Konec éry (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Konec éry

Autor : Khanemis   12. září 2009   Povídky
Komorní konverzační povídka psaná možná v trochu divadelním stylu. Zasazena je v blíže nespecifikovaném světě inspirovaném ranným středověkem.

Na vojenský tábor rozložený na kraji jednoho z posledních pralesů v úrodné oblasti severozápadní Walencie se snesla noc. Pestře zbarvené stany poskytující přístřeší pro ne méně než pět tisíc hlav se ponořily do tmy protínané jen tu a tam umístěnou loučí. Narychlo zbudované dřevěné opevnění po sobě zanechalo stovky a stovky pařezů kdysi starodávných stromů rozprostřených do dáli jako kosti pohozené na zem po hostině. Armáda knížete Aidana byla pravděpodobně největší vojenskou silou v okolí. Po zuby ozbrojení vojáci, jejichž dokonalý výcvik a nesčetné zkušenosti z nich činily nezastavitelnou sílu, terorizovali již řadu měsíců tento kraj, který se rozhodl jejich vládce dobýt za každou cenu. Žádná vesnice v okolí nezůstala ušetřena jejich návštěvy, která končila v slzách, krvi a ohni. Tito pochybní reci však tuto dobu již trávili v říši snů, která pro ně možná nebyla příliš odlišná od reality. Jen několik z nich mělo tu smůlu, že museli držet hlídku a ti postávali či posedávali kolem ohňů a každou chvíli upínali svůj zrak do houstnoucí tmy v marné snaze zahlédnout něco v okolní černotě. Ale nebyli sami, kdo nespal. Táborem v danou chvíli procházely ještě dvě postavy.

První z nich byl mohutný, i když menší, muž v plné plátové zbroji, jejíž šrámy a vybouleniny prozrazovaly, že již viděla nejednu bitvu. Přes opancéřovaná ramena měl připevněný těžký huňatý plášť z drahé kožešiny a u pasu se mu houpal široký meč. Tvář posetá drobnými i většími jizvami a oděrky prozrazovala, že mu nebezpečí není cizí, stejně jako přísnost a chabá trpělivost. Měl krátký plnovous a vlasy černé barvy. Druhý z nich působil na první pohled zcela jinak. Byl vysoké, útlejší postavy a kráčel táborem pouze v prošívaném kabátci žluté barvy, jenž sloužil jako spodní vrstva, na kterou se teprve navlékala další zbroj. Tu však v tuto chvíli na sobě neměl. Když by se na něj ale někdo zadíval blíže, zjistil by, že není o nic méně poznamenaný bojem jako první z nich. Dojem z jeho obličeje byl však spíše klidný, vyrovnaný. Tato nesourodá dvojice procházela ztichlým táborem a mířila si to k jeho severním okraji.

„Co je tak důležitého, že mě kvůli tomu musíš tahat ze stanu po všech čertech, Zymai?“ ptal se netrpělivě onen první muž v plné zbroji.

„Chci si s tebou promluvit a chci na to mít klid. Poslední týdny jsme si spolu vyměňovali spíš jen rozkazy a strategie,“ dostalo se mu odpovědi od Zymaie.

„Budiž, máš pravdu,“ přikývl těžkooděnec s lehkým náznakem neochoty v hlase a následoval svého druha.

Netrvalo dlouho a stanuli před jednou z hlídek na kraji tábora. Ta se k nim podívala nejdříve s nedůvěrou, ale jakmile zjistila o koho jde, tak se zase uklidnila.

„Pane Aidane, smím se zeptat kam míříte?“ otázal se se zjevnou pokorou v hlase jeden z vojáků, oči přitom upíral na rozložitějšího z obou mužů.

„Jdeme ven z tábora, hlupáku, nevidíš?“ obořil se na něj oslovený kníže Aidan.

„Promiňte pane, hned vyčlením pár mužů, aby vás doprovázeli...,“ voják na stráži vypadal, že za chvíli bude mluvit spíše do země než ke svému panovníkovi, jeho rozpaky byly zřejmé.

„Není třeba, nejdeme daleko a umíme se o sebe postarat,“ odmítl kníže jeho nabídku.

„Ale pane...,“

„Mlč už, pse, a padej do boudy!“ obořil se na něj jeho pán, vytrhl mu z ruky louč a voják se s hlubokou úklonou odporoučel z jeho cesty.

„Nemusel jsi na něj být tak vzteklý, dělá jenom svou práci,“ ozval se po chvíli Zymai, zatímco se vzdalovali od tábora směrem k menšímu kopci na samotném úpatí pralesa. Odpovědi se mu však nedostalo. Ani po ní vlastně příliš netoužil, jen se k tomu chtěl vyjádřit.

Cesta nahoru jim trvala jen pár minut. Když konečně vystoupali až na vrcholek kopce, cítili, jak kolem nich proudí chladný podzimní vánek. Vzduch byl tady nahoře prosycený směsicí pachů, které vydával blízký porost. Z jedné strany se tyčila černočerná hradba prastarých stromů, zato však na druhé straně měli dobrý výhled na většinu tábora, který odsud vypadal jako hrst špičatých kamínků rozhozených po louce, mezi něž někdo zapíchal hořící klacíky.

Aidan se zadíval na svého společníka s očekáváním, že teď mu snad řekne, o co mu jde. Ten ale místo toho začal zcela obyčejně: „Už je to pěkně dlouho, co to všechno začalo. Pamatuješ si, jaké bylo naše knížectví ještě v době, když jsme byli jen děti?“ položil knížeti otázku. Během svých slov se zadíval vzhůru na nebe poseté stovkami hvězd.

„To si piš, že si to pamatuju,“ přisvědčil mu Aidan a rysy jeho tváře ještě více ztuhly: „Zarkia byla tehdy pod tvrdou rukou toho parchanta Saita. Pamatuju si, jak každý den byly na náměstí popravy. Ha, dokonce si ještě vzpomínám, jak jsme si hráli občas pod šibenicí. Pronásledoval svoje odpůrce a nedělalo mu problém dělat čistky i mezi šlechtou. Po mé rodině taky šel, otec přece tehdy prchnul do vyhnanství. Byl zázrak, že nezlikvidoval celý náš rod.“

„Vím. Mojí sestru přinutil vzít si jednoho z jeho chráněnců. Když jsme odporovali, uvalil na nás takové daně, že jedna z největších rodin v knížectví se rázem ocitnula skoro na dně a přišli jsme tak o hodně vlivu. Ale nejhorší bylo to, co dělal obyčejným lidem. Sdíral je až na kost. Zařekli jsme se, že to tak nenecháme a sesadíme ho...“

„A to jsme taky udělali!“ zahřměl současný panovník hlasem plným sebevědomí: „jakmile jsme vyrostli dost na to, abychom se mu mohli postavit, tak jsme se přidali k tomu spiknutí, které se vůči němu za ta léta vytvořilo. A že jsme si tam vedli. Však jsme se brzo stali hlavními organizátory toho všeho. Kolikrát nás málem dostal a my mu přece vyklouzli. Přišel jsem o všechny statky a musel se skrývat a přece jsem dokázal proti němu zburcovat celou zemi a nakonec toho zmetka srazit na kolena.“

„Za tu dobu sis získal velký věhlas, to ano. Když byl Saitus sražen na kolena a v řetězech přiveden před tebe, nebylo pochyb o tom, kdo by měl nastoupit na jeho místo a dát zemi zase do pořádku,“ pokračoval Zymai s tváří stále nečitelnou.

Aidan ho během jeho řeči pečlivě pozoroval, ale stále nebyl schopen zjistit, kam svými slovy míří. Když načal otázku nástupnictví, převzal slovo zase on: „A tím jsem byl já. Aby ne, stál jsem za celým úspěchem povstání, to mi přeci nemohl nikdo upřít. V boji jsem sťal víc jeho pohůnků než leckterý starší válečník.“

„O tom nikdo nepochybuje. Ačkoliv jsi byl v té době ještě hodně mladý, vysloužil sis respekt jako málokdo jiný. Ani já jsem se ti nemohl zdaleka rovnat. Bojovali jsme bok po boku, ale pod tebou byla vždy větší hromada nepřátel. Vrhal jsi se do všech nebezpečí, jako bys už ani netoužil po životě, a přeci jsi vyvázl téměř bez škrábnutí. Obdivoval jsem tě po celou tu dobu, stal ses mým vzorem, přestože jsme byli oba stejně staří,“ pokýval hlavou vyšší z obou válečných hrdinů.

„Nemusíš mi zase tak lichotit. Ty jsi byl taky už tehdy zdatný bojovník, před kterým utekl nejeden Saitův voják,“ podotkl odmítavě Aidan.

Zymai mávl rukou: „Také to neříkám proto, abych ti lichotil. Jen vzpomínám na ty časy a přemítám nad našimi skutky. Tehdy jsme mohli udělat prakticky cokoliv. Zvítězili jsme. Začali jsme zcela novou kapitolu Zarkie. A tys měl být tím hrdinou, který nás měl vyvézt z temnoty. Ale tím to všechno neskončilo...“

„No to tedy ne, sotva se ostatní země dozvěděly, že starý král padl a na jeho místo usednul vůdce povstalců, tak vycítili svou příležitost. Neseděl jsem na trůnu ani měsíc a již jsme měli před branami cizí vojsko s chabým odůvodněním, že přišli ‚pomoct nastolit znovu pořádek v našem kraji‘. Pche, chamtivá prasata, co se chtěla přiživit na naší oslabenosti. Ale já jim dal co proto, hnal jsem je zpátky až do jejich země!“

„A tím jsme se dostali znovu do válečného stavu. Postupně se proti nám spolčily ještě Reznika s Walencií, čímž jsme se dostali do kleští. Jediné štěstí bylo, že spolu ani jedna z těch zemí nespolupracovala a kdykoliv se naskytla příležitost, tak bojovaly i mezi sebou. To nám zachránilo krk a tys je mohl zatlačit k ústupu a tak utvrdit své panovnictví.“

„To přeci vím, nemusíš mi to celé opakovat. Nechápu, o co ti jde? Záchvat nostalgie?“ neudržel se již kníže a uhodil na svého společníka. Trpělivost nikdy nebyla jeho ctností.

„Ne, můj příteli.“ odmítl jeho nařčení Zymai a v jeho očích bylo možné spatřit smutek: „tohle vše ti připomínám právě proto, aby sis vzpomenul, jak jsme začínali. Jaké ideály nás dovedly až sem. Chtěli jsme se zbavit tyrana, ochránit naši suverenitu. A toho jsme dosáhli. Ale jak to pokračovalo? Po tom, co jsi odrazil všechny útoky našich nepřátel jsi nás začal přesvědčovat, že musíme za každou cenu předejít tomu, aby se do nás znovu pustili, jakmile se zase vzchopí. Pamatuji si tvou plamennou řeč o tom, jak jedině preventivním zásahem a demonstrací naší převahy je donutíme skutečně nás uznat a vzdát se všech nároků na naší půdu.“

„A přesně to dělám, dokud nebudou ležet v prachu, tak nikdy nepochopí velikost naší Zarkie!“

„Mlč už! Teď mluvím já,“ obořil se na Zymai na svého panovníka s takovým hněvem v hlase, který u něj dosud nikdo neslyšel. To přimělo překvapeného knížete Aidana uposlechnout jeho výzvu.

„Místo toho,“ pokračoval vzápětí vysoký válečník: „abychom se pokusili vytáhnout Zarkii z trosek a bídy, do které ji uvrhl Saitus a následné boje, jsi se pustil do své nekonečné honby za ještě větší mocí. Náš lid se sotva vzpamatoval v předchozích hubených let a již jsi na ně začal uvalovat další a další daně pro vybudování nových armád. Bylo třeba mnoha mužů, aby znovuvybudovali zničené budovy a vrátili slávu našemu knížectví, ale tys odváděl stále další a další z nich do svého boje. Nejdříve mladíky, pak dospělé muže a v poslední době už se v armádě objevují téměř starci. A my tě následovali. Věřili jsme, že máš pravdu a poté, co zvítězíme ještě v několika bitvách, kde již nebudeme jen v pozici obránců naší vlasti, budeme moci jít zase domů a celá ta noční můra skončí. Místo toho se naší domovinou stal pohyblivý vojenský tábor, naším vínem krev padlých nepřátel, a nejen jich, a naší prací boj, vražda a drancování. Kam jsi dal rozum?“

Vztek ze Zymaie doslova sálal, zatímco přecházel po vrcholku kopce a zuřivě šermoval rukama během vznášení své obžaloby. Zaskočený Aidan chtěl cosi namítnout, ale jeho rozčílený společník ho nenechal ani nadechnout: „Víš kolik jsi toho způsobil? Kdysi byly ty zrůdy, které nás nyní doprovází, mladíky plnými ideálů, bránícími svou zemi. Dnes jsou to staří a zničení lidé. Ty neustálé boje, do kterých jsi je hnal, v nich udusily vše dobré. Dříve se v táboře čas od času ozýval smích, dnes se usmívají, jedině když je necháš vypálit nějakou nevinnou vesnici, povraždit muže a znásilnit ženy. A stejně tak to zdeformovalo i nás. Je snad tohle společnost, která by měla nést hrdý symbol Zarkie? Není! Sousední země jsme již mnohokrát srazili do prachu, jsou z nich jen stíny toho, co byly kdysi. A stejně je neúnavně pronásleduješ, i když už není téměř nic, co bys na nich mohl získat. Území jsi nám téměř zdvojnásobil, ale to zeje prázdnotou. Nová půda je spálená a vydrancovaná, ta stará zase zanedbaná a vyčerpaná. Kolikrát jsem tě prosil, aby ses otočil ve té šílené honbě za svou chimérou. Vždyť ani ty sám už snad nevíš, čeho chceš skutečně dosáhnout. Ale tys mě nikdy neposlechl. To si říkáš vládce, Aidane? Jsi pro Zarkii větší pohromou než Saitus!“

„A dost!“ zahřměl kníže Aidan, který se již konečně vzpamatoval z nečekaného slovního útoku svého nejbližšího přítele: „Jak se opovažuješ znevažovat má rozhodnutí? Vše co jsem dělal je pro větší slávu Zarkie. Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat. Já jsem panovník, ne ty! Jsi můj vazal a budeš mě následovat, i kdybych zavelel táhnout třeba do samotného pekla,“ každé slovo, které procedil mezi zuby, bylo bodavé a panovačné.

Kdesi v křoví poblíž se cvrček pustil do své milostné písně, netečný k dramatu, které se odehrávalo jen pár kroků od něj.

„Tam už dávno jsme pod tvou hrůzovládou,“ opáčil mu Zymai zasmušilým tónem. Jeho vlastní vztek byl pryč. Zdálo se, že řekl většinu toho, co ho tak tížilo na srdci a získal tak zpět svůj duševní klid.

„Přivedl jsi nás na pokraj záhuby a zatracení,“ pokračoval vyšší z obou mužů: „ale nedovolím, abys nás do ní stáhnul úplně. Právě teď, jak spolu mluvíme, se připravují na tábor těch lidských příšer, které sis vychoval, spojené armády všech zemí, s nimiž válčíš. A nebudou sami, i mezi tvým vojskem se stále nachází pár rozumných jedinců, kteří jim v tom pomohou. Tvá tyranie je u konce.“

„Takže teď jsi to ty, kdo se bouří proti mně? To jsem mohl čekat, že nevděčný parchant jako ty bude nakonec toužit sáhnout po mé moci,“ odplivl si znechucený panovník a chystal se sáhnout po meči u svého pasu, aby ztrestal vzpurného soka. Jenže ať se snažil sebevíc, nebyl schopen pohnout svou rukou. A co víc, žádná z jeho končetin nejevila známky toho, že by chtěla poslouchat svého majitele. Jako by měl celé tělo vyřezaného z jednoho kusu dřeva. Jen hlavou mohl otáčet.

„Cos mi to provedl, ty čarodějníku?!“ zařval na Zymaie napůl vzteky, napůl strachem z bezmoci.

„Já nic,“ dostalo se mu odpovědi: „přese vše, co jsi udělal, jsem dospěl k závěru, že kdybych měl proti tobě stanout, tak by mě mohly zradit mé vzpomínky na tvé dřívější já. Ale já nejsem jediný, koho sis svým bezohledným chováním znepřátelil. Jsou tu i síly, které jsou mocnější než jakýkoliv panovník. Brzy je poznáš.“

Výraz v Aidanově tváři se nyní změnil v čirý úděs.

„To přeci není možné!“ zaječel v zoufalství, přičemž se dále marně snažil rozhýbat své ztuhlé tělo.

„Je,“ dostalo se mu ujištění, o které nestál: „mrzí mě, že to musí skončit takto.“

V Zymaiově pohledu se mísila čirá lítost s úlevou z blížícího se konce jeho trápení. Udělal několik kroků směrem ke svému panovníkovi a zadíval se mu do očí.

„Jak jsem říkal, dříve jsi pro mě byl vzorem, hrdiným bojovníkem za ideály, které jsme s tebou všichni sdíleli. Ale ten hrdina již neexistuje. Zůstal jen odporný, panovačný a mocichtivý muž, který je pohromou pro všechno a všechny, kteří se mu dostanou pod ruku. A touhle stvůrou, jež jsi se stal, ze srdce pohrdám. Nechci tě už vidět. A ani neuvidím. Kéž by sis uvědomil rozsah svého zločinu,“ věty, které vycházely ze Zymaiových úst, byly plné smutku a výčitek, ale po Aidanovi jen bez efektu stékaly. Výraz knížecí tváře byl sice stále zděšený, ale nikoliv kajícný. Namísto slov lítosti, ve které jeho bývalý přítel tolik doufal, ho počastoval jen výběrem nadávek, jež ho bodaly jako šípy.

Zymai odvrátil zrak od svého nehybného vládce a bez dalších řečí začal sestupovat z kopce dolů, směrem k táboru. Ten již nebyl tmavý, a rozhodně ani tichý. Ba naopak, mnoho stanů bylo zachváceno plameny a do nočního klidu se kromě dýmu vznášel i křik a zvuk boje. Ale i ten byl na krátkou chvíli přehlušen šíleným řevem, který se ozval od blízkého kopce a při jehož zaslechnutí každému v dosahu tuhla krev v žilách.

Éra knížete Aidana právě skončila.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Nestor - 1. října 2009 20:58
Nestor

Mám takový pocit, že tam skutečně má být mále "z". Pokud je to ukončení věty v uvozovkách, tak se vykřičník bere jako čárka...

"Vypadni!" vyštěkl Petr. - Taky tam bude malé "v" :-)
Hráč roku 2010 - Vítěz AT´10 (DrD)

hater - 16. září 2009 20:15
hater

Khanemis 15. září 2009 20:47
Jako jo, v podstatě vždycky je nějaký způsob jak ten přepad utajit, nevím magie, prostě může existovat tisíc vysvětlení, které jsou pro příběh absolutně nedůležité.

Co se týče těch zbytečných informací, tak jsem měl na mysli třeba, že tato část severozápadní Walencie je úrodná :-) a tak to je samozřejmě věc názoru. Tato informace pravděpodobně má dokreslit představu nechtěnosti nepřátelské armády na tomto území?

Co se týče spádu děje, tak mně to přijde celkem dobře vystupňované. Nejdříve takové malé záblesky nesouhlasu při incidentu s hlídkou. Potom malé zahřmění když jsou sami následované zase vzpomínkami a pak konečný výbuch. :-) Todleto celkem dobře funguje i na hororový scénář. Zahrozit něčím a chvíli klid. Začít strašit a zase chvíli něco pěkné. Každé další strašení něčím o trochu více vystupňovat a pak už se člověk k tomu dobrému a klidnému vrací s tím, že to neodvratně bude jen horší :-)

Khanemis - 15. září 2009 20:47
Khanemis

Abych doplnil ony zmiňované linky z mé strany:-)

http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=162

Jinak se chci omluvit, myslím, že jsem byl ohledně téhle věci celkem dost nepříjemný, což mě mrzí. Ovšem za tím pravopisem si stále stojím;-)

Jinak myslím, že jsi to shrnul celkem dobře a souhlasím s tím hodnocením příběhu. Ta rozvláčnost tam zpočátku opravdu je celkem silně přítomná, ale myslím, že bez pořádného úvodu do problematiky by konec potom nemohl mít takový dopad. Samotná koncepce příběhu je pak stavěná tak, aby po chvíli klidu přišla nečekaná gradace. Nakolik se mi to povedlo ale nemohu sám říci.
Ovšem zajímalo by mě, co konkrétně ti například přijde vyloženě navíc a zbytečné pro příběh?

A abych odpověděl na tvou otázku: Ani jedno z toho. Jak říkal Zymai, nejde jen o přepad vojska zvenčí, k odporu proti vládci se přidali i někteří jeho vlastní muži, takže přepad mohl být nečekaný jak v rámci zvědů, tak i většiny nočních hlídek. A kdo se nepřidal, ten byl pochopitelně odstraněn.
Now you will experience the full pawá of the Dark Side...

hater - 14. září 2009 14:48
hater

S autorem jsme měli menší pravopisnou neshodu, on tvrdí, že ve větě:

„Cos mi to provedl, ty čarodějníku?!“ zařval na Zymaie napůl vzteky, napůl strachem z bezmoci.

je malé z správně, kdežto já si myslím, že by mělo být správně velké. Autor mně odkazoval na stránky českého jazykového ústavu (bohužel odkaz jsem si neuložil) a já jsem jej odkazoval na následující citát z Pravidel českého pravopisu (http://www.pravidla.cz/vice/psani-velkych-pismen/?kapitola=8):

Velké písmeno se píše
1. na začátku každého větného celku ukončeného tečkou, otazníkem nebo vykřičníkem;


Co si o článku myslím kromě této malichernosti?

Popisuje jak se z hrdiny - idealisty stal tyran a krutovládce a jak se jej jeho jediný přítel rozhodl kvůli tomu zradit :-) kromě toho říká, že nelze jen válkou žít, že je potřeba i jiné věci.
Styl mi nepřišel ničím zvláštní, místy možná trochu rozvláčný a obsahující informace navíc, které čtenář snad ani znát nepotřebuje a ani nepřinesly nějaké zvlášť obohacení při čtení textu. Na druhou stranu text dobře zachycuje nátury obou hlavních hrdinů a vyvrcholení jejich dlouholetého přátelství, dá-li se to tak nazvat. Oba dva si dokážu celkem dobře představit a to co se jim honí v hlavách.

Napadá mně taková jedná otázka, kterou bych se chtěl zeptat, i když je odpověď možná zřejmá: Jak mohla tak zkušená armáda padnout do takové léčky? Opravdu si nikdo nevšiml, že v okolí jsou i jiné armády? Co zvědové? Byli podplacení a nebo zabití?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog