Konec pouti (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Konec pouti

Autor : Elleshare   18. ledna 2013   Povídky
Povídka, co jsem napsal asi rok a půl zpět a konečně jsem se dokopal k tomu, abych ji taky někde zveřejnil. Snad se bude líbit, ale hlavně ocením veškerou konstruktivní kritiku, chyby co najdete, co bych měl zlepšit a podobně. Díky

U malého dřevěného stolku u stěny, v potemnělé hospodě, seděla zahalená osoba. Zakrýval ji dlouhý plášť až na zem, pod nímž jen lehce prokukovaly kalhoty a jakási plátěná košile, o něco více pak mohutné kožené boty sahající až ke kolenům. Vše ebenově černé. Na obou rukách měla stejně tak černé kožené rukavice, tenké, aby v nich člověk měl cit, avšak dostatečně silné, aby ruku ochránily před silnou ranou. Jednou rukou se opírala o stůl před sebou, v druhé svírala sklenku červeného vína. Přes hlavu přehozená kápě, taktéž černá, zakrývala většinu tváře a zbytek byl zahalen ve stínu. To vše dohromady způsobovalo, že při letmém pohledu v tamějším osvětlení se osoba mohla jevit jen jako černý obrys. Zpod kápě se však lehce zračil odlesk světla v očích. V očích, které upřeně hleděly na postavu pár metrů před ní.

Osoba, na kterou se díval, byla krásná lidská žena, poněkud nižšího vzrůstu. Zrzavé až rudé vlasy asi po ramena lemovaly její jemnou, usměvavou tvář. Nejvýraznější na celém obličeji byly jasně zelené oči, které musely upoutat každého muže, jenž je spatřil. Její oblečení tvořila bílá halena s krátkými rukávy, překryta hnědou koženou vestou, a kožené kalhoty asi do půli lýtek. Tmavohnědé boty pak sahaly jen kousek nad kotníky. U pasu se jí houpaly dva krátké meče a vzhledem k nepatrným vybouleninám to zřejmě nebyly jediné zbraně, které měla u sebe.

Žena se zrovna rozloučila s přáteli, se kterými strávila pěkný večer, a s úsměvem na tváři opustila hospodu. Osoba v černém nemeškala, odložila sklenku, na bar hodila pár mincí a vyšla ven za ženou. Měsíc, ačkoliv nebyl v úplňku, jasně osvětloval ulice malé vesnice. Postava se rozhlédla a následovala ženu.

Po pár minutách pronásledování žena opustila vísku a směřovala k nedalekému velkému statku, kde na ni již čekala teplá postel. Ani náznakem nebylo vidět, že by měla byť jen tušení o pronásledovateli.

Kousek za vesnicí tajemná postava přidala do kroku. Už se nehodlala dál skrývat. Dostala se asi na vzdálenost pěti sáhů od ženy a zastavila se.

„Nedělej, že o mně nevíš, Básnířko,“ ozval se zpod kápě zvučný mužský hlas, „víš o mně od té chvíle, co jsem přišel do vesnice.“ V tu chvíli se zastavila i žena. Úsměv na její tváři se vytratil.

„Proč jsi přišel?“ odvětila tiše s neskrývaným hněvem v hlase. Neotočila se.

„Přišel jsem navštívit svou dávnou přítelkyni. Už je to dlouho co jsme se neviděli,“ na chvilku se odmlčel, „možná až moc dlouho.“

„Proč?“ zopakovala žena a hlavu natočila směrem k muži v černém. Přímo ho probodávala svým ostrým pohledem. Muž zvedl hlavu a stáhl si kápi. Tím odhalil dlouhé vlasy, temně černé, avšak v měsíčním světle šlo spatřit podivné nazelenalé odlesky. Jasně zelené oči, skoro stejné jako ženy stojící proti němu, opětovaly pohled. Ale nebyl to pohled, který by žena znala. V těch očích bylo něco víc, cosi nelidského, nadpřirozeného, ale ona nemohla přijít na to co. To ji však nerozhodilo a dál upřeně hleděla na již odhalenou tvář.

„Přišel jsem pro odpovědi. Chci znát pravdu.“

„Neměl jsi sem chodit, Pěvče. Když jsme se posledně viděli, něco jsem ti řekla. A hodlám to dodržet.“ Jen co domluvila, jedním rychlým pohybem vytáhla ze skrytého pouzdra dýku a vrhla ji po bývalém příteli, přičemž udělala půlkruhovou otočku, takže k němu stála čelem. Muž v plášti to však čekal a bez jakýchkoliv obtíží se zbrani vyhnul.

„Za tu dobu, co jsme se neviděli, se toho mnoho změnilo. Opravdu mnoho,“ pravil pomalu. Básnířka jeho slova ignorovala a hbitě vrhla další dvě dýky. Muž se trochu přikrčil a odskočil. Jen se opět dotkl země, letěla na něj již další. Těsně se stačil vyhnout i této, avšak v tu chvíli už byla žena u něj a útočila oběma krátkými meči.

Pěvec se lehce natočil k ní, odkudsi zpod pláště vytasil dlouhý úzký meč a vykryl s ním obě rány.

„Mnohem víc než si dokážeš představit,“ pokračoval muž. Pak se zapřel zadní nohou a jedním švihem odrazil oba meče a donutil protivnici o krok ustoupit. Hned na to prudce sekl shora dolů. Žena rychle uskočila a tím unikla jisté smrti. Na chvíli oba přestali s bojem.

Pár sekund na sebe jen tiše zírali, a pak se žena opět dala do pohybu. Udělala dva rychlé kroky a jednou čepelí sekla po soupeři zprava, přibližně v úrovni krku. Pěvec se rychle sehnul a druhý útok, vedený zleva, vykryl. Dobře mířený kopanec do obličeje však už vykrýt nestihl a svalil se na záda. Rychle se odkulil, aby se vyhnul dalšímu útoku, takže jeho stará přítelkyně místo do něj zabodla svou zbraň do hlíny. Toho rychle využil, otočil se na zemi a kopl přesně mezi ruku a jílec, čímž Básnířce vyrazil meč z ruky a odkopl ho pryč.

Muž se rychle postavil a žena se vrhla pro zbraň, o kterou právě přišla. Těsně předtím, než ji znovu sebrala, mávl muž rukou a meč odlétl. Žena se zarazila a s údivem v očích se otočila ke svému protivníkovi. Ihned však pochopila a údiv opět vystřídal suchý, odhodlaný výraz.

„Jak jsem řekl,“ pravil potichu Pěvec, „změnilo se toho opravdu mnoho.“ Rozeběhl se směrem k ženě. Mečem srazil k zemi další dvě dýky, které po něm vrhla, a poté zaútočil.

Básnířka najednou nebyla schopna jakéhokoli pohybu. Nechápala proč, ale nemohla nic.

Co to je? Proč se nemohu hýbat? Jak se to stalo? Ty a další otázky ženě probíhaly hlavou, když bezmocně pozorovala, co se děje.

Několika svižnými kroky se muž přesunul k ženě a jedním silným sekem jí vyrazil i druhý meč. Poté si svůj dlouhý meč přehodil do levé ruky a v pravé se mu z temnoty zjevila podivně tvarovaná dýka. Celou, včetně rukojeti, ji pokrývaly magické runy. Ještě jedním krokem se již zcela přiblížil k Básnířce, levou ruku jí i se zbraní položil na záda a hluboko do břicha jí zarazil svou dýku, jejíž runy lehce žlutě zářily. Opatrně ji položil na zem.

V tu chvíli se žena opět mohla hýbat, ale to už bylo pozdě. Bolest způsobená dýkou v břiše jí znemožňovala jakýkoliv pokus o útěk, nebo protiútok.

„C… co… se to… stalo?“ dostala ze sebe potichu.

„Klid, má drahá, nemluv,“ řekl přívětivým tónem Pěvec a jemně jí přiložil prst na ústa, „ještě ne. Takhle jsem to nechtěl, ale nedala jsi mi jinou možnost.“ Na chvíli se odmlčel. Na jeho tváři se objevil lehký úsměv, ale byl to smutný úsměv.

„Je to opravdu moc dávno,“ začal opět Pěvec, „od chvíle, co jsem tě naposledy spatřil, uplynulo už skoro dvacet let, ačkoliv ani na jednom z nás to skoro není poznat. Jsi stále stejně krásná. Za tu dobu jsem však zažil mnoho věcí. Procestoval jsem skoro celý svět. Bojoval jsem s nebezpečnými zvířaty, nemrtvými, mocnými válečníky i čaroději, bájnými bytostmi, dokonce i s draky a dalšími stvůrami, které si většina lidí nedokáže ani představit. A vždy jsem vyhrál. Setkal jsem se s bytostmi tak mocnými, že mávnutím ruky srovnaly celé město se zemí a mnohem víc. Byl jsem svědkem nejednoho okamžiku, který rozhodoval o existenci, či neexistenci tohoto světa a mnohokrát jsem pomohl jeho záchraně. Díky tomu všemu jsem den ode dne sílil. Učil jsem se stále nové a nové věci, poznával nové kraje, získával další dovednosti, zlepšoval se v umění boje a také v oblasti magie. A celou tu dobu…“

Muži selhal hlas.

Zavřel oči, aby se mohl soustředit. Po chvíli je otevřel a pokračoval: „Celou tu dobu, při tom všem, jsem myslel jen na jedno. Na jednu jedinou věc, jednu jedinou osobu. Na tebe, Básnířko… na tebe a na to co se stalo. Na to co jsi mi udělala.“ Po tvářích mu začaly stékat krůpěje slz a padaly dolů na tvář ženy ležící pod ním. Pokračoval dál a v jeho milém hlase se mísil smutek, lítost a bolest: „Celých těch dvacet let jsem o tom stále přemítal a snažil se najít důvod. Důvod, proč se to vše stalo. Ale stále jsem nebyl schopen to pochopit. Pořád mě to sžíralo a už to nešlo vydržet. A proto jsem teď tady, abych zjistil pravdu.“

Opět se odmlčel. Chvíli jen tiše pozoroval nádhernou tvář pod ním. Krásné zelené oči hleděly přímo do těch jeho, stejně tak zelených. Šlo z nich vyčíst bolest a strach, ale stále také nenávist a hněv. Při tomto zjištění Pěvce bodlo u srdce. Znovu zavřel oči, poté je otevřel a pokračoval: „Proč? Proč jsi mi to udělala? Co jsem ti provedl tak hrozného? Čím jsem si zasloužil tvou nenávist? Vždyť jsem ti neudělal vůbec nic. Dělal jsem pro tebe vše. Kdykoliv jsi potřebovala pomoc, já tu pro tebe byl a pomohl ti. Bez ptaní jsem splnil cokoliv, oč jsi mne požádala. Nikdy jsem o tobě neřekl jediného křivého slova, nikdy jsem ti nezkřivil jediný vlásek. Obětoval bych i vlastní život, kdyby ti to pomohlo. A za to všechno jsem nechtěl nic víc než tvé přátelství. Tak proč? Proč ses ke mně obrátila zády, když jsem tě nejvíc potřeboval? Proč jsi mi zkazila jednu z největších šancí mého života?  Proč, probohy, proč?! Řekni proč?!“

Muž v černém opět ustal. S pláčem položil své čelo na čelo ženy a slzy stékaly přes jejich tváře na zem. „Proč?“ zopakoval ještě jednou tiše, a pak jen čekal na odpověď.

„Já… já… já…“ opakovala žena neschopna říci cokoliv jiného, „já… nevím… nevím.“

Pěvec vykouzlil na své tváři asi nejsmutnější úsměv, jaký je jen možný, a dál plakal. Znal odpověď, ještě než byla vyřčena. Přesto tomu nechtěl věřit. Musel to slyšet.

Chvíli zůstali bez hnutí, tak jak byli. Poté muž zvedl hlavu z čela Básnířky, otevřel oči a znovu pohlédl do těch jejích. Již v nich nešlo vyčíst hněv ani nenávist. Nyní se v nich zračily všechny emoce a city, které cítil muž sám. Až na jeden. Je čas, pomyslel si.

Sundal si rukavici na pravé ruce, odhrnul ženě rudé vlasy z obličeje, a pak jí holou rukou pohladil po tváři. Byla opravdu nádherná.

Pomalu přiblížil svá ústa k jejím a věnoval jí předlouhý polibek.

„Miluji tě, Básnířko,“ řekl Pěvec tiše, „vždy jsem tě miloval… a navždy budu.“

Poté uchopil do pravé ruky svou dýku, jejíž run záře výrazně zesílila a změnila barvu ze žluté na zelenou. Jedním plynulým pohybem vytáhl čepel z břicha, prohodil si ji v ruce a nyní již rudě zářící dýku si zabodl do krku. Smrt byla okamžitá. Záře vyhasla a jeho mrtvé tělo se s chrčením pomalu sesunulo k zemi. Z rány vytékala krev.

Žena si prohmatala břicho. Po ráně nebylo ani stopy a veškerá bolest také zmizela. Pohlédla na mrtvé tělo vedle sebe a zadívala se mu do očí.

Zase to byly ty oči, co tak dobře znala. Oči, jež jí kdysi dávno přinášely tolik radosti. Oči, kterým kdysi dávno neskutečně ukřivdila. Teď už si to uvědomovala. S pláčem, skoro až řevem, objala mrtvé tělo a ještě dlouho ho objímala a naříkala.

Z proříznutého Pěvcova hrdla se dál řinula krev a vše okolo zbarvovala do ruda…

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Konec pouti?
Amthauer (4.00*), Inchorny (4.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Inchorny - 27. března 2013 21:59
Inchorny

Přišlo mi nemístný jak se tam "Chvástal" tahle část mohla být na můj vkus kratší. Dýky v noci odrážet no to je asi věc názoru. Jinak super
Moje stránky: http://sindarion.hys.cz/

Amthauer - 18. ledna 2013 00:20
Amthauer

Takové krátké a rychle odsýpající dílko, které však má, co má mít: akční scénu v jádru, pozvolné odkrývání zákulisí děje, romantickou pointu. Víc otázek je vyvoláno, než zodpovězeno. Snad bych jen uvítal lepší rozpracování závěru. Chybí mi tam nějak zachycen impuls, při kterém si náhle Pěvec rozmyslel zabití Básnířky a naopak se sebeobětoval.

Místy je dost popisů, ovšem jsou zdařilé. Stejně tak se docela dobře čte průběh bitky.

Chyb nebylo moc, ale byly tam: v "mě"/"mně", v "y"/"i" a "jež"/"jenž". Tak bacha.

****
- What is a life devoid of strife?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog