl na následky svého zranění. Orkan se zaradoval. Ale když uviděl svého mrtvého psa, už radost neměl.
Svezl se na zem a doplazil se k vlkodlakovi. S námahou ho otočil na břicho a vytáhl z něj svůj meč. Potom se dobelhal k mladému stromku a usekl ho. Osekal z něj větve a udělal si tak berli. Meč zastrčil do pochvy a ze země zvedl provaz. Uvázal ho vlkodlakovi kolem krku. Dokulhal k psovi a přivázal ho k vlkodlakovi. Potom vzal volný konec provazu a omotal si ho kolem pravé ruky. Tahal monstrum a psa směrem zpátky k vesnici. Provaz se mu zařezával do ruky a šlo se mu hrozně pomalu. Ale nedbal bolesti a času a dotáhl dvě mrtvoly až do vesnice. Když tam dorazil, svítalo. Lidé ho vítali s veselým křikem. Byl pro ně hrdina. Sesul se ale na zem a znovu ztratil vědomí. Tentokrát vyčerpáním.
V několika dalších dnech Orkan pohřbil u vesnice psa a účastnil se rituálního spálení těla mrtvého vlkodlaka. Noha už ho tolik nebolela, ale rána mu začala hnisat. Vesnický lékař se zděsil. Okraje rány totiž začaly černat. Lékař řekl, že se tak děje, protože mu tu ránu způsobil vlkodlak. Pokud by se s tím nic nedělalo, po několika měsících by se prý z Orkana taky stal vlkodlak. Potom řekl, že nohu musí Orkanovi useknout. Orkan se vyděsil. Ale nakonec celý rozklepaný souhlasil. Lékař mu podál šálek s čajem ze vzácných sušených bylin. To Orkana uspalo.
Když se probudil, ležel na lůžku v chatrči vesnického lékaře. Podíval se na svou nohu. Byla useknutá těsně pod kolenem. Dál pokračoval kus dřeva, věrná kopie jeho původní nohy. Lékař se nad ním skláněl. ´Už můžeš chodit. Nemusíš na nic čekat, můžeš už odejít po svých.´ řekl. ´Mám ti vyřídit něco od starosty: Co chceš za odměnu, že jsi nás zbavil vlkodlaka?´
´Vyřiď tedy starostovi tohle: Už nechci nic. Stačí mi, že jste mě zachránili před tím, abych se stal vlkodlakem.´řekl Orkan. Potom se zvedl a beze slova odešel z chatrče. Vyhledal stáj a nasedl na svého koně. Odjížděl odtud pryč, po cestě. V této vesnici už nic nepotřeboval.
Na svých cestách se dostal i do většího královského města. Nebylo to hlavní město, ale velké bylo dost. V tomto městě se doslechl o drakovi, který zpustošil okolní pole a stáda. Orkan si nechal u nejlepšího kováře z města nabrousit meč a šípy a zašel k malíři. U něj si nechal na svůj štít nakreslit vlkodlačí hlavu. Orkan - Lovec vlkodlaků, říkali mu lidé. Mladíkovi se to líbilo. Teď se mohl stát Lovcem draků. Tohle byl zatím jeho nejnebezpečnější úkol. A proto se do něj vrhl po hlavě.
Ptal se lidí, ale nikdo nevěděl, kde drak sídlí. Orkan si povzdechl. Zase si z provazu udělal laso a připravil se na večer. V tuto dobu prý podle lidí drak vždy přilétá na lov. Je obrovský, velký jako dům, a má červené šupiny, podle vojáků tvrdé jako kámen. Nikomu se prý zatím nepodařilo drakovi ublížit. Orkan se zděsil.
Došel k největšímu zbylému stádu ovcí a vyčkával. Při západu slunce se na obloze za kopcem objevila tmavá skvrna. Drak. Mladík se zaradoval, ale zároveň se mu do srdce vloudil strach.
Skvrna se přibližovala. Začala se rýsovat křídla. Potom trup, ocas, a nakonec i hlava s dvěma rohy, dlouhými i tlustými jako ruka velmi svalnatého muže. Orkan se přikrčil, potom zalehl úplně. Ležel v trávě a drak mezitím přistál. Vzduchem prosvištěl pařát a jedna ovce se octla v dračích útrobách. Potom druhá, třetí, nakonec jich drak snědl dvanáct, než se Orkan stačil vzpamatovat. Rychle si stoupl, roztočil laso nad hlavou a hodil. Smyčka přistála na jednom drakově rohu. Drak trhl hlavou a laso vyjelo Orkanovi z rukou. Neměl pražádnou šanci, že by mohl draka udržet.
Monstrum potom otevřelo tlamu plnou ostrých a velkých zubů. Vychrlil Orkanovým směrem ohromně žhavý plamen. Tráva vzplála. Ale mladíkovi se nic nestalo, ještě byl dost daleko. Mezi Orkanem a drakem teď hořela hranice, oddělující území obou účastníků souboje. Drak tuto hranici přeletěl a přistál asi deset metrů před hrdinou. Ten sňal ze zad luk a mrštně vypálil tři šípy krátce za sebou. Dva se zlomily a jeden odrazil o drakovy tvrdé šupiny. Vojáci měli pravdu.
Drak přišel blíž a vysmívavě si Orkana prohlížel. Potom zaklonil hlavu a otevřel tlamu. Orkan popadl laso, které leželo před ním a ještě viselo na drakově rohu. Zhoupl se na něm směrem k nestvůře a přistál jí na čumáku. Drak se podivil a začal třást hlavou na všechny strany. Orkan spadl na zem. Tentokrát spadl na ruce, ale z menší výšky. Nestalo se mu tedy nic. Drak rozevřel chřtán a chystal se vychrlit další záplavu ohně. Orkan se hbitě zvedl a skočil drakovi do tlamy. Vytasil meč a ťal. Přímo dovnitř drakových úst. Nestvůra strašlivě zařvala, mnohem více než vlkodlak. Hrdina vyškubl meč z drakovy tlamy a vyskočil z ní. Hned nato se čelisti netvora prudce sklaply. Drakovy oči se pomalu zavřely a on naposledy zavrčel. Mezi jeho zuby se začaly objevovat jemné stružky temně rudé krve. Orkan si levou nohou stoupl na drakovu zavřenou tlamu a pozvedl zkrvavený meč k nebi. Ten se ve svitu zapadajícího slunce oranžově zablyštěl. Potom Orkan triumfálně zařval. Lidé vyhlédli z oken svých chalup a byli nadšeni. Vykřikovali a opakovali stále stejná slova: ´Orkan – Lovec draků´.
Vyběhli z chalup a popadli hrdinu. Nesli ho na svých ramenou na náměstí. Tam ho postavili na nohy. Zde ho přivítala řada vojáků v nablýskaných zbrojích, mezi nimiž se táhl červený koberec. Na konci koberce stál starosta města. Orkan prošel mezi vojáky až ke starostovi a ten mu podal ruku.
´Jsi náš spasitel, Orkane.´řekl. ´Čím se ti můžeme odvděčit?´
´Chci titul královského rytíře.´odpověděl rozhodně Orkan.
´Dobře, pošlu posla do hlavního města. Ty pojedeš s ním a pokud to král dovolí, budeš pasován na královského rytíře. Souhlasíš?´navrhl starosta.
´Ano´.
A tak se stalo. Král tuto věc rád dovolil a Orkan byl pasován samotným králem na královského rytíře. Také mu dal novou zbroj, meč a luk s šípy a na štít mu dal nejlepším královským malířem nakreslit přesnou podobiznu poraženého draka. Poté Orkan z města odešel.
Znal ho každý v tomto i v jiných královstvích. Od té doby, co rytíř odešel z královského města, už ho nikdo neviděl. Nebo možná ano, ale ti, kdo měli tu čest, nevěděli, že je to Orkan.“
Stařec tímto zakončil vyprávění. Už byla hluboká noc. Stařec se zadíval k nebi, kde byl měsíc. V úplňku. Muž zavzpomínal na staré časy. Podivně se mu leskly oči. Cítil se zase jako mladý.
Nikdo ho po celou dobu jeho vyprávění nevyrušil. Lidé se začali trousit do svých domovů. Byli spokojeni. Jen jeden, asi tak dvanáctiletý kluk zůstal u starce. Muž se zvedl a otočil se. Začal se belhat někam pryč. Teprve teď si chlapec všiml, že starcovi klape levá noha o dláždění návsi. Noha byla ze dřeva.
„Ty jsi Orkan?“ zeptal se udiveně chlapec.
Stařec se neotočil. Hodnou chvíli mlčel, ale potom pomalu odpověděl: „Ano.“

Balada o zloději
Doren, přezdívaný Dlouhoprst, několikrát vyhodil zlatou minci do vzduchu. Vždycky se na jejím líci v odpoledním slunci zaleskla busta královny Seseriny II. Na jejím rubu byla vyobrazena korunka. Doren neměl svou královnu příliš v lásce. Už jednou ho její městské stráže chytily a on musel pracně utíkat z vězení, protože mu hrozil trest smrti za krádež. Potom se musel odstěhovat až na druhý konec království a vystupoval zde pod jeho novým jménem - Doren. Dlouhoprst se mu říkalo právem, měl opravdu podivně dlouhé prsty – zlodějské prsty. Ty taky nemálo využíval, když se nechával najímat na složité úkoly, nebo když kradl na vlastní pěst.
Doren se vracel z hospody, kde ukradl jistému farmáři nemalý obnos peněz. Celý váček zlatých mincí. Přišel domů a nahmatal ve zdi malou klíčovou dírku. Sáhl si pod vestu a vytáhl stříbrný klíček. Otevřel dvířka a vyndal dřevěnou truhlu. Otevřel ji a uložil do ní svůj dnešní lup. Potom vystoupal po schodech do své ložnice. Oněměl úžasem. V jeho posteli ležela krásná žena. Bydlel vždy sám, a najednou tohle! Udiveně zakroutil hlavou.
„Už tu na tebe čekám…“ řekla mu žena.
„Kdo jsi? Kde ses tu vzala a proč tu jsi?“ vyhrkl Doren.
Žena se usmála. Neřekla nic. Doren pochopil. Vlezl za ženou do postele. Zavřel oči a nasával její vůni. Užíval si to. Vtom ucítil na hrdle dýku.
To jsem si mohl myslet! To nemohlo být jen tak, aby se do mého samotářského života najednou připletla taková krásná žena...
„Co ode mne chceš?“ zeptal se jí.
„Brzo uvidíš.“ Zněla odpověď.
Zanedlouho na jeho dvoře zavrzala branka. Potom slyšel kroky a potom hlasitou ránu. Domovní dveře vylétly z pantů. Chvíli skřípaly schody a otevřely se dveře do ložnice. Stál v nich objemnější muž oděn v brnění a v ruce svíral těžkou halapartnu. Za ním čekal druhý strážce se stejným vybavením. Nebyl však tak tlustý.
„Takže jsi to zvládla. Nestalo se ti nic?“ zeptal se ten tlustší strážce.
„Samozřejmě ne. Tenhle zloděj je snad úplně neschopný. Byla to hračka.“
„Dobře. Byla to dobrá práce.“ „Ále, to nestojí za řeč, vždyť říkám, že byl úplně neschopný.“
„No dobře. Je čas jít, Dorene.“ Řekl strážce a přistoupil k Dorenovi. „Lano!“ houkl na druhého a ten mu podal lano. Potom Dorena otočili na břicho a ruce mu svázali za zády.

Další den ve vězení o chlebu a vodě. Doren seděl v koutě malé kamenné cely a díval se do šedé zdi. Ukusoval z okoralého krajíce a vypadal zamyšleně. Potom chleba položil na talíř a vypil vodu.
Zanedlouho se otevřelo okénko a Doren položil na pult zbytek jeho oběda. „Copak, copak, zloději? Nechutná?“ vysmíval se mu hlídač. Doren na to nic neřekl. Hlídač vzal talíř a Doren mu chňapl po ruce. Byl rychlý. Vtáhl ruku dovnitř a hlídač zasténal bolestí. Talířek mu vypadl z ruky, ale Doren ho duchapřítomně zachytil ve vzduchu volnou rukou a položil ho na postel.
„Odemkni, nebo ti tu ruku zlomím.“ řekl klidně Doren. „A nepokoušej se někoho zavolat.“
Hlídač se chvíli rozmýšlel. Doren mu zakroutil rukou a strážce zakvílel. „Dobře.“ svolil neochotně. Odemkl a Doren pustil jeho ruku. Hlídač si ji teď držel a prohlížel si ji. Doren ho ale praštil dveřmi do obličeje a povalil ho na podlahu. Potom z něj strhl košili a převázal mu pusu. Hodil ho do cely, vzal mu klíče a zamkl ho. Potom se plížil temnou chodbou dál a skoro nedýchal. Byl to zkušený zloděj.
Došel na konec chodby a zaslechl hlasy. Zaposlouchal se do hovoru.
„Kdo měl dneska službu?“ „Matlák.“ „Dobře. Hej, Matláku, už můžeš vypadnout.“
Doren přemýšlel, kdo je Matlák. Teď mu to došlo. Ten strážce byl Matlák.
„Jdu pro něj, zase dělá že neslyší, vůl. Ale je to jeho blbost, on bude mít delší službu. Až se to doví kapitán, bude mít Matlák problém.“
Doren se přikrčil ve stínu a čekal. Hned nato prošel kolem něj další hlídač. Doren po něm skočil a s hlasitým křupnutím mu zlomil vaz.
„Hej! Si v pohodě?“ zaslechl Doren třetího strážce. Nikdo mu neodpověděl. Doren uslyšel rychlé kroky a za několik sekund se tu objevil třetí hlídač. Tasil meč, když uviděl na zemi svého mrtvého přítele.
„Klid! Dobře, jsem přemožen.“ Řekl Doren a dělal, že se vzdává.
„To teda seš! Dobře, hajzle, jednohos´ zabil, ale kde je ten druhej?“
„Pojď za mnou, zavřel jsem ho do cely, jen mě prosím nezabíjej.“
„Hmmm, uvidíme. Teď mi ukaž Matláka.“
Doren ho dovedl k cele a otevřel ji. Klíče nechal v zámku a počítal s tím, že se na ně zapomene. A zapomnělo.
„Matláku, není ti něco? Pojď ven.“
„To nepřipadá v úvahu.“ řekl v klidu Doren a přibouchl dveře. Zapřel je a zamkl. Potom se opřel do klíče, který byl pořád v zámku, a zlomil ho. Rozmotal drát, kterým byly klíče spoutány k sobě, a sňal z něho zbytek zlomeného klíče. Okénkem na podávání jídla jim tento zbytek hodil dovnitř a vysmál se jim.
Došel až k ohybu chodby, kde zabil hlídače, a nakoukl za roh. Chodba vedla dál Dorenovým odhadem ještě tři metry, než se stáčela doleva. Byla prázdná a Doren neslyšel nic než svůj dech a nadávky uzavřených hlídačů. Vydal se dál, neslyšně se plížil k dalšímu ohybu temné chodby.
Znovu se podíval za roh a uviděl delší úsek chodby, na jehož konci bylo světlo. Přikrčeně se plížil až ke světlu. Chodba zatáčela doprava a Doren se ujistil, že je tu východ z věznice.
Ještě že jsem znovu vsadil na svoje zlodějské zkušenosti. Pomyslel si Doren. Když potichu došel až na konec chodby, zarazil se.
Venku byla další stráž. Podle všeho dva vojáci. Byli zabráni do hovoru a nevěděli o strastech svých druhů. Tím lépe pro Dorena.
„Až se vrátí kapitán, musíme se mu pochlubit, že jsme zabásli toho Dorena. Bude mít radost, třeba nás povýší.“ smál se první hlídač.
„Taky se těším.“ odpovídal druhý.
„Nemáš na co, pitomče.“ překvapil je Doren a vyšel ven. Strážci byli celí ztuhlí. Namířili na Dorena čepele svých halaparten, které vyhlížely opravdu ostře a nebezpečně.
„Jak ses dostal ven, povídej?!“ řekli mu.
„Nebudu mluvit, pokud půjdete za svými kamarády, zjistíte to sami. Pojďte, chcete vidět, co se jim stalo?.“
„To si piš. Běž pěkně před náma, nebo tě budu muset popohnat halapartnou.“
Doren jim kývl a vrátil se do chodby. Zastavil se až u místa, kde ležel mrtvý strážný. Stoupl si do rohu a díval se, jak ho ti dva litují. V duchu se jim vysmíval. Poklekli k němu a zkoumali, jak byl zabit. Potom je z jejich bádání vyrušil výkřik.
„Pomóc, copak nás neslyšíte?!“ ozvalo se z Dorenovy cely. Dva strážní se na sebe podívali a vydali se ke dveřím. Na Dorena úplně zapomněli, byli zvědaví, jak jsou na tom jejich druhové. Zloděj se mezitím vyplížil za roh. Potom se rozběhl a zpomalil až u vchodu. Vyšel na sluneční světlo a zkoumal okolní krajinu.
Věznice byla na travnatém kopci, pod kterým bylo postaveno menší město. Na úbočí se občas objevil nějaký strom a vítr pročesával trsy trávy. Dolů vedla vyšlapaná pěšina. Doren se po ní vydal a když byl padesát kroků od městečka, zastavil se a otočil. Hnali se za ním čtyři strážní, ti dva už nejspíš vyrazili dveře. Doren nechápal, proč to neudělali už dávno, ale vysvětloval si to tím, že nevypadali na chytré tvory. Zato on ano. Až moc.
Pěšinka se po několika krocích připojovala k silnici, která vedla k městské bráně. Doren si nasadil kapuci, která byla pro každého zloděje nezbytná.
Musím si vymyslet nové jméno, a to rychle. Hmmm… Co třeba… Šakal? Ano, tak si budu říkat. Tak mi budou říkat všichni.
Šakal se rozběhl k městu. Musel spěchat, strážci sem brzy doběhnou. Naštěstí na tom s během nebyli moc dobře. Ano, zavalití byli, ale bylo jim to spíše na obtíž. Místo svalů jim tělo pokrývaly faldy.
Šakal proběhl městskou branou. Znudění hlídači si ho málem ani nevšimli. Běžel po silnici. Doběhl až k náměstí, kde byl dav lidí. Shromáždili se kolem vyvolávače, který stál na jakémsi dřevěném pódiu. Stáli tam s ním i tři muži, každý s jedním velkým bubnem.
„…který všichni jistě dobře znáte. Zvu vás na slavnostní jarmark, uspořádaný na počest královskému synu jménem Laurus. Narodil se už před měsícem, avšak všichni víte, jak je naše země veliká. Samozřejmě je to díky naší skvělé královně Seserině druhé. Na jarmarku bude jako na každém jiném spousta krámků, budete mít možnost setkat se s uznávanými šlechtici, večer vystoupí známí hudebníci…“
„Zloděj! Doren! Uprchl! Je pryč! Chyťte ho, královna se vám bohatě odmění!“ přerušil řečníka strážný, který mezitím stačil doběhnout do města spolu se svými kumpány. Sáhl si do brašny, kterou měl u opasku. Vytáhl svitek pergamenu.
„Tohle je Doren. Kdo jste ho neviděl, pojďte sem. Je tady, mezi námi. Běžel do tohohle města a potom směrem k náměstí. Na vlastní oči jsem ho viděl.“ řekl voják už trochu klidněji. Prodral se k pódiu, vyšel po dřevěných schůdcích nahoru a všem ukazoval pergamen.
Šakal si nasadil kapuci tak, aby mu do obličeje padalo ještě víc stínu. Díval se do země, nikdo nesměl spatřit jeho obličej. Podařilo se mu dostat z davu a zmizel do nejbližší temné uličky. Bylo zde liduprázdno, všichni byli na náměstí. Tedy téměř všichni. Nějaký žebrák seděl na zápraží křivého domu a díval se prosebně na Šakala. Ten neváhal, přiběhl k němu, sáhl do klobouku, který ležel před ním, a nabral z něj co nejvíc mincí. Žebrák se podivil. Když poznal Šakalovu tvář, podivil se ještě víc.
„Pomóc! Pomóc! Doren je tady! Okradl mě, stráže, tady je! Všichni sem, chyťte ho!“ zakřičel žebrák.
Šakal do něj beznadějně kopl a dal se znovu na útěk. Byl už vyčerpaný, ale běžel, co mu nohy stačily. Už slyšel, jak se za ním valí spousta lidí, když mu někdo podrazil nohy. Skláněl se nad ním nějaký mladík a chytl Šakala pod krkem. Ten mu jednu vrazil. Mladíkovo sevření povolilo a Šakal se zvedl.
„Tudy! Za mnou!“ křikl mladík a běžel co nejrychleji, aby byl u Šakala první. Ale moc mu to nešlo, i když byl vysoký i silný. Šakal byl jeho pravý opak, byl však velmi obratný. Cítil beznaděj a kličkoval po uličce ve snaze zmatení soupeře. Nebo spíše soupeřů.
Zahnul do jiné uličky a hnal se dál. Potom se dal do ulice po pravé straně. Spatřil krčmu a přiběhl k jejím dveřím. Otevřel a vpadl dovnitř. Usadil se u jednoho stolu a doufal, že dovnitř nikdo nepůjde. Slyšel, jak venku probíhá mnoho lidí, dovnitř však nikdo nevešel.
„Co to bude, pane?“ zeptal se krčmář. Trochu Šakala zaskočil, ale ten potom odpověděl: „Pivo a polévku, prosím.“
„Hned, hned. Nevíte vy vůbec, co se to tu přehnalo za stádo?“ ptal se hostinský přívětivě.
„Netuším.“
„Ale vypadáte udýchaně. To je přece divné, ne?“
„Moc se ptáte, pane. Do toho vám nic není, jestli jsem udýchaný, nebo ne. Přineste mi to pivo a polévku a už se neptejte.“ odbyl ho Šakal.
Hospodský něco naštvaně zabručel a odešel dveřmi, které byly ve zdi za pultem.
Vstupní dveře však náhle rozrazil vousatý muž. Za ním vešel druhý a sedli si k Šakalovu stolu.
„Zdravím. Běželi jsme s těmi lidmi, kteří honili toho zloděje.“ řekl ten vousatý. Šakal k němu hlavu nezvedl, jen zabručel. „Také zdravám. Co mi je po tom, kde jste byl?“
Vousatý muž zavrčel a chytl Šakala za bradu. „Takhle se mnou nemluv, mladíku. Počkej… Vždyť ty jsi Doren! Mám tě, ty zmetku, odměna je moje!“
Druhý muž vykulil oči a vyběhl z krčmy.
Vousáč zatím vzal Šakala pod krkem a nepouštěl ho. „Hospodskej, pojď mi s ním pomoct! To je ten zloděj.“
Krčmář přiběhl a v ruce měl lano. „Nevím sice, jak vypadá, ale věřím ti.“
Šakal se snažil vousatému muži vykroutit, ale nešlo mu to. Ucítil, jak mu krčmář svazuje ruce lanem a potom ho přivázali k židli.
Je konec, Šakale, tentokrát už tě zabijí.
A zřejmě se nemýlil. Druhý muž se po několika minutách strachu a zmítání vrátil a spolu s ním i spousta jiných lidí, mezi nimi byly i stráže.
Stráže vešly dovnitř. Teď už jich bylo deset, včetně těch, kteří opustili věznici.
„Zůstaňte všichni venku.“ Řekly směrem k davu. Zavřely za sebou dveře a prohlížely si Šakala. Dva strážci zůstali u dveří a hlídali je.
„Je to on. Dobrá práce, pánové, královna vám zašle odměnu.“

Odpoledne toho dne byl Šakal ještě pořád přivázaný k židli. Stráže ho nespouštěly z očí.
„Je čas, zloději.“ řekl mu jeden z hlídačů, když se k nim donesla zpráva, že „vše je hotovo.“
Šakal by rád věděl, co je hotovo, ale předpokládal, že je přichystána jeho poprava. A nemýlil se. Stráže ho dovedly až k náměstí, kde už na pódiu stál kat s červenou kuklou. V rukou držel dlouhý meč, nabroušený z obou stran. Šakal se smířil se svou smrtí a stráže ho dovedly davem, který utvořil cestičku, až k pódiu. Vystoupal po schodech a dva strážci ho zde drželi za ruce, aby neutekl.
Stál tu muž, který počal předčítat Šakalův rozsudek. Po jeho dočtení pro Šakala zloděje vše skončilo.

Ze skřetích legend
…a vyvolený skřetí náčelník pozvedne svatou šavli, zdobenou runami, ve vítězném boji proti lidem.

Ve skřetí vesnici Rudočepel svítalo a její obyvatelé se počali budit. Slunce naplnilo den svým jasem a skřeti se rojili ze svých dřevěných příbytků. Kývali si na pozdrav, když kráčeli ulicemi své osady. Každý z nich si šel za svými povinnostmi a nikdo se moc nestaral o ty druhé. Žít zde bylo těžké.
Skřeti se neustále potýkali s lidskými nájezdníky, kterým šlo jen o to, aby vyhladili poslední skřety ve své zemi. Boje neměly konce a zástupy lidí také ne. Skřeti sice neohroženě odráželi jeden útok za druhým, přesto však lidí neubývalo a nikdy se nepoučili z toho, že se skřety není žádná legrace.
Plochému rypákovi bylo patnáct let, už v tomto věku však stál bok po boku svým starším druhům v boji proti nenapravitelným lidem. Dnes ráno vstal, zkontroloval, jestli jeho šavle v úkrytu pod postelí je v pořádku, a vyšel z chalupy. Slunce ho bodalo do očí a on je zamítl rukou, kterou si přiložil na čelo. Stín mu zahalil oči a on hned viděl lépe. Prozkoumal svůj měšec, který mu visel u pasu, a když usoudil, že má zlaťáků dost, vydal se na tržiště. Prodíral se mezi lidmi směrem k prodavači ryb. Když se dostal na místo, zaplatil si velkou rybu a odnesl si ji domů. Položil ji na dřevěný talíř, zkušeně odstranil páteř a spolu s ní i všechny zbývající kosti. Potom rybu spořádal za syrova a k tomu si vzal patku chleba.
Zpod postele vytáhl šavli a připnul si ji ke koženému opasku. Znovu vyšel z domu, tentokrát zamířil k ohradě, která byla postavena z kůlů a ohraničovala celou vesnici. Došel k bráně, u které stála hlídka. Dva dospělí, silní skřeti.
„Kam jdeš, plochý rypáku? Zase děláš ty tvoje pochůzky krajem? Až se jednou nevrátíš a lidé nám později přinesou tvoji hlavu, nebudeme se kvůli tomu vzrušovat. Jak budou chtít výkupné, nic nezaplatíme. Chodíš tam na vlastní nebezpečí. Jsi ještě moc mladý na to, abys chodil sám. Když už, ber si s sebou aspoň vlka.“
„Já vím, jdu tam na vlastní nebezpečí, já vím. Opakuješ mi to pořád dokola, Ušáku.“ odvětil ledabyle Plochý rypák a dále se o ušáka nestaral. Odešel po cestě, která vedla mírně do kopce a dále do hor. Právě tam mířil. Chodíval tam často, měl pro to své důvody. Už když mu bylo sedm let a on se poprvé sám vydal ven z vesnice, objevil tady malou jeskyni, na jejíchž stěnách byly kresby, které zobrazovaly vítězství skřetů nad lidmi a jejich svobodu. Pod těmito kresbami stál nápis:
…a vyvolený skřetí náčelník pozvedne svatou šavli, zdobenou runami, ve vítězném boji proti lidem.
Plochý rypák tento nápis nedokázal přečíst, ale vždycky toužil, aby to svedl.
Ušel několik kilometrů a dostal se do jeskyně. Nechodil sem jen proto, aby si prohlížel kresby. Když se sem stále vracel jako malý, jednoho dne viděl velmi zvláštní věc: Po cestě před Plochým rypákem kráčel skřet, který držel dřevěnou pokrocenou hůl a na hlavě měl vlčí tlamu, která pokračovala šedou srstí, jež skřetovi pokrývala záda. Tento skřet k vesničanům nikdy nepatřil. Plochý rypák se schoval za velkým balvanem u cesty tak, aby ho pocestný neviděl. Sledoval ho až k jeskyni. Viděl, jak do ní zašel. Pořád nevycházel, Plochý rypák musel zjistit, co se tam děje. Připlížil se až k jeskyni, ale nikdo v ní nebyl. Po neznámém skřetovi jako by se slehla zem. Od té doby sem Plochý rypák chodil stále častěji. Hledal nějaké tajné dveře, stále však nic nemohl najít. Šel to zkusit i dnes.
Dostal se do jeskyňky. Usadil se na čtvercový kámen, který byl přesně uprostřed jeskyně. Prohlížel si stěny, jako už tolikrát. Potom se snažil rozluštit nápis, který nevěděl, co znamená. Pořád se mu to nedařilo, stejně jako každý z vesnice číst neuměl. Pohled na nápis a na kresby ho uspával. Po nějaké době začal zívat, ale přemáhal se, aby neusnul. Dlouhou dobu se mu to dařilo, ale okamžiky jako by byly stále delší. Hlava mu klesla do klína a on se ve spánku položil na kámen.

Když se večer Plochý rypák probudil, byly už vidět hvězdy a měsíc osvěcoval okolní krajinu. Stříbřité smrky na něj shlížely z výšin a vzdálené vytí vlků z vesnice i lesa tomu dodávalo strašidelná nádech. Plochý rypák nikdy v jeskyni nebyl přes noc. Dostal strach, neodvážil se jít lesem zpátky do vesnice. Pozoroval měsíc, který byl téměř v úplňku. Připadal si jako jeden z vlků, ale neměl odvahu zavýt. Cítil se jako v pasti. Musel zůstat v jeskyni, kam mohl každou chvíli někdo přijít. Ať už lidé, vlci, nebo jiná zvířata. S vlkem by si možná poradil, třeba by si s ním rozuměl. V osadě chovali vlky místo psů, které chovali lidé. Hůř se ochočili, ale mělo to své výhody. Vlci jsou mnohem nebezpečnější než psi. Navíc se jich v této krajině vyskytuje mnoho, na rozdíl od psů, které si lidé dovážejí neznámo odkud.
Plochý rypák doufal, že si pro něj přijde někdo z vesnice. Vtom si vzpomněl na to, co mu říkal Ušák, a ztratil naději. Pozoroval vystrašeně měsíc, jehož světlo mu teď osvěcovalo tvář. Světlo postupně putovalo z jeho tváře na zem a poté na stěnu jeskyně. Mladý skřet pořád pozoroval měsíční světlo. Náhle se zarazil. Světlo mu teď ukazovalo štěrbinu ve stěně, které si nikdy nevšiml. Byla to nepatrná rýha, ale měsíc mu ji ukazoval. Skřet to vycítil. Neslyšně se připlížil ke štěrbině a snažil se do strčit prst. Ten byl však moc velký. Vytasil šavli a zasunul ji do štěrbiny.
Ozvalo se praskání tisíce let starého kamene. Ve vedlejší stěně se objevila trhlina. Trhlina tvaru oblouku, který se klenul od podlahy do výše dvou metrů, tady se znovu stáčel dolů a vracel se nazpět k podlaze. Na šířku měl něco kolem metru. Útvar, který byl teď oddělen od zbývající stěny, se zasunul do země. Za ním zela prázdnota. Nebo spíše tma, něco muselo za průchodem být. Plochá rypák ztuhl údivem.
Tak sem zmizel ten skřet, kterého jsem v mládí spatřil! řekl si a pořád ztál jako z kamene. Neodvažoval se vstoupit dovnitř. Byla tam neprostupná tma, měsíc se sem nedostal. Něco ho ale táhlo dovnitř. „Jen pojď dál.“ ozvalo se ze tmy. Mladý skřet se strašlivě vyděsil a přeběhl mu mráz po zádech. Hlas zněl mrazivě a sípavě. „Neboj se, pojď ke mně. Už dlouho jsem neviděl někoho, kdo by patřil mezi nás. Mezi skřety. Pojď dál, neublížím ti.“
Plochý rypák se trochu uklidnil a pořád zíral do tmy. Čekal, že odtamtud něco vyleze. Nic. Nic se nedělo. Zdálo se, že ten, jemuž patřil ten hrozný hlas, má času dost. Místo tmy se za průchodem náhle objevilo světlo. Teď už mladý skřet neváhal a uvěřil hlasu. Udělal několik kroků k průchodu a prošel jím. Bál se, že se za ním hned zavře a on tu vyhladoví. Nic takového se ale nestalo. Byla tu dlouhá chodba. Plochý rypák se snažil objevit zdroj světla, ale žádný tu nebyl. Podíval se na podlahu. Nevrhal žádný stín. Ten, kdo mluvil, zde nebyl. Několik kroků před skřetem však ležela hromada něčeho, co vypadalo jako kosti. Mladík se přesvědčil, jestli to kosti opravdu jsou, a byly. Byla mezi nimi i plesnivá dřevěná hůl a vlčí kožich i s hlavou. Pozůstatky patřily skřetovi, kterého Plochý rypák tehdy spatřil.
„To jsou mé ostatky. Zemřel jsem tu, vyhladověl. Průchod se zavřel a až do teď jej nikdo neotevřel. Teď jsem pouze duch, už mě nikdo nemůže spatřit. Jako duch jsem však objevil něco, co by tě mohlo zajímat.“
Plochý rypák neodpovídal, jen tiše stál v chodbě. „Jednou jsem tě viděl, jak jsi zmizel v této jeskyni. Celé ty roky, co od té doby uplynuly až do teď, jsem zkoumal, kam jsi se poděl. A dnes jsem objevil tuto chodbu… Pořád tomu nemůžu uvěřit, že jsem tomu konečně přišel na kloub.“ Vypravil ze sebe nakonec.
„Ano. Teď pojď za mnou, musím se s tebou o něco podělit. Nemohl jsem se toho nikdy dotknout, ale ty teď můžeš. Následuj mě.“ řekl mu hlas. „Aha, promiň. Ty mě nevidíš.“ omluvil se náhle.
„Ano.“ přisvědčil Plochý rypák.
„Budu ti tedy říkat, kudy se dát. Jdi až nakonec chodby. Teď zahni doleva, jdi rovně a potom znovu doleva…“ diktoval mu hlas cestu a on šel podle instrukcí. Dostal se hrozně daleko od vchodu. Zpátky by už nikdy netrefil. Zemřel by tu hladem, jako jeho průvodce. Doufal, že ho tady nenechá.
Došel až k chodbě, která mohla být dlouhá okolo dvaceti metrů. Na konci ústila do nějaké místnosti. Rozběhl se kupředu a vešel dovnitř. Byla to kruhová místnost s kulatým stropem. V půlce byl schod, takže jedna polovina místnosti byla výše, než ta druhá. Na ní stál kamenný podstavec, zdobený podivnými ornamenty, které mladému skřetovi nic neříkaly. Na podstavci však byl stojan a na něm byla rovnoběžně se zemí položena šavle. Od jílce až po hrot se táhly runy. Teď už je Plochý rypák mohl přečíst, najednou věděl, co znamenají ty runy venku v jeskyni. Na čepeli šavle stálo: Toto jest svatá šavle, která zachrání skřety.
„Ano, toto je svatá šavle, kterou jsem se také vydal hledat, když jsem se o ní doslechl. Našel jsem ji, ale až když jsem byl mrtvý. Ty však můžeš spasit skřety. Průchod jde zevnitř otevřít, je tam stejná rýha jako zvenčí.“ řekl mu hlas. Plochý rypák nejdřív před podstavcem poklekl, potom se napřímil a opatrně se dotkl jílce šavle. Zvedl ji a s úctou si ji prohlížel. Potom řekl hlasu: „Doveď mě zpátky k průchodu. Půjdu a spasím náš lid. Lidé na nás už déle nebudou útočit. Tentokrát zaútočíme my a zvítězíme. Tedy v to aspoň doufám. Jestli lidé zaútočili v mé nepřítomnosti, mohli naši osadu už dobýt. Doufám, že se tak nestalo…“
„Ano, pojď znovu podle mých rad a já tě dovedu ke vchodu i východu z jeskyně.“ odvětil hlas a slib dodržel.
Plochý rypák zastrčil čepel své nové šavle do rýhy, kterou našel s pomocí záhadného hlasu. Svou starou šavli položil ke skřetím ostatkům. Rozžehnal se s hlasem a vyšel ven.
V lese už bylo světlo a právě vycházelo slunce. Plochý rypák došel v klidu do vesnice. S posvátnou šavlí se cítil neohroženě.
Když ho strážci spatřili, řekli jen: „Máš zase štěstí, Plochý rypáku.“
„Tentokrát máme štěstí všichni. Přinesl jsem do vesnice dar, který nám seslali samo mocní bohové z nebes. Mám posvátnou šavli!“ vykřikl rozrušeně Plochý rypák.
Když hlídka uviděla zbraň, poklekla. Spolu s ní i všichni ostatní, kteří slyšeli mladíka a na vlastní oči se přesvědčili, že dí pravdu. Když Plochý rypák procházel vesnicí, klaněli se všichni.

…a tak opravdu mladý, odvážný skřetí náčelník pozvedl svatou šavli v boji proti nenapravitelným lidem a ukončil jejich nájezdy jedno pro vždy. Když dokončil své poslání, zemřel však na následky otravy, kterou mu způsobila jedna z lidských zbraní. Ale ve skřetích legendách se jeho jméno opěvovalo ještě po mnohá staletí.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Ninrich - 9. ledna 2010 19:12
Ninrich

S odstupem času se za některý věci fakt stydim, když to pročítám. :D A kdyby to napsal někdo jiný, tak asi taky nebudu u vytržení. ;)
Orkan555

Griffík - 4. července 2007 11:45
Griffík

ts že poslouchá líp:-P tak když si mojí kritiky nevážíš tak se na tebe příště vykašlu:-P:-P:D:D

Ninrich - 26. června 2007 15:23
Ninrich

Jj... ;)
Orkan555

hater - 18. června 2007 12:17
hater

Ninrich 17. června 2007 11:46

jako samozrejme ted hned ;-) treba casem jo, ... kdyz se budes psanim i nadale zabyvat, tak treba z toho neco bude ;-)

Ninrich - 17. června 2007 11:46
Ninrich

:D Dík. ;)
Orkan555

hater - 11. června 2007 22:52
hater

Ninrich 8. června 2007 14:35
mimochodem, take bych ti nedoporucoval zacit psat knizku ;-)

Ninrich - 8. června 2007 14:35
Ninrich

Taky díky za hodnocení. :) Poslouchá se to líp, než to od Griffika... :-D
Orkan555

hater - 8. června 2007 09:39
hater

no tak ja se zkusim take vyjadrit :-)
imho byla nejlepsi prvni povidka :-)) sice ten styl a realisticnost jiste pokulhava, ale kdo rikal, ze jde o povidku z reality? Je to prece fantazy, ne? Hrdinove zde vitezi nad zlem :-))
Kazdopadne co se mi libilo bylo to co je mezi radky. Mladicek se stane hrdinou, ale skonci jako zebrak? Proc? Neumi snad nic jine nez bojovat? Neumi si najit divku a zalozit rodinu?
Chtelo by to jiste vychytat par much, jako treba, ze si nejsem jisty, jestli by takova hromada lidi vydrzela poslouchat tu jeho story :-)) a vyresit otazku, co ted maly kluk bude delat, kdyz mu zivot ustedril takovou tezkou ranu a rekl mu, ze velci hrdinove konci jako zebraci :-)))
no ale tak jako zacatek, proc ne :-))

druha cast o zlodeji, byla take velice poucna. Doslova naplnovala prislovi: hodne psu, zajicova smrt :-) take rikala, ze za chyby se plati, staci aby to byla jedina... a kdyz bude dost velka... :-)
Milostna scena mi take prisla hodne odflaknuta :-) a celkove pristup strazi bych take povazoval za groteskni, ale tak to chce cas.

Se treti povidkou jde uz videt mnohem lepsi styl nez na zacatku prvni, ale zde nevidim nic svetoborne, naopak velka legenda o utiskovanemu narodu, ktery se musi branit, ale potrebuje nekoho, kdo je sjednoti :-)
ovsem tady to bylo jen o navsteve podzemi a nahodnem nalezeni nejakeho runoveho mece. Nic vic, nic min. Nezajimave.

Ninrich - 6. června 2007 16:02
Ninrich

No tak někdo to musí číst první. Já vim, každý říká, že rodina ti řekne jen: "Tohle bylo opravdu dobrý, s tim běž někam soutěžit." A s tou knihou, já neříkal, že půjde hned do nakladatelství. :)
Orkan555

Griffík - 6. června 2007 15:11
Griffík

No tak k tomuhle nemám slov...jestli chceš psát ber si k srdci co ti lidi říkaj...jasně měj svůj názor ale ted jakobych nic neřek...prostě si tam dál budeš plácat nesmysly jen protože to tam tak necháš...okej tvoje věc ale jedno ti fakt vytknu

NIKDY nedávej nic číst svojí babičce, děděčkovi, matce, fotrovi, sestře, bráchovi, tetě, strýcovi ani nikomu z rodiny. Každej (možná kromě sourozencu a vrstevníku) ti řekne to samý....to že ti babička řekla že bys to moh napsat jako knihu je naprosto normální ale je naprosto vedle.

Takový kecy tě sice povzbuděj ale při prvním zběsilém nabízení svého článku který s nadšením odešleš do nakladatelství tě čeka o to tvrdší pád a několika měsíční nechut něco psát.

Já to zažil. Říkáš si že oni to nemužou nikdy pochopit a tak...vem si že dobrou knihu někdo napíše až po nejmín pětileté praxi...takže moje rada zní...chceš li dobrý umysl míti, nedávej svou věc rodině čísti. Učitelce češtiny už jakbysmet, ona totiž nezná nakladatelský svět;-)

Ninrich - 5. června 2007 21:42
Ninrich

Také trochu delší. :-D :)
Orkan555

Ninrich - 5. června 2007 21:42
Ninrich

Já si taky někdy říkám: Bylo by tam lepší dát tohle...; ale prostě to tam nedám, ač by se to tam hodilo. Řeknu si prostě: Tohle je pravděpodobnější. (Mysli si o mně co chceš, já vím, že podle tebe spousta věcí pravděpodobná nebyla ani omylem.)Ale hlvaně - není to z žádné jeskyně. ;) Že o zranil vlkodlak, tayk jsem si říkal, že ho opravdu nezranil. Ale prostě to bylo kvůli němu a holt mu uřízl nohu. O amputování nohy toho opravdu moc nevím (vě svých 13 - ti letech bez větších úrazů (ťuk ťuk na dřevo)). Že oh zabil obyčejným mečem, taky jsem věděl, že na něj platí stříbro, ale proč by ho (sakra!) nemohl zranit železem? Tohle je můj příběh. ;). Ještě se vrátím, že nelezl na strom. Byl na to moc mohutný... No a dále táhl (podle tebe) 200 kg do vesnice. Vím, hodně, hodně nepravděpodobné, ale podívej se někdy na TV1 na "Přežít!" a ohodnoť ty výkony... ;).
Ještě jak si se zmiňoval na začátku: "... stařec bude mít vizi a od ní se bude odvíjet příběh...", tak prostě jsem to vymyslel jinak a hotovo. :-P Zabití draka, to mi ani nepřijde zas tak šílené. I když vím, drak by ho asi dost rychle spálil. I tak ti děkuji za tvé hodnocení 0 - 1; vyřkl jsi svůj názor.

Balada o zloději.
Zápletka... Ano, je trochu chudá, to s tebou nemohu nesouhlasit. A ten závěr - jak jsem se již zmiňoval, prostě bylo pravděpodobnější, že když po něm jde celé město, nakonec ho chytí, než že uteče. Myšlenkami jsem se mohl zabývat víc, znovu souhlas. Za hodnocení 2 znovu děkuji.

Ze skřetích legend.
Ač se mi to nzedá, i má babička mi řekla, že je nejlehčí, a že kdybych si dal trochu práce, mohl bych z toho udělat celou knihu. Závěr se může zdát odfláknutý, to je pravda, protože vše je shrnuto úryvkem z legendy. Za hodnocení 3 taktéž děkuji.

Podtrženo sečteno, 2 (jsem to ale počtář) - dobrý začátek. :)

Co se týče stylistiky, tohle jsou má první "větší" dílka a pokud jsem na průměru, snad jsem nezačal nějak špatěn... Díky za komentář.

PS: (Neber to jako odplatu) Mohl by ses vyvarovat pár pravopisných chyb (nemyslím tím "vYdím". :))

Pěvné nervy ani nebyly potřeba, je tp tvůj názor. ;)
Orkan555

Griffík - 4. června 2007 13:57
Griffík

No tak další z těch horších.

Hodně štěstí při čtení mého komentáře(je to pěkně dlouhý) a pevné nervy.

Vezmu to postupně.
První povídka byla asi ze všech nejhorší. Takovou hovadinu s prominutím sem již dlouho nečetl. Začátek dobrý. Doufal sem, že stařec bude nějaký prastarý mág-žebrák, zajde si pro kus chleba, nají se a půjde rozjímat. Bude mít nějakou vizi a od ní už se odvine příběh...a von je to jakýsi vypravěč...no budiž ale vyklube se z toho superman story s tak tradičním námětem...starosta sem starosta tam peníze nechci však srdce vám dám položím život at hrdinou jsem v boji proti zlu zahynem...asi tak nějak. Docela sem se i zasmál když jsem přečetl větu "zeptal se lidí zda něco nepotřebují"....jak nečekané. Takové věci se ději jen v podřadných začáatečnických jeskyních a kdo ví jestli to neni z některé z nich.

No budiž. Ale jak to tak bývá už se to vezlo. Jeden nesmysl střídal druhý. Boj s vlkodlakem na chvíli vyrovnal atmosféru nesmyslů a urovnal příběh do normálu, křivka normality se však náhle vychílila, když vlkodlak NEUMĚL vylézt na strom. Vlkodlak je v podstatě člověk stokrát obratnější a stokrát silnější. Inu dobrá ale když spadl ze stromu zlomil si kost že mu vylezla z nohy...to že přežil bylo vzhledem k již ověřenemu faktu že se jedna o supermanstory celkem očekávající, ovšem opravdu už sem se neudržel a vypukl smíchy jakmile dokázal vlkodlaka porazit OBYČEJNÝM železným mečem (když už ctíš tradici nudných obyčejných příběhu, cti aspon tradici fantasy a když ne aspon to nějak odůvodni proč tomu tak není). No a vyloženě ránou do zad bylo, že dokázal s tříštivou zlomeninou nohy o holy odtáhnout takovou horu masa, která váží minimálně 200 kg.

Co se týče amputování nohy...pokud vím vlkodlak se ho ani nedotkl tu ránu měl z pádu, jak je tedy možné že mu doktor řeknew že rána je od vlkodlaka a pokud mu nohu neuřízne stane se jím taky? Amputování nohy je i dnes obtížný zákrok ovšem vzpomenme si na piráty že ano...ale v obyčejné vesnici s průměrným lékařem to těžko nekdo dokáže bez následků...a natož aby dokázal druhý den normálně chodit...i dnes v nemocnici ležíte s amputovanou nohou celé týdny.

No a naprosto nesmyslné zabití draka mě jen znechutilo a dlouho sem se přemáhal přečíst další. Co se týče tvojí stylistyky je průměrná jak v této povídce, tak i v těch ostatních.

Za tuto povídku dávám 1 (a klidně bych dal i nula kdyby to šlo)

Ovšem balada o zloději srovnává skóre a dá se říct že mne přesvědčila tohle schválit. zejména díky tomu že se již zbavila puncu supermanstory a i když to byla jen hloupá honička skončená vítezstvím dobra (ovšem moc lidí to nepotěší každý čtenář bude stejně fandit tomu zloději, lepší by bylo kdyby se mu podařilo utéct).

Nebyla tam ovšem žádná zápletka, i když byl děj akční a tak trochu vystihoval tradiční grotesku podtrženou vtipy o policajtech...neschopní strážní a chytrý zloděj který nakonec udělá chybu...mohl jsi se při "milostné" scéně více ponořit do jeho myšlenek...přecejen je to na pohled zkušený zloděj a v tomhle momentě si ho vylíčil jako naprosto neschopného...i když byl ovládán lidskými pudy.

Za tuhle povídku dávám 2*.

No a třetí povídka stála už za to. Příběh začínal pěkně, nebyl nudný, zajímavý a celkem i originální. Zklamal mne ovšem odbytý konec a poměrně chudá scéna v jeskyni. Proto dám za 3*.

No a aritmetickým průměrem dostaneme hodnocení 2.

Zapracuj hodně na originalitě a vyvaruj se nesmyslů kterých sem tu popsal.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog