Kronika Dvou Životů I. (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Kronika Dvou Životů I.

Autor : Akylasia   27. ledna 2008   Povídky
Tak za prvé, nemá to nic společného s jeskyní Kronika Životů. Tato první kapitola je sepsaná 26.9.2007. Je mi jasné, že je to amatérská práce a narozdíl ode mne psaná za muže, ale snad se alepsoň trošku bude líbit.

Pojďme do říše snů, pojďme do říše přání, kouzel a smíchu. Zavřeme oči a sníme společně. Ale pozor. I sen má temné kouty, i sen může být nebezpečný. Pozor na každém kroku, pozor tam, co nevidíme.

Nastaly měsíce, kdy počasí vůbec nebralo v potaz, co má být. Měnilo se mnohem víc a nevyzpytatelněji, než při aprílu. V jednu chvíli z vás pot leje, jak slunce paří a v další minutě sháníte kožich a zebou vás nohy v návějích sněhu. Co je důvodem? Nikdo netuší. Přesto náš moudrý král a jeho rádce zjistili příčinu. Samospráva světa upadá a je nutné ji zachránit. Před králův trůn na kolena padá hrdina, který se vydá na cestu hledání. Hrdina, jediný hrdina, který má odvahu.

"Tímto slibuji věrnost trůnu, slibuji, že vyřeším tento případ nebo zemřu. Tak přísahám," skládá slib a líbá královskou pečeť v podobě prstenu na královském prsteníčku.
"Poslyš, Marteriusi. Dávám ti úkol. Jdi s tím děvčetem. Řekl bych, že pokud má někdo šanci, bude to tato dívka. Zkus z ní dostat vše o ní a její minulosti a poctivě sepiš vše, co se stalo při výpravě," pronesl králův rádce. Jsem řadový voják a písař v jednom. O mém písemném nadání ví všichni, ale dosud nebylo využito. Nyní nadchází můj čas a já s radostí vyskakuji a běžím za dívkou.

"Promiň. Musím si sbalit, než se vydáme na cestu. Vyslali mě na cestu s tebou. Vyčkáš na mne?" zeptal jsem se, když jsem dívku dohonil. Už když přišla ke králi, okouzlila mě. Černé vlasy jí v kaskádách spadají na ramena a lesknou se ve sluneční záři. V černých očích nelze vyčíst, co si zrovna myslí. Jsou jako hluboká díra skrývající nebezpečí. Je lákavá a táhne k sobě pozornost. V královském sále se v jejích očích nádherně odrážely ohně pochodní. V těch černých kožených kalhotech, lesklých, jako plíšky a vesty ze stejné kůže vypadá útle, pružně a energicky. Moc jí to slušelo a její mírně opálené a hladké tělo svádělo k jemným a něžným dotekům. Ale vyhlíží i nebezpečně. Pás vrhacích, lesklých dýk s černou rukojetí se jí táhne od levého ramena k boku. U pasu se jí houpou dva smotané biče, tenké a nebezpečné. Dlouhá dýka a rudá pochva meče, jehož jílec je s dokonalou pečlivostí omotán tenkou černou kůží s černým drahokamem. Ale podívejme... Černý plášť dosud halil její jemné dlaně. Na zápěstích má z černého kovu pevné náramky se stejným drahokamem. Je to zvláštní dívka. Musím o ní zjistit co nejvíc. Kývla na mě.

"Sejdeme se před městskou branou," odpověděla. Tentokrát se její hlas nelámal o kamenné stěny sálu, nezkresloval se. Je nádherný. Vlní se, jako klidná řeka a šeptá to, co zaznamená pouze bystré ucho. Nebudu čekat dlouho, říká ten nádech. Je nádherná a tenhle hlas, ledově klidný, nic neříkající, k ní patří. Nečekala a rázným, pevným a pružným krokem se vydala ven z města. Ani já jsem nezahálel. Odběhl jsem do svého pokoje a sbalil si vše, co bych mohl potřebovat. Oblečení na zimu, nějaké zásoby, potřeby na úpravu zbroje, lékařské náčinní. Rozeběhl jsem se do stájí. Netušil jsem, zda má koně, ale zajisté přijde k duhu.

Stála tam, opírala se o městskou bránu a hleděla k obloze. Před ní se pásl kůň, který mi doslova vyrazil dech. Můj temně hnědý hřebec s plavou hřívou se mu nemohl rovnat. Jeho stavba byla mnohorkát větší, než stavba našich koní. Byl vyšší a mohutnější. Jeho temně černá srst se leskla na slunci jako její vlasy. Pod kůží se mu rýsovali mohutné svaly. Jeho oči sršeli bleskama a zářily v nich temné plamíky. Zdvihl hlavu a jeho dlouhá vlnitá hříva se rozevlála ve vzduchu. Zároveň máchl dlouhým, vlnitým ocasem, který mu sahal až k zemi. Pohlédla na mě.

"Jak se jmenuješ? A nezírej na něj tak, nemá to rád." její hlas byl samozřejmý a mně chvilku trvalo, než jsem se vzpamatoval. Vzhlédl jsem k ní.
"Marterius. A tohle je Lišáček," pohladil jsem po krku svého hřebečka, který potřásl hlavou. Prohlédla si mě i Lišáčka. Všiml jsem si, že hřebec neměl žádný postroj a ona neměla žádné torny sebou. Narozdíl ode mě, s nadutou velkou tornou a Lišáčkem s pevným koženým sedlem a zdobenou rudou uzdou.
"Hezký hřebeček. Já jsem Terra a tohle je Neas. Nediv se jeho tavbě. Je to divoký kůň. Ale nezdržujme se, nebo nás zastihne vánice," řekla to tak samozřejmě, až mě to zarazilo. Došla k hřebci a pohladila ho. Její ruka jemně sklouzla po lesklém krku zvířete. Něco mu pošeptala, hřebeček nakláněl uši. Všiml jsem si, že v jeho očích se v té chvíli zračila bezmezná důvěra, oddanost a láska... Ale pak. Nadskočila, opřela se o hřebcův kohoutek a ladně přehodila nohu přes jeho hřbet. Naučené pohyby tak ladné, jako by srna přskočila stružku. Poněkud těžkopádně jsem naskočil na Lišáčka.

"Pojedeme oklikou," oznámila, jako by nepotřebovala ani můj souhlas. Nenamítal jsem nic. Nechtěl jsem a neměl jsem důvod. Nevěděl jsem, kam máme jet. Ani ona to nevěděla. Přesto jsem pokorně Lišáčka pobídl za jejím hřebcem.
Putovali jsme půlku dne, když se na jeho hřbetě obrátila a zahleděla se na mě. Byla stejně svěží, ale oči se jí rozzářily, jak byla mimo město. Veselé plamínky jí skákaly v očích a napovídaly, co má nejradši.
"Pojeď ke mě. Nepojedeš přeci za mnou, jako nějaký ocásek," pronesla s náznakem jízlivosti. Pobídl jsem Lišáčka po bok jejího mohutného hřebce. Připadal jsem si, jako na poníkovi, jak byl její hřebec vysoký.
"Proč tě poslali se mnou?" pokusila se navázat rozhovor. Nebránil jsem se.
"Mám popsat celé tvé putování a něco o tobě zjistit," odpověděl jsem. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem jí řekl i to, co jsem chtěl vypátrat postupně. Usmála se. Působila na mě uklidňujícím dojmem. Ten úsměv. Krásný úsměv.
"Zapsat, to jistě. Ale něco o mně zjistit? To se nepovede."
"Ale já to potřebuju," vyhrkl jsem. Otočila se na mě a upřela na mne pozorně svůj pohled. V temné propasti zajiskřily jiskřičky, přesto neozářily ani stěny, natož hloubku propasti.
"K čemu potřebuješ vědět, co jsme zažila?" zeptala se. Divil jsem se. Její hlas byl jemný a přívětivý.
"Ehm... no.... já.... Mám sepsat kroniku," rezignoval jsem. Pod jejím pohledem nešlo nic vymyslet, natož lhát. Usmála se, opět tím chápavým a něžným úsměvem.
"Možná ti něco povím," řekla něžně a pohlédla před sebe.
Blížili jsme se k lesu. Napřímila se na hřbetu Nease a v očích se jí jiskřičky ještě více rozběhali.
"Máš ráda les?" pokusil jsem se o rozhovor tentokráte já.
"Je to něco, co žilo již před námi. Každý strom skrývá tajmeství století a každý nový skrývá i nějaké vlastnosti a poznatky svých předků. Měla by se jím vzdávat úcta, ne je kácet," pronesla to s takovým zápalem, až mě to podivilo. Jedno mi bylo jasné. Miluje přírody, o to víc stromy.
"Máš hodně ráda lesy, viď?" zeptal jsem se pro jistotu. Pohlédla na mě.
"Kdyby lesy. Úctu lidí by si zasloužila veškerá příroda, nejen lesy." Koruny stromů pohltily oblohu a uzavřely nad námi zelenošedý příkrov šeptající střechy. Temně hnědé kůry kolem nás tiše praskaly, jak stromy každým okamžikem o píď porostly. Ticho pláně za městem vystřídalo uklidňující ticho lesa. Nad hlavami nám zaštěbetali ptáčci a před námi přeskákal zajíc.

"Vidíš krásu přírody? Stačí ticho a klid," zašeptala tiše a s láskou v hlase. Po její levé straně se pásla skupinka laní s jelenem na kraji. Obezřetně ji sledovali, ale nepohnuli se. Ani jedna laň svými ladnými skoky nezmizela v lesním porostu. Pak ale laňky náhle vystřelily s jelenem jako posledním. Než jsem se stačil rozhlédnout a zjistit, co se děje, Terra už s taseným mečem skočila z koňského hřbetu přese mě na zem. Třesk oceli mě probudil z líbezného lesního snu.

Je známo, že les bývá najčastějším terčem lapků. Tady a navíc pod vedením Terry a klidem, který jsem dosud v lese nezažil, bych jejich útok nečekal. Bylo jich asi deset. Terra se bránila velmi dobře. Její kroky byli podobny šelmě připravující se k útoku. Polovina úderů padla vedle a vyvedla útočící z rovnováhy. Byla pružná, jako kočka, hbitá jako veverka a tvrdá, jako medvěd. Dva padly během chvilky. Pak jsem se vzpamatoval i já. Tasil jsem a ze hřbetu Lišáčka zaútočil na další. Byli jsme sehraná dvojka. Zaznamenal jsem, že dva z útočíků skončili i pod kopyty Nease. Když konečně poslední z lapků utekl, pohlédl jsem na ni. v jejích očích sálal běs. Byla rozčílená, přesto klidná. Pohodila hlavou a závoj vlnitých černých vlasů skryl na okamžik její tvář. Když se opět její oči ocitly před mýma, byly klidné a temné, jako dosud. Otřela o kabát jednoho z lapků meč. Byl zvláštní. Neviděl jsem takový nikdy v životě. Čepel meče byla temně černá a vycházela z ní tlumená záře. Na černé čepeli zářily temně rudé runy. Zasunula meč do pochvy a pohladila kámen na jílci. Pak odešla ke koni, beze slova naskočila a vyrazila kupředu. Jedno mi bylo jasné. S touto dívkou se nudit nebudu, ani kdyby smrt padala na naše záda.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Kronika Dvou Životů I.?
Amthauer, Asteria Vradica, Harald, kucik, Layla, Liraine

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Necroslave - 31. ledna 2008 08:40
Necroslave

kucik 28. ledna 2008 16:19
Popravdě, třmeny by nebyly zas až takový problém. Když se člověk opravdu hodně snaží, v pohodě se udrží i bez nich (moje lektorka jest toho zářným příkladem). Jako problém vidím spíš páteř, kterou má většina koní vystouplou zrovna v tom místě, na kterém se ubohý jezdec snaží sedět (věřte mi, že po dvou hodinách v sedle to prostě bolí). A jediní koně, které jsem zatím viděla bez vystouplé páteře, byli zase tlustí a líní.
Asi mám prostě na koně pech.
Don't you wanna die?

Amthauer - 30. ledna 2008 23:00
Amthauer

Akylasia 30. ledna 2008 21:08

Sem s tím ;)
- What is a life devoid of strife?

Akylasia - 30. ledna 2008 21:08
Akylasia

Amthauer 28. ledna 2008 20:15
:)

Tak co, mám odeslat druhou kapitolu?
Je těžké být debilem, protože konkurence je veliká... Že, sestřičko :-D

novajz - 30. ledna 2008 09:10
novajz

Popisy se mi hooodně líbily. Dialogy už byly o něco slabší a celkový mechanismus příběhu mi trochu skřípe. Nicměně mě to zaujalo a jsem zvědavý co bude dál.

Amthauer - 28. ledna 2008 20:15
Amthauer

Akylasia 28. ledna 2008 19:45

Komentovanost = čtenost, buď ráda ;) Jinak, Siegfried taky jezdil na neosedlaném koni...
- What is a life devoid of strife?

Akylasia - 28. ledna 2008 19:45
Akylasia

Je to naprosto bez postrojů, i bez sedla. Neas není obyčejný kůň a postupem času se v příběhu víc odhalí. Jez bytečné se dohadovat hned na začátku.
Je těžké být debilem, protože konkurence je veliká... Že, sestřičko :-D

agarwaen - 28. ledna 2008 17:10
agarwaen

Amthauer 27. ledna 2008 23:43

no fuj,tohle bych nečet ani za čokoládu (no za tu možná jo ;)
http://bandzone.cz/zixi

kucik - 28. ledna 2008 16:19
kucik

Amthauer 28. ledna 2008 16:08
Nejde ani tak o oprate, jako spis o trmeny, v kterych pri rychlejsim pohybu "stojis". Ale co, je to fantasy. Radsi se v tom prestanu pitvat. Treba sedlo mela a ja to jen nepochopil.
Básníci krve / básníci šílenství / básníci výsměchu / básníci beze slov.

Amthauer - 28. ledna 2008 16:08
Amthauer

kucik 28. ledna 2008 12:12
No, je fakt, že držet se hřívy je asi blbost, takže měla hrdinka nejspíš zatracenou sílu ve stehnech.
- What is a life devoid of strife?

Necroslave - 28. ledna 2008 15:19
Necroslave

kucik 28. ledna 2008 12:12
Taky mě to zarazilo, ale prototyp "ideální hrdinky" určitě musí zvládnout horší věci, než je jedna naražená kostrč, ne jako my, obyčejní lidé :)
Don't you wanna die?

kucik - 28. ledna 2008 12:12
kucik

Moc pekne.
Veverka s medvedem me trochu zaskocili.
Nepochopil jsem, co se mysli tim, ze kun nemel postroj. Predstavil jsem si v tu chvili, ze nemel ohlavku ani sedlo, ale pak by se na nem asi tezko jelo. Opravte me, jestli se pletu, ale ja se svym jezdeckym umenim bych z toho vysel s narazenou kostrci, pokud by kun nesel celou dobu krokem - v lepsim pripade.
Mam tam trochu problemy s rozpoznanim prime reci a vypraveni kronikare. Odradkovani by asi pomohlo.
Básníci krve / básníci šílenství / básníci výsměchu / básníci beze slov.

Akylasia - 28. ledna 2008 11:25
Akylasia

Fíha. Tak mnohokrát děkuju. Začala jsem se obávat, že se dočkám pouze kritiky, jako u většiny díl tady, ale dokonale jsi skombinoval kritiku i pochvalo. ;) Díky.

Co se týče íček, tak ty mi opravdu dělají potíže a ani word není schopen vše opravit. Jinak, jak jsi si všiml, je to na kapitoly, příběh se bude postupně odkrývat. V zásobě už mám 9 kapitol, tak si můžeš hezky počkat a připravit se. Nech se překvapit... ;)
Je těžké být debilem, protože konkurence je veliká... Že, sestřičko :-D

Amthauer - 27. ledna 2008 23:43
Amthauer

No, ano, stylistika není úplně "žůžová" - existují i jiná vztažná zájmena než "co" a "jak" a i v pásmu rádcovy promluvy k hrdinovi mohly být delší věty, takhle to vypadá, že nemohl králův rádce vystačit s dechem a tak jen hekal věty prosté, krom toho navíc s opakujícími se slovy (takového úředníka bych tedy být králem nechtěl :D ).

Popis dívky, když vstupuje do královských síní je naprosto typický a ukazuje nám, jak krásně u psaní sníme - jak se nám promítají ty archetypy a to, jací bychom sami chtěli být, či jaké lidi bychom chtěli znát - pohleď: popisuješ ženu subtilní, přesto obratnou, koukající naivně, přesto nebezpečnou, s hlubokou duší plnou strastí, přesto odvážnou a schopnou zabíjet... ...a k tomu tajemně/magicky přitažlivou. Toto je přesný archetyp ideální ženy (muži se realizují podobně v různých barbarech, rytířích, kovbojích - sám to znám :D ). Pohlédni však kamkoliv jinde - všude ten ideál je, ve všech možných povídkách, i od různých autorek z Aragu. Ono se to tak trochu maskuje za tezí "když už je to hlavní hrdina, se kterým strávíme nějaký čas, ať tedy stojí za to". Samozřejmě nekritizuji, líbí se mi to.

No, v jednu chvíli, když hrdince zajiskřilo v očích a vybídla hrdinu, aby přijel blíž, začal jsem mít tušení erotična v ozvduší, které však vymizelo do prázdna... Škoda :D. Místo toho jsme se dostali zase k opakování slov a zvlášť jiskřiček bylo náhle tolik, až jsem se bál, že mi vzplane monitor. Rovněž někde v tomto momentě jsem už začínal šílet z těch věčných i/y problémů. "Jiskřičky poskakovali" forever...

Dialog na ekologické téma mě taky trošku zklamal, čekal jsem asi něco vznešenějšího, či tajemnějšího. Ypsilon a měkké i stále trvá - stroje byl(Y) a hrady taktéž, je to tak složité? :D

No, škoda, škoda. Stylistika nebyla zrovna úžasná, ale ani špatná. Krom toho zpočátku se mi to opravdu hodně líbilo a za první odstavec, kde tak hravě vplouváme do říše fantazie a barev bych z fleku dal pět hvězd. Jenže... Postupně začala úroveň klesat - vprostřed to ještě šlo, i když dialogy byly lehce naivní a neustále se opakující slova a spojení únavná - no a závěr mi tam už vůbec nesedl. Sotva vycestovali a už jsou přepadeni, a ještě není ani úplně jasno kým, proč, jak... Prostě tam je boj, aby se neřeklo, že to měli hrdinové tak jednoduché - bez příčiny, bez následků. Krom toho přirovnávání dívky k oceli, medvědovi a kdo ví čemu mi vyvolalo na tváři úsměv, úplně rozbilo představu obratné dívenky a místo toho jsem si skoro musel představit takové ty nechutné kulturistky, ble :( Tak co s tím? Pět hvězd za začátek, čtyři za střed a tři za průměrný klišé konec. Takže ve výsledku dávám **** a musím uznat, že jsem spokojen a budu se těšit na další tvá dílka ;)
- What is a life devoid of strife?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog